Půdní skladba a charakteristika Kutnohorska

Oblast povodí Dyje zasahuje v České republice celkem do šesti krajů - do kraje Jihomoravského (cca 55,2 %), do kraje Vysočina (cca 34,3 %), do Jihočeského kraje (cca 4,5 %), do Pardubického kraje (cca 4,4 %), do Zlínského kraje (cca 1,1 %) a do Olomouckého kraje (cca 0,5 %).

V kraji Jihočeském je zájmové území oblasti povodí Dyje ve správním obvodu dvou obcí s rozšířenou působností a to Dačic a Jindřichova Hradce. V kraji Jihomoravském oblast povodí Dyje zasahuje do správních obvodů 20 obcí rozšířenou působností, a to Blanska, Boskovic, Brna, Břeclavi, Bučovic, Hodonína, Hustopečí, Ivančic, Kuřimi, Kyjova, Mikulova, Moravského Krumlova, Pohořelic, Rosic, Slavkova u Brna, Šlapanic, Tišnova, Vyškova, Znojma, Židlochovic.

V kraji Olomouckém se jedná o správní obvod dvou obcí s rozšířenou působností, kterými jsou Konice a Prostějov. V kraji Pardubickém jsou to správní obvody šesti obcí s rozšířenou působností, a to Litomyšle, Hlinska, Chrudimi, Moravské Třebové, Poličky a Svitav. V kraji Zlínském zasahuje oblast povodí Dyje do správních obvodů dvou obcí s rozšířenou působností, a to Kroměříže a Uherského Hradiště.

Oblast povodí Dyje není příliš výškově členitá. To je dáno tím, že její nejvyšší polohy jsou situovány na Českomoravské vrchovině. Nejvyšší bod oblasti povodí Dyje leží na její západní hranici na hlavním evropském rozvodím Dunaje a Labe (vrchol Javořice 837 m n. m). Při vyústění Dyje do Moravy je kóta terénu cca 150 m n. m. Celých 90 % plochy povodí dosahuje nadmořských výšek mezi cca 150 a 600 m n. m.

Oblast povodí Dyje na území ČR leží na rozhraní systémů Hercynského a Alpsko-Himalájského. Do oblasti povodí zasahují dvě provincie - Česká vysočina (Český masiv) a Západní Karpaty, které ve směru JZ-SV rozdělují území povodí na dvě zhruba stejně velké části.

Čtěte také: Co je ZPF a proč je důležitý?

Geomorfologické členění

Morfologicky je styk provincií představován Dyjsko-svrateckým úvalem a Vyškovskou bránou, patřící k subprovincii Vněkarpatských sníženin. Východní část povodí od zmíněného předělu tvoří celky Ždánický les, Litenčická pahorkatina, Chřiby a Kyjovská pahorkatina, které lemují ze severu okraj Dolnomoravského úvalu podobně jako Mikulovská vrchovina ze západu.

Česko-moravská subprovincie České vysočiny je na západě území zastoupena celky Jevišovská pahorkatina, Křižanovská vrchovina a Hornosvratecká vrchovina, které jsou odděleny od Bobravské vrchoviny a Drahanské vrchoviny téže subprovincie Boskovickou brázdou.

Reliéf oblasti povodí Dyje je vzhledem k zastoupení jednotlivých provincií poměrně různorodý a pestrý. Základním rysem reliéfu je rozdíl mezi starší Českou vysočinou na západě a mladým pásemným pohořím Karpat na východě zvýrazněný systémem depresí mezi nimi. Nejvyšším bodem v povodí je Javořice (837 m n. m.) na západní hranici povodí. Nejnižším bodem je soutok Dyje s Moravou na hranicích území ČR (150 m n. m.).

Geologický vývoj a reliéf

Současné povrchové tvary České vysočiny jsou výsledkem dlouhého geomorfologického vývoje, který lze geomorfologickými metodami sledovat od druhohor (mezozoikum -251 Ma až -65 Ma, [Ma - milion let]), ojediněle lze doložit předkřídový zarovnaný povrch původně variského horstava Českého masivu. Dnešní vzhled reliéfu je výsledkem působení endogenních sil, které vytvořily morfostrukturu, a exogenních sil, které vytvořily tzv. morfoskulpturu.

Na vývoj reliéfu působily změny klimatu, kdy se na našem území vystřídaly vlivem pohybů zemské kůry a vývoje klimatu různé typy podnebí (vlhké tropické, teplé savanové, suché, mírně vlhké, chladné). Vzhledem ke změnám podnebí v geologické minulosti působily v jednotlivých obdobích na vývoj reliéfu odlišné soubory reliéfotvorných pochodů, reliéf je proto polygenetický.

Čtěte také: Ekologické využití a půdní vlhkost

Koncem druhohor a na začátku starších třetihor (terciér -65 Ma až -2 Ma) byly geomorfologické procesy vyvolávány teplým savanovým podnebím se suchou zimou. Ve středním oligocénu (-33,9 Ma až -23 Ma) byla období se suchým podnebím, které bylo vystřídáno vlhkým tropickým podnebím trvajícím až do středního miocénu (-23 Ma až -5,33 Ma). Poté až do poloviny pliocénu (-5,3 Ma až -2,59 Ma) působily opět pochody teplého savanového podnebí. Na rozhraní spodního a svrchního pliocénu se však vyskytla opětovně suchá fáze, která byla později vystřídána mírně teplým a vlhkým podnebím. Postupné ochlazování na konci třetihor (ve svrchním pliocénu) vedlo pak v pleistocénu (-2,6 Ma až -11,5 ka, [ka - tisíc let]) ke střídání dob ledových a meziledových (mírně teplé a vlhké podnebí).

Východní okraj České vysočiny byl v mladších třetihorách několikrát zaplaven mořem z karpatské čelní hlubiny. Miocénní mořské sedimenty spočívají místy přímo na skalních horninách, jinde na předmiocenních zvětralinách (např. Šatov nedaleko Znojma). Významně jsou zastoupeny reliéfní tvary podmíněné tektonicky - např. Boskovická brázda.

Pro vývoj povrchových tvarů České vysočiny měl značný význam konec mladších třetihor (pliocén). V tomto období byl na většině území dokončen odnos tropických zvětralin, který v teplém savanovém a suchém podnebí probíhal cestou rovnoběžného ústupu svahů. Odnosem zvětralin bylo obnaženo rozhraní mezi zvětralinami a nezvětralými horninami (tzv. bazální zvětrávací plocha). Tím vznikl v České vysočině nový zarovnaný povrch, tzv. etchplén. Jedná se o sečný povrch, který zarovnává různě odolné horniny, avšak současně je ve značné míře přizpůsoben nerovnostem bazální zvětrávací plochy v souvislosti s různou odolnosti hornin vůči tropickému zvětrávání, čímž vznikají regionální rozdíly ve výškové členitosti reliéfu.

Ve čtvrtohorách (kvartér -2 Ma až 0 Ma) pokračoval celkový zdvih České vysočiny (zařezávání říčních údolí), který vedl k říční akumulaci v dolních částech toků s řadou akumulačních říčních teras. Ve středním a mladším pleistocénu se ze severu k úpatí České vysočiny přiblížil pevninský ledovec. Území povodí leželo před čelem ledovce, v členitých vrchovinách vznikaly v pásmu mrazové pouště kryoplanační terasy s izolovanými skalami, skalními hradbami a balvanovými moři. Značný vliv na tvářnost reliéfu mělo usazování spraší větry vanoucími převážně od severozápadu.

Podobně jako Česká vysočina i Vnější Západní Karpaty prošly několika fázemi zarovnávání reliéfu. Na vrcholech vznikaly kryoplanační terasy, na úpatí svahů rozsáhlé úpatní akumulace, četná jsou sklonově nesouměrná údolí a úpady. Po ústupu Badenského moře začíná vývoj Vněkarpatských sníženin vznikem stromovité říční sítě. Ve Vídeňské pánvi bylo ještě v pliocénu moře, které se postupně měnilo v jezero. Po ústupu jezera se rovněž vytvořila říční síť. V chladných obdobích pleistocénu dochází v kombinaci s poklesovými pohyby k říční akumulaci.

Čtěte také: Půdní dopady glyfosátu

Geologická stavba

Území oblasti povodí Dyje zasahuje z hlediska regionální geologie do obou základních geologických jednotek České republiky - Českého masivu, který zaujímá západní, severní a střední část, i Vnějších Západních Karpat na jihovýchodě území.

Český masiv je konsolidovaným zbytkem variského (hercynského) horstva vyvrásněného během období prvohor při variské orogenezi v období středního devonu až svrchního karbonu (-397,5 Ma až -326,4 Ma). Jeho dílčí celky (označované jako oblasti) spolu původně nesouvisely (tvořily samostatné části zemské kůry - mikrokontinenty) a byly teprve horotvornými pohyby stmeleny v pevný kratonizovaný celek, který později již nebyl vrásněn a na němž se v místech poklesů ukládaly pokryvy mladších sedimentů.

Moldanubická oblast zasahuje do povodí svou východní částí (moldanubikum západní Moravy a strážecké moldanubikum, třebíčský a jihlavský masiv, které jsou součástí moldanubického plutonu). Tuto část tvoří intenzivně metamorfované horniny prekambrického a paleozoického stáří, které jsou prostoupeny intruzívními tělesy hlubinných granitoidních hornin. Granitoidní komplexy jsou převážně karbonského stáří.

Sedimentární, vulkanické i starší hlubinné horniny jsou metamorfními procesy postiženy natolik, že jejich původní charakter a vzájemné vztahy je obtížné stanovit. Na území oblasti povodí Dyje jsou zastoupeny všechny tři hlavní skupiny moldanubika - jednotvárná (ostrongská jednotka), pestrá (drosendorfská) a gföhlská. Jednotvárná skupina je tvořena hlavně biotitickými, dvojslídnými a biotiticko sillimanitickými pararulami, nejčastěji v sousedství rozsáhlých těles variských granitoidů.

Pestrá skupina je kromě převládajících pararul charakteristická přítomností těles metakvarcitů, krystalických vápenců a dolomitů, erlánů, grafitických rul, amfibolitů a ortorul (metamorfovaných granitoidů).

Moravskoslezskou oblast proterozoika (starohory -2500 Ma až -542 Ma) zastupuje na území povodí moravikum a brunovistulikum. Pro většinu této oblasti mělo variské vrásnění zásadní význam. Moravikum představují krystalinické komplexy dyjské a svratecké klenby nasunuté při variské orogenezi na autochtonní jádro tvořené jednotkou brunovistulika.

Petrograficky tvoří horniny moravika různé typy ortorul s amfibolity a vzácně karbonáty, svory, grafitické fylity, pararuly a metamorfované bazické vulkanity, často intenzivně tlakově postižené (mylonitizace a katakláza). Podklad paleozoických souborů v moravskoslezské oblasti tvoří na většině území tlakově a epizonální metamorfózou postižené granitoidy a zbytky jejich pláště označované jako brunovistulikum. Tato jednotka vystupuje na povrch jako brněnský a dyjský masiv, hlubinnými vrty byla prokázána i pod karpatskými příkrovy. Petrograficky jde o různorodý komplex budovaný především magmatickými horninami různých typů (od granitů po bazické a ultrabazické horniny), vzácnější jsou metamorfované vulkanity.

Z paleozoických (prvohorních) hornin na území oblasti povodí Dyje vystupují na povrch pouze uloženiny devonu a karbonu (starší sedimenty byly prokazatelně ověřeny pouze hlubinnými vrty). Devonské horniny (cca -415 Ma až -354 Ma) vystupují ve značné části Drahanské vrchoviny a ještě rozsáhlejší plochy tvoří jako podloží mladších sedimentů. Pro drahanský (pánevní - břidličný) vývoj devonu je typický submarinní vulkanizmus spilit - kvarckeratofyrové formace. Ludmírovský (přechodní) vývoj devonu vystupuje pouze při východním okraji brněnského masivu severně od Moravského krasu (němčický pruh). Devon ve vývoji Moravského krasu (platformní) je typický karbonátovou sedimentací a je plošně rozšířen pod mladšími útvary v okrajových částech Českého masivu. Na povrch v zájmové oblasti vystupuje v prostoru Moravského krasu. Jeho okrajový vývoj (tišnovský) s bazálními slepenci a pískovci je regionálně metamorfován a tektonicky porušen.

Karbonské sedimenty (-354 Ma až -295 Ma) jsou v oblasti povodí Dyje zastoupeny především starším (spodním) stupněm. Hlavními oblastmi rozšíření jsou Drahanská vrchovina a západní okolí Miroslavi. Výskyty v podloží Vnějších Západních Karpat jsou ověřeny hlubinnými vrty. Spodnokarbonské sedimenty jsou ve spodní části zastoupeny především mořskými uloženinami - vápencovým a břidličným vývojem, jehož sedimentace pokračuje ze svrchního devonu. Následující kulmský vývoj odráží projevy nastupující variské orogeneze.

Kulm je typický střídáním drob, břidlic a prachovců, svědčícím o rychlém snosu klastického materiálu ze zvedaných horských pásem. Největších mocností dosahují spodnokarbonské sedimenty na území povodí v Drahanské vrchovině, kde souhrnná mocnost jednotlivých souvrství přesahuje snad až 2 500 m. Spodnokarbonské sedimenty zde zastupují horniny „jemného a hrubého“ flyše (brodecké droby, velenovské a rozstáňské břidlice, lulečské slepence apod.). V předpolí Karpat a v podloží příkrovů vnějších flyšových Karpat jsou uloženiny spodního karbonu kryty neogenními, případně i mezozoickými (druhohorními) sedimenty a dosahují menších mocností.

Svrchní karbon je zastoupen jako nejstarší část výplně v jižní části boskovické brázdy, tektonicky omezené příkopové propadliny, vyplněné permokarbonskými uloženinami. V Permu (-295 Ma až -250 Ma) byla oblast povodí Dyje kontinentální snosovou oblastí a sedimenty z tohoto období se dochovaly jen v některých depresích. V příkopové propadlině Boskovické brázdy tvoří permské sedimenty převážnou část výplně, kterou lze sledovat od severního okolí Boskovic až k Moravskému Krumlovu. Kromě slepenců na bázi a východním okraji převládají ve výplni písčité sladkovodní sedimenty.

V mezozoiku (druhohory -251 Ma až -65 Ma), po ukončení variské orogeneze, byl Český masiv již konsolidovaným celkem, který odolával nastupujícímu alpinskému vrásnění z jihovýchodu a byl postižen převážně jen germanotypní tektonikou (zdvihovými/poklesovými pohyby) a tvořil převážně elevační oblast.

Horniny triasového období (-250 Ma až -206 Ma) jsou známy pouze jako valounový materiál v paleogenních slepencích a miocenních štěrcích. Jurské sedimenty (-206 Ma až -140 Ma) jsou zachovány v části Moravského krasu (Olomučany, Rudice) a v okolí Brna (značná část byla odstraněna těžbou). Převládají bazální písčité vápence a vápence s rohovci v celkové mocnosti až 50 m. Jako cizorodý materiál se nacházejí přemístěné zbytky jurských uloženin například jako součást svrchnokřídových slepenců u Svitav nebo jako valouny v miocenních štěrcích u Třebíče a bloky silicitů u Moravského Krumlova. Jurské sedimenty jsou doloženy také pod terciérními uloženinami karpatské předhlubně (vápence a dolomity přecházející do jílovito-karbonátových sedimentů.

Horniny křídového stáří (-140 Ma až -65 Ma) jsou sporadicky zastoupeny na severní hranici území jako výběžky nebo erodované zbytky výplně na okraji české křídové pánve (pískovce a slínovce v okolí Březové nad Svitavou). Rozsáhlé oblasti tvoří křídové horniny spolu s terciérními (třetihorními) sedimenty Západních Karpat budující východní část území. Křídové horniny jsou začleněny do stavby jak magurské skupiny příkrovů (račanská, bystrická a bělokarpatská jednotka), tak většiny jednotek vnější skupiny příkrovů flyšového pásma. Na území oblasti povodí Dyje vystupují křídové horniny na povrch ojediněle (pískovce na záp.

tags: #pudni #skladba #kutnohorsko #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Používání ekologicky šetrných prostředků
• Metodický pokyn – likvidace odpadu, vzor
• Jak vyrobit síto na kompost
• Tapety s přírodou pro klidný spánek
• Uhlíková neutralita Prahy