Včela a příroda: Historie vzájemného vztahu

Mnozí lidé si vůbec neuvědomují, že včelstva jsou přímo závislá na stavu v přírodě. Pro včelstva je potravou med, zpracovaný z nektaru a také pyl a tyto produkty poskytuje pouze vegetace a to ještě jen v době jejího rozvoje, v době květu. Pomineme-li medovici, která není hlavní včelí potravou, ale i tu poskytuje vegetace.

V době, kdy je příroda v období plného rozmachu, kdy rostlinné organismy jsou ve fázi rašení, tvorové, žijící v přírodě, jsou ve fázi probouzení a rozvoje, což je velmi markantní právě u hmyzu, je počátkem včelařského fenologického roku. Právě na průběhu fenologického roku, na stavu v přírodě, lze vypozorovat stav ve včelstvu.

Postupný rozkvět bylin, keřů a stromů nám může být dobrým vodítkem pro práci ve včelstvech. Období rozkvětu rostlin lze vypozorovat, avšak vegetace je úzce závislá na počasí - na srážkách, teplotách a dalších povětrnostních vlivech, lišících se i prostředím, mohou se tedy v různých letech velmi výrazně lišit. Včelař se tedy nemůže ve své činnosti řídit kalendářním obdobím, ale životními projevy v přírodě.

Historie včelařství

Odpradávna byl člověk stvoření mlsné a vynalézavé. Těm tvorečkům říkáme včely a pochoutkou byl med. Matka příroda však vybavila včelky žihadlem a obranným pudem, a proto bylo získávání medu záležitostí velmi bolestivou. Časem se člověk naučil, jak ty malé bodavé potvůrky obelstít natolik, aby žihadel dostal co nejméně a s pozvolným přechodem od života kočovného lovce k osadníkovi-zemědělci přišel i na to, že je třeba část medu včelám ponechat, aby nezahynuly hladem a on se mohl vrátit ke stejné dutině znovu.

Tato zprvu náhodná činnost člověka lovce a sběrače se postupně stávala činností pravidelnou a později přerostla v cílený chov včel. Starým stromům s dutinami, kde se včely usazovaly, se říkalo brtě, proto je tento způsob získávání medu označován jako brtnictví.

Čtěte také: Podnikový ekolog: Co obnáší tato pozice?

Ze zemí Blízkého východu je doložen chov včel v hliněných nádobách už z období 5.000 let př.n.l. a v podobných hliněných úlech se tam včely chovají dodnes. Ve střední Evropě dokazují záměrný chov včel mnohé archeologické nálezy. Důležité zprávy se ryly do voskových destiček, ceněným oborem se stalo lití kovů do ztracených forem ze včelího vosku.

Ve Slezsku byla v korytu řeky Odry nalezena brť v dubovém kmenu, pocházející podle odborných posudků z 1. století n. l. Několik podobných nálezů dokazuje, že lesní chov včel v brtích byl ve střední i východní Evropě značně rozšířený.

Další podnět pro rozvoj chovu včel na našem území přišel pravděpodobně s výboji římských vojsk v druhém století našeho letopočtu (jižní Slovensko a jižní Morava). Římané byli v chovu včel zběhlí a také již znali antibakteriální účinky medu, kterých využívali při ošetřování ran. Z 9. století pochází významný impuls pro chování včel spojený s počátky šíření křesťanství. Při bohoslužbách se užívalo svící - bylo tedy potřeba získat dostatek včelího vosku pro jejich výrobu. Sami mniši později často včely chovali a patřili k propagátorům a inovátorům včelařských znalostí.

V prvních písemných zmínkách se od 10. století začíná rozlišovat včelaření lesní (brtnictví) od včelaření zahradního. Podle hojného vývozu medu a vosku z našich zemí v období 11. - 12. století lze usuzovat, že se u nás včely chovaly ve velkém množství. Med, vosk a medovina patřily už tehdy mezi velmi hodnotné produkty, například hrnec medu se vyměňoval za stejné množství soli, přičemž je třeba míti na paměti, že sůl se u nás nikdy netěžila - vždy byla dovážena jako vzácná a ceněná surovina.

Ve středověku měli včelaři vlastní cechy, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. V 16. století však začal význam včelařství upadat. Je pravděpodobné, že to souviselo s poklesem zájmu o medovinu, kterou nahrazovalo levnější pivo. Ve druhé polovině 18. století prakticky skončilo brtnictví v našich zemích.

Čtěte také: Problematika odpadů v EU a ČR

Tehdy začaly, podobně jako v sousedním Prusku, podporovat zájem o chov včel vládnoucí šlechtické rody. Marie Terezie vydala dva včelařské patenty, roku 1775 pro Moravu a Slezsko, v roce 1776 pro Čechy. Zároveň byly založeny včelařské školy ve Vídni, v Brně a v Novém Kníně v kraji Berounském (u Příbrami). Byla též pořízena úřední evidence včelstev. Po smrti panovnice byly sice tyto školy zrušeny, ale to se již začaly šířit nové poznatky o zemědělství knižně a včelařství nezůstávalo stranou.

Rozvoj včelařství v tomto období potvrzují i statistické údaje. Včely se chovaly ve vydlabaných nebo uříznutých dutých částech stromů (klátech), později také ve slaměných košnicích. Od počátku 19. století mění včelařství v našich zemích výrazně svůj charakter. Postupně jsou zaváděny úly s rozběrným dílem umožňující přizpůsobit velikost úlového prostoru ročnímu období a potřebám včelstva. Přesto ještě v polovině 19. století je 76% včelstev chováno v nedělitelných úlech - převážně v klátech.

Od poloviny 19. století se u nás začínají včelaři sdružovat a zakládat první spolky, na Moravě roku 1854 a 10 let poté i v Čechách, ve stejné době je také Františkem Hruschkou zkonstruován první medomet - zařízení na získávání medu z plástů pomocí odstředivé síly. Koncem 19. století se včelařství stává nejen hospodářskou, ale i zájmovou činností.

Od roku 1850 do 1. světové války se u nás počet včelstev zvýšil až na 357 185. Díky cílevědomě řízené spolkové činnosti došlo nejen ke zvýšení počtu včelstev, ale také se zlepšila úroveň chovů, a to hlavně z hlediska technického vybavení, plemenářské práce a zvýšené pozornosti věnované nákazám. Začátkem 20. století došlo k zakládání chovatelských stanic a ke zřízení plemenných chovů včel. Vznikají nové konstrukce úlů s pohyblivým dílem a nastává éra tzv. úlové mechanizace.

První světová válka utlumila včelařskou i spolkovou činnost. V době války včely umíraly hladem i nedostatkem chovatelské péče, lidé neměli za co nakupovat med. Jedině zbrojní průmysl zvyšoval požadavky na včelí vosk. Početní stavy včelstev poklesly zhruba o třetinu.

Čtěte také: Odpady a EU: Směr Oběhové Hospodářství

Po skončení války došlo k rozpuštění říšského včelařského svazu a v lednu roku 1919 se sešli v Praze na společné schůzi předsedové všech čtyř včelařských spolků Čech, Moravy a Slezska, aby založili Svaz zemských spolků Československé republiky. Činnost svazu začala 16. května 1921 první valnou schůzí. V roce 1938 došlo k rozbití Československa a následující rok v září vypukla druhá světová válka. Ta opět tíživě dopadla na osudy lidí, hospodářství i na včelařství. Po jejím ukončení v roce 1945 však začala nová etapa vývoje včelařství v naší republice, tedy i ve Stříbře a jeho okolí.

Samotářské včely

V Evropě totiž jenom jeden druh včel žije ve společenství, ve včelstvu. To je známá včela medonosná. Dalších asi 700 druhů jsou takzvané samotářské včely. Včele medonosné se hodně podobají stavbou těla, ale mohou být menší, někdy i větší. Žijí nenápadně, jsou aktivní jenom několik týdnů v roce. Mají jen několik potomků, pro které si budují všelijaké, pokud možno bezpečné úkryty. Zimu přečkávají ve strnulém stavu, v jakémsi zimním spánku.

Protože jsou tyto včely velmi nenápadné, většina z nich nosí jen vědecké latinské označení. Podle svých vlastností dostaly alespoň některé rody pozoruhodná česká jména: čalounice si budují příbytky ze sešitých ústřižků listů - vyrábějí si pro každou svoji larvu spacáček na míru. Různé druhy včel si našly každá svoji rostlinu a svůj promyšlený střih pro ústřižek listu. Starostliví zahrádkáři nebo lesníci ve školkách občas pozorují dírky v listech a mívají obavy, že porost je napaden nějakými housenkami, které rostliny poškodí. Ale není třeba se bát. Pískorypky si vrtají chodičky až půl metru hluboké a na konci rozšířené do komůrek pro larvy. Do komůrky, stejně jako do listové dutinky u předešlé skupiny přijde zásoba pylu, vajíčko a přepážka. Larva se po vylíhnutí z vajíčka živí sama pylem až do zakuklení a po čase vyleze dospělá včela, navlas podobná rodičům. Některé druhy obývají úzké duté chodbičky, kde je třeba deset kukel v řadě za sebou. Jsou včely, které si najdou úkryt v prázdné ulitě po hlemýždi a zamaskují si ji senem a zeleným nátěrem z rozžvýkané trávy tak šikovně, že hnízdo nenajdete. Maltářky, pilorožky, ploskočelky, ruděnky tvoří pestré příbuzenstvo, ale některé jeho části se vůbec nepotkají. Jsou vázany na svoje rostliny a v době jejich květu jsou aktivní. Na květech sbírají hlavně pyl pro larvy.

Jsou včely nohosběrné i břichosběrné, podle toho, jak náklad pylu přenášejí. Všechny včely sbírají z květů také nektar, sladký roztok, který je zdrojem energie. Výživa samotářských včel má mnoho zvláštností, které teprve postupně objevujeme. Koncem 70. let jsem pozoroval včelu, která vykrajovala listy růže.

Mezi včelami narazíme i na kukačky. Ne ptáky, ale kukaččí včely. Jméno je zcela na místě. Kukaččí včela místo budování chodbiček a sbírání pylu sedí opodál a sleduje, kdy se pilná včelí maminka jiného druhu od svého hnízda vzdálí.

Vzájemný vztah rostlin a včel

Soužití rostlin a včel je součástí a nutnou podmínkou, aby byla zachována druhová pestrost přírody. Včely opylují rostlinám květy, aby mohla vzniknout semena. Rostliny poskytují včelám potravu, aby se mohla vyvinout další generace včel. Stovky druhů rostlin jsou pevně vázány se stovkami druhů včel. Početné včely medonosné z úlů našich včelařů jsou nezbytné pro opylování rozlehlých kultur a plantáží a pro svoje produkty. Volně žijící samotářské včely jejich úlohu doplňují. Pro některé rostliny jsou prvořadým partnerem, u jiných se doplňují zásadní a do určité míry zastupují.

Samotářské včely nejsou nijak nebezpečné. Není třeba se jich bát. Neútočí - není to jejich strategie. Spíš se snaží zmizet a odlákat pozornost od svého hnízda. Jen někdy nahánějí samotářské včely strach. Ne svoji útočností, ale svým počtem, případně podobností se včelami medonosnými. To se stává v době, kdy se zimující včely najednou probudí v lokalitě příznivé pro přezimování. Může to být stará zeď, písečná stráňka, rákosové rohože a podobně.

Nehledejme jedovaté spreje! Včely samotářky nemůžeme strčit do úlu, ale můžeme jim připravit tzv. hnízdní podpory. Něco jako hotely pro včely. Na internetových stránkách www.vcelky.cz/hnizdiste.htm nebo www.wildbienen.de/wbschutz.htm je spousta názorných návodů, jaké materiály použít. Můžeme si dokonce koupit na internetu startovní populaci kukel zednice rezavé Osmia rufa. Zkusil jsem to, podařilo se. Ze sto kukel, které jsem od vánoc do jara uchoval v kuchyňské chladničce se jich v březnu, když začalo hezké počasí, vylíhlo přes 90 %. Usídlily se v připravených trubičkách, nosily pyl i blátíčko na sádrokartonové přepážky, viděl jsem i kukaččí včely Sphecodes, které moje kolonie zednic přivábila. Chcete to zkusit? Nebojme se včel. Medonosné, ani ty divoké samotářské, nám neublíží.

Pozorování včely čalounice

Jednoho dne jdu na zahradě okolo mé oblíbené růže a vidím, že její listy jsou pravidelně okousané. Prohlédnu je ze všech stran, předpokládám, že někde najdu viníka - housenku. Ale nikde nic. To je divné… Druhý den jsou na tom listy ještě hůř. Tuhle záhadu musím vyřešit. Sednu si opodál, fotoaparát mám samozřejmě po ruce. Náhle s bzukotem přilétá větší včela, chvilku krouží okolo rostliny a vybírá si vhodné místo. Pak usedne na okraj listu, do kterého okamžitě zanoří kusadla. Včela se do svého úkolu pouští šikovně s viditelnou rutinou. Celý proces je tak rychlý a dokonale provedený, že poprvé ani nestihnu stisknout spoušť. Srdce mi buší vzrušením jako pokaždé, když se mi podaří nahlédnout do skrytých tajemství mé oblíbené hmyzí říše. Snad včela přiletí znovu. Prosím! Mé přání je vyslyšeno a to dokonce několikrát. Včelka se vrací a vždy neomylně a přesně vyřízne zelený půlměsíc.

Když už mám zdokumentováno, jak včela ukrajuje list, jsem ještě zvědavá, kam vlastně s kousky listů létá. Pátrám po okolí směrem, kam včela s odkrojkem odlétala a nakonec jsem úspěšná. Včela si vybrala naši plastovou průhlednou stříšku nad zahradním posezením. Jsem dítě fotografické štěstěny! Díky průhlednosti stříšky můžu nafotografovat to, co za normálních okolností zůstává skryto ve tmě. Včela přilétá ke kraji „trubičky“, opatrně dosedá, list stále drží v kusadlech a pak se nasouká i s nákladem dovnitř. Nezůstává na okraji, ale zelený „spacáček“ pro svého budoucího potomka táhne hluboko. Chvíli jde popředu, pak se otočí a list táhne pozadu. Je to dřina.

tags: #vcelka #a #priroda #historie

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro projekt Příroda
• Český Těšín - ovzduší a zdraví
• Třídění odpadu Kopřivnice
• Význam půdy pro životní prostředí
• Ministerstvo životního prostředí a odpady