Projevy variability ekosystémů a jejich definice

10.03.2026

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury (LIPSKÝ, 1999, s. 18).

Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví (SKLENIČKA, 2003, s. 17).

(BUČEK, LACINA, 1990, s. 9).

Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý.

U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru (SKLENIČKA, 2003, s. 18).

Čtěte také: Podrobnosti o projevech živé přírody

V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých (DEMEK, 1999 s. 59).

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 13).

Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití.

(HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 54).

Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací.

Čtěte také: Přírodní umění: Příklady a inspirace

Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp.

Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj.

(HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. jsou skupiny druhotných funkcí krajiny.

kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ... DEMEK (1999, s.

Koncepce krajinného potenciálu byla rozpracována v 70. letech německou geoekologickou školou (Neff, Haase, Jäger, Mannsfeld), v 80. letech na ně navázala slovenská fyzickogeografická škola (Drdoš, Mazúr, Huba).

Čtěte také: Jak zvládat strach dětí v přírodě

vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny.

Německá geologická škola odvozuje přírodní potenciál z analýzy přírodních podmínek, které mají nezastupitelný význam pro rozvoj společnosti.

Neexistují však žádné metody jejich kvantifikace, postupy jak měřit např. sociální efekty.

tak může být vyjádřen jen ve velmi obecné podobě a v paušálním kvalitativním hodnocení bez kvantifikace (malý-velký, příznivý, nepříznivý, každé využití možné, některé využití mužné), které vyhovuje požadavkům plánování a společenské praxe.

Proto se rozlišují dílčí potenciály (LIPSKÝ, 1999, s.

Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita.

vyjadřuje míru tohoto využívání - určuje přijatelnou míru intenzity využívání, při níž nedochází k poškozování přírodního prostředí, nebo vyjadřuje limity rozvoje, který v území probíhá (LIPSKÝ, 1999, s.

v různém stupni přeměny (LIPSKÝ, 1999, s. 18).

tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m.

Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s.

Dle DEMKA (1999, s. je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce.

V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy.

Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních bariér a problematika izolovanosti ploch (izolace tvoří problém při difůzi organismů a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici) (DEMEK, 1999, s.

ochrana vodních toků ploch (resp. lesnického plánování např.

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území.

Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability.

Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu (příklady zpracovaných územních plánů např.

V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle HRNČIAROVÉ (2006, s. , podle požadavků společnosti.

Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území.

Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity.

Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny.

V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity HRNČIAROVÁ (2006, s.

plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů.

Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území.

Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území HRNČIAROVÁ (2006, s.

vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti.

Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami HRNČIAROVÁ (2006, s.

jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů.

Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině HRNČIAROVÁ (2006, s.

jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod.

Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity HRNČIAROVÁ (2006, s.

je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy (které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován).

resilience (MÍCHAL, 1994, s.

Vlastnosti stresu (MÍCHAL, 1994, s.

Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí.

Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů.

tags: #projevy #variability #ekosystemu #definice