Ritualizace přírody u prvních kultur

Petr Blahut, autor knihy Mýlit se je božské, je zhrozen nejen aktuální ekologickou katastrofou, nýbrž především naprostou neschopností či neochotou současné planetární populace vzít tuto hrozbu zániku skutečně na vědomí a podle toho také zásadním způsobem změnit své chování.

Způsob, kterým se autor knihy tyto příčiny pokouší vysvětlit, je ovšem problematický. Jeho výkladové schéma spočívá v krátkosti v tomto: prvopočátkem všeho zla je takzvaná „první doba osová“. Tedy období asi před dvěma a půl tisíci let, kdy evropské kultury vytvořily přelomově nový obraz postavení člověka vzhledem k přírodě. Do té doby se člověk považoval za integrální součást přírody, tvořil s ní nerozlučnou jednotu; nyní se však prohlásil za tvora kvalitativně vyššího, exkluzivního, který je na základě této své výjimečnosti plně oprávněn s přírodou zacházet svévolně, jenom ke svému bezprostřednímu prospěchu. Člověk se prohlásil za pána nad přírodou a stal se jejím vykořisťovatelem.

Řešení Blahut spatřuje v nastoupení „druhé doby osové“ - kdy si lidstvo uvědomí tento svůj fatální omyl, kdy si člověk přizná, že oproti přírodě není žádnou prioritní bytostí, nýbrž naopak příroda je existenčně prioritní vůči němu. V zájmu objektivity budiž uvedeno, že Blahut netvrdí, že tyto dva impulsy jsou prapůvodní příčinou „predátorského“ vztahu člověka k přírodě (takto se chová nakonec každý živý tvor), nýbrž že jsou to pouze „amplifikátory“ onoho prapůvodního pudu.

Z těchto dvou údajných viníků Blahut útočí především na křesťanství; přitom ale všechno zlo počíná podle něj už u Platóna. Podle něj kromě našeho bezprostředně předmětného světa (včetně přírody) existuje ještě svět vyšší - svět božských sfér, svět nehmotných idejí. Ty jsou ve své neposkvrněné čistotě dokonalé, zatímco svět věcí je jenom jejich nedokonalým odrazem. Důležité je, že hmotné věci nemají samy o sobě důvod k existenci, jsou tedy jenom odvozené, pomíjející - zatímco ve světě nehmotných idejí existuje věčné bytí. Zde tedy pramení pocit nadřazenosti, a tedy pýchy člověka vůči přírodě a jeho „predátorského“ chování.

Blahut znovu a znovu požaduje: člověk se musí vzdát tohoto pocitu exkluzivity a přiznat, že je jenom součástí přírody, a to dokonce součástí podřízenou. Blahut si v upřímném zápalu svého boje za ekologii vůbec neuvědomuje, do jaké argumentační pasti se sám chytil: jestliže by totiž platilo, že neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi člověkem a ostatní přírodou, pak tím padají zároveň i všechny další kvalitativní rozdíly uvnitř přírody samé.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

To znamená: jestliže člověk není o nic vyšší tvor nežli ostatní příroda, jestliže neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi dejme tomu mozkem Einsteina a nervovou soustavou moučného červa - pak ani není žádného rozdílu mezi bakterií a rozkvetlým sadem, mezi měňavkou a mezi delfínem. Zkrátka: jestliže popíráme jakékoli kvalitativní rozdíly uvnitř biosféry, pak vůbec není důvodu provozovat nějakou ekologii: ať totiž člověk s přírodou udělá cokoliv, bakterie to nakonec přežijí vždycky.

Za druhé, jestliže za všechno může Platón a křesťanství, pak tedy, kdyby se Platón vůbec nenarodil a kdyby v židovské bibli nebyla ta jedna jediná větička o panství člověka nad světem, by v tu ránu zmizely základní příčiny ekologické katastrofy lidstva. Za třetí, ačkoli Blahut jako původního viníka určuje Platóna, fakticky daleko více útočí především na křesťanství (sám byl původně věřícím křesťanem, ale poté se s křesťanstvím rozešel).

Přiznává ale, že je možný i jiný výklad nežli ten „predátorský“: lze říci, že Bůh člověku zemi pouze svěřil do správy, ale proto ho ještě nevybavil právem dělat si s přírodou, co se mu zlíbí. Ostatně, jestliže Blahut znovu a znovu předhazuje křesťanství, že do svých přikázání nezabudovalo výslovně ochranu přírody, jak by to asi mělo probíhat v době vrcholného starověku? Měl snad Ježíš svému zástupu nakázat: „Nebudete přírodu zatěžovat průmyslovými exhalacemi“?

Jestliže Blahut na jedné straně křesťanství označuje za hlavního viníka ekologické krize, pak na straně druhé popírá, že by pro její překonání mohl být nápomocný nějaký nový duchovní či náboženský impuls. Víře přisuzuje rozhodující působnost negativní - ale pozitivní jí nepřiznává naprosto žádnou.

Především s odvoláním na dílo českého filosofa Josefa Šmajse s jeho konceptem „evoluční ontologie“ požaduje nástup „terciární kultury“, která zlomí neblahé dědictví platonismu a křesťanství a která vtiskne lidstvu zcela novou, biofilní orientaci. Základním bodem tohoto konceptu je uvědomění, že člověk nevlastní naprosto žádnou prioritu vůči přírodě, že jeho vlastní existence nemá naprosto žádný exkluzivní smysl, nýbrž že je jenom součástí, podřízenou entitou obecného vývoje struktur přírodně-ontických.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Napohled jsou tyto téze dozajista odůvodněné: ekologická krize je tady a zásadní zvrat v postoji člověka je samozřejmě krajně potřebný. Klíčovou otázkou ale je, jak této změny dosáhnout. Tato změna v lidském chování musí být v prvé řadě hluboce emocionální; ale Blahut (spolu se Šmajsem) nabízí sotva něco více nežli jenom apely na racionální pochopení, že takto to dál nejde.

Skutečným řešením nemůže být to, že člověk popře svou vlastní výlučnost. Naopak: pouze tím, že si člověk v plné míře přizná a uvědomí tuto svou exkluzivitu - teprve poté dokáže přijmout svou plnou odpovědnost vůči přírodě. Člověka nelze degradovat na úroveň předvědomé přírody a popřít evropskou kulturu od časů antiky a křesťanství.

Začneme tedy od začátku. Necháme se poučit o tom, co je to vlastně krajina. Zjistíme, že ta otázka není zase tak banální, jak bychom si jako laici mysleli. Sádlo nás se svými kamarády z branže poučí, že slovo krajina je odvozeno od slova „kraj“ ve smyslu okraje; neboť krajina je přesně to, co vidíme před sebou od kraje ke kraji. Přesněji: „Krajina je území vymezené svými kraji, které od nás ke svým krajům ubíhá, je to území na kraji.“ To by bylo docela vhodné motto této statě. A tak se dozvíme, že člověk na tomto území od kraje ke kraji žije už velmi dlouho, ale to, co na nás venku číhá, už není krajina jen tak, ale je to krajina kulturní. Tedy něco jako ochočená. Neboť kulturní krajina je někde na pomezí přírody a kultury. Obě tyto entity jsou do sebe vklíněny v mnoha úrovních, takže je těžké je od sebe oddělit. Přírodu nelze z krajiny separovat kulturou, stejně jako ji nelze měřit stupněm kulturního vlivu. Kulturní krajina je sice lidským artefaktem, ale tento výtvor nutí své stvořitele hledat nové strategie života v lůně okolního přírodního prostředí.

Kulturní krajina začíná už tím, že se lidé rozhodnou dlouhodobě kultivovat území, kde se usídlili. Je to tedy věc našich zásahů do přírodního koloběhu, ale záleží na tom, jak kvalitní či barbarské je toto ovlivnění přírody. A nelze pochybovat o tom, že se všechny tyto zásahy sčítají, čili tento náš vliv na přírodu má kumulativní ráz. A tak se kulturní krajina pyšní nejenom našimi produkty, jako jsou stavby, výrobky či artefakty, ale především rostlinami a zvířaty, které by se do té naší české přírody bez člověka nedostaly. Naproti tomu předkulturní krajina měla celkově biologických organismů méně a její biotop byl pochopitelně bližší tomu přírodnímu.

Kulturní krajina vznikla až v neolitu (u nás tedy před nějakými sedmi tisíci lety), kdy se nové výdobytky z Předního Východu - jako domácí zvířectvo a uměle pěstované rostliny - dostaly až k nám. Původní krajina, jejíž osazenstvo rostlinné i živočišné říše se zde ustálilo po poslední době ledové, tak byla doplněna zavlečenými druhy, které se původně usídlily jen na některých stanovištích, jakými byly pole, lidská sídla a cesty. Jinak ovšem původní druhy rostlin a živočichů nám tady zůstaly, což do jisté míry trvá do současnosti.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

Ale Sádlo se svými přáteli nás upozorňuje: představa, že v neolitu se zemědělská půda dobývala na úkor lesa, je mylná. Kulturní krajina nebyla tehdy tak ostře oddělená od divočiny jednoduše proto, že tehdy převažující lesy byly rovněž využívány: sloužily k pastvě i zisku stavebního či palivového dřeva. Les se tak prosvětloval, ale nemizel. Kulturní „území od kraje ke kraji“ tedy v době svého zrodu zahrnovalo rozmanité biotopy: step, paseku, spáleniště, louku, pastvinu, úhor.

Tak to vypadalo ještě v mladším středověku, a světe div se, jsme nabádáni věřit tomu, že i dnes se lze s touto směsí setkat na takových divných místech, jakými jsou (nebo donedávna byly) městské periferie, chatové kolonie, ale hlavně ubývající vojenské újezdy. Vidíme tedy, že počátky této „lidské“ krajiny před nějakými sedmi tisíci lety byly docela nenápadné. Sádlo tu dobu nazval „sametový neolit“.

Jak vidno, neolitičtí přistěhovalci, kteří k nám přišli původně z Balkánu a vytvořili jednotnou kulturu od Dunaje po Pařížskou pánev (kultura lineární keramiky), se u nás zabydleli, aniž museli překonávat mnoho potíží, jež si prvotní pěstování kulturních rostlin a zvířat vynucovalo. Nová česká krajina tak vznikala s mnohem menšími zásahy do přírodního prostředí, než se nám doposud zdálo. Její další proměny od neolitu po mladší středověk měly svou zvláštní, kolísající dynamiku. Byla to dlouhá doba - nějakých šest tisíc let; začínala zemědělskou iniciací a skončila s prvním miléniem našeho letopočtu. Raně středověká krajina ještě nezapřela svůj pravěký charakter.

Na tom nic nezměnil ani příchod Slovanů na naše území, ani přijetí importovaného křesťanství. Naštěstí krajina reaguje pomalu, takže změny, s nimiž přišel neolit, došly plného naplnění až v další pravěké fázi s tím, že nově rovnováhu narušil až vrcholný středověk v průběhu 13. století. Výsledkem byl velký „baby boom“ a rostoucí počet obyvatel hledal novou půdu k obživě. Evropa byla na nohou. Během té doby kolonizovali nově příchozí velké oblasti české krajiny s pomocí sekyry a pluhu. S tím se mění i naše krajina, neboť nově budované nemovitosti se na dlouhou dobu stávají důležitým krajinným komponentem. Tato totální změna ekologických poměrů přichází do českých zemí z jihozápadu, podobně jako se šířilo tímto směrem křesťanství.

Sádlo s přáteli k tomu dodávají, že tato civilizační vlna s sebou všude nesla stejné projevy: kolonizaci nových oblastí, rozvoj řemesel, vznik měst a kulturní rozvoj, včetně národního písemnictví. Ten přeryv nabyl takového významu, že už ani nastupující novověk nepřinesl tak radikální proměnu krajiny. Zatímco společenské proměny probíhaly relativně pozvolným tempem, příroda se měnila před očima. Navíc do původně osídlených oblastí vtrhl nový prvek: zakládají se na jejich území města od Kadaně na západě po Vysoké Mýto na východě. Nově se osidlují plochy, které byly v pravěku opuštěny jako jihozápadní Čechy či podhůří Orlických hor, ale lidé postupují dále do vyšších míst na Českomoravské vysočině či v Brdech. Vrchol této civilizační vlny přichází v 17. století, kdy zbývají k osídlení již pouze hraniční hory.

Příčinu tohoto vývoje můžeme hledat v populačním růstu, ale zejména v nových vztazích mezi lidmi. Ale nyní to nejdůležitější: zdejší krajina se poprvé stává soukromým vlastnictvím. Hledají se v ní nové hraniční body, které by jí daly jasnou vlastnickou strukturu; takovými body se mohly stát přírodní výtvory (stromy, meze, kameny, křoviska), ale i umělé výtvory, pořízené lidmi (ohrady, cesty, kříže). Dochází k rozsáhlé urbanizaci krajiny, kdy staré osídlení se podřizuje struktuře celku, kde se plánovitě rozvíjejí dopravní trasy mezi vesnicemi a městy.

Vývoj krajiny ve středověku vedl k úplnému přerušení spojitosti mezi pravěkem a novověkem. Lze říci, že to byl konec spojení lidí s pravěkou krajinou, která tak zmizela beze stopy z naší historické paměti. Vznik nových biotopů v údolních nivách a rostoucí eroze svahů byly výsledkem nově zvolených postupů v honbě za vyšší zemědělskou produkcí. To mělo obrovský dopad na měnící se skladbu české krajiny. Ale zbystřeme: bylo to poprvé, kdy se lidská činnost začala prosazovat i v geomorfologii světa kolem nás!

Zatímco až do vrcholného středověku v krajině převažoval les nad bezlesím, teď se jejich poměr prohodil. Zcela novým krajinným prvkem se stalo město. Lišil se od vesnice už jen tím, že se stavěl vertikálně, vše mířilo do výšky: hradby, domy, kostely. Městští lidé se odlišovali od venkovanů nejen způsobem obživy, ale také tím, že nebyli nuceni opouštět město, neboť uvnitř fungovala celá sociální síť včetně chudobince, špitálu a nevěstince. Ale ekologie středověkých měst odrážela děsivou úroveň hygienických podmínek té doby. Byl v tom jistý paradox. A zatímco města rostla co do plochy, výšky, výstavnosti, bohatství, jejich komunální hygiena byla horší než ta vesnická. Byl to podivný ekosystém: bral si ze svého širokého okolí potřebné zdroje, ale po využití jejich energie a hmoty nevěděl co se zbylými ostatky. Tak se na jedné straně akumuloval majetek, ale na druhé straně se kupily odpady. Nejjednodušším řešením bylo zakrytí balastu v ulicích pískem či oblázky, takže se vertikální poloha města pozvolna zvyšovala.

Krajina dostává ve středověku nejen svou vnější tvářnost, ale také svou vnitřní kostru: vzniká farní síť a kostely se stávají schránou pro ostatky svatých. Do její vnější podoby zasahují nové technické prvky: na zamokřených půdách se zakládají rybníky pro chov ryb, využívají se přírodní toky k budování náhonů a mlýnů, což vede k masovému využití vodní energie. Zavedl se trojpolní systém, což znamenalo, že ladem ležela pouze třetina orné půdy, předtím to byla polovina. Vidíme, že se příroda stává jakýmsi odrazem kultury a zdejší krajina nabývá nepochybně antropogenních, polidštěných tvarů.

Vzniká tak dojem, že v krajině roste pouze to, co určili lidé, a z přírody se tak stává pouhý pomocník kultury. Ale je to jistý omyl! Díky masivní lidské činnosti a postupující erozi půdy se stranou skromně krčí nová území, která se jaksi vymkla lidské kontrole a nechtěně tak tu a tam vyrostla „nová divočina“. A to právě v době, kdy přestává být český člověk zcela závislý na přírodním chodu a začíná s krajinou zacházet po svém. Asi nejnápadněji se to projeví v počátcích novověku.

Sádlo připomíná barokní krajinu, i když jde spíše o kulturněhistorický objekt než specifický ekosystém. Ale tento typ krajiny se v českých zemích ustálil zhruba mezi roky 1620 až 1800. Šlo o cílevědomě budovaný zvláštní prostorový útvar, který se vyznačoval až nápadně jednotnými rysy. Neboť díky novému využívání přírody vznikaly základy toho, co si dnes připomínáme jako ryze českou krajinu. Je to zvláštní, výsledky třicetileté války 1618 až 1648 sice zpomalily u nás nástup kapitalismu, ale přesto se mnohé změnilo. S příchodem nové šlechty začalo zcelování velkých ploch konfiskované půdy, které vytvořilo základ souvislých krajinných areálů. Začalo se hospodařit novým způsobem, když se u nás prosadila poprvé zemědělská velkovýroba. Ostatně neznamenalo to nic jiného, než že ještě více zesílil vliv lidských zásahů do krajiny. Novověk, vyznačující se racionálním způsobem hospodaření, tak napomohl plánovitě a velkoplošně rozvíjet novou tvářnost krajiny. Hlavní zátěž této změny však nesli rolníci.

Na rozdíl od dřívějších mozaikovitých polností se barokní krajina vyznačovala většími a ucelenými plochami polí, kde se přešlo na střídání plodin, aniž by se půda nechávala úhorem. Objevily se nám známé květnaté louky, kam už se nepouštěla zvířata na pastvu, ale které ženci dvakrát do roka sekali na sena a otavu. Pastviny v podhorských oblastech tvořily souvislé plochy a z pastevectví se stal nový obor. Do krajiny se zapojují oblíbené kaštanové aleje a na selských zahrádkách se objevují tulipány, aby zde natrvalo zdomácněly. Do panských honiteb se dostávají daňkové a mufloni a na dvorech pobíhají krůty a perličky, objevují se první chovy králíků.

Říční nivy se zapojují do hospodářského využití, neboť se do řemeslné a počínající průmyslové výroby zapojuje masové využití vodní energie; budují se vodní nádrže, rybníky, odkud se vede voda náhony do hamrů, mlýnů, na pily. A tak se od Sádla a jeho kolegů dozvídáme, že baroko je první pokus u nás vybudovat krajinu jako město. Projevují se v tom dva principy: přísné geometrické plánování a samozřejmě také české kutilství, pomocí něhož se dopracují detaily. Město jako vzor tak kolonizuje veškerý prostor - přírodní i umělý. Zatímco venkovská krajina se pořád ještě sestávala z přírodních prvků, i když už jen z těch, které si tam člověk přál mít, město je ve své podstatě umělý lidský řád, který představuje vědomou racionalitu.

Zásahy do krajiny jsou totální, týkají se celku i detailů. Ale hlavně - krajina se poprvé buduje plánovitě, takže je zcela pod kontrolou člověka. Dokonce i tak přírodní scenérie, jakou je les, se od základu mění. Rozvoj železářství a sklářství vyžadoval čím dál více dřeva, takže rostla jeho těžba. Mizí tak plnohodnotný lesní biotop i ve vyšších horských polohách a výsledek? Na konci 18. století pokrývaly lesy nejmenší plochu v historii českých zemí. A s lesy zmizely i poslední svědkové původní divočiny: medvěd, vlk, rys.

Tyto zásahy se netýkaly pouze přírodních prvků a objektů, ale také krajinné architektury, která dodnes významně ovlivňuje svět kolem nás. Vždyť ona rýsuje svá díla s geometrickou přesností, ať jde o světské prezentace či o ideologický vliv (vzpomeňme na dílo Santiniho). Použití linií v tvorbě krajiny bylo významným prvkem té doby: aleje zvýrazňují komunikační síť, lemují silnice a cesty, takže jsou zvýrazněny v kontrastu s plochami polí, luk a pastvin, ale i s lidskými sídly. Kulturní krajina pokryla celou českou kotlinu do současné podoby. To, že barokní krajina přirostla k našim srdcím, je dáno především tím, že je první kulturní krajinou, která je ještě pořád podobná té naší současné.

Po baroku zůstala základní struktura mozaiky typické české krajiny, kde se střídají pole, louky, pastviny, lesy a kde zůstala většina sakrálních staveb a prvků, které tu dobu připomínají. Baroko poprvé dalo vyniknout vědomé tvorbě krajiny.

Laikovi by se mohlo zdát, že to nejdůležitější se v rámci radikální změny krajiny odehrálo v době 1800 až 1950. To byla éra průmyslové revoluce, která k nám přišla ovšem mnohem později než v západní Evropě: až po revolučním roce 1848. Ale chyba! Sádlo nás poučí, že rozhodujícím obdobím nové revoluce v krajině byla 70. a 80. léta minulého století. Řeklo by se: aha, to byl ten socialismus a jeho experimenty s lidmi i s přírodou. Nikoliv! V celé Evropě odstartovala nová operace, pro kterou je asi nejpříznačnější název „moderní racionalizace“.

Počet lidí v zemědělství všeobecně poklesl, což znamenalo ústup člověka z krajiny: jeho činnost je sice všude patrná, ale fyzicky se člověk z krajiny vytratil. Zemědělství se stalo průmyslem, kde člověk obsluhuje pouze stroje. Ale zároveň vzniká nová divočina: výsypky, skládky. Celé masivní oblasti se přetvořily v mrtvá území: jeďte se podívat pod Krušné hory, kdysi vzkvétající region měst a obcí, dnes model předpeklí.

Louky se kosí nikoliv pro seno, ale aby se zachránila biodiverzita, pro turisty se staví skanseny, kde se shromažďují staré stavby, schraňují historické nástroje a imitují staré způsoby obdělávání polí. Z lesů se staly smrkové plantáže na dřevo a okraje měst se pojí dohromady s polnostmi, skladišti, zahrádkářskými koloniemi, bývalými vesnicemi a s kusy nehezké přírody. Dnes neexistuje ani venkov, ani město, ale je to něco mezi tím. Hlavním typem krajiny je periferie.

Ta na konci 19. století původně vznikala na okraji velkých měst jako sídliště dělnických rodin a dlouho si udržovala ostrou hranici mezi městem a venkovem. Odtud se dalo o nedělích městskou dopravou dostat do příro...

tags: #ritualizace #přírody #u #prvních #kultur

Oblíbené příspěvky:

• Nefunkční třídění odpadu na nádražích v ČR
• EKO-KOM v ČR
• Udržitelné mezizubní kartáčky
• Ochrana přírody v Evropském parlamentu
• Jak šetrně umývat nádobí