Projevy strachu u dětí v přírodě

Pocity úzkosti a strachu jsou si na jedné straně podobné, na druhé je mezi nimi i značný rozdíl. Strach je jedna z nejstarších vývojových emocí, která nás především chrání. U dětí a dospívajících to platí dvojnásob, protože je základem přirozené opatrnosti. Pokud ale strach přeroste v úzkost, stává se brzdou, která dítěti ztěžuje uplatnění různých forem svého nadání a plnohodnotné začlenění do kolektivu.

Zatímco strach je přirozenou reakcí na ohrožující podnět, úzkost lze charakterizovat jako zvnitřnělý vzorec myšlení, pocitů i chování. Je to tedy jakýsi automatický dysfunkční program, který postupem času začíná ovládat vnější i vnitřní svět postiženého. Tento program se brzo začne spouštět zcela nezávisle na stupni či existenci objektivního ohrožení. Úzkostný jedinec se ocitá v bludném kruhu, ze kterého se zejména děti nebývají schopny vymanit. Pedagog většinou nemá prostor k tomu, aby vyřešil hlubší příčiny vzniku úzkostné poruchy, má ale příležitost tento kruh účinně přerušovat.

Úzkostné poruchy u dětí a adolescentů

Mezi dvě nejčastější úzkostné poruchy u dětí a adolescentů patří sociální fobie a generalizovaná úzkost. Předmětem sociální fobie je nedůvěra v sebe sama, strach ze zesměšnění, ponížení a izolace.

Bludný kruh úzkosti

Pojďme si popsat nějaký konkrétní bludný kruh, který může úzkostné dítě zatěžovat. Tento bludný kruh má čtyři části, postihuje totiž myšlení dítěte, jeho emoční prožívání, tělesné pocity i jeho chování.

Automatické negativní myšlenkové řetězce

Na počátku každé úzkosti stojí tzv. automatické negativní myšlenkové řetězce. Tyto řetězce vedou vždy ke katastrofickému scénáři. Někdy je tomu tak, že čím vyšší má dítě kognitivní schopnosti, tím propracovanější scénáře je schopno tvořit. Pokud se učitel ve třídě na něco zeptá, může úzkostné dítě vytvořit třeba tento příčinný řetězec.

Čtěte také: Podrobnosti o projevech živé přírody

„Na tuhle otázku bych asi uměl odpovědět. Je však možné, že to nebude úplně správně a možná bude moje odpověď dokonce směšná nebo trapná. Učitel si možná pomyslí, že jsem úplně mimo, nic jsem nepochopil a bude mě chtít o to víc zkoušet. Řekne to i jiným učitelům. Mnoho věcí ve škole nezvládám. Přijde se na to. Nikdo ze spolužáků se se mnou nebude bavit, učitel si na mě zasedne. Zklamu i rodiče. Začátek této úvahy je zcela v pořádku a napadne někdy asi každého žáka. Úzkostné dítě ji však není schopno včas ukončit nějakou vnitřní odpovědí typu: „no a co, tak v nejhorším plácnu nějakou blbost, svět se nezboří“.

Běžné pochybování přeroste v řetězec automatických negativních myšlenek, které jsou čím dál tím více iracionální a končí určitým katastrofickým scénářem. Tento tok myšlenek je odlišný od běžného přemýšlení nejen svým obsahem, je i mnohem rychlejší a překotnější než obvyklý asociační proud a dítě mu věnuje ulpívavou pozornost.

Emoční prožívání

Každá myšlenka v nás vyvolává nějakou emoci, slabší či silnější. Vtip v nás vzbudí pocit veselí, dobrá zpráva pocit štěstí. Výše uvedený proud úvah v dítěti způsobí pocit silné úzkosti. Emoce úzkosti v sobě zahrnuje komponentu strachu a strach je doprovázen silnou fyziologickou stresovou reakcí.

Tělesné pocity

Když se bojíme, vychází naše tělo z toho, že nás cosi ohrožuje a my budeme potřebovat velkou porci energie, která by nás měla připravit k boji nebo útěku. Vegetativní tělesné reakce ve formě bušení srdce, třasu, potu, zrychleného dechu, zrudnutí či tlaku v břiše úzkostného překvapí a do značné míry paralyzuje. Nerozumí tomu, co se s ním děje, čím více se pokouší určité tělesné projevy potlačit, tím stresovou reakci posiluje a prodlužuje.

Chování

Přirozenou úlevu pak nalezne v určitém typu chování, které je přirozenou reakcí na uvedenou situaci a které si začíná osvojovat a nevědomky automatizovat. Nejčastějším typem úzkostné behaviorální reakce je vyhýbavé chování. V našem konkrétním příkladu se dítě zkrátka raději nepřihlásí, což by samo o sobě asi neznamenalo žádný výraznější problém.

Čtěte také: Přírodní umění: Příklady a inspirace

To že se raději přestane hlásit, vede sice k redukci stresové zátěže, současně však k absenci ocenění a potvrzení vlastních kompetencí. Někdy to může být úzkostná výmluva, mnohem častěji však psychosomatická reakce, neboť chronický fyziologický stres celkově oslabuje naši obranyschopnost. Typické jsou opakující se gastrointestinální problémy, migrény či virózy. Vyhýbavé strategie mají jedno společné.

Z výše uvedeného je patrné, jak důležitou roli hrají v úzkostném procesu myšlenky, o kterých se dokonce říká, že jsou „matkami“ emocí, tělesného prožívání i následného chování. To, že máme tendence myslet v úzkostných vzorcích, zároveň poukazuje na určitý hlubší problém, který souvisí se vztahem sama k sobě a který se v psychoterapii označuje jako jádrové přesvědčení. Škola by se samozřejmě měla postarat o to, aby maximálně redukovala určité sociální patologie, které mohou zranitelnější jedince traumatizovat a tím úzkostnou poruchu vyvolat.

Mnohé úzkostné děti si ale své sebedestrukční vzorce přinášejí např. z domova a velkou roli hrají i genetické dispozice. Bohužel se mnohé úzkostné scénáře stávají i „sebenaplňujícím proroctvím“ a je těžké zjistit, co bylo dříve - zda slepice či vejce. Dítě skutečně začne působit zvláštně, jeho vrstevníci to nechápou a tak ho často odmítají nebo v horším případě šikanují.

Jak může úzkostnému dítěti pomoci učitel a rodiče?

Především působením ve dvou oblastech úzkostného mechanismu, a to v oblasti kognitivní a oblasti behaviorální. Učitel může tematizovat se žáky např. Tuto úzkost v sobě máme v různé míře zakotveni všichni a zejména u dětí je důležité, aby se o ní naučily mluvit. Mnoho z úzkostných řetězců, které se v hlavách dětí odvíjejí, nemají tak jednoznačnou podobu, jakou jsem uvedla v příkladu výše.

Čím difúznější, zamlženější jsou naše katastrofické scénáře, tím mohou být destruktivnější. Pokud děti povzbudíme, aby otevřeně hovořily o svých případných obavách a dováděly je do konkrétních scénářů, tím snadněji pak můžeme tyto děsivé představy bořit. V každém úzkostném scénáři je navíc obsažena jedna základní kognitivní chyba, a tou je internalizace a generalizace. Příkladem této chyby je např. konkluze, že pokud se spolužáci zasmějí nějaké mé odpovědi, znamená to rovnou, že jsem směšný nebo hloupý já.

Čtěte také: Definice variability ekosystémů

Dalším důsledkem tedy bude, že mě jako rovnocenného partnera plošně odmítnou. Častou odpovědí je, že je to smích z úlevy, že se podobná situace nestala právě jim nebo že se dotyčné dítě třeba nějak legračně zatvářilo a mnohdy se smějí spíše reakci učitele. Vesměs potvrdí, že taková situace nevede k pohrdání či animozitě, protože se to zkrátka jednou může stát každému. Dalším chybným zevšeobecněním může být i domnělý důsledek našeho pochybení na vztah s učitelem a školou obecně.

Dalším důležitým tématem je vztah dětí k výkonům obecně. Naše výchova i školství je stále zaměřeno na komparační oceňování výkonnosti. Je však podstatné tematizovat i opačnou stránku podávání výkonů a tou je občasná a zcela přirozená indispozice očekávaný výkon podat. Je dobré dětem vysvětlovat rozdíl mezi zdravou cílevědomostí, která je může posouvat a sebedestrukčním tlakem na výkon, který se časem obrátí proti nim.

Patologicky výkonově zaměřený jedinec přestává mít z podaných výkonů radost, protože je bere jako základní podmínku, aby byl vůbec okolím a především sám sebou přijat. Rodiče mají mnohem větší prostor k tomu, aby se svými dětmi na tato témata hovořili a věnovali se kognitivní restrukturalizaci individuálně a tím i do větší hloubky. Rovněž by si však každý z nás měl uvědomit, do jaké míry do dítěte projektujeme vlastní touhy a přání úspěchu, do jaké míry doma vytváříme ovzduší nezdravého tlaku na výkon a strachu ze selhání.

Učitel má na starost kolektiv, v němž nejsou jen úzkostné děti se sklonem k perfekcionalismu, nýbrž i žáci, kteří mají naopak motivaci k podávání výkonů na velmi nízké úrovni. Proto je nucen při komunikaci se svěřeným kolektivem zohledňovat více aspektů. V této oblasti mají rodiče, učitelé a další výchovní pracovní asi největší možnost, jak úzkostnému dítěti či adolescentovi pomoci.

Vraťme se zpět k bludnému kruhu a jeho důsledkům na chování dítěte. Již jsme zmínili, že nejčastější behaviorální reakcí je budování strategií, kterými se naučí nadměrnému vnitřnímu stresu vyhýbat. Časté jsou také zajišťovací strategie, které žáka nutí např. ke kompulsivnímu opakování látky, ale má i mnoho dalších podob. Dítě se může upnout na jednoho spolužáka či pedagoga, v jehož přítomnosti je schopno absolvovat různé formy sociálního stresu - školu v přírodě, školní výlet apod.

Veškeré tyto strategie však přinášejí pouze krátkodobou úlevu a samotný problém prohlubují. Zcela opačný efekt má naopak expozice, tj. vystavení se ohrožující situace. Zejména tehdy, pokud dítě zažije, že se jeho katastrofické představy neshodují s děním ve skutečném světě. Jinak řečeno, každá situace, kterou se úzkostnému dítěti podaří zvládnout, každý i třeba jen dílčí úspěch, nabourává jeho patologickou představu o světě i o svých schopnostech. Tento princip známe všichni, určitě nikoho z nás neposiluje odkládání nepříjemných úkolů, vyhýbání se konfliktním situacím a podobně. U úzkostného jedince to platí dvojnásob.

Cestou efektivní pomoci tedy není poskytování výhod, ústupků a nadměrného ochranitelství. Rodiče i učitelé by sice měli brát v potaz určité znevýhodnění úzkostného dítěte, měli by mu však záměrně poskytovat prostor k tomu, aby postupně zažívalo určité korektivní zkušenosti, které jeho negativní scénáře nabourávají. Pouze tak může postupně potřebné kompetence nabírat. Je samozřejmě potřeba značné dávky empatie, protože nároky na úzkostné dítě musíme klást citlivě a zvyšovat je postupně.

Pedagog je na rozdíl od rodiče v náročné situaci, protože svůj přístup nemůže přizpůsobit pouze individuálním potřebám úzkostného žáka, proto by ho v jeho úsilí měl podporovat výchovný poradce nebo školní psycholog a v optimálním případě by se mělo za těchto okolností úzce spolupracovat s rodinou. Pokud totiž neodhadneme míru úzkosti či schopností postiženého jedince, může se velmi dobře fungující zbraň v podobě postupné expozice proměnit v její pravý opak, v traumatizaci.

Mezi častějším prožíváním úzkostných stavů a úzkostnou poruchou je kontinuální přechod. Definovat hranici, kdy by se dotyčné dítě i jeho rodiče bez odborné pomoci neobejdou, není úplně snadné. Přesto existuje několik ukazatelů, které signalizují, že už patrně není v moci školy, vychovatelů a učitelů, aby dítěti pomohli. Jedná se většinou o případy, kdy již pozorujeme výrazné symptomy úzkosti po tělesné stránce. Dítě není schopné promluvit, zrychleně dýchá, lapá po dechu, výrazněji se potí apod. U mladších dětí to může být dokonce jediný symptom, protože na své emoce ještě nemají náhled a svoji úzkost nedokáží verbalizovat.

Dalším varovným příznakem je výraznější změna zvyklostí a chování. Dítě nebaví žádné dřívější záliby, pozorujeme čím dál tím větší uzavřenost (u dříve otevřených jedinců), přestává být schopno se podílet na běžném školním životě nebo nezvládá jakoukoliv formu sebeprezentace. V této situaci by měli rodiče neprodleně vyhledat odbornou pomoc. Pokud se tak nestane, měla dát škola doporučení, aby rodiče navštívili psychologa a absolvovali s dítětem diagnostiku, z níž vyplyne žádoucí forma léčby. V případě těžkých forem úzkosti jsou na místě určité systémové úlevy, typu individuálního výukového plánu apod. Tyto je však vhodné poskytovat pouze na doporučení odborníka.

Environmentální žal a ekologická úzkost

Pro některé lidi představuje současný stav planety a postupující environmentální krize velikou osobní zátěž. Pocity s tím spojené nazýváme environmentální žal či ekologická úzkost. Environmentální žal může mít mnoho podob. Lidé zpravidla prožívají strach o budoucnost svou i svých dětí, hluboký smutek z devastace přírody, vztek na společnost, že na současnou krizi adekvátně nereaguje, pocity viny, že k tomuto stavu také svým způsobem života přispívám nebo že zkrátka nedělám dost.

Americká psychologická asociace vydala obsáhlý manuál, ve kterém se zabývá dopady změn klimatu na psychické zdraví lidí. Řadí mezi ně mimo jiné trauma a šok, depresi, sebevražedné myšlenky, ztrátu identity, ztrátu kontroly a pocity fatalismu. Toto se týká běžných lidí z řad veřejnosti i environmentálních vědců a aktivistů, kteří často cítí střídání naděje s pocity frustrace a syndromu vyhoření. Některé symptomy environmentální úzkosti můžeme přirovnat k posttraumatické stresové poruše- s tím, že zde mluvíme o poruše pre-traumatické.

Očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí. Klimatická změna je něco, co nemáme pod svojí osobní kontrolou, postupuje značným tempem a její důsledky jsou nepředvídatelné. U některých lidí se pak přidává i pocit osamělosti, protože okolí jejich pocity mnohdy bagatelizuje. Americká ekopsychoterapeutka Leslie Davenport pohlíží na tento fenomén jako na zanedbávaný smutek, protože bývá společností spíše opomíjen.

Ti, kteří ho pociťují, mohou být vnímáni jako přecitlivělí, že problém zveličují nebo že jsou emocionálně labilní. I když mívají tyto pocity mnoho společného, každý je prožívá trochu jinak a stejně tak vyrovnávání se s nimi a zpracování těchto prožitků vnímám jako jedinečnou cestu každého z nás. Nahlédnutí závažnosti klimatické změny v některých chvílích poskytuje prostor dotknout se základních existenciálních témat jako jsou vyrovnávání se s úzkostí pramenící z nejisté budoucnosti a vlastní konečnosti.

Tyto aspekty života jsou odpradávna nezbytnou součástí naší existence, nicméně v případě environmentální krize je činí nesmírně náročné to, že klimatická změna a vše, co přináší, se dotýká nejen nás, ale i budoucích generací. Dále může pomoci přetavit své truchlení v nějakou pozitivní aktivitu. Důležité je, že každá z těchto aktivit zpravidla pomáhá snížit pocit bezmoci a frustrace a dává smysl našemu bytí.

Jako funkční považuji také obrátit vaší pozornost na prožívání přítomného okamžiku, hledání smyslu a pocitu vděčnosti za to, co ve vašem životě aktuálně máte. To vám může pomoci se ukotvit a regenerovat své síly pro další činnost. Lidem zpravidla pomáhá nezůstat s těmito pocity sám a najít někoho, s kým je můžete sdílet. Pokud vás tíha tohoto tématu zavaluje příliš, doporučuji vyhledat profesionální pomoc v podobě psychoterapeuta, ideálně takového, který má pro toto relativně nové téma pochopení.

tags: #projevy #strachu #u #dětí #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro environmentální vzdělávání
• Přežití ovcí ve volné přírodě
• Vliv ozonové vrstvy
• Želvy a jejich potrava
• Škola v přírodě: Seznam věcí pro děti z MŠ