Produktivita lesního ekosystému: Definice a klíčové aspekty

Lesní ekosystémy hrají klíčovou roli v globálním uhlíkovém cyklu tím, že vážou velké množství atmosférického oxidu uhličitého (CO2), a nabízejí tak nástroj ke zmírňování dopadů klimatické změny. Světové terestrické ekosystémy uloží ročně 21 až 26 miliard tun uhlíku a více než z poloviny se na tom podílejí lesy. V lesních ekosystémech probíhá více než 90 % celkových toků uhlíku mezi souší a atmosférou. Kromě své ekonomické hodnoty poskytují lesy celou řadu mimoprodukčních, tzn. společensky a ekologicky významných funkcí a služeb.

Ekologie, odvozená z řeckého slova "oikos" (domov), je studiem "domácího života organismů". Podle původního pojetí, jež zavedl anglický ekolog H. G. Tansley, je ekosystém strukturním a funkčním celkem, složeným ze všech živých organizmů a abiotického prostředí v daném časoprostoru. V současném slovníku a teorii přírodních i aplikovaných věd je pojem ekosystém považován za termodynamicky otevřenou soustavu, v níž jsou živé organizmy interaktivně propojeny navzájem mezi sebou i se svým fyzikálním okolím.

Definice ekosystému:

• Ekosystémem je soustava alespoň jednoho živého prvku a jeho vztahů k okolí.
• Ve speciálním případě se v ekosystému zdůrazňují strukturní a funkční hlediska, a to z hlediska časového a prostorového.
• Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek zahrnující všechny organizmy na určitém území (biocenóza) v jejich vzájemných vztazích a ve vztazích s fyzikálními a geochemickými činiteli prostředí (ekotop).
• Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody.
• Ekosystém je tvořen společenstvím organismů spolu s abiotickým prostředím.

Potravní řetězce v ekosystému

Potravní řetězec popisuje potravní vztahy mezi druhy v ekosystému, tj. které druhy požírají které. Obvykle se vztah mezi sežírajícím a sežíraným organismem v diagramu znázorňuje pomocí šipky, která reprezentuje přenos biomasy. Organismy jsou seskupeny do skupin (tzv. trofických úrovní) podle toho, jak jsou vzdáleny od primárních producentů.

Prvním článkem každého potravního řetězce je tedy autotrofní organismus nazývaný producent (P). Zpravidla je jím rostlina, ale může to být i foto- nebo chemotrofní baktérie. Od producenta vede řetězec přes fytofágy a bakteriofágy, tj. konzumenty 1. řádu (primární konzumenti, K1) k několika úrovním zoofágů, konzumentů vyšších řádů (sekundární konzumenti, K2, K3 atd.).

Čtěte také: Využití dřevního odpadu z lesů

Typy potravních řetězců:

• Pastevně-kořistnický: vede od rostlinných producentů přes fytofágní konzumenty k zoofágním predátorům, popř. k člověku.
• Parazitický: zdrojem potravy parazitů je jejich hostitel, rostlina nebo živočich.
• Dekompoziční (rozkladný): vede od odumřelé rostlinné nebo živočišné hmoty přes četné návazné dekompozitory až k mikroorganizmům.

Předpokladem toku energie a koloběhu látek (biologických cyklů) je schopnost živých soustav vytvářet organické látky z látek anorganických a v nich poutat sluneční energii ve formě chemických vazeb. V tom spočívá základní význam nejdůležitější funkční složky ekosystémů, primárních producentů.

Produktivita lesního ekosystému

Rychlost produkce biomasy označujeme jako produktivitu. Produktivita je dána asimilací oxidu uhličitého a vytvořením organické hmoty z něj za časovou jednotku. Hrubá primární produkce je hrubá primární produkce bez metabolické spotřeby producentů.

Ekosystémové služby lesa

Ekosystémové služby jsou přínosy, které lidé získávají z fungování ekosystémů (mají vliv na kvalitu života). Ekosystémové služby rozdělujeme do tří základních skupin:

• Regulační služby (např. regulace teploty a mikroklimatu, ukládání uhlíku, retence srážkové vody a regulace odtoku, regulace kvality ovzduší, regulace kvality vody, protierozní funkce, protihluková funkce)
• Zásobovací služby (např. potraviny - produkce plodin, materiály - produkce biomasy)
• Kulturní služby (např. rekreace, estetické hodnoty)

Vegetace přispívá k regulaci globálního klimatu ukládáním a sekvestrací uhlíku. Stromy a další rostliny při svém růstu odstraňují CO2 z atmosféry a efektivně jej ukládají. U stromů je množství uloženého CO2 přímo úměrné množství biomasy a může dosahovat 36-45 kg na 1 strom za rok.

Čtěte také: Finanční přínosy udržitelného lesního hospodářství

V urbánním prostředí, které je často typické zvýšenou hlukovou zátěží, může vegetace tvořit přirozenou strukturu snižující hluk. Rostliny, stromy, ale i zelené plochy ve městech mohou tlumit hlukové znečištění díky absorpci, odklonění, odrazu a lomu zvukových vln.

Rekreace jako ekosystémová služba může přímo zlepšovat lidské zdraví jednotlivce na fyzické i psychické úrovni, ale její efekty mohou být i ekonomické a sociální v podobě neuskutečněných nákladů na zdravotní péči nebo menšímu počtu dnů pracovní neschopnosti.

Udržitelné hospodaření a lesy

Lesy jsou přírodním zdrojem zásadního významu a jsou i významným ekonomickým faktorem. Dobře zachovalé a trvale udržitelně obhospodařovávané lesy významnou měrou přispívají k biologické rozmanitosti a k rozvoji venkova. Trvale udržitelné obhospodařování tvoří bariéru proti degradacím lesů a lesním požárům.

Trvale udržitelné hospodaření v lesích je správa a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiverzitu, produkční schopnosti a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti a budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a mezinárodní úrovni, a které nepoškozují ostatní ekosystémy.

Certifikace lesů je jedním z nejúčinnějších tržních nástrojů určených na podporu principů trvale udržitelného hospodaření v lesích. Vlastník lesa prostřednictvím certifikátu deklaruje svůj závazek hospodařit podle předem daných kriterií.

Čtěte také: Více o lesním ekosystému

Lesnická typologie a produkční homogenita

Jednou z nejdůležitějších vlastností lesnicko-typologické jednotky je výše a rozpětí dřevní produkce stromového společenstva na daném lesním typu nebo souboru lesních typů. Hlavním úkolem lesnické typologie je klasifikace lesních stanovišť na jednotky přibližně stejné produkce, provozních cílů a hospodář-ských opatření.

Lesní typ je definován jako jednotka s úzkým ekologickým rozpětím pro růst dřevin a jejich produkci (Randuška et al., 1986; Plíva, 1991). Produkční poměry v lesním typu by neměly mít větší rozsah než dva bonitní stupně a na úrovni souboru lesních typů (SLT) tři až čtyři stupně (Málek, 1965; Řehák, 1971; Plíva 2000).

Tabulka 1: Diferenciace produkčního potenciálu smrku pro jednotlivé produkční stupně

Z tabulky vyplývá, že většina smrkových lesů je vzrůstově průměrná až nadprůměrná.

Analýzou průběhu vyrovnaných výškových křivek růstových řad lze porovnat produkční potenciál smrku ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Analýza produkčního potenciálu smrku ve vztahu ke stanovištním podmínkám potvrzuje, že navržený postup nabízí nové možnosti při zkoumání produkční identity lesnicko-typologických jednotek.

Znalost jednotného výškového růstu smrku v růstových řadách je klíčovým předpokladem pro rozdělení lesních ekosystémů na jednotky přibližně stejné produkce.

tags: #produktivita #lesního #ekosystému #definice

Oblíbené příspěvky:

• Volná místa Jaroměř ekologie
• Charakteristika lidských obydlí
• Klimatická neutralita ČEZ
• Studie o dopadu chovu zvířat
• Svoz odpadu Litně