Prolomení limitů klimatických cílů: Analýza dopadů na životní prostředí

Podstatu pařížské dohody o změnách klimatu asi nejlépe vystihl britský novinář George Monbiot: „V porovnání s tím, jak smlouva mohla vypadat, je to zázrak.“ Obě ostře odlišné perspektivy nás přivedou k různým závěrům.

V první řadě je třeba mít určité pochopení pro uspokojení nad tím, že se všechny státy vůbec byly schopny dohodnout na nutnosti snižovat emise, udržet oteplení pod bezpečnou hranicí a zachovat životaschopnost planety. Příznivě lze vnímat rovněž zahrnutí cíle udržet oteplení pod 1,5 stupni, kterého se po léta dožadovaly nejohroženější africké či ostrovní státy.

V historii klimatických jednání je tedy dohoda skutečně průlomem. Proto se tak snadno šíří tu upřímné, tu vypočítavé nadšení. Bezprecedentní úspěch kolektivního vyjednávání nám jako „historický obrat” prodávají všichni, od Baracka Obamy až po kliktivisty z Avaazu.

Význam dohody ale nebude poměřován náladou v kuloárech pařížského centra Le Bourget, nýbrž realitou žitého světa. Snížení emisí? Emise CO2, navzdory všem snahám na půdě OSN, rostly a rostou.

Pařížská dohoda chce udržet oteplení „co nejníže“ pod dvěma stupni, a usilovat o jeho zachování na úrovni jeden a půl stupně. Redukce emisí je ale v Pařížské dohodě naplánována na základě dobrovolných, asi ve třech čtvrtinách zemí právně nezávazných, „zamýšlených národně stanovených příspěvků“ (INDCs).

Čtěte také: Ústecký kraj: Prolomení limitů

Platit mají navíc až od roku 2020 - v té době už ale zřejmě bude uhlíkový rozpočet, zbývající pro oteplení menší než 1,5 stupně, vyčerpán. Navíc vyspělé státy velkou ochotu okamžitě revidovat své zcela nedostatečné cíle nejeví.

O prozatímním snižování emisí se má vést za tři roky „dialog“ a v roce 2020 se mají na základě dohody poprvé vyhodnocovat národní dobrovolné závazky a má se jednat o jejich posílení. Pravidelné pětileté kontroly plnění cílů pak mají začít až v roce 2023.

Občanská společnost stála za vznikem vůbec nějaké dohody a tlak občanské společnosti zůstává naší největší nadějí i do budoucna. Tím seznam vad dohody nekončí - na rozdíl od té Kodaňské se vůbec nevěnuje lodní a letecké dopravě, která přitom zodpovídá za emise v rozsahu Velké Británie společně s Německem.

Nijak neřeší jeden z významných zdrojů emisí, odlesňování, ani jeho příčiny - zejména exportní chov dobytka a pěstování palmy olejné. Nepočítají se v ní obrovské emise armád.

„Je to prostě podvod, křivárna… Říct si, že chceme oteplení o maximálně dva stupně a každých pět let se sejdeme a zkusíme se trochu víc snažit. Bezcenná slova. Žádné činy, jen sliby.

Čtěte také: Těžební limity a Greenpeace

Klimatická spravedlnost?

Změny klimatu jsou v principu velkou nespravedlností, která dále zhoršuje nespravedlnosti stávající. Většinu emisí, které dnes oteplují planetu, vypustily do ovzduší bohaté státy severu - přes padesát procent připadá jen na EU a USA.

Spalování fosilních paliv jim pomohlo zbohatnout. I dnes je to nejbohatší desetina lidstva, na niž připadá nadpoloviční většina emisí, zatímco nejchudší polovina má na svědomí jen deset procent.

Pařížská dohoda je důkazem, že ochota průmyslově vyspělých severních států nějak se vyrovant se svými méně štastnými protějšky je minimální. V nadšení nad ambiciózními cíli zapadá, že jsme přihlíželi soustředěné snaze velkých znečištovatelů se ze své odpovědnosti vyvléct.

V úvodní části dohody zůstaly také zmínky o lidských právech, paradoxně právě na den lidských práv je státy ze smlouvy odstranily. Samy bohaté státy přitom nepřislíbily žádnou zvýšenou snahu o prosazování svých vysokých cílů.

Děravé jsou i další části týkající se financí. Podporu by si zasloužila transformace hospodářství rozvojových států, které by měly mít právo vymanit se z chudoby a dosáhnout důstojné úrovně lidského rozvoje, aniž by přitom postupovaly námi vyšlapanou cestou překotného rozvoje fosilní energetiky.

Čtěte také: Hnědé uhlí a limity těžby v ČR

Smlouva má i řadu zásadních nedostatků. V tomto ohledu však přinesla pařížská jednání jen zanedbatelný pokrok. Stále platí, že v roce 2020 by mělo ze Severu na Jih téct sto miliard dolarů ročně, zejména prostřednictvím takzvaného „zeleného klimatického fondu”, dosud ale není jasno v tom, kdo a jak přesně bude tyto peníze poskytovat.

Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že adekvátní transformace světové ekonomiky na bezuhlíkovou by si měla kolem roku 2020 žádat přibližně tisíc miliard dolarů ročně, z toho 670 právě v zemích globálního Jihu.

Dosavadní částky působí nepatřičně i tehdy, uvědomíme-li si, že přímé dotace na těžbu a spalování fosilních paliv dnes dosahují 500 miliard dolarů, a započítáme-li nepřímé náklady, šplhají se k desetinásobku.

Skutečná řešení?

V dlouhodobém výhledu dohoda neusiluje o úplné ukončení emisí a opuštění fosilních paliv. Slova jako fosilní paliva, ropa nebo uhlí se v textu vůbec nevyskytují, obnovitelné zdroje pouze jednou.

V dlouhodobém měřítku by státy měly usilovat o „rovnováhu mezi vypouštěním emisí do ovzduší a jejich snižováním ve druhé polovině století”. Fosilní průmysl stojí na špatné straně dějin už dlouho. Otázka ale zní, zda se podle toho dobrá strana dějin dokáže dosti rychle zařídit.

Ekologická organizace 350.org považuje větu za znamení, že se fosilní průmysl ocitl na „špatné straně dějin“. Podle Přátel Země v podstatě tato část dohody otevírá dvířka utápění peněz ve výzkumu technologických záplat typu zachycování a uskladňování uhlíku ze spalování uhlí a později biomasy - tedy přinejmenším problematických metod technického odstraňování CO2 z ovzduší.

Dlouhodobé cíle nabízejí spoustu možností interpretace, jejich konkrétní realizace leží na bedrech států samých. Kvůli vágním formulacím a právně nezávazným příspěvkům ke snižování emisí je dnes už jasné, že státy nejsou pařížskou úmluvou vázány k přeměně energetiky směrem k obnovitelné energii nebo k odklonu od fosilních zdrojů.

Přestože je uzavření pařížské dohody všestranným diplomatickým úspěchem, na místě je vše, jen ne triumfalismus. Vedení, které bychom v dobře fungujícím demokratickém uspořádání měli od politiků očekávat, tak do velké míry přebírá občanská společnost.

V Paříži byla v ulicích přítomna v podobě desítek tisíců lidí, od peruánských indiánů po norské rybáře, od venkovanů svádějících boje s uhlobarony přes drobné podnikatele v solární energetice až po odboráře a zelené politiky.

Po čtrnáct dní společně promýšleli další kroky, aby se v sobotu navzdory zákazu protestů vydali do ulic. Mezinárodní hnutí, ke kterému protestující lidé patří, ostatně letos může slavit dlouho nevídané úspěchy, které přinejmenším zbavují fosilní byznys jeho společenské legitimity a tlačí ho do izolace.

Ve Spojených státech byl zastaven ropovod Keystone XL. Divestiční hnutí na univerzitních kampusech i v církvích po celém světě prosazuje stažení investic ze „špinavých“ fosilních firem a roste každým rokem. Umělci po celém světě se bouří proti financování muzejí a galerií fosilními firmami.

Německo zažilo největší akce občanské neposlušnosti proti těžbě uhlí v historii. Průlomový je i probíhající soudní proces s firmou Exxon, která je obviněna z klamání veřejnosti a akcionářů, protože zřejmě již od sedmdesátých let tají informace o vlivu člověka na klima.

V neposlední řadě se obnovitelné zdroje prosazují navzdory masivním dotacím pro fosilní paliva a jejich cena soustavně klesá. Pařížská jednání chce občanská společnost využít jako odrazový můstek, mobilizační příležitost, která jí umožní posílit řady, vybudovat nová spojenectví a po uzavření dohody se začít ještě mnohem urputněji dožadovat uvedení oficiálních prohlášení ve skutečnost.

Česká republika a klimatické závazky

U nás je v tomto smyslu říjnové prolomení limitů těžby hnědého uhlí na lomu Bílina v příkrém rozporu se vším, co premiér Sobotka či ministr Brabec v Paříži prohlašovali a k čemu se nyní Česká republika zavázala. Nejvyšší čas je přijmout v programovém prohlášení slíbený antifosilní zákon.

A začít v souladu se schválenou energetickou koncepcí zavírat staré uhelné elektrárny. Nastavit po německém vzoru stabilní podmínky, které umožní dynamický rozvoj obnovitelných zdrojů. K tomu všemu musíme Sobotkovu vládu soustředěně nutit.

Když jsme včera přirovnávali světové státníky ke sprinterům, kteří chtějí zaběhnout sto metrů za deset sekund ale nechce se jim trénovat, netušili jsme, že smýšlíme stejně jako nestor klimatického hnutí ve Spojených státech, Bill McKibben, který správně dodává, že role trenéra připadla nám.

Výsledek pařížské konference OSN o ochraně klimatu je velkým závazkem pro Českou republiku. Podle českých vědců a ekologů by vláda měla co nejdříve schválit antifosilní zákon a prosadit jej v Parlamentu.

Ještě více by se měly podporovat domácí obnovitelné zdroje a začít odstavovat uhelné elektrárny. Pařížská dohoda je podle expertů příležitostí pro rozvoj nových technologií, inovací a podnikání.

Česko by mělo podle profesora ekologie Bedřicha Moldana učinit jakýsi vnitřní obrat. „V efektivitě využívání energie zatím naprosto zaostáváme. Aby prostě zejména ministerstvo průmyslu se na to zaměřilo a ne, aby pan (ministr) Mládek pořád dával návrhy na prolomení limitů (těžby uhlí).

„Vláda musí odepsat všechny zásoby uhlí a přijmout antifosilní zákon. Zemní plyn a ropu snížit alespoň na třetinu do roku 2030,“ reagoval fyzik Jan Hollan z Centra výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Poukázal na prohlášení světových vědců, aby do roku 2030 Evropská unie přestala používat fosilní paliva.

Ministerstvo životního prostředí podle mluvčí Petry Roubíčkové antifosilní zákon podporuje, materiál již projednala tripartita. „Předpokládáme, že se po Novém roce dostane na program schůze vlády,“ řekla Roubíčková.

Česká republika v současnosti produkuje přibližně 12 tun emisí oxidu uhličitého CO2 ekvivalentu na osobu ročně. Cílem podle ministra Richarda Brabce je toto číslo výrazně snížit a přiblížit se průměru Evropské unie, což je sedm tun oxidu uhličitého ekvivalentu na obyvatele.

Ze schválené klimatické dohody vyplývá, že se má lidstvo v tomto století zbavit závislosti na fosilních palivech, směřovat k zastavení růstu světové teploty optimálně na hranici 1,5 stupně Celsia a nepřekročit hranici dvou stupňů.

„Posun konference je v tom, že se globální změny klimatu stávají celosvětovým statkem a všichni se k tomu stavějí čelem,“ ohodnotil ředitel Centra výzkumu globální změny Michal V.

Experti Klimatické koalice v České republice vidí ale zásadní nedostatek v tom, že chybí konkrétní kroky, které povedou k potřebnému snížení globálních emisí skleníkových plynů do poloviny století. Jednotlivé státy budou muset přijmout zákony a strategie pro dostatečné snížení emisí, uvedli dnes.

Podle analytika z nezávislého centra Glopolis Vojtěcha Koteckého je smlouva nakonec lepší, než optimisté předvídali před dvěma týdny, natož pak před dvěma lety. „Aby se neproměnila v kus papíru, musí po ní následovat praktické domácí programy, které skoncují s plýtváním fosilními palivy a rozhýbou čisté inovace. A to včetně Česka,“ řekl Kotecký.

Dopady těžby uhlí v Ústeckém kraji

V roce 2015 zde vláda prolomila limity těžby uhlí platné od roku 1991, což znamená, že zde i v budoucnu bude pravděpodobně těžba uhlí pokračovat - i navzdory kritice ekologických aktivistů, části veřejnosti i dotčených obcí. V okolí to povede k větší prašnosti a hluku i k rozšiřování zdevastované krajiny.

V Ústeckém kraji dnes funguje pět uhelných dolů (kromě ČEZu zde uhlí těží také dceřiné společnosti koncernu Sev.En Energy, vlastněné Pavlem Tykačem) a šest velkých elektráren.

Tragický příběh rodiny Tížkových obnažuje, v čem je těžba uhlí z pohledu pracovních podmínek problematická. Zastaralost těžebních technologií a zařízení zvyšuje rizikovost práce, tlak na výkon ve spojení se snahou o úspornost zase způsobuje zaměstnancům stres a vede k většímu výskytu chyb.

Naomi Klein ve své knize This Changes Everything: Capitalism vs. the Climate (Tohle mění vše: Kapitalismus vs. klima) popisuje, jak je uhelné znečištění úzce propojeno s pracovním vykořisťováním. Obří výnosy z jeho těžby jsou zaplaceny nízkými mzdami horníků s vysokým rizikem úrazu na pracovišti, se znečištěným ovzduším a zdevastovanou krajinou, která potřebuje roky až desetiletí rekultivačních procesů.

Na region, v němž se už od devadesátých let utlumuje těžba uhlí, pořád doléhají následky minulé i dnešní hornické činnosti. Jak kvůli nedostatku státních investic do transformačních programů, tak kvůli odlivu zisků firem do zahraničí. Co naopak v regionu zůstává, je znečištěné ovzduší a zničená krajina.

Ty snižují hodnotu majetku lidí žijících v okolí, proto se do uhelných regionů stěhují anebo v nich zůstávají chudší lidé se sociálními problémy. Kraje, v nichž dnes probíhá těžba uhlí, patří k těm nejdeprivovanějším.

V Ústeckém kraji čelí exekuci téměř každý pátý člověk a vysoký je i podíl lidí žijících v bytové nouzi. Zdravotně těžba postihuje i horníky. Podle zprávy Státního zdravotního ústavu patří těžba uhlí co do úrazovosti na pracovišti k nejrizikovějším povoláním.

Spalování uhlí má u nás za následek přes 1200 předčasných úmrtí ročně. A nejvíce ohrožené jsou nízkopříjmové skupiny.

Experti již desetiletí upozorňují, že těžba uhlí je neudržitelný průmysl, který kvůli produkci oxidu uhličitého způsobuje rozvrat klimatu a hrozí učinit naši planetu neobyvatelnou. Spalování uhlí se celosvětově podílí na produkci oxidu uhličitého ze 46 procent. V České republice je to obdobné číslo - 42 procent.

Obyvatelé Jiřetína čelili buldozerům desítky let. Boje za záchranu limitů těžby skončily v roce 2015. Petr Dvořák patří ke čtvrté generaci horníků v rodině. Dnes ale říká, že utlumení těžby uhlí je nutné.

tags: #prolomeni #limitu #klimaticke #cile #mladek #analyza

Oblíbené příspěvky:

• Probudte se do krásy Jeseníků
• Recenze Kavárničky v Srbské Kamenici
• Udržitelné metody pro zdravé orchideje
• Kaskadéři
• Více o synonymech přírody