Regionální Pěstební Klimatické Zóny v ČR

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj.

Klasifikace klimatu mají jednu velikou nevýhodu, a to že vychází z poměrně dlouhé řady klimatických měření. Proto nevypovídají o klimatu, který odpovídá současnosti, ale minulosti. Například velmi používaná Quittova klasifikace z roku 1971 je postavena na datech z období 1901-1950.

Köppenova Klasifikace Podnebí

Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací. Jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen. Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značeny velkými písmeny: A-E.

• Cfb - mírné oceánské klima; nejchladnější měsíc v průměru nad 0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C. Žádný významný rozdíl srážek mezi sezónními obdobími.
• Dfb - vlhké kontinentální podnebí s teplým létem; nejchladnější měsíc v průměru pod -0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C.
• Dfc - subarkrtické klima; nejchladnější měsíc v průměru nižší než 0 °C (-3 °C) a 1 až 3 měsíce v průměru nad 10 °C.

Quittova Klasifikace Podnebí

Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější klasifikací na území ČR i SR. Oproti Köppen-Geigerově vznikala pro regionální, resp. státní úroveň (pro ČSSR) a je tedy jemnější. Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle Klimatické oblasti Československa. Při určení klimatických oblastí autor vycházel z klimatologických dat období 1901-1950 a z území republiky rozčleněného na čtverce o straně 3 km (900 ha). Tímto způsobem vzniklo pro ČSSR 23 jednotek ve třech hlavních oblastech: v teplé pět (T1 až T5), v mírně teplé 11 (MT1 až MT11) a v chladné sedm (CH1 až CH7). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7). Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech. Samostatný příspěvek ke Quittově klasifikaci je zde.

Teplá Klimatická Oblast (T)

V ČR se vyskytuje jen jednotka T2 a T4.

Čtěte také: Definice a význam ÚSES v ČR

Mírně Teplá Klimatická Oblast (MT)

Na území Česka se nachází jen jednotka MT2 až MT5, MT7 a MT9 až MT11.

Chladná Klimatická Oblast (CH)

Z hlediska orografických podmínek (horstva s relativně malými nadmořskými výškami) se v ČR vymezují jen tři jednotky v této klimatické oblasti: CH4, CH6 a CH7.

Další Regionální Klasifikace

V rámci klasifikace podnebí či klimatu se v podmínkách ČR používají také dlaší klasifikace. Do této skupiny efektivních klasifikací podnebí určených indexy se řadí Langova klasifikace (1915), Minářova (1948), Končekova (1957) neboli klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958) a klasifikace M.

Langova Klimatická Klasifikace (1915)

Langova klimatická klasifikace, jež se používá zejména pro zemědělské účely, vyjadřuje vlhkostní poměry na našem území zavedením tzv. Langova dešťového faktoru označovaného „L“ nebo „(L) Df“. Hodnota tohoto faktoru se vypočítá jako poměr průměrného ročního úhrnu srážek v mm ku průměrné roční teplotě vzduchu daného místa ve °C. Vzhledem k tomu, že s rostoucí nadmořskou výškou se většinou zvyšuje průměrný úhrn srážek a snižuje průměrná teplota vzduchu, je L (Df) přímo úměrný nadmořské výšce. Podle L (Df) je pak vymezeno šest klimatických typů. Našemu území však odpovídá pouze typ semiaridní, semihumidní a humidní. Tuto klasifikaci by tedy bylo možné řadit i mezi globální, ale vzhledem k propracovanosti typů vyskytujících se právě u nás (uvedení plodin), ji řadím mezi regionální.

Klimatická Klasifikace podle M. Mináře (1948)

Tato klimatická klasifikace vychází z výše rozebíraného Langova dešťového faktoru. Nevymezuje však šest, ale pět klimatických oblast a je pro zemědělství stručnější. Dále pak Minář vytvořil i klasifikaci na základě vláhové jistoty.

Čtěte také: Nadregionální ÚSES

Klimatická Klasifikace M. Končeka (1957), resp. klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958)

Končekova efektivní klasifikace patří spolu s Quittovou k nejznámějším v ČR i SR. Podle výše uvedených kritérií Konček vymezuje tři klimatické oblasti, pět podoblastí a 19 okrsků. Okrsky jsou vyčleněny na základě průměrného trvání slunečního svitu ve vegetačním období, průměrné lednové teploty a zařazení podle nadmořské výšky do nížin, pahorkatin, vrchovin nebo horských poloh.

Teplá oblast je ohraničená izolinií 50 letních dnů s denními maximy ≥ 25 °C za období 1926-1950 a izolinií průměrného začátku sklizně ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Tato oblast je vhodná pro pěstování plodin, které jsou velmi náročné na teplotu (např. kukuřice). V Čechách ji nalezneme např. v Polabí a na Moravě v oblastech Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu.

Pro mírně teplou oblast je hranicí červencová izoterma 15 °C za období 1901-1950 a na druhé straně výše zmíněná hranice teplé oblasti. Tato oblast je vhodná především pro pěstování obilnin.

Chladná oblast se vyskytuje tam, kde průměrné červencové teploty nedosahují 15 °C. Vzhledem k tomu, že po své první publikaci v r. 1957 byla Končekova klasifikace použita ve vydání Atlasu podnebí ČSR (1958), se tato klasifikace stala velice proslulou a někdy se nazývá též klasifikace Atlasu podnebí ČSR.

Klimatická Klasifikace podle M.

Tuto klasifikaci vytvořila Kurpelová s kolektivem hlavně k agronomickým účelům. K vymezení jednotlivých oblastí bylo použito tří agroklimatických faktorů. Teplá makrooblast se vyskytuje na území Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu a je pro ni typické, že TS 10 nabývá hodnot od 3.100 do 2.400. Mírně teplá makrooblast je ohraničená TS 2.400 a 2.000 a patří do ní oblasti vrchovin, středních výškových poloh a kotliny do 600 m.

Čtěte také: Informace o AOPK Východní Čechy

Klimatický region zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu. Vymezení klimatických regionů bylo provedeno na základě mnoha kriterií, mezi ty rozhodující patří: suma průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 ºC, průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období, dále průměrný úhrn ročních srážek a srážek ve vegetačním období, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v %, výpočet vláhové jistoty, hranice sucha a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu. Tyto údaje byly zpracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901 - 1950.

Klimatický region VT zahrnuje jižní část Moravy (jižní a střední část Dyjskosvrateckého úvalu, Pavlovské vrchy, Dolnomoravský úval) a jeho rozšíření je totožné s rozšířením velmi teplé černozemní oblasti stanovištních jednotek (ČMt). Klimatický region T2 je rozšířen ve středních Čechách (východně od Vltavy po Kutnou Horu), dále koncentricky kolem regionu T1 v severozápadních Čechách. Klimatický region MT4 je z klimatických regionů plošně nejrozšířenější. Zaujímá všechny vyšší části pahorkatin a navazuje tak na region MT2: patří sem Tachovská brázda, Chodská pahorkatina, části Středočeské pahorkatiny, Brdská vrchovina, největší část Českomoravské vrchoviny, Drahanská vrchovina, Vizovická vrchovina, Nízký Jeseník, Žulovská pahorkatina, Podkrkonošská pahorkatina atd.

Klimatický region MCH zahrnuje všechna podhůří v nadmořské výšce zpravidla nad 550 m; jeho plocha je zhruba totožná s vrchovinnou oblastí stanovištních jednotek. Zaujímá nižší části Krušných hor a Českého lesa, Šumavské podhůří, nejvyšší části Středočeské pahorkatiny a Brdské vrchoviny, značnou část Českomoravské vrchoviny, Bílých Karpat, Javorníků a Hostýnských vrchů, nižší část Moravskoslezských Beskyd, nižší část Nízkého Jeseníku, Orlické podhůří, Frýdlantskou pahorkatinu atd.

Klimatický region CH je v podstatě totožný s horskou oblastí stanovištních jednotek, která byla vymezena podle týchž kritérií.

V současné době se řeší nová klimatická regionalizace České republiky v rámci projektu NAZV QH92030 „Hodnocení půd z hlediska jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí s dopady na plošnou a kvalitativní ochranu půd České republiky“. Důvodem jsou klimatické změny, které je nutné v regionalizaci klimatických regionů zohlednit. Nové hodnocení klimatické regionalizace je prováděno Českým hydrometeorologickým ústavem ve spolupráci s VÚMOP, v. v.

Vliv Klimatických Změn na Pěstování Rostlin

Výzkumy změn klimatických charakteristik po roce 1990 a jejich dopady na rostliny ukazují, že vyšší teploty a zvýšená evapotranspirace spolu s dřívějším začátkem vegetační doby vedou k rychlejšímu vyčerpání zásob vody v půdě. Jarní a letní epizody sucha jsou prokazatelně limitujícím faktorem růstu rostlin, ale také jsou významným predispozičním stresorem ohrožujícím stabilitu lesa. K nejzranitelnějším patří smrkové porosty.

Vzhledem k současnému zastoupení smrku v ČR (50,5 % v roce 2016) a běžnému výskytu smrkových porostů v dnešním 3. a 4. lesním vegetačním stupni (LVS) je zřejmé, že na rozsáhlých plochách lesů v ČR nesplňují klimatické podmínky ekologické nároky smrku, nebo se v relativně krátké době mimo toto rozpětí ocitnou. Proto je dnes zajištění bezpečnosti a udržitelnosti produkce lesa klíčovým lesnickým problémem.

Na základě analýzy naměřených klimatických dat za období 1961-1990 a období 1991-2014 byla zjištěna výrazná změna v rozložení teplot a srážek v rámci jednotlivých LVS, kde došlo především u průměrných ročních teplot k výraznému nárůstu u všech LVS.

Výsledky potvrzují především výrazný trend úbytku oblastí vhodných pro pěstování smrku. Při kombinaci více klimatických proměnných pak pro období 2041-2060 dochází i k velkému úbytku oblastí vhodných pro pěstování buku z cca 43 % na cca 13 %, což může být dáno zvýšením teplot, ale hlavně nepravidelností srážek a úbytkem srážek v jarním období.

Stejná analýza byla v detailu provedena pro bývalý vojenský újezd Brdy a její výsledky uvádí mapy na obr. 5. I zde došlo dle použitých modelů k významné změně klimatických podmínek již v období 1991-2014 a predikcí do roku 2060 je, že podmínky pro bezpečné pěstování smrku z Brd zmizí. Predikční model však vychází z dat o výskytu jednotlivých dřevin v rámci celé ČR a jeho přesnost tak může být ovlivněna specifickými lokálními podmínkami klimatu i stanoviště, které nejsou v modelu zahrnuty.

Pěstování Chmele v Kontextu Klimatických Změn

Podle odborníků by se totiž mohlo stát, že kvůli vyšším teplotám a častějším suchům klesnou výnosy chmele a zhorší se jeho kvalita. Kvůli růstu teplot vzduchu dozrává chmel až o dvacet dnů dříve než v minulosti. Shrneme-li to - méně srážek znamená menší výnos a vyšší teploty se neblaze odrážejí v obsahu alfa látek.

Vědci předpokládají, že do roku 2050 výnos poklesne v rozmezí od čtyř do osmnácti procent. Obsah alfa látek klesne o dvacet až třicet procent, což už jsou poměrně vysoká čísla.

Martin Možný uvádí, že mají několik možností, jak se s nepříznivou situací vypořádat: „Mohou přesunout chmelnice do vyšších nadmořských výšek, do míst s vyšší hladinou spodní vody v údolích řek, stavět zavlažovací systémy či pěstovat odolnější odrůdy.

Závěr

Zásadním problémem, s nímž se musí potýkat současný lesnický sektor, je globální klimatická změna. V Evropě je za nejvíce ohrožený region považován Mediterán a dále kontinentální mírná zóna, tedy i Česká republika, resp. její významná část.

tags: #regionální #pěstební #klimatické #zóny #v #ČR

Oblíbené příspěvky:

• Instalace nerezového sifonu
• Igelitky vs. bavlněné tašky
• Školy v přírodě – spolehlivě
• Ochrana přírody s Jaroslavem Veselým
• Aktivity Agentury Ochrany Přírody