Znečištění řeky Mekong a jeho zdroje

Kambodžské jezero Tonle Sap je jedním z nejpozoruhodnějších ekologických divů naší planety. Obrovské vodní těleso, které během suché sezóny zabírá plochu jen asi 2 500 kilometrů čtverečních, ale během monzunů, kdy se řeka Mekong prudce rozvodní, se jezero rozšíří a pohltí neuvěřitelných 16 000 kilometrů čtverečních okolní krajiny. Není to ale jen obyčejná záplava, je motorem života v celém regionu, hnojí rýžová pole, udržuje biodiverzitu a zásobuje proteinem miliony lidí. Dnes však tento fenomén slábne.

Problémy řeky Mekong

Pochopení problému vyžaduje nahlédnout do jedinečné hydrologie Mekongu. Mekong, devátá největší řeka světa co do objemu, si nese ohromné množství sedimentu z Tibetské náhorní plošiny až do delty ve Vietnamu a Kambodži. Tento štěrkopísek jsou přirozeným materiálem, který udržuje stabilní hloubku a profil koryta. Když během monzunů obrovský přítok vody z Mekongu prudce zvedne jeho hladinu, tento rozdíl hladin se obrátí. Voda se začne hrnout proti proudu řeky Tonle Sap a plnit jezero. Tímto způsobem se jezero během několika týdnů zvětší až šestkrát a vytvoří obrovskou zásobárnu vody, která je klíčová pro ryby připlouvající klást jikry. Po opadnutí zanechá úrodné bahno ideální pro pěstování rýže.

Studie ukázala, že nelegální a intenzivní průmyslová těžba, zejména v Kambodži a Vietnamu, odstraňuje písek z říčního dna rychlostí, která je desetkrát vyšší, než jakou je řeka schopná přirozeně doplňovat. Autoři zjistili, že zatímco přirozený přírůstek písku do kambodžské části delty je kolem 6 milionů tun ročně, v roce 2020 se zde jen oficiálně vytěžilo 59 milionů tun. Dochází k jevu zvanému eroze koryta. Na některých místech se dno Mekongu snižuje tempem až 26 centimetrů ročně. Jak se koryto snižuje, i když do řeky přitéká stejné množství vody, je hladina vody níž. V praxi to znamená, že povodeň, na které závisí život a ekonomika oblasti, je menší a kratší. Jezero se nenaplní dostatečně, čímž ztrácí klíčovou produkční sílu. Ohrožena je nejenom biodiverzita, ale také potravinová bezpečnost milionů lidí.

Písek je, po vodě, druhou nejvyužívanější přírodní surovinou na světě. Představuje základní stavební kámen moderní civilizace. Každá kancelářská budova, každý most, každá dálnice, každé nákupní centrum - to vše je z betonu, jehož hlavní složkou je štěrk a písek. Zde je nutné zdůraznit klíčový rozdíl: pouštní písek, i když ho máme na Zemi obrovské množství, se pro většinu stavebních účelů nehodí. Pouštní větry po tisíciletí obrušují zrnka písku do podoby drobných kuliček (zaoblených zrn). Pro výrobu pevného betonu jsou však potřeba zrna s ostrými hranami, která se do sebe pevně zaklíní. A právě takový písek se nachází v říčních korytech a podél pobřeží.

Důsledky těžby písku:

• Pokles a zasolování delty: Když se koryto řeky prohloubí a nedojde tak k zalití oblasti sladkou vodou, mořská voda snáze proniká do vnitrozemí.
• Ztráta půdy: Eroze koryt způsobuje nestabilitu břehů, což vede k jejich rozpadání a ztrátě zemědělské půdy, která končí v korytě řeky.
• Těžba písku se stala tak lukrativní a špatně regulovanou, že se z ní rozvinul obří i nelegální průmysl. Hodnota globálního nelegálního obchodu s pískem se odhaduje na stovky miliard dolarů ročně, čímž konkuruje nelegální těžbě dřeva nebo zlata.

Plastové znečištění v Asii

Zhruba osm miliónů tun plastového odpadu je každý rok vysypáno do světových moří. Plastová pohroma dosáhla do všech koutů Země, hlásí OSN. Podle zprávy americké nevládní organizace Ocean Conservancy z roku 2015 přitom pochází více než polovina těchto odpadků z pěti asijských států: z Číny, Indonésie, Filipín, Thajska a Vietnamu. Tyto země patří k nejrychleji se rozvíjejícím ekonomikám Asie, kde se většina světových plastů vyrábí, spotřebovává a likviduje.

Čtěte také: Česká příroda očima Jakuba Vágnera

„Kvůli plastovému odpadu zažíváme krizi. Můžeme to vidět všude v našich řekách, v našich oceánech… Potřebujeme s tím něco udělat,“ apeluje kampaň indonéské pobočky organizace Greenpeace. Minulý týden uhynula u břehů jižního Thajska velryba s osmdesáti igelitovými taškami v žaludku. Stále častěji se kromě mořských ptáků rovněž stávají oběťmi i želvy udušené plastovými odpadky.

Mikroplasty, malé měkké částečky snadno pohlcující toxiny, se dnes nezřídka nacházejí v pitné vodě, řekách, mořích a také ve vnitřnostech ryb, které denně konzumují miliony lidí. Spotřeba plastů se s rostoucími příjmy a závislostí na těchto produktech v rytmu každodenního života rychle zvyšuje. Kilometr dlouhá pláž je zaneřáděna sandály, obaly potravin, tubami japonské zubní pasty, rybářskými sítěmi, nábytkem a hromadami vyhozeného oblečení.

Jednou z hlavních příčin zkázy je v mnoha částech Asie zcela nedostatečný proces odvážení a likvidace odpadu. Ve zmíněné pětici zemí se s odpadem zachází řádně jen ve čtyřiceti procentech případů. Velká část plastů a dalších nebezpečných látek tak putuje do řek a moří. Zvlášť alarmující situace panuje v rychle rostoucích megapolích, která se v některých asijských zemích rozrůstají jako houby po dešti.

Organizace Ocean Conservancy předpokládá, že při současném tempu znečišťování se celkové množství plastových odpadů v oceánech do roku 2025 zdvojnásobí na 250 milionů tun. Za dalších pětadvacet let by pak mohlo ve světových mořích být více odpadu než ryb. Ochránci životního prostředí nyní apelují na Čínu, aby šla v řešení problému příkladem.

3. Až 8 milionů tun plastu končí každý rok v oceánech a mořích. Pokud jejich produkce stále bude převyšovat recyklaci, během příštích sedmi let ve vodách na tři tuny ryb připadne jedna tuna plastů. Na přelomu století pak může plastů v oceánech plavat více než ryb.

Čtěte také: Vlastnosti a fungování potočních a říčních ekosystémů

Plasty jsou po několik desítek let nepostradatelnou součástí globální ekonomiky a běžnou součástí života většiny lidí. Výhodná cena, univerzálnost, trvanlivost, vysoká pevnost a nízká váha, to všechno jsou důvody, proč tomu tak je. A zatímco v padesátých letech minulého století se jich produkovaly menší desítky milionů tun ročně, v roce 2015 už to bylo 381 milionů tun.

Jak tvrdí výše zmíněná studie, stále častěji než ve spalovnách, na skládkách či recyklované do nového zboží plasty nacházíme ve světových ocánech a útrobách až 90 % mořských živočichů. Plasty v různých podobách a velikostech vstupují do potravinového řetězce ryb, po vylovení a uvedení na trh se pak stávají součástí potravy lidí. Dle studie britských výzkumníků Environmental Pollution zveřejněné letos v červnu lidé zkonzumují za jeden rok až 70 000 kusů mikroplastů.

Plastový odpad se postupem času rozpadá na malé částice o velikosti zrn či na jemná vlákna. Souhrnně se tato skupina nazývá mikroplasty. Právě tyto malé částice v mnoha případech mořské živočichy zabíjejí. Živočichové také mnohdy neúmyslně zaměňují plasty za běžnou potravu - například plovoucí igelitový obal je pro mnoho z nich nerozeznatelný od planktonu. Na tzv. umělé hmotě se navíc zabydluje mořská řasa, její zápach hladové živočichy láká ke konzumaci.

Dle výzkumníků univerzity v Plymouth přítomnost plastů v oceánech ohrožuje až 700 různých druhů zvířat - velryby, delfíny, či mořské ptáky. Navíc předpokládají, že plast hraje roli v nárůstu počtu ohrožených, či vyhynulých druhů. Alarmující videa mořských želv, kterým se plastová brčka zasekla do nosu, či fotografie ptáků zamotaných do plastových obalů zabraňujících jim v letu. Jak však poukázal článek serveru Bloomberg, i kdyby se všechna plastová brčka dostala přes noc do oceánů, tvořila by méně než jedno procento plastového odpadu, které se do vodního ekosystému ročně dostane. Dle Organizace OSN pro výživu a zemědělství se takového rybářského materiálu v oceánech a mořích „ztrácí“ až 640 tisíc tun každý rok. Proto organizace představila soubor návrhů dobrovolných pokynů pro značení rybářských sítí a jiného vybavení. V praxi by tak sítě měly být značeny jménem vlastníka, to by pomohlo dopadnout případné znečišťovatele.

Zdroje znečištění a globální pohled

Z 381 milionů tun celosvětově vyrobených plastů je část recyklovaná, část končí na velkých skládkách, kde se po několik let pomalu rozkládá. Na základě posledních dostupných dat sdružení výrobců umělých hmot PlasticsEurope, jen Evropané v roce 2016 vygenerovali 27 milionů tun plastového odpadu, recyklována byla necelá třetina.

Čtěte také: Nera a další rumunské toky pro vodáky

Podle analýzy The New Plastics Economy se až 8 milionu tun plastového odpadu dostává na místa daleko od pevniny, do oceánů a moří. Pro představu to odpovídá vyprázdnění obsahu jednoho popelářského auta do oceánu každou minutu. Na několika místech se plasty díky vodním proudům mohou shlukovat do tzv. „plastových ostrovů.“ Odhadem se ve vodách světových oceánů nachází hned několik takovýchto vodních skládek, nejrozsáhlejší je pak Great Pacific Garbage Patch. Plave mezi Havají a Kalifornií a i když je mnohdy popisována jako „větší než tři Francie dohromady“ nejedná se o terén, na který by se dalo šlápnout lidskou nohou.

Návrhů, jak z největších vodních skládek světa postupně plastový odpad odstraňovat, je hned několik. Velkou pozornost sklidil projekt The Ocean Cleanup Nizozemce Boyana Slata. Boyan ve svých 18 letech navrhl plovoucí hráz, která plasty shromažďuje k likvidaci. Zařízení se má pohybovat díky mořským proudům. Naostro má začít fungovat letos v září.

Společně s identifikovatelnými plastovými výrobky se do oceánů dostávají již zmíněné mikroplasty. Ty se kromě vody nacházení i v půdě nebo ovzduší. Do oceánů a moří je posílají i čeští spotřebitelé.

Řeky jako přenašeče plastového odpadu

Cest, kterými se plasty z pevniny do oceánů dostávají, je hned několik. V Asii jsou to řeky: Jang-c’-ťiang (Dlouhá), Chuang-che (Žlutá), Rudá řeka, Perlová řeka, Amur, Mekong, Indus a Ganga, Delta. Řeky jsou jako součást vodních toků schopny nést odpad na dlouhé vzdálenosti a zpravidla všechny ústí do moře.

Dle dat PlasticsEurope z roku 2016 jen v Evropě zaměstnává plastový byznys přes 1,5 milionu lidí v 60 tisících firmách. Skoro třetina všech produkovaných plastů jsou obaly, přitom jednorázové spotřební zboží představuje značný problém: používá se jen krátce, dle odhadů neziskové organizace 5 Gyres Institute tyto plasty před vyhozením využijeme pouhých 12 minut. Mezi jednorázové umělohmotné produkty patří plastové lahve, nádobí, brčka či vatové tyčinky.

Průměrný Evropan za rok vyprodukuje 31 kilo takového odpadu. To se ale má změnit. V případech, kdy existuje přijatelná ekologičtější alternativa nahrazující jednorázové plasty, navrhla Evropská unie letos v květnu úplný zákaz využívání plastů. Než směrnice vstoupí v platnost, musí ji schválit členské státy unie a Evropský parlament.

V roce 2017, tedy v době, kdy už se většina vyspělých států světa připravovala na výrazné omezení jednorázových plastů, způsobila nemalý poprask studie Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí. Její hlavní autor, Christian Schmidt, v ní totiž předkládal informace o tom, že za znečištěním světových oceánů plastovými odpady v podstatě stojí jen desítka řek. A žádná z nich se nenachází v Evropě nebo USA, tedy na kontinentech, kde se dostupnost jednorázových plastů zrovna tak aktivně řešila.

Studie uváděla, že opomíjeným zdrojem plastového znečištění v oceánech je vnos odpadků z pevniny, respektive 1350 řek. A že z tohoto množství sledovaných/modelovaných veletoků je jen 10 z nich odpovědných za 88-95 % podíl vnosu plastů do oceánů. Závěry studie se tehdy dočkaly nejrůznějších tendenčních interpretací, které pak Schmidt musel komplikovaně uvádět na pravou míru. V zásadě totiž silně nevyhovovala všem, kdo se snažili lobbovat za omezení produkce jednorázových plastů.

Jednorázové plasty se mezitím zavázalo omezit, zakázat nebo do roku 2030 významně snížit 170 zemí světa. A nyní je tu nová, byť podobně laděná studie. Jejím hlavním autorem je Lourens J. J. Meijer z neziskové organizace Ocean CleanUp, a řada dalších nizozemských a německých odborníků. Ti si při řešení problematiky vnosu plastového znečištění do oceánů počínali důsledněji. Protože spoléhali jak na super-výkonné počítače modelující nejrůznější dynamické faktory prostředí a scénáře, tak i na práci v terénu činných profesionálů, kteří dodávali data a podklady doslova lovené sítěmi a rukama z řek po celém světě.

Nesnažili se přitom kontroverzemi opředenou studii Christiana Schmidta (který se do práce rovněž zapojil) vyloženě vyvrátit, spíš doplnit a zpřesnit. Závěr nové studie se odlišuje hlavně tím, že díky podrobnějšímu průzkumu v konkrétních zemích se podařilo odhalit jako zdroje plastového znečištění řadu menších řek (obvykle těch, které krátce před svým ústím protékaly nějakou metropolí). A jaký je tedy správný výsledek? Z 100 887 sledovaných vodních toků ústících do moře či oceánů po celém světě je za 80 % vnosu plastových odpadů odpovědných 1656 řek.

Nemilé je, že v odhadech součtu řekami transportovaných odpadků původní čísla sedí pořád stejně. A stejně tak se nemění ani to, že drtivá většina těchto znečišťujících řek se pořád nachází převážně v Asii a v Africe (a několik dalších v Brazílii). O čtyři léta později tak máme konkrétnější a přesnější výsledek, který ale v zásadě potvrzuje to, co už nějakou dobu tušíme. Totiž že evropské ani severoamerické řeky nepatří, když přijde na vnos plastových odpadů do řek, ke světovým špičkám.

Meijer přitom demonstruje havarijní stav znečištění řek plasty například na srovnání indonéské řeky Ciliwung (s délkou 119 kilometrů a povodím 591 km2 jste o ní pravděpodobně nikdy neslyšeli) a Rýnu (1239 kilometrů délky a ve studii uváděnou rozlohou povodí 163 000 km2). Přičemž Rýn je podle měření týmu Ocean CleanUp pro moře zdrojem 3 tun plastů ročně, zatímco Ciliwung 308 tun. Což je dost děsivý nepoměr.

V Indonésii například ročně vyrobí z vlastních zdrojů „jen“ 3,6 milionů tun plastů (1 % z 360 milionů tun plastů vyrobených na světě), ale i to jim stačí k tomu, aby měli nehezkou pověst objemově skoro nejvýraznějších znečišťovatelů. Do oceánu totiž přispívají 6,8 miliony tun jednorázových plastů ročně. Jak je možné, že toho víc vyhodí, než sami vyrobí? To je jednoduché. Plastové odpady k nim zavážíme ze zbytku světa. I z Evropy, kde ročně vyrobíme 62 milionů tun plastů, ale recyklujeme jich jen kolem 15 %.

Otázka: „Řeky jakých států dodávají do oceánů nejvíce plastových odpadů?“ tak začíná trochu připomínat chytání lva za ocas. Hlava, zdroj, prameniště plastových řek je totiž jinde. Geograficky například v Austrálii (produkce 59 kilogramů jednorázových plastů), Spojených státech amerických (53), Jižní Korei (44), Japonsku (37), Francii (36), Saúdské Arábii (35), Španělsku (34), Kanadě (34) a Itálii (23). Tedy zemích, kde se v přepočtu na počet obyvatel generuje největší podíl jednorázových plastů.

Mimochodem, z tohoto žebříčku největších producentů jednorázových plastů fikaně vypadla Čína. Ta sice každoročně vyrobí 30 % plastů globálně, ale roznásobením na počet obyvatel se už jejich produkce na osobu nezdá tak divoká. Ze soupisky stovky nadnárodních průmyslových gigantů, obřích koncernů, které se společně dělí o 90 % veškeré produkce surovin pro výrobu jednorázových plastů vyplývá, že svrchní dvacítka společností (známé firmy jako ExxonMobil, Dow, Sinopec, Saudi Aramco, Total) je odpovědná za produkci 55 % tonáže surovin pro výrobu jednorázových plastů.

Anebo ještě jinak, žebříček reprezentuje spokojené majitele 1200 fabrik, ve kterých vzniká 98 % světově produkovaných polymerů PP, HDPE, LDPE, LLDPE a PET. Bez nichž žádné výrobky ve smyslu jednorázových plastů nevyrobíte. Tedy přesně těch míst, kde skutečně pramení plastové řeky. Byť jejich prameniště je často na jiném kontinentu, než jejich ústí do oceánu.

Problém s plastovými odpady v oceánech tedy nevzniká v ústí řek Asie a Afriky do moře, a není ani tak dalece problémem spotřebitelů nebo jen drobných výrobců "uchošťourů" a plastových brček - jako spíš u těch, kdo, zatímco se hádáme - suroviny pro jednorázové plasty dále v tichosti vyrábí a dodávají. A pochopitelně také těch, kteří se v Asii a Africe, s naším tichým svolením, zbavují našich plastových odpadů.

Aktivity organizace Plastic Fischer

Plastic Fischer, který v roce 2019 založili tři přátelé poté, co se stali svědky znečištění řeky Mekong ve Vietnamu plasty, je nyní mezinárodně uznávaný a rozšiřuje své aktivity v Indii a Indonésii. Po shromáždění se říční plast odváží do zařízení Plastic Fischeru na materiálové využití, kde jej zaměstnanci na plný úvazek rozdělí na recyklovatelné a nerecyklovatelné materiály. Recyklovatelné materiály, jako je sklo, hliník, PET a HDPE, jsou prodávány a opětovně zařazovány do dodavatelského řetězce, zatímco nerecyklovatelné materiály jsou dopravovány do certifikovaných zařízení na společné zpracování, kde se plast spaluje a doplňuje využití uhlí.

Aby získal větší spolehlivost a podpořil svůj rostoucí vzdálený tým, přijal Plastic Fischer software Siemens Solid Edge a využívá aplikaci Teamcenter Share pro distribuované sdílení dat a podporu efektivnější spolupráce. Jeho předchozí nástroje pro počítačem podporované navrhování (CAD) měly omezené možnosti sestav a kreslení, ale Solid Edge umožňuje týmu jak přizpůsobovat stávající návrhy, tak vyvíjet inovativní řešení problémů, se kterými se setkává v terénu. Plastic Fischer nejenže vyvíjí a zavádí technologii, ale také vytváří místní pracovní místa pro provádění komplexních operací.

Evropské řeky a mikroplasty

Ve srovnání s řekami v Africe a Asii jsou ty evropské řádově čistější. Přesto je podle sérií nových výzkumů i jejich voda znečištěná podle vědců znepokojujícím množstvím částeček umělých hmot.

Okem vidět nejsou. Ale čím menší jsou, tím větší hrozbu představují. Řeč je o mikroplastech, mikroskopických částečkách umělých hmot, které pronikají stále víc do životního prostředí.

Podle série čtrnácti nových studií se těchto látek našlo ve velkých evropských řekách alarmující množství.

„Toto znečištění jsme našli ve všech zkoumaných evropských řekách,“ uvedl francouzský vědec Jean-Francois Ghiglione, jenž koordinoval rozsáhlý mezinárodní výzkum, který hledal mikroplasty v devíti velkých řekách od Temže po Tiberu. Z českých řek bylo ve studii jen Labe. Ve všech tocích analýzy odhalily alarmující znečištění: v průměru tři částečky mikroplastů na metr krychlový. Je to hodně, ale ani zdaleka to není tak kritický problém jako jinde.

V deseti nejvíce znečištěných řekách světa totiž nedávno v jiné studii vědci naměřili hodnoty více než desetinásobné: čtyřicet mikroplastů na metr krychlový. Celá tato desítka se s výjimkou Nilu a Nigeru nachází v Asii, patří do ní například Mekong, Ganga, Indus nebo Žlutá řeka.

Jenže pouhé množství částic ve vodě nemusí znamenat samo o sobě to nejdůležitější. Ve hře je totiž ještě jeden faktor. A tím je objem vody, která proteče nějakým místem. Na řece Rhone ve francouzském Valence se díky rychlému proudění „každou sekundu objeví tři tisíce plastových částic,“ popisuje Ghiglione. V Seině v Paříži jich je přibližně devět stovek za sekundu.

Tyto mikroplastové částečky měří většinou do pěti milimetrů, většina je ale tak malá, že je člověk okem nezpozoruje. Patří mezi ně syntetická textilní vlákna z praní oblečení i mikroplasty uvolněné z pneumatik automobilů nebo při odšroubování plastových uzávěrů lahví.

Dopadů mikroplastů na lidské i zvířecí zdraví je spousta. Tím nejhorším je fakt, že se na ně mohou navázat bakterie, mnohdy nebezpečné.

KALDEWEI a ochrana moří

KALDEWEI podporuje důležitou činnost WWF pro ochranu moří. Spolupráce by měla zlepšit odpadový management v regionu jihovýchodní Asie. Bez důsledně regulované likvidace odpadu se zde komunální odpad často velmi nedbale skladuje, a tak se v důsledku pravidelných záplav v povodí řeky velké množství tohoto odpadu dostává do moře.

Boj s plastovým odpadem odstartoval v roce 2018 modelový projekt uskutečněný v Tan An, hlavním městě vietnamské provincie, nacházející se v deltě Mekongu. Odpovědnou osobou za tento projekt a současně projektovým koordinátorem pro oblast odpadu v mořích u WWF je Dr. Bernhard Bauske.

Vietnam patří mezi pět hlavních zemí, které nejvíce přispívají k vnášení plastů do našich oceánů. Důvody spočívají v chybějících nebo nedostatečných systémech sběru, opětného využití a likvidace. Navíc je povědomí vietnamské společnosti o vlivech plastového odpadu na životní prostředí téměř nulové. Únik přibližně 80 procent plastů do mořských ekosystémů jde na vrub nevhodných konceptů odpadového hospodářství na pevnině. Pouhých 14 procent plastového odpadu je ve Vietnamu recyklováno, zbytek končí na haldách odpadu nebo bez jakéhokoliv zpracování volně v krajině, kde se spláchnut početnými řekami dostává do moře. Mekong na jihu Vietnamu přitom hraje klíčovou roli, protože jeho mocný proud patří v celosvětovém porovnání k jedenácti řekám, jež vnášejí nejvíce plastového odpadu do moře.

V uplynulých třech čtvrtletích vypracovali němečtí a vietnamští odborníci podrobný koncept odpadového hospodářství. To znamená například, že byly detailně propočítány různé varianty hospodaření s odpadem, pálení celého odpadu nebo oddělené shromažďování, přičemž byly mimo jiné kalkulovány položky jako potřeba práce a náklady na oddělené shromažďování, a po dotázání potenciálních odběratelů druhotných surovin, zjištěny možné výnosy. Celá provincie Long An má nyní k dispozici plán financování investic a průběžných nákladů. Současně byl se zástupci místních úřadů detailně naplánován modelový projekt, jako například velikost oblasti, na kterou je projekt zaměřen, trasy sběru odpadů a poskytnutí ploch pro kompostování. Koncem února se na společném setkání se státními institucemi, soukromým sektorem, zástupci obyvatel a dalšími zúčastněnými v hlavním městě provincie diskutovaly výsledky dosavadní práce. Výsledkem je to, že projekt bude všemi zájmovými skupinami podporován a postupně realizován.

tags: #řeka #mekong #znečištění #zdroje

Oblíbené příspěvky:

• Moderní postupy v ekologickém pěstování
• Aktivity pro děti s kreslením přírody
• Vztah k životnímu prostředí v ČR
• Světový fond na ochranu přírody
• Machart - příroda