První zmínka o ekologii a historie environmentálního hnutí v Československu

Kam až můžeme vystopovat počátky environmentálního hnutí u nás za minulého režimu? Co všechno bylo tehdy myslitelné a jak se environmentální hnutí proměnilo po revoluci?

Určitě, hlavně když budeme mluvit o konci 70. a 80. letech, protože tehdy vrcholila ekologická krize. Ve velkých průmyslových městech, na hřebenech hor, kde umíraly lesy, ale hlavně v Podkrušnohoří, kde byla situace opravdu fatální. Ke znečištěnému ovzduší se přidružovaly další ekologické problémy jako otrávené řeky.

To ale zároveň to neznamená, že by se ekologické hnutí v Československu formovalo až v reakci na krizi poslední dekády komunistické diktatury u nás.

Miroslav Vaněk před mnoha lety vydal Nedalo se tady dýchat. Její název se odvolává na dokument Charty 77, který se jmenoval Aby se dalo dýchat. A mně přijde, že ty dva názvy, obrazně i zcela konkrétně, popisují dobu, kdy u nás vznikalo envirohnutí. Je to tak?

Já z názvů dokumentů cítím, že nebylo úplně jednoduché říct, že je něco v nepořádku, že vláda nechtěla takové věci slyšet a trochu dusila lidi, který si troufli kritizovat režim nebo upozorňovat na to, že je něco v nepořádku. Na druhou stranu to není tak, že by se nesmělo vůbec kritizovat nebo že by se nesmělo psát nic, co by poukazovalo na nějaká negativa.

Čtěte také: Metody hodnocení klimatu třídy

Ale mělo to vždycky hranice, které v zásadě určovala vládnoucí komunistická strana, a byly věci, které byly z hlediska strany nepřijatelné, které už byly postihovány. A v té době s tím lidé byli schopní pracovat.

Když budeme mluvit konkrétně o médiích, o tisku, rozhlase, tak v 50. a 60. letech existovala klasická cenzura. To, co šlo do novin, procházelo skrze státní úřad, který dovolil či nedovolil, aby článek vyšel. Během uvolnění kolem roku 1968 se hranice rozvolnily, předběžná cenzura byla nakonec zrušená a kritika se mohla téměř svobodně artikulovat.

V normalizačním období se šrouby opět utáhly, principem omezení svobody slova ale byla spíše autocenzura. Klasická cenzura, jak fungovala v padesátých a částečně ještě v šedesátých letech, nebyla obnovena. Strana ale skrze kádrovou politiku obsazovala posty v médiích tak, aby v nich byli loajální lidé, což byl v mnohém efektivnější nástroj kontroly.

V expertních časopisech se mohly říkat daleko kritičtější věci, protože vládní orgány věděly, že tyto časopisy čte omezený okruh čtenářů. Například pokud to byla přímá kritika celostátní politiky, kritika Sovětského svazu a sovětské politiky vůči životnímu prostředí, později otázky kolem Černobylu.

A pokud někdo psal něco, co se báli otisknout i v odborných časopisech, vycházelo to v samizdatu, zpravidla jako dokument Charty 77. A v 80. letech se to zkoušelo s různou mírou kritiky i v časopisech jako byla třeba Nika, která se v té době stala hlavním ekologickým časopisem a měla desetitisíce čtenářů.

Čtěte také: Svojtka: Moje první kniha o přírodě

Byl to velmi čtený časopis, který formálně vycházel pod pobočkou Státního ústavu pro památkovou péči a ochranu přírody v jedné pražské městské části. A v něm už v druhé polovině 80. Na rozdíl od řady jiných témat ano. Třeba kdyby někdo chtěl napřímo kritizovat otázky státního vlastnictví výrobních prostředků, což je ideologický základ státního socialismu, aspoň před polovinou osmdesátých let by velmi rychle narazil.

Ekologie oproti tomu měla výhodu v tom, že životní prostředí bylo i z hlediska socialistických elit významné téma, o kterém se mělo mluvit. A navíc to bylo téma, které do velké míry bylo viditelné. Umíraly lesy v Krušných horách a v Krkonoších.

Několikrát jsi zmínil, že prostor toho, co se dalo říct nebo napsat, se znovu začal zvětšovat v druhé polovině osmdesátých let. Proč? Lidé, kteří by měli dohlížet na dodržování pravidel, postupně přestali být přesvědčení o jejich smysluplnosti a začali silněji vnímat prohlubující se problémy.

Tím se dá vysvětlit i skutečnost, že v řadě časopisů, které byly poměrně čtené, postupně vycházely věci, které pojmenovávaly z hlediska moci nepříjemné problémy, byť třeba ne vždycky úplně přímočaře. Důležité přitom bylo právě to, o čem jsme už mluvili. Přispěl ke krizi legitimity komunistické diktatury.

Přijde mi zajímavé, že přesto, že tehdejší vláda měla zájem zlepšovat životní prostředí, tak neexistovalo dnešní ministerstvo životního prostředí. To vzniklo až po revoluci, v roce 1989. Téma životního prostředí bylo schované buď mezi rezorty, anebo to byl odbor na ministerstvu vnitra, tuším, které to mělo formálně v gesci. Ona existovala rada vlády pro životní prostředí, která tohle právě řešila.

Čtěte také: IPO: Průvodce

Koncem osmdesátých let již mělo Československo zhruba 170 zákonů a dalších právních předpisů vztahujících se k ochraně životního prostředí. V roce 1983 nechal vypracovat souhrnnou zprávou o životním prostředí, Rozbor ekologické situace v Československu. Byl to expertní a interní vládní dokument, který byl poměrně kritický. Pracoval na něm mimo jiné ředitel Ústavu krajinné ekologie Emil Hadač.

Rozbor ekologické situace se časem přes lidi z disentu dostal na západ. Podstata problému spíše spočívá v závislosti státního socialismu na produkci těžkého průmyslu. Myslím, že podstata problému neleží v neexistenci ministerstva životního prostředí. O věcech se na radě vlády mluvilo.

V druhé polovině 80. let se zdálo, že se něco začíná hýbat. Připravovala se mezivládní dohoda s NDR, Polskem o omezení produkce oxidů síry a jiných škodlivin, zejména se to týkalo tepelných elektráren.

Hnutím se to dá nazvat možná až v osmdesátých letech, ale pro jeho formování jsou zásadní léta sedmdesátá. Ta jsou přitom v rámci vyprávění o ekologické kritice za státního socialismu dost ve stínu. V té době vzniká nejenom Hnutí Brontosaurus (později, v druhé polovině osmdesátých let, mělo víc jak 25 tisíc členů), ale třeba i zmiňovaný Ústav ekologie průmyslové krajiny ČSAV nebo Ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV.

První výhonky bych ale viděl už někde na konci 50. let, kdy kolem Otakara Leiského vzniká nejprve při Národním muzeu Sbor ochrany přírody, z něho potom vznikl TIS, který měl v 60. letech zhruba 15 tisíc členů. TIS byl nejdůležitější ekologickou organizací vlastně po celá 70. léta. A kupodivu, na počátku 80. A proto byl TIS zrušen. Strana potřebovala mít hnutí pod kontrolou.

Lidé z TISu se přelili do Českého svazu ochránců přírody, což byla státem mnohem lépe kontrolovatelná organizace, s řadou regionálních, lokálních poboček, které mohly v řadě případů mít docela autonomii. A ve kterých vyrostlo spoustu lidí, kteří sehráli roli v 90. letech nebo později v rámci ochrany přírody, ale i politiků, kteří si nějakým způsobem uvědomovali důležitost otázek ochrany životního prostředí.

S TISem je spojený i časopis Nika. Ta začíná vycházet 1978 jako interní zpravodaj TISu. Po zrušení TISu se časopis převedl na jinou organizaci.

V československém a zejména českém kontextu je to tramping, woodcraft a skauting. Otakar Leiský byl skaut, měl přezdívku Ralf a vedl skautský oddíl, Ivan Makásek byl jako mladík v oddíle Jaroslava Foglara a potom sám vedl indiánské oddíly, měl přezdívku Hiawatha. Tohle je myslím důležitá a často opomíjená část příběhu.

Ten dojem - zpětně viděno - byl mylný. Neexistovala možnost takové množství lidí účinně kontrolovat. A z mého pohledu rozdíl mezi TISem a Brontosaurem nebyl zase tak propastný. A dnes těžko říct, co byla poslední kapka vedoucí ke zrušení TISu.

O tom, jak vypadaly lesy a řeky, i o nedýchatelném vzduchu v severních Čechách, jsme už mluvili. Důležité je ale nepřehlédnout další souvislosti, které to má. Nespokojenost totiž nevyplývala jen z toho, že se zhoršilo životní prostředí. To se v řadě oblastí výrazně zhoršilo už v šedesátých a v sedmdesátých letech - a přesto to tehdy nevedlo k pádu režimu.

Tu dynamiku nevysvětlíme, pokud neporozumíme tomu, jak moc se během posledních dvou desetiletí státního socialismu změnila československá společnost. Učeně se to dá popsat jako proměna od industriální k postindustriální modernitě. V praxi to znamenalo, že lidé od konce 60. let začali vnímat nemocné lesy nebo stav ovzduší mnohem citlivěji - a tohle vnímání se ještě výrazně zesílilo během osmdesátých let.

Takový typický příklad je slovenská publikace Bratislava nahlas, kolem které se setkávají lidé, hlavně experti z oblasti památkové péče a kunsthistorici, s biology, s lidmi kolem ochrany životního prostředí. A společně kritizují třeba vodní nádrž Gabčíkovo, která zničila biotopy a lužní lesy na Dunaji.

Publikace Bratislava nahlas kritizuje zanedbávání historického dědictví v Bratislavě, ničení nebo pustnutí starých hřbitovů, výstavbu odcizených sídlišť. Stejně tak Nika, která vychází v Praze na Jižním městě pod lokální organizací Státního ústavu památkové péče.

V Nice vychází a tematizují se jak problémy ekologické, tak problémy urbánního prostředí, hodně se řeší plánovaná výstavba dálničního okruhu v Praze, který měl procházet otevřeným koridorem Stromovkou. Společnost, která ještě 10, 15, 20 let předtím by z velké většiny vítala výstavbu moderních bytů, a byl by to zásadní argument pro legitimitu režimu, tak v osmdesátých letech, kdy lidé mají doma ústřední topení a teče jim teplá voda, o to citlivěji vnímá kolaterální škody, které modernizace způsobuje.

A mocenské komunistické elity si tohle dlouho nepřipouštěly. Jak to bylo v jiných zemích východního bloku s environmentálním hnutím? Bylo to velmi podobné. Třeba v Maďarsku ekologické hnutí bylo poměrně silné a právě kolem Gabčíkova se to ukázalo. Gabčíkovo Nagymaros. Takže to není jen naše specifikum.

Na jednu stranu ekologická témata ta hrála v zásadní roli na podzim 1989. Sametová revoluce z jistého úhlu pohledu začala v Teplicích už před 17. listopadem. A bezprostředně po revoluci vzniká ministerstvo životního prostředí. První ministři životního prostředí byli významné osobnosti environmentálního hnutí. Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Josef Vavroušek. Díky nim se velmi rychle se přijímají různá opatření, která jsou úplně zásadní pro ochranu životního prostředí.

Limity těžby uhlí, osazení elektráren a tepláren filtry. Na druhou stranu - a to je z hlediska ekologie právě ta smutnější část příběhu - je pozoruhodné, že se hnutí postupně rozpadá. A není to důsledek toho, že by se všechny problémy vyřešily. Mnoho environmentálních témat přetrvává nebo se dokonce prohlubují. Některé přehradní nádrže jsou napuštěny nebo dobudovány až v 90. letech.

Automobilismus se stává po revoluci větším problémem, zastavování orné půdy akceleruje… Kromě toho se otevírá problém klimatické krize, která před nás staví ekologické otázky v globální perspektivě. Přesto u nás ve svobodných podmínkách liberální demokracie masové environmentální hnutí skomírá a, myslím, že se to dá minimálně o devadesátých letech říct, postupně odumírá.

Jakýmsi zlomem otevírajícím právě tuhle neslavnou kapitolu českého environmentálního hnutí, jsou léta 1992-1993, kdy končí období řešení klíčových problémů životního prostředí. A ochrana životního prostředí a ekologie se dostávají do zvláštní pozice. V politice dominuje ODS a ochránci přírody a ekologové jsou vnímáni jako potížisté, když to řeknu hodně jemně. Některé ekologické organizace se v polovině 90.

Pár věcí jsme určitě neprobrali. Nejdůležitější pro formování ekologické kritiky byli spíše lidé s přírodovědným vzděláním, kteří se hodně pohybovali kolem Niky, případně toho expertního prostředí, Biologické společnosti Akademie věd. Ale je nutné zmínit, že také existuje prostředí, které je víc zakotveno v sociologii a v literatuře. A to právě kolem Veroniky, která má oproti Nice daleko blíže k humanitnímu pohledu. To je myslím nevyužitý potenciál předlistopadového environmentálního hnutí.

Mgr. Matěj Spurný, PhD. (1979) vyrostl v Krkonoších. Absolvoval německá studia a historii na Karlově Univerzitě, studoval také moderní dějiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Je spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety. Svoji dizertaci Nejsou jako my (vyšla 2012) věnoval problematice vztahu k menšinám v prvních letech diktatury KSČ. V roce 216 vydal knihu o likvidaci a znovuvýstavbě severočeského města Most nazvanou Most do budoucnosti. Zabývá se technokratickým myšlením v éře státního socialismu a kořeny neoliberalismu. Působí na ÚSD AV ČR a na FF UK, kde přednáší o středoevropském nacionalismu ve 20. století a o sociálních dějinách moderních diktatur.

tags: #prvni #zminka #o #ekologii #historie

Oblíbené příspěvky:

• Vše o odpadkovém koši BOWL
• Třídění odpadu „dům od domu“ ve Včelákově
• Nový odpadní systém – průvodce
• Ochrana přírody v ČR
• Rytířský program pro školy v přírodě