Recyklace odpadu v asijských zemích: Výzvy a úspěchy

21.03.2026

Už je to deset měsíců, co Čína ztratila zájem o odpadky, tedy vlastně druhotně využitelné suroviny, které jí posílal zbytek světa. Na začátku ledna jsme informovali o definitivní změně čínského postoje vůči dovozu odpadů ze zahraničí. Vzhledem k tomu, že Čína zhruba od roku 1992 dovážela na své území pravidelně 45 % objemu všech světových odpadů, dal se nějaký ten razantní dopad na vývozce vcelku očekávat. Změnilo se něco? Na to se právě soustředila aktuální studie skupiny Unearthed, investigativní odnože organizace Greenpeace.

Pokud si ale myslíte, že by tito producenti odpadu „šli do sebe“ a začali sami aktivně pracovat na předcházení jejich vzniku anebo se více podíleli na jeho recyklaci s využitím domácích zdrojů, pletete se. Pro Američany se rázem jedničkou stalo Thajsko, kam vyvezli 91 505 tun plastového odpadů. Jistě, zaváželi ho tam už dříve, ale stávající nárůst objemu je vyšší o 1985 %. Podobné to rázem bylo i v Malajsii, kde se dovoz odpadů ze zahraničí zvýšil o 273 %. A o 46 % ve Vietnamu. Dalšími destinacemi amerických plastů se stalo Turecko a Jižní Korea. V konečném důsledku tak USA exportovaly za hranice 81 % svých plastových odpadků, tedy vlastně skoro tolik, jako by vyvážely do dál Číny.

Čína měla průmysl, přístavy a dopravní infrastrukturu na to, aby se s přívalem odpadků ze zbytku světa uměla nějak vypořádat. Vietnam, ani Malajsie nic takového nemají, a tak se teď doslova topí v odpadcích. Obě země také na několik měsíců dovoz stoply, protože nebyly zprvu schopné příjem rozebírat. Ne že by Čína byla z hlediska zpracování odpadů extra výhra, ale ostatní země v Asii nemají ani minimální zdravotní, hygienické nebo bezpečnostní mechanismy.

Rozhodné čínské ne zahraničním odpadům ale ukázalo ještě na jeden vadný mechanismus odpadových hospodářství. Recyklaci. Proč třídíme odpad? Jeho objem tím přece nesnižujeme, jen jej dáváme do různých kontejnerů. Z těch jsou pak jednotlivé frakce rozebrány a odprodány jako druhotná surovina zpracovatelům, ne? Jenže jak se ukazuje, většina takových zpracovatelů byla v Číně. Minimálně ve Velké Británii nebo v USA se jich citelně nedostává.

Odvěký problém se v časech pandemie, kdy si miliony lidí každý den nasazují roušky, respirátory nebo rukavice, ještě prohlubuje. Z letošních statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vyplývá, že tabulce zemí, ve kterých procentuálně recyklují nejvíce odpadu, vévodí Jižní Korea. V asijské zemi dokáží opětovně využít téměř 60 procent celkového objemu odpadu. V závěsu za Jižní Koreou nejvíce recyklují Slovinsko, Německo a Rakousko.

Čtěte také: Bretaň: Nedotčená příroda a mýty

Že některá země vzorně recykluje, ale ještě automaticky neznamená, že s tunami odpadu zachází nejlépe. Například Švýcarsko za loňský rok zrecyklovalo „pouhých“ 31 procent odpadu, zbytek smetí ale dokázala země buď spálit, nebo zpracovat jiným způsobem (například kompostováním). Bern bojuje s odpadem natolik svědomitě, že se v zemi už žádný městský odpad ani nesváží na skládky. Podobné opatření zavedli ve Finsku, Švédsku nebo Belgii. Na opačné straně barikády je Turecko, které je na tom v kontextu zemí, které Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj sleduje, bezpečně nejhůře. Země s více než 80 miliony obyvatel loni dokázala zpracovat nebo zničit sotva deset procent celkového objemu odpadů. Většina smetí se proto v lepším případě rozváží na skládky. Například v roce 2016 Turecko navezlo na smetiště po zemi 20 milionů tun odpadu.

Po celém světě se za rok vygenerují zhruba dvě miliardy tun odpadu. Méně než 20 procent z toho se podaří recyklovat. Výzkum, který zveřejnil odborný časopis Nature, tvrdí, že se produkce plastů za posledních čtyřicet let zčtyřnásobila. Při jejich výrobě se navíc uvolňuje obrovské množství skleníkových plynů. Autoři studie varují, že pokud bude současný trend pokračovat, v roce 2050 se při výrobě plastů vypustí do ovzduší takový objem emisí, jaký dnes vyprodukují všechny dopravní prostředky na světě dohromady.

BANGKOK/CANBERRA - Thajský ministr životního prostředí nařídil navrácení 130 tun australského odpadu, který byl do Thajska dovezen jako “papírová směs”, do země původu. Po otevření lodních kontejnerů totiž bylo zjištěno, že odpad je smíchán s plasty. Přestože Austrálie jako první na světě zavedla oficiální zákaz vývozu odpadu, který je považován za morální a právní precedens k řešení celosvětové krize plastového znečištění, zdá se, že země svým závazkům nedostála.

Čína a země jako Thajsko v asijsko-pacifickém regionu bijí na poplach kvůli porušování ekologických, zdravotních a lidských práv, které v jejich zemích způsobuje vývoz odpadu z Austrálie (a dalších zemí OECD). Australský plán na řešení nepříznivých dopadů jejich mezinárodního vývozu odpadů spočívá v tom, že bude požadovat, aby průmysl vyvážel pouze plasty z jednoho typu polymeru a palivo vytvořené ze zbytkového odpadu (tzv. Přesto se zdá, že některé australské společnosti zabývající se nakládáním s odpady skrývají plastový odpad ve vývozu papírové směsi. Z toho také vyplývá, že australská “nejvyspělejší zařízení na materiálové využití odpadů na jižní polokouli” nesplňují svá tvrzení a produkují kontaminované lisované odpady.

Třídění odpadu a jeho následná recyklace živí tisíce kambodžských rodin. Pracovat musí i děti. Pro Evropana je nepředstavitelné, že by každé ráno hnal své děti na skládku místo do školy. Hnilobný puch a hejna much jsou neklamným znamením blížící se hromady odpadků. Ne však ledajaké: skládka Stung Meanchey v Phnompenhu je největší v Kambodži.

Čtěte také: Problémy životního prostředí

Skládka není místo bez života. Po hromadách odpadků se proplétají stovky žen, mužů i dětí, hrabou se v zapáchajících zbytcích a do pytle na zádech hážou všechno, co má nějakou hodnotu - tedy to, co lze prodat k recyklaci. Pohled na stovky lidí hrabajících se v odpadcích je odpuzující a fascinující zároveň. Nohy se jim po kotníky boří do tlejícího hnusu, a než si návštěvník zvykne na zápach hniloby a štiplavý kouř, musí si přikrývat rukou ústa. Pro zástupy otrlých zoufalců se však skládka stala takřka domovem.

Lidé s ohnutými zády hemžící se po skládce jsou součástí recyklačního systému odpadu v Kambodži. V celé zemi, stejně jako ve většině chudých zemí, jiné třídění odpadu neexistuje. Evropský model založený na „občanské uvědomělosti“ by se zde setkal s nechápavým pohledem. Přesto třídění odpadu a jeho následná recyklace funguje v Kambodži daleko lépe než v leckterém evropském městě, kde jsou obyvatelé masírováni všemožnými kampaněmi a ulice jsou vybavené na každém kroku pestrobarevnými kontejnery. V ulicích Phnompenhu není ani jeden kontejner, přesto člověk nevidí odpadek. Všechno posbírají stovky lidí tlačících svoje kárky plně naložené odpadky. Lidé tady možná lépe než u nás vědí, že plast, papír, sklo či kov mají velkou hodnotu.

Jedovaté mléko: Kambodžské noviny Phnom Penh Post nedávno publikovaly výsledky výzkumu, který měřil obsah rakovinotvorných dioxinů a dalších toxických látek ve vlasech a mateřském mléce žen, které na skládce pracují nebo bydlí poblíž. Naměřené hodnoty překračovaly povolené limity až tisícinásobně. Dalším nebezpečím jsou také injekční jehly a další nemocniční odpad, vždyť mnoho dělníků ze skládky nemá ani pořádnou obuv. Někteří sice mají gumáky, ale většina nosí jen žabky, takže mají nohy plné tržných a řezných ran. Několik lidí, hlavně dětí, také každoročně zahyne pod koly buldozeru či náklaďáku, které brázdí skládku velkou rychlostí ve dne v noci.

Dobře fungující recyklační průmysl dokáže měnit odpadky ve zlato. V Kambodži se přitom recykluje pouze papír, ostatní odpad se vozí do okolních zemí, hlavně do Vietnamu a Thajska. Import odpadků do Kambodže je zakázán. Přes to všechno jsou recyklace a třídění stále výnosným obchodem: nejen pro sběrače, ale zejména pro překupníky.

V čínské Šanghaji jsou dnes hlavním tématem dne odpadky. Nejde přitom o snadný úkol. Šanghaj vyprodukuje přes devět milionů metrických tun odpadu ročně, a přitom nemá stejně jako všechna ostatní města a vesnice v Číně ani základní městský systém recyklace.

Čtěte také: Aktuální ohrožení v USA

Většinou tomu tak bude v rozvojových zemích. Zásadní roli při zvládání světového odpadu a minimalizaci následků pro životní prostředí bude hrát to, zda se jim podaří, či nepodaří zavést oficiální recyklační systém. Jako první tuto zkoušku podstoupí právě Čína. Ve většině zemí světa je hybnou sílou recyklace zisk, a ne obavy o životní prostředí. V Číně shromažďování odpadků většinou provádějí soukromí sběrači. Je to nepříjemná práce, ale velmi účinná.

Všemocná Státní rada, která v Číně o všem rozhoduje, oznámila plán podpory třídění odpadu v největších čínských městech už v roce 2017. Konkrétní detaily nechala na jejich představitelích a některá města v posledních dvou letech zahájila drobné pilotní programy. Program v Šanghaji je nejviditelnější a nejrozsáhlejší recyklační iniciativou, jaká se kdy v Číně objevila. Obyvatelé mají třídit odpad ve čtyřech kategoriích, které tvoří zbytky jídla, recyklovatelné věci, nebezpečný odpad jako baterie nebo žárovky a „zbylý odpad“, kam patří všechno od smetí z podlahy až po keramiku.

Důležité je, že šanghajský systém je veřejný a obsahuje i tresty. Obyvatelé smějí vynášet odpadky jen v určitých hodinách, takže si sousedé všímají, kdo třídí správně a kdo ne. Kdo netřídí, tomu hrozí pokuta až do výše 200 jüanů, v přepočtu třiceti dolarů. A představitelé města varují, že jestli lidé nebudou pravidla dodržovat, přestanou celým blokům vyvážet odpadky.

Šanghaj řadu týdnů využívala všech možných propagandistických nástrojů, aby lidem vysvětlila, jak a proč mají recyklovat, od sociálních sítí až po celostátní noviny. Recyklační program je teď populární zejména u mladých lidí, i když se obávají, že bude „časově náročný“.

Šanghaj a další čínská města musí vybudovat infrastrukturu, která bude vytříděný odpad zpracovávat. Potřebují také popelářské vozy, velké recyklační továrny, ekologické spalování a kompostárny na organický odpad.

Obrovský pokrok však už teď představuje to, že obyvatelé Šanghaje o odpadu přemýšlejí a diskutují na sociálních sítích. Plyne z toho poučení i pro další rozvojové země.