Recyklace: Historie vývoje a současné trendy

Otázka omezení vzniku odpadů a způsobů jejich bezpečného, environmentálně přijatelného a ekonomicky výhodného využití či odstranění patří dnes k nejpalčivějším hospodářským i politickým problémům na celém světě. Přestože ve výrobní i spotřební (společenské) sféře množství produkovaných odpadů stále narůstá, teprve v posledních 20-30 letech se začaly průmyslově vyspělé země intenzivně zabývat jejich zpracováním i možností omezit jejich vznik. U nás byl teprve v r. 1991 přijat zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.), který dal této závažné a u nás dříve opomíjené problematice závazný právní podklad. V průběhu následujících let byly přijaty další zákony o odpadech, z nichž zákon č. 185/2001 Sb., v platném znění, se zvláštním důrazem na předcházení vzniku odpadů, je již plně kompatibilní s odpovídající právní úpravou Evropské unie.

Historie recyklace

Ač se může zdát, že recyklace odpadu je záležitostí ryze moderní, opak je pravdou. V době, kdy byly suroviny těžko dostupné, bylo opětovné zpracování odpadu nutností. To se týkalo hlavně poškozených nástrojů denní potřeby a samozřejmě kovů. Jaká je historie recyklace odpadu? A jak to všechno začalo?

Zpracování odpadu v pravěku

S odpady si lidé museli poradit už v pravěku. Tehdy například využívali kosti zvířat pro výrobu různých nástrojů nebo z nich stavěli přístřešky. Už v pravěku lidé museli řešit, co udělají s odpadem, ačkoli ho bylo málo. Výhodou bylo, že většinou šlo o odpad biologický, který se snadno rozložil. Žili vskutku šetrně, protože po ulovení zvířete zpracovali téměř vše - od kůže až po kosti.

První kontejnery doby bronzové

Doba bronzová přinesla cenný kov a dovedla lidi k první recyklaci, jak ukazují archeologické nálezy. Asi před třemi tisíci lety lidé dospěli k tomu, že poškozené předměty z bronzu znovu posbírají, roztaví a vyrobí z nich další předměty k novému použití. To lze považovat za první příklad organizované recyklace.

Starověk a recyklace skla

S tím, jak se rozvíjela civilizace, vznikala města a přibývalo lidí, bylo i více odpadu. Například ve starověkém Řecku a Římě se odpad vyvážel za město, kde končil ve velkých jamách, a tak vznikaly první skládky odpadu. Už v této době se recyklovalo sklo, které bylo považované za cenný materiál. Sklo recyklovali také v antické Anglii, kde tavili střepy a vyráběli z nich nové číše a nádoby.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

S recyklací papíru začali v Japonsku

Záznamy o recyklaci papíru, dalšího cenného materiálu, sahají do roku 1031, kdy japonští obchodníci prodávali recyklovaný papír. Středověk v Evropě se naopak nesl ve znamení přebytku odpadu, se kterým si lidé příliš nelámali hlavu, i proto se šířili různé epidemie.

„Lidé si v období středověku svého životního prostředí a zejména vody nijak zvlášť nevážili. Dokladem toho jsou studny zasypané odpadky, které lze najít mnoha městech, např. v Praze, Plzni nebo Mostě,“ popisuje David Vandrovec, ředitel skupiny REMA, která zajišťuje systém zpětného odběru a recyklace elektrospotřebičů, přenosných baterií a akumulátorů. Kromě odpadků se do životního prostřední začaly šířit také různé chemické látky, které se využívaly v nově vznikajících řemeslných dílnách např. v koželužnách. Zdraví lidí tak bylo ohroženo i nevalnou kvalitou vody obsahující nebezpečné látky.

Průmyslová revoluce a válka

Průmyslová revoluce způsobila změnu v nahlížení na odpad, materiál a surovinu. Už na začátku 19. století se recyklovala vlna, rozvíjely se sběrny šrotu, který se znovu zpracovával do železa. V Paříži například přijali v roce 1884 nařízení, které určovalo, do jakých nádob mají lidé odpad vyhazovat. Poptávku po „starých věcech“ přinesla první světová válka a později druhá světová válka, kdy panoval nedostatek surovin.

Poptávka po surovinách

Další investice do recyklace přišly v sedmdesátých letech minulého století, a to především kvůli rostoucím cenám energií. Začal se recyklovat hliník a další kovy, stejně jako sklo a papír. Nutné bylo začít i s recyklací elektrospotřebičů. První takový systém recyklace odpadu byl realizován ve Švýcarsku, kde se začalo se sběrem starých ledniček.

Historie plastů a recyklace

ABS, PVC, PET, EVA, polyuretan, HDPE či LDPE, mikroten, polystyren či polyester… To je pouhý zlomek různých druhů plastů, které se v dnešní době vyrábějí a používají k různým účelům. Tvarovatelný, odolný vůči vysokým i nízkým teplotám, tvrdý či měkký, pružný či hrající barvami. To všechno jsou některé vlastnosti, díky kterým je plast tak populární a dostal se do všech výrobních odvětví. V některých se navíc stal nenahraditelným (třeba ve zdravotnictví). Kdy objevil plast světlo světa a jaká byla jeho cesta?

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

První syntetické plasty byly vyrobeny na přelomu 18. a 19. století. Tehdy to ještě nikdo netušil, ale dnes již můžeme říct, že šlo o první krok k „době plastové“. Ovšem zmínky o přírodních plastových materiálech sahají do vzdálené minulosti. Ačkoli se nejedná vyloženě o plasty, jak je známe dnes, některé používané přírodní materiály vykazovaly podobné vlastnosti jako dnes známé syntetické plasty. Například ve 13. století byly považovány rohy zvířat nebo krunýře želv za perfektní materiál na výrobu truhliček nebo skříněk.

První objev, který později našel své komerční využití, učinil v 50. a 60. letech 19. století Angličan Alexander Parkes, který pracoval s přírodním kaučukem a z nitrátu celulózy tak vytvořil první plast (celuloid). S hmotou se dalo pracovat v pevném i tekutém stavu. Jeho vynález byl hojně využíván především ve fotografickém průmyslu pro výrobu filmů. Potíž ale byla s hořlavostí celuloidu.

Dalším důležitým milníkem byla výroba bakelitu. Na začátku 20. století se už věda posunula tak daleko, že bylo možno vyrábět plasty z uměle vytvořených surovin. Belgický chemik Leo Hendrik Baekeland se pokoušel vyrobit izolační materiál pro elektrické kabely. Nakonec vyvinul tlakovou nádobu (bakelizér), kdy z fenolů a formaldehydu vznikl bakelit - první plně syntetický materiál, který naše planeta poznala. Samozřejmě nesl řadu vlastností typických pro plasty, a našel si proto mnoho využití. Používal se například na výrobu kuchyňských potřeb, šperků, telefonů, hraček, nábytku atd.

Ve 20. letech 20. století bylo vyrobeno první akrylátové sklo (plexisklo), termoplast, který dokázal nahradit sklo křemičité. Ve 40. letech se zase těšil oblibě nylon, který téměř vytlačil bavlněné punčochy z trhu. Čtyřicátá léta byla také časem patentu výroby polyethylentereftalátu, ze kterého se dodnes vyrábějí PET lahve. Samotná PET lahev z polyethylentereftalátu byla patentována až v roce 1973.

Konečně přišla recyklace plastového odpadu!

V 90. letech minulého století se také podařilo zrecyklovat první PET lahev. Od tohoto přelomového momentu se začíná odvíjet větší snaha o zpracování plastových výrobků na tzv. druhotnou surovinu, kterou je pak možné používat při výrobě nových produktů. V současné době je čím dál běžnější, že plastové výrobky mají alespoň částečný podíl recyklovatelného materiálu.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Čím dál častěji se hledají způsoby, jak zužitkovat již vytvořený plastový odpad. Neřeší se chemické objevy, nýbrž nové technologie, možnosti zpracování a zohlednění těchto procesů v odpadovém hospodářství.

Recyklace v moderní době plastové

Jak se k plastu stavíme dnes? Odpověď je - když už ho použijeme, hlavně ať se znovu využije! V prvé řadě však musíme odpad třídit (a to nejen ten plastový).

Třídit a recyklovat lze již zmíněný polyethylentereftalát (PET lahve), polypropylen (potravinářské obaly, textil i autodíly), mikroten (sáčky a fólie), polystyren (jednorázové nádobí či výplňový polystyren), igelit (sáčky a fólie) a další plasty. Ty, které je možné recyklovat, spadají do kategorie „ostatní“ a označují se recyklačním symbolem 7. Plasty plní v mnoha směrech důležitou roli, leckdy nenahraditelnou. V mnoha případech ale můžeme jejich používání předcházet třeba opakovaně použitelnými alternativami. A o to by se měl každý z nás snažit - nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Když už se k nám ale nějaký plastový obal dostane, rozhodně bychom ho měli vytřídit - jen tak umožníme jeho další efektivní využití.

Současná situace s plastovým odpadem v ČR

O recyklaci a plastovém odpadu jsme si povídali s odborníkem na slovo vzatým. Pod pojmem plastový odpad, si běžný občan představuje primárně plastové odpady, které vznikají v domácnosti, jako jsou plastové obaly či poškozené plastové výrobky a třídíme je do žlutých kontejnerů. Druhá skupina odpadů produkovaných především ve výrobní a obchodní sféře má díky své jednodruhovosti a známému složení dobrý potenciál pro recyklaci, který je také využíván. Jaká je dnes situace s plastovým odpadem v ČR? Výrazně se liší vytříděné množství na obyvatele ve vztahu k velikosti obce. První výzvou je maximalizace vytřídění využitelných plastů. Výzvou je také stimulace poptávky po výrobcích s obsahem recyklátu. Nová evropská legislativa zavádí povinný obsah recyklátu v nápojových lahvích a do budoucna také v dalších plastových výrobcích. Rozvoj technologií úpravy odpadů a jejich recyklace s cílem produkovat vysoce kvalitní recykláty, které nebudou zhoršovat kvalitu vyráběných produktů.

V rámci recyklace vytříděných plastových odpadů z tříděného sběru se daří velmi dobře recyklovat PET lahve, a to jak od nápojů, ale také mléka, olejů atd. Další komoditou, která se velmi dobře recykluje, jsou čiré LDPE folie. Třetí významnou skupinou jsou tvrdé plasty, mezi něž řadíme především HDPE obaly např. od drogerie. Méně se již daří třídit a recyklovat barevné folie, kelímkovinu z PP, PS, a to díky schopnosti rozpoznat tyto materiály na manuálních dotřiďovacích linkách, kterých je v ČR okolo 120. V ČR byly postaveny tři moderní dotřiďovací linky, které umožňují dotřídění plastů dle polymerů na základě technologie NIR INFRARED.

Obecně lze sledovat dva trendy vývoje recyklačních technologií plastů. První jsou technologie zaměřené na mechanickou recyklaci plastů a produkci regranulátů či výrobku ze směsných plastů. S ohledem na požadavky využití recyklátů ve výrobcích určených pro styk s potravinami jsou vyvíjeny technologie chemické recyklace s cílem produkce polymeru v kvalitě tzv. Primárně je to poptávka zákazníků po výrobcích s obsahem recyklátu (recyklované rPET lahve apod). Dále ekonomická výhodnost využití recyklátů ve srovnání s primárním materiálem a zvýšení produkce kvalitní druhotné suroviny, čemuž výrazně napomůže rozvoj automatizovaných technologií dotřídění plastových odpadů.

Efektivní recyklace je ta, která dává smysl a přináší environmentální benefity (úspory) ve srovnání s výrobou z primárních surovin. Recyklace za každou cenu může být z dlouhodobého hlediska spíše rizikem, např. s ohledem na snížení životnosti výrobků a podobně. Jde hlavně o snahu eliminovat produkci multimateriálových plastových výrobků a obalů. Lepší je zde také identifikovatelnost plastových odpadů v rámci procesu jejich dotřídění na druhotnou surovinu a dokonalejší technologie dotřídění a recyklace.

Kovové obaly a jejich recyklace

Kovové obaly, které dnes bereme jako naprostou samozřejmost, ještě před pár sty lety neexistovaly. Jejich vznik byl odpovědí na potřebu dlouhodobě uchovávat potraviny a další produkty, což vedlo k revoluci v balení a skladování výrobků. Výrobky z kovů či s jejich příměsí se postupem času staly nedílnou součástí našeho každodenního života. K významnému pokroku obalového průmyslu přispělo zdokonalení konzervačních postupů a rozvoj obchodu s konzervovanými potravinami na konci 18. století. Ve 2. polovině 19. století docházelo čím dál častěji k průmyslové výrobě potravin a tedy i k rozvoji výroby nových druhů obalů.

Kovy jako základní chemické prvky vznikly ve hvězdách během procesu známého jako nukleosyntéza, který probíhal miliardy let před vznikem naší sluneční soustavy. Jedná se o pevné neprůhledné látky se specifickým leskem. Mohou mít pevné i kapalné skupenství, jsou vodiči tepla i elektrické energie. Mezi jejich typické vlastnosti patří tvárnost, je možné je odlévat, lisovat, kovat či válcovat. Historie kovových obalů se píše už ve středověku (14. Okolo roku 1804 odpověděl francouzský kuchař a paštikář Nicolas Appert na výzvu francouzské vlády, která hledala způsob, jak uchovávat potraviny pro vojáky a námořníky. Zjistil, že potraviny mohou být konzervovány v hermeticky uzavřených skleněných nádobách, které byly následně vařeny, což zničilo škůdce a potraviny vydržely dlouho poživatelné.

Nedlouho nato, v roce 1810, Angličan Peter Durand obdržel patent na použití kovových nádob pro konzervaci potravin. Durandova metoda byla založena na Appertově principu, ale místo skla použil plechové nádoby. Komerční výroba konzervovaných potravin v kovových obalech začala ve 20. letech 19. století. Jedním z prvních výrobců byla společnost Donkin, Hall and Gamble v Anglii, která začala produkovat konzervy pro britské námořnictvo. Společnost Donkin, Hall and Gamble sehrála klíčovou roli v historii konzervace potravin - prvními takto balenými produkty byly maso, polévky a zelenina. Než se podařilo procesy zautomatizovat, používala tato první továrna na konzervy v Londýně k uzavírání a utěsňování každé plechovky ruční práci.

S postupem času došlo v oblasti kovových obalů k významným inovacím. Dalším důležitým pokrokem bylo zavedení pozinkování a lakování vnitřního povrchu plechovek, což zvýšilo jejich odolnost proti korozi a zlepšilo bezpečnost. Koncem 20. století začali výrobci používat tenčí a pevnější plechy, což vedlo k úsporám materiálu a snížení hmotnosti obalů. Tím se snížily náklady na výrobu a přepravu.

Zcela zásadní je třídění odpadu z kovů. Důvodů je celá řada. Jedním z nich je, že je kovy možné recyklovat donekonečna. Vždy bychom si měli uvědomit, že kovy jsou cennou primární surovinou, kterou je potřeba těžit, přepravit, zpracovat, a to vše jsou náročné procesy, které představují značnou zátěž pro životní prostředí.

Recyklace hliníku, to je prakticky nekonečný cyklus. Právě hliníkové plechovky na nápoje jsou jedním z nejlépe recyklovatelných obalových materiálů na světě. Hliník má totiž unikátní vlastnost - může být recyklován donekonečna bez ztráty kvality - například v USA jsou od roku 1888 stále v oběhu ¾ použitého aluminia. Vytříděním 1 kg hliníkového odpadu uspoříme až 8 kg bauxitu a 4 kg pomocných chemických látek, které na jeho výrobu potřebujeme.

Elektroodpad a recyklace

Elektroodpad patří mezi nejrychleji rostoucí odpad na světě. A není se čemu divit, poptávka po nových elektrozařízeních neustále roste. Ke zvýšené spotřebě přispívají zejména firmy. „Například u mobilních telefonů dochází k jejich obměně podle statistik jednou za dva až tři roky, a to nejen kvůli opotřebení, ale i z důvodu rychlého vývoje technologií. Odběr a recyklace elektroodpadu jsou klíčové jak z hlediska ochrany životního prostředí, tak udržitelného využití cenných surovin, které se při výrobě elektroniky používají.

„Abychom dosáhli skutečného pokroku v této oblasti, je nezbytné správně zpracovávat odpad a rovněž mapovat vstupní zdroje. To nám umožní identifikovat potenciál pro úspory surovin již na začátku životního cyklu produktu.

Společnost ELEKTROWIN a.s. byla založena v roce 2005 výrobci velkých a malých domácích spotřebičů jako provozovatel kolektivního systému pro zpětný odběr a recyklaci elektrozařízení. Od svého vzniku společnost zrecyklovala více než 42 milionů vyřazených elektrospotřebičů o celkové hmotnosti přesahující 730 000 tun.

Cirkulární ekonomika

Cirkulární ekonomika už není jen teoretický koncept, ale reálný nástroj, podle něhož čím dál více firem a měst hospodaří. Hlavní snahou je snižovat množství vyprodukovaného odpadu v oběhu a ten zbylý recyklovat. Význam tohoto principu připomíná Světový den recyklace, který připadá na 18. března.

Přechod na oběhové hospodářství pro firmy znamená nejen zelenější přístup, ale také ekonomický zisk. Díky efektivnějšímu využívání zdrojů a prodlužování životního cyklu produktů mohou firmy snižovat náklady, což pro řadu společností v době inflace a drahých energií představuje zásadní strategický cíl. Cirkulární hospodářství klade důraz na výrobu kvalitních výrobků z udržitelných zdrojů, které disponují dlouhým životním cyklem, po jehož skončení mohou být opětovně využity prostřednictvím recyklace. Podle posledních průzkumů Eurostatu přibližně jen desetina materiálů použitých při výrobě v Evropské unii pocházela z recyklovaných odpadních materiálů. Přechod firem na tento způsob hospodaření je tedy zatím velice pozvolný.

„Firmy se nyní potýkají se složitou ekonomickou situací - inflace, drahé energie, nedostatek pracovních sil, proto se snaží šetřit a řešením je i cirkulární ekonomika. Všechny investice do úspor musejí dávat ekonomický smysl, zvláště v současné době velmi nelehkého podnikatelského prostředí. Největšími překážkami zavádění cirkulární ekonomiky je dle názoru některých nedostatek pracovních sil, informací a zkušeností,“ popisuje Eva Svobodová, členka představenstva a generální ředitelka Asociace malých a středních podniků (AMSP ČR).

S přechodem na cirkulární hospodaření pomáháme i v REMA Systém v rámci projektu Zelená firma či Zelená škola. „V loňském roce jsme začali jako první organizovat sérii seminářů, které mají firmy motivovat ke zvýšení zavádění aktivit spadajících do oběhového hospodářství. Největší výhodou tohoto konceptu je sdílení informací a zkušeností mezi podniky. Navíc jsme inovovali náš edukační program pro děti od mateřských škol až po deváté třídy. Právě vzdělávání mladé generace v oblasti recyklace a správného nakládání s elektroodpadem je cesta, jak situaci zlepšit. Cirkulární ekonomiku uvádíme do chodu díky sběru vysloužilých elektrozařízení a jejich šetrné recyklaci. Místo lineárního modelu „vyrobit, použít, vyhodit“ oběhové hospodářství vyzývá k modelu „vyrobit, použít, opravit, znovu použít a teprve pak recyklovat“.

Zaměření firem na cirkulární ekonomiku není pouze etickou povinností, ale také strategickým krokem směrem k udržitelnější budoucnosti. Soustředit se pouze na třídění nestačí. Společnosti mohou například místo prodeje elektroniku spotřebitelům za poplatek pronajímat. Jakmile zařízení dosáhne své maximální životnosti, výrobce zařízení odevzdá k recyklaci kolektivnímu systému. „Tyto nové cirkulární business modely, ve kterých se nejedná jen o nákup elektrospotřebiče, ale také pronájem nebo sdílení, jsou významným pomocníkem v této situaci. Dokážou totiž zajistit větší návratnosti vzácných kovů a materiálů používaných technologií. Čím dál více je kladen důraz i na takzvaný ekodesign, kdy se už při samotném vývoji produktu přemýšlí nad jeho dopadem na životní prostředí.

Vývoj nakládání s odpady a kanalizace

V prvobytně pospolné společnosti lidé po určitém stupni zamoření prostředí odpadem toto prostředí opustili a přesídlili se dál po jejich plánované cestě. V pozdějších dobách byly odpady koncentrovány na jednom místě, zpravidla za sídlištěm. Ve starém Řecku a Římě již existovaly přesně stanovené komunální služby, které byly vykonávány převážně válečnými zajatci. Navíc existovala v Římě forma občanského generálního úklidu a úpravy ulic a místních prostranství. Tyto akce přispívaly vedle pravidelného skrápění vozovek a čištění kanalizací také k zajištění vyhovujících hygienických podmínek v Římě. Byly řešeny i tak náročné problémy jako likvidace odpadů od návštěvníků Kolosea, kterých se sešlo i sto tisíc na jednom místě. V 18. a 19. století se začínají v Řecku a Římě stavět kanalizace a na počátku 20. století dochází k organizovanému odvozu odpadu z měst. Významná kanalizační stoka v Římě je známá pod označením kloaka maxima.

Jediný způsob likvidace odpadů, včetně zvířecích a lidských fekálií, byl v jejich vyvážení před dům, kde se vrstvil v nezpevněném povrchu ces a následně se tak dostávaly ke zdroji pitné vody. Zdravotní problémy ve formě vysoké nemocnosti a šíření epidemií byly toho samozřejmým důsledkem. S postupným dlážděním hlavních ulic se začalo ve 12. století v Paříži a v řadě dalších velkých měst ve 13. - 14. století. Ve zvláště bohatých městech, která si zakládala na své upravenosti, se přikročilo v 15. a 16. století k soustavnějšímu řešení problematiky odpadů.

Teprve však v 18. století, především druhé polovině 19. století, přináší konkrétní opatření organizačního i technického charakteru ke zlepšení hygieny a pořádku v čištění komunikací a odvážení odpadů. Největší purkrabí hrabě Karel Chotek (1783- 1868) vydává řád o čištění ulic pro Prahu. Regulovalo se již i zacházení se stavebním odpadem a zavedly se i přesypné nádoby na domovní odpad, došlo k zavedení kanalizace. Na počátku 20. století je již technologicky i organizačně zvládnut odvoz odpadů z měst a prosadily se zásady omezování prašnosti při sběru a svozu odpadu. V Praze se však ještě v roce 1920 používalo 170 v podstatě otevřených vozů k vyvážení odpadků ze smetiště na kraj Prahy. Nádobový systém byl zaveden postupně od roku 1923 a používání Kuka vozů (Keller und Knappich Augsburg) od roku 1930.

K výhodnějšímu zneškodňování tuhých odpadů z hygienicky vyhovujícího hlediska došlo až po zavedení tří základních technologií, tj. Intenzifikace zemědělství po 2. světové válce má za následek, že z dřívějšího konzumenta celé řady odpadů z průmyslu, městských odpadů a čistírenských kalů se stal velmi významný producent odpadů ze zemědělské velkovýroby, zejména živočišné. Současně s chemizací a mechanizací zemědělství se dostává do přírodního prostředí řada toxicky a organolepticky (pachově i chuťově) závadných látek (pesticidy, pohonné hmoty apod.). Řízené odstraňování organicky rozložitelného odpadu započalo již v období před 8 až 10 tis. lety, což je přisuzováno kočovnému způsobu života. Technologie kompostování se tedy rozv...

tags: #recyklace #historie #vyvoje

Oblíbené příspěvky:

• Otevírací doba Březinky
• Inspirace pro zelené podnikání
• Konflikt v CHKO České středohoří
• Likvidace zdravotnického odpadu Kladno
• Prvky s oxidačním číslem 0 v přírodě