Motlitba přírody: Význam a hloubka vnímání Boží přítomnosti

Když dokončíme výšlap na nějaký vrchol, k němuž jsme se vydali, můžeme se věnovat různým věcem: někdo hledá místo, kam si sednout, aby si odpočinul, jiný se začne občerstvovat jídlem a pitím, další se pustí do družného hovoru s těmi, kdo jej cestou doprovázeli.

Tato poslední úvaha je naprosto opodstatněná, není ovšem nikterak samozřejmá. Kde se rodí a jak se rozvíjí? A jakým způsobem může napomáhat prožívání Boží přítomnosti v našem životě?

Stačí se začíst do prvních stránek Dějin duše svaté Terezie z Lisieux, abychom si hned povšimli, jak vzácnou knihou o Bohu byla pro tuto světici příroda. Když se zamýšlí nad rozdílnými povoláními v církvi, píše: „Ježíš mě poučil o tomto tajemství. Dal mi před oči knihu přírody a já jsem pochopila, že všechny květiny, které stvořil, jsou krásné, že nádhera růže a bělost lilie neodnímají vůni fialce nebo úchvatnou prostotu sedmikrásce… Pochopila jsem, že kdyby všechna malá kvítka chtěla být růžemi, přišla by příroda o svou jarní výstroj, pole už by nebyla poseta pestrými květinkami… Tak je tomu i ve světě duší, který je zahradou Ježíšovou. Chtěl vytvořit velké světce, kteří mohou být přirovnáni k liliím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spokojit s tím, že jsou sedmikráskami nebo fialkami, že jsou určeni, aby byli potěchou pro oči Pána Boha, když si je položí k nohám.

Ještě výrazněji o této Tereziině schopnosti „číst v knize přírody“ vypovídá její popis návštěvy Trouville: „Nikdy nezapomenu, jaký dojem na mne udělalo moře. Nemohla jsem se ubránit, abych se na ně ustavičně nedívala. Jeho velebnost, hukot jeho vln, všechno mluvilo k mé duši o velikosti a moci Pána Boha. (…) Večer, v hodinu, kdy se slunce zdá koupat v nesmírných vlnách a nechává za sebou světelnou brázdu, šla jsem si sednout docela sama na skálu s Pavlínou.

Podobnou duchovní učenlivost při obdivování krás přírody vykazuji i Alžběta od Trojice. V jednom ze svých dopisů píše například: „Jsme na venkově uprostřed jedlových lesů, v pravých Thébách, a trávíme celé dny venku: člověku dělá tak dobře být uprostřed lesů! Bereme si ven knihy a práci a vracíme se jen na jídlo. Chtěla bych vás mít zde, abych s vámi sdílela svou samotu, neboť zde žijeme zcela jako poustevnice. Navzdory tomu jsem se ani na chvíli nenudila, je tak dobré žít klidně na venkově“ (dopis z 12. srpna 1899 Marii-Luise Maurellové).

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

O tom, že a jak je možné číst v „knize přírody“ o Bohu, ale píše už svatá Terezie z Ávily, duchovní matka obou francouzských karmelitek. Příroda byla tedy pro reformátorku Karmelu vynikajícím prostředkem k usebrání, jež je nezbytné k tomu, aby se člověk dokázal po delší dobu věnovat vnitřní modlitbě.

Ve Vnitřním hradu Terezie dodává: „Nenacházím nic příhodnějšího, čím bych objasnila některé záležitosti ducha, než příměr k vodě. A vzhledem k tomu, že vím málo a vynalézavost nepomáhá a mám tak ráda tento živel, že jsem si jej všímala s větší pozorností než jiných věcí, neboť ve všech, které stvořit tak velký a tak moudrý Bůh, je jistě skryto hodně tajů, jimiž si můžeme prospět, a tak to dělají ti, kdo tomu rozumějí.

I svatý Jan od Kříže kladl na tento aspekt důraz. I ve svých dílech tento Mystický učitel vícekrát zdůrazňuje význam krásy stvoření pro duchovní život, zejména pro vědomé prožívání Boží přítomnosti. Jsou to ale zejména komentáře ke třetí a páté strofě Duchovní písně, které nejlépe představují jeho přístup k vnímání krás přírody.

V páté strofě zpívá: „Tisíce půvabů rozesel, / prošel chvatně těmito háji, / a zkrášlil je pohledem / a svou pouhou podobou / je oděl svou krásou.“ A následně své verše komentuje takto: „Bůh stvořil všechny věci s velkou snadností a krátkostí a zanechal v nich jakousi stopu toho, čím je, nejen tím, že jim dal bytí z ničeho, nýbrž i že je obdaroval nesčetnými půvaby a schopnostmi, když je zkrášlil obdivuhodným řádem a dokonalou závislostí, jakou mají jedny na druhých. (…) Projít háji znamená stvořit živly, jež zde nazývá háji. Jimi, jak říká, prošel rozsévaje tisíce půvabů, protože všechny tvory ozdobil, takže jsou půvabné. Ba navíc, rozesel v nich tisíce půvabů, když jim dal schopnosti, aby mohly spolupůsobit při plození a zachovávání jich všech. A říká, že prošel, protože tvorové jsou jako stopa Boží chůze, v níž se sleduje jeho velikost, moc a moudrost a ostatní božské vlastnosti.

Z poslední citované myšlenky je tak zřejmé, že krása přírody je pro Jana sice cestou k Bohu, a to privilegovanou, nejedná se však o vlastní cíl duchovního života, kterým je sjednocení lásky s Bohem v Kristu. Ještě zřetelněji to plyne z obrazu, jehož užívá reformátor Karmelu ve třetí strofě téhož díla: „Nakolik se k hledání Boha vyžaduje srdce obnažené a silné, osvobozené od všech zel i dober, jež nejsou čistě Bohem, duše mluví v tomto a v následujících verších o svobodě a síle, kterou má mít, aby jej hledala.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Krásu stvoření je tak potřeba nahlížet jako mimořádně účinný prostředek k vědomému prožívání Boží přítomnosti, jako stopy Stvořitele, k nimž ale člověk nesmí bezmezně přilnout, jinak by se z nich stala spíše reálná překážka na cestě k Bohu, než skutečná pomoc.

Přesně před čtyřiceti lety, v březnu 1967, se čtenářům časopisu Science dostal do rukou článek amerického profesora středověké historie Lynna Whita juniora s názvem Historické kořeny ekologické krize. O pět let dříve vzrušila veřejnost kniha bioložky Rachel Carsonové Mlčící jaro, v níž autorka upozorňuje na nezamýšlené důsledky chemizace prostředí. V roce 1968 vznikl Římský klub, jehož členy trápilo velmi rychlé čerpání surovin. V Paříži se pod taktovkou UNESCO rozehrála konference o biosféře. Článek Lynna Whita tedy přišel ve zlomové době, kdy euroamerická společnost začala pozvolna střízlivět z budovatelského optimismu a zjišťovat, že si zadělává na velký malér. Snaha vystopovat, kde se stala chyba, byla nasnadě.

White ji spatřoval v židovsko-křesťanském učení. Nešetrný přístup k životnímu prostředí se však táhne dějinami člověka jako pověstná Ariadnina nit, a to bez ohledu na vyznání. Americký evoluční biolog Jared Diamond ve své knize Třetí šimpanz nabourává představy o „zlatém věku“ předindustriálních národů, které žily v souladu s přírodou. Výsledky archeologických průzkumů totiž ukazují poněkud jiný obraz. Například Maorové, kteří kolonizovali Nový Zéland, vyhubili pštrosům podobné ptáky moa.

Jako poučný příběh se špatným koncem může sloužit i Velikonoční ostrov. Kdysi jej pokrývaly lesy, dnes akorát tráva. Kolem roku 400 n. l. sem totiž dorazili Polynésané. Kvůli zemědělské půdě začali kácet stromy, ze dřeva pak vyráběli kánoe kvůli rybaření a klády používali také na vztyčování obrovských kamenných soch. Stihli jich vytesat zhruba tisíc. „Kolem roku 1500 dosáhla populace ostrovanů 7000 obyvatel… Les byl však vymýcen tak důkladně, že na ostrově nezbyl jediný strom,“ píše Diamond.

Předindustriální národy, které si zlikvidovaly svoji surovinovou základnu, nedokázaly podle Diamonda vyřešit „opravdu složitý ekologický problém“, jak „po neomezeně dlouhou dobu bezpečně spotřebovávat biologické zdroje, aniž by došlo k jejich vyčerpání“. Kvůli tomu museli například indiáni Anasaziové v 11. století opustit kaňon Chaco (v dnešním Novém Mexiku). Ze stejného důvodu se podle Diamonda přesouvala také centra moci ve starých západních civilizacích: ze Středního východu do Řecka a později do Říma. „Střední východ a Středomoří nebyly vždy tak neúrodné jako dnes. Lidé se tedy víceméně chovají pořád stejně. Akorát, jak poznamenává Diamond, „moderní technologie má podstatně větší moc způsobovat škodu než třeba kamenné sekyry a na světě je dnes mnohem více lidí než kdykoliv předtím“.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

Z našeho současného pohledu se přesto nabízí otázka, proč právě evropská civilizace vyrostlá z antické a křesťanské tradice se stala lídrem technologického pokroku, který přinesl bezohledné drancování přírody. Obyvatelům Eurasie zkrátka spadly do klína příhodné podmínky - mírné klima a výskyt právě toho důležitého zlomku zvířat a rostlin, které se daly snadno domestikovat. Vývoj zde tedy nabral obrátek. „Například v roce 1492 používala velká část eurasijské populace železné nástroje, měla písmo a zemědělství, byly zde velké centralizované státy na pokraji industrializace se zámořským loďstvem. Amerika měla zemědělství, pouze pár velkých centralizovaných států, písmo pouze v jedné oblasti, žádné zámořské lodě ani železné nástroje a byla technologicky a politicky několik tisíciletí za Eurasií.

Ať už si o argumentech Lynna Whita myslíme cokoliv, jedno velké plus se jeho textu upřít nedá: vzbudil mimořádný rozruch. Německý evangelický teolog Jürgen Moltmann přispěl do diskuse knihou Bůh ve stvoření. Uzavírá ji větou: „V ekologické krizi moderního světa je nutné a případné, aby se také křesťanství upamatovalo na šabat stvoření.“ Šabat znamená Boží klid, v němž všichni lidé, zvířata, rostliny, skály, nebe i země nacházejí svůj pokoj a v němž je přítomen sám Bůh: „Vůle Boha je vyjádřena v jeho dílech, v šabatu je ale zjevná jeho osoba.“ V šabatu Bůh odpočívá, žehná, oslavuje, těší se ze stvoření, ustupuje do pozadí. „V tichu šabatu už lidé nezasahují prací do okolního světa, nýbrž nechávají celé stvoření Boha v klidu.

Moltmann poukazuje na nebezpečnou změnu hodnot. Ignorancí šabatu se Bůh stává jen tvořivým Bohem a člověk, aby se mu stal podobným, se snaží stát také tvořivým. „Proto je lidem za smysl života určována práce a tvoření, klid, svátek a jejich radost z bytí byly vyhnány do nesmyslnosti.“ Extrémem takového postoje je homo faber, jenž se definuje pouze svou silou, mocí a výkonem a jenž roztáčí kolotoč výroby a spotřeby, růst růstu. Smysl člověka však spočívá v Bohu, byl stvořen pro šabat. Bůh po šest dnů tvořil svět. Dílo však završil až sedmý den tím, že právě tomuto dnu požehnal a posvětil jej.

Také český evangelický teolog a biblista Jan Heller si ve svých pracích klade otázku po pravém smyslu lidského bytí. Odpověď nachází ve Starém zákoně: „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.‘“ [Genesis, 1, 26] „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ [Genesis, 2, 15] Stejně jako Bůh miluje lidi a je k nim milosrdný, mají lidé svým jednáním zobrazovat tuto lásku a milosrdenství všemu stvoření.

Moltmann to formuluje slovy: „Jako obraz a zjevení Boha na zemi se tedy lidé nacházejí ve třech základních vztazích: vládnou jako zástupci a ve jménu Boha nad ostatními pozemskými tvory; jsou protějškem Boha na zemi, se kterým chce Bůh mluvit a který mu má odpovídat; jsou zjevením Boží slávy a jeho důstojnosti na zemi.“ Ono vládnutí nebo panování Heller chápe jako „držet stráž, aby žádný tvor nepřicházel s nárokem na vlastní božství, ale podřizoval se Božímu řádu“.

Svůj úkol však zradili už první lidé, kteří stejně jako jejich potomci až do dnešních dnů podlehli a podléhají pokušení být jako Bůh. Měřítkem všeho už není Hospodin, ale naše já. Sám člověk porušil Boží řád a vpustil do celého stvoření zkázu a zmar - přestal stvoření svědčit o Bohu. Moltmann dodává, že „Bůh Stvořitel, který skrze svého Ducha sám vešel do svého stvoření, udržuje tvory při životě, a proto také trpí jejich utrpením“.

Odvrácení se lidí od Boha k modlám ničí „konečnou krásu stvoření, protože ji přetěžuje. Protože ani stvoření a ani vlastní já nemohou dát to, co člověk očekává od Boha, šíří se strach v pověře, nenávist v lásce a zklamání v naději“. Bůh na naše selhání odpovídá aktem lásky a svou obětí na kříži ukazuje cestu k věčnému životu. Spasitelský čin a příslib království slávy po druhém příchodu Krista se však podle Moltmanna ani Hellera nevztahuje pouze a jedině na člověka. Skrze jeho vykoupení dojde osvobození i mimolidské stvoření: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal.

Poselství Písma tedy spočívá „v životu ve vztahu“, to znamená „v lásce“, jak uvádí Heller. Sám Trojjediný Bůh je láska a vztah; Bůh tvoří skrze Syna v Duchu svatém. Z lásky stvořil svět a člověka jako svobodnou bytost. „Velkorysost Boží lásky má vzbudit podobnou velkorysost u člověka,“ píše profesor sociologie a katolický kněz Tomáš Halík ve své knize Co je bez chvění, není pevné.

Člověk se podobá Bohu především svou svobodou, která je však spojena s odpovědností. Naplnění tohoto prostoru svobody je podle Halíka právě láska (jako sebedarování), která „znamená velký bankrot našeho sebestředného já… prochází vždy jakýmsi momentem smrti já - aby dala prostor svobodě druhého“. Mezi naše bližní však nepatří jen lidé, „člověk by se měl učinit blízký všem formám života“.

Lásku projevenou do krajnosti ukázal na kříži Ježíš a právě oběť by podle Hellera měla být cestou křesťana do tajemství života - je to cesta sebezřeknutí a pokory, cesta „trpělivého dokládání nároků a přijímání úkolů“; odevzdání toho, co Bůh bere, a přijetí, co Bůh dává, tedy i „bídy a kříže, ponížení a nesnází“.

Spoléhat na všemohoucnost moderních čistých technologií, které přírodu tolik nezatěžují, ale nechtít slevit ze svých nároků na životní standard, je tedy krajním nepochopením křesťanské zvěsti. Identifikaci stejných kořenů ekologické krize můžeme najít také v encyklikách papeže Jana Pavla II., nejvýrazněji pak ve spisu Centesimus annus (Stý rok, 1991). Člověk se odcizil Bohu, a tedy i sám sobě. Rezignoval na svobodné sebeobětování, čímž ztratil svoji vlastní podstatu bytí a schopnost transcendence.

„Člověk se nemůže zaprodat pouhé lidské projekci skutečnosti, abstraktnímu ideálu nebo nesprávným utopiím. Člověk jako osoba se může oddat pouze jinému člověku nebo jiným lidem a konečně Bohu, který je původcem jeho bytí a tím jediným, který jeho oddání může plně přijmout,“ píše Jan Pavel II. Pokud se však lidé nechávají zotročovat svými touhami „po majetku a po požitku“, vede jejich jednání k ničení planety. Nejsou pak už schopni „nesobeckého, nezištného, estetického postoje, vznikajícího z údivu nad bytím a krásou, který ve věcech viditelných umožňuje rozpoznat poselství neviditelného Boha Stvořitele“.

Jan Pavel II. rovněž varuje před „značně rozšířeným antropologickým omylem“: „Člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může rozvíjet, které však nesmí zradit.

Radim Kindl, který v rámci své diplomové práce analyzoval z environmentálního hlediska čtyři encykliky Jana Pavla II., mu vyčítá jeho přílišný antropocentrismus a absenci hlubší reflexe ekologické problematiky. Uznává však, že papežova nauka „představuje poměrně dobrý základ, na kterém mohou věřící katolické církve založit svou hodnotovou orientaci“. Je pravdou, že ani pro jednu z encyklik se ničení životního prostředí nestalo hlavním tématem. Jan Pavel II. jej zmiňuje spíše jako jeden z důsledků současné krize člověka, která se pro papeže velmi bolestně projevuje především v sociálních nespravedlnostech či neustálých válečných konfliktech. Vše má však stejné jádro, ke kterému Jan Pavel II. směřoval a které jeho nástupce Benedikt XVI.

Ještě jako kardinál Ratzinger v knize rozhovorů s Peterem Seewaldem s podtitulem Křesťanství na přelomu tisíciletí shrnul, že nejdůležitějším úkolem dneška má být výchova lidského rodu, aby dokázal „odolat pokušení zakázaného ovoce“. Zkrátka, aby člověk „nedělal všechno, co by dělat mohl“. Benedikt XVI. konstatuje, že „právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu“.

Poukazuje na deficit ekologických hnutí, která se sice snaží o nápravu znečištěného prostředí, avšak zapomínají na „duševní sebeznečišťování člověka“, které „je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu“. Podle Benedikta XVI. je právě uzdravení tohoto vnitřního znečištění klíčem z ekologické krize: „List Římanům… to říká naprosto jasně. Adam, to znamená [hříchem] vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, ‚že veškeré tvorstvo pod ním sténá‘.

Od zmíněné sociální encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus se odrazil list České biskupské konference Pokoj a dobro, který připravila ve spolupráci s Ekumenickou radou církví a vydala v roce 2000 k výročí sedmnáctého listopadu. Datum si nezvolila náhodně, celý list totiž odráží vývoj české společnosti po pádu komunismu, nevyjímaje problematiku životního prostředí. Kapitola věnovaná ekologickým otázkám nijak zvlášť nevybočuje z myšlenkového rámce citovaných papežů. „Křesťanský pohled zdůrazňuje úctu ke stvoření“ jako Božímu daru, což musí člověka vést „k obezřetnosti a k odpovědnému domýšlení všech důsledků“ jeho počínání.

List zdůrazňuje ekologickou osvětu, v rámci které mají i „církve svůj nezastupitelný úkol“, a především nabádá k dobrovolné skromnosti. Výchozím bodem má být „příklad Ježíšova života a jeho přikázání lásky“, vzorem pak svatý František z Assisi, „apoštol chudoby, dobrovolné skromnosti a lásky ke všem živým i neživým tvorům“, a zdrojem inspirace první ministr životního prostředí Josef Vavroušek.

O rok později pak Česká biskupská konference vydává spis s výstižným názvem Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro, v němž některé aspekty týkající se vztahu křesťanů a životního prostředí vyslovuje mnohem explicitněji. „V křesťanských církvích často zapomínáme na celistvost stvoření, zdůrazňovanou sv. Františkem, J. A. Komenským i P. Teilhardem de Chardin…. Křesťané mohou a mají přijmout roli průkopníků skromného životního stylu.

Olomoucký biskup Josef Hrdlička se domnívá, že „v mnoha křesťanech by se měl probudit větší zájem o stvoření“. Jeho českobudějovický kolega, biskup Jiří Paďour, to vidí poněkud optimističtěji: „Lidé žijící vírou v Boha Stvořitele mají vyvážený vztah k Jeho dílu, do něhož sami také patří.“ Totéž si myslí i evangelický kazatel a ředitel Ekologické sekce České křesťanské akademie Jiří Nečas: „Věřím, že zájem o životní prostředí a přijímání odpovědnosti za ně je mezi křesťany vyšší, než odpovídá průměru společnosti. Na druhé straně vědomí, že příroda je dílem milujícího Stvořitele, by se mělo projevit daleko zřetelněji.“

Katolický kněz a postgraduální student brněnské Fakulty sociálních studií Jan Hanák se naopak domnívá, že „hranice mezi lidmi, kteří pokládají ekologii za důležitou a kteří ne, jde napříč populací, ne mezi křesťany a nekřesťany“. Zdůrazňuje, že církev je skrze své členy vklíněna do společnosti a společnost skrze jednotlivce zase do církve, takže trendy ve společnosti nutně ovlivňují i církev: „Dá se říct, že stejně jako společnost toto téma významně neakcentovala, tak ani církev.

Shoda tedy nepanuje ani v tom, do jaké míry a zda vůbec by měly z kazatelen kostelů zaznívat slova o potřebě chránit přírodu. „Představa, že jsme zde na Zemi jen v pronájmu a majitelem vesmíru je Bůh, vědomí úcty k životu, ke krajině, cítění určitého společenství mimolidských organismů, tohle vše by mělo v homiliích zaznívat,“ říká katolický kněz a učitel biologie brněnského Biskupského gymnázia Marek Vácha.

„Kázání by měla mimo jiné směřovat k růstu vnímavosti a citlivosti pro stvoření,“ myslí si Jiří Nečas a doplňuje, že konkrétní aspekty environmentální odpovědnosti by se měly v církvi probírat spíše na různých vzdělávacích akcích. Podle biskupa Paďoura není potřeba „o přírodě zvlášť kázat“, ale spíš kultivovat duchovní život, tedy vztah k Bohu, od kterého se pak odvíjí další vztahy, například i k přírodě.

Biskup Hrdlička upozorňuje, že nejen kazatelna má svůj význam, ale také zpovědnice: „Kdy člověk ve svědomí pravdivě poznává a vyznává své viny, například pýchu, egoismus, poživačnost, lež či třeba nenávist, a tím, že se rozhoduje s nimi sám v sobě průběžně bojovat, provádí jakousi ‚ekologickou očistu‘.

Každoročně pořádá ekologická sekce České křesťanské akademie modlitební večer za životní prostředí a náš vztah k němu. Čtené biblické texty: Dt 10,12-11,1: Čí je země? V nedávné době jsem četl článek Michala Trčky v časopisu Přítomnost s názvem: „Absurdní sen o společnosti růstu“. V tomto článku se dotýká našeho dnešního tématu s velmi závažným vyjádřením. Článek cituje řadu vědeckých autorit, které říkají, že náš způsob života je zřejmým hazardováním s ekologickou katastrofou. Nevíme, kdy se taková katastrofa plně projeví, ale za současného způsobu života k tomu dojde dříve nebo později. V tom nám nepomohou ani nové technologie. Článek se také zabývá ekonomickým růstem, který je v hledáčku každé vlády, aby neztratila své voliče.

Dnes už víme, že slibovat lidem ekonomický růst patří mezi věci, které nejsou uskutečnitelné. Jeden směr v ekonomice tvrdí, že je možné zachovat růst za předpokladu, že ho oddělíme od spotřeby a přejdeme na „zelený“ či „chytrý“ růst. Druhý směr tvrdí, že ekonomický růst již není možný, protože žádný typ růstu nemůže zabránit degradaci životního prostředí. K tomu říká americký ekonom Herman E. Daly důležitou věc. Ekonomika není samostatnou jednotkou, ale stojí na ekosystému. Příroda a její ekosystém jsou základem, na kterém může vyrůst veřejná a sociální sféra a teprve na nich peněžní ekonomika.

Klimatické změny, ztráta biodiverzity, růst globální spotřeby jsou důkazem, že jsme překročili hranice udržitelnosti. Jednomu milionu druhů rostlin a živočichů hrozí vyhynutí. To vše je spojeno s jediným viníkem a tím je lidská civilizace, která vytlačuje jiné formy života. Mnozí víte o dalších problémech, které rozvoj lidské civilizace na životním prostředí působí. Naším úkolem je se za stvoření modlit a měnit způsob života.

Je povzbudivé, že na to přicházejí i lidé, kteří nejsou křesťany. Sociologické průzkumy pocitu štěstí prokázaly, že růst štěstí má svou hranici, za kterou už dalším materiálním bohatstvím štěstí neroste. Dnes se hovoří o omezení investic, o větší míře lokalizace a přesměrování do obnovitelných zdrojů. Jistě je třeba také změnit hodnotové rámce a odmítnout antropocentrismus - soustředění na sebe. To by nám křesťanům mělo být blízké. Kdo jiný by si měl jasně uvědomit, že lidstvo je součástí celé soustavy přírody? Kdo jiný než právě křesťané, by měl rozumět souvislostem ochrany Božího stvoření?

Boží stvoření naříká, sténá a prožívá porodní bolesti. Znovu a znovu musíme z Bible připomínat zásadní důraz: „Hospodinova je země“ (Ž 24,1). A Pán Bůh nám lidem tuto zemi svěřil. Jeden extrém tvoří zbožštění přírody. To je chyba panteismu, který spojuje dohromady Stvořitele a jeho stvoření. Křesťanské pojetí přírody jako Božího stvoření umožnilo rozvinout vědeckou činnost. Příroda se přestala hemžit nepolapitelnými a někdy nevrlými bůžky a bylo možné ji zkoumat. Je třeba se vyvarovat i druhého extrému, kterým je vykořisťování země. Přírodu člověk nesmí ničit.

Podle Gn 1 máme nad zemí panovat a máme si ji podmanit. To ale v žádném případě neznamená environmentální nezodpovědnost. Obě použitá hebrejská slovesa vyjadřují úkol pečování, hospodaření, spravování. V žádném případě drancování a ničení. Anglikánský teolog John Stott poukazuje na třetí přístup. Bůh stvořil zemi, přírodu a potom člověka, kterého povolal ke spolupráci. Spolupracovat s Bohem a pečovat přírodu k radosti a užitku všech je vznešený úkol. Je možné povědět, že péče o stvoření je odrazem naší lásky ke Stvořiteli a jeho dílu. Proto naše modlitby a naše práce mají směřovat k Bohu a také i k jeho stvoření.

Jiný anglikánský teolog Chris Wright vyhlíží svět, kde se křesťané starají o stvoření. Vyhlíží křesťany, kteří tam, kde to je možné, volí obnovitelnou formu energie. Vypínají nepoužívané přístroje, kupují potraviny, zboží a služby od společností, které se řídí eticky nezávadnou environmentální politikou. Jsme zde proto, abychom se modlili a abychom burcovali svá svědomí a svědomí druhých lidí.

tags: #motlitba #přírody #význam

Oblíbené příspěvky:

• Zdravá půda a ekologické zemědělství
• Informace o ekologii v Holešově
• Komunální odpad v ČR
• Udržitelné materiály Mammut
• Pochopení ekologie