Úloha projektanta v místním územním systému ekologické stability krajiny

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Ochrana přírody a krajiny se podle zákona č. 114/92 Sb., zajišťuje mimo jiné ochranou a vytvářením právě územního systému ekologické stability krajiny.

Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ. Jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství stanoví systém ekologické stability, zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny a jeho hodnocení provádějí.

ÚSES je tedy sítí skladebných částí - biocenter, biokoridorů, interakčních prvků, (ochranných zón), účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií (BUČEK, LACINA, 1995, s. v krajině je (BUČEK, LACINA, 1995, s. jen ekosystémy 4. a 5. (LÖW a kol., 1995, s. 80) - viz metodika str. suchozemské ekosystémy 2. a 3. (LÖW a kol., 1995, s. 80) (jsou to např. pole nebo kulturní louky na odvodněných půdách) viz metodika str.

Pro vymezení kostry ekologické stability a navrhování ÚSES se skládá z několika na sebe navazujících operací, vycházejících ze srovnání potenciálního přírodního a současného stavu geobiocenóz v krajině. Jedná se o tyto operace (BUČEK, LACINA, 1995, s. - myšlený stav jaký by nastal v současných ekologických podmínkách při vyloučení zásahu člověka. Typizují se geobiocenózy (typizace - roztřídění podle typů) a vymezují se typy geobiocénů.

STG jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz průzkumem a znázorňovanými pomocí bioindikace pomocí rostlinných společenstev. (tj. podmínky dané dynamikou vlhkostního režimu půd). To je např. 5 B 3. ) v 5. jedlobukovém vegetačním stupni, v mezotrofní trofické řadě B a v normální hydrické řadě (BUČEK, LACINA, 1995, s. 11-12). LÖW, J., a kol. BUČEK, A., LACINA, J. posuzujeme prostřednictvím hodnocení současného stavu jejich vegetační složky. Bereme v úvahu rozdíly v její struktuře a druhovém složení, základní funkční a ekologické vlastnosti, různý druh a intenzitu antropických vlivů.

Čtěte také: Vzor prohlášení k místnímu poplatku za odpad a jeho vyplnění

Cílem celoplošného zachycení ekologické diverzity krajiny je získání přehledu o současném stavu a rozložení různých společenstev v krajině pro navazující vymezení ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK), která vyžadují vyšší péči a ochranu. Mapování krajiny v M 1: 10 000 je vstupní operací při zpracování místních ÚSES. PELLATOVÁ, J. a kol. Metodika mapování krajiny. VONDRUŠKOVÁ, H. a kol. Metodika mapování krajiny. představuje vylišení fytocenóz (úrovně asociace, podsvaz, svaz, řád, třída) v navržených EVSK (VKP). ŘEPKA, R., a kol. Mapování fytocenóz.

Zejména podle bioindikace stavu vegetace můžeme určit intenzitu antropogenního ovlivnění i relativní stupeň ekologické stability se provádí na základě srovnání přírodního a současného stavu geobiocenóz. Pro kategorizaci intenzity antropogenního ovlivnění jsou používány různé klasifikační stupnice, které vyjadřují odchýlení aktuálních společenstev od přírodního stavu. (poměr ploch ekosystémů přírodních až přírodě blízkých k ekosystémům přírodě podmíněně vzdálených až geobiocenoidům). Výsledek se hodnotí dle stupnice, hraniční hodnota (průměrná) je 1 tj. vyrovnaný poměr přírodních a kulturních geobiocenóz.

Při vymezování ÚSES se pro hodnocení významu současné vegetace z hlediska ES používá stupnice 0 - bez významu, 1 - velmi malý význam, 2 - malý význam, 3 - střední význam, 4 - velký význam, 5 - výjimečně velký význam. (např. která je nepřímo úměrná intenzitě antropogenního ovlivnění (čím větší intenzita antropogenního ovlivnění, tím menší je hodnota ES).

Části krajiny vyžadující zvýšenou péči a ochranu v důsledku výjimečného významu mimoprodukčních funkcí (např. se provádí na základě diferenciace přírodního a současného stavu geobiocenóz a následujícího funkčního hodnocení, kde jsou specifikovány nejdůležitější typy geobiocenóz, vyžadující zvýšenou ochranu a péči (MÍCHAL, 1994, s. Části krajiny, ve kterých současný způsob a intenzita hospodářského využití neodpovídají přírodním podmínkám, vedou k narušení ŽP, takže je třeba prosazovat aktivní zásahy pro zlepšení současného stavu. Na toto základní členění stavu krajiny navazuje vymezení a charakteristika EVSK, tvořících kostru ekologické stability (KES) (MÍCHAL, 1994, s. 234).

Vyznačují se trvalostí bioty a ekologickými podmínkami umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny zabezpečují ES krajiny (MÍCHAL, 1994, s. 235). Jsou to části krajiny, které jsou tvořeny nebo v nichž převažují ekosystémy s relativně vyšší ekologickou stabilitou (ES). Mezi ně lze zařadit např. zbytek bukového lesa uprostřed smrkových monokultur, remízek uprostřed polí apod. (BUČEK, LACINA, 1995, s. 17).

Čtěte také: Podbořany a odpadové hospodářství

Vymezujeme ji na základě srovnání přírodního (potenciálního) a současného (aktuálního) stavu ekosystémů v krajině tvořena v současnosti existujícími ekologicky významnými segmenty krajiny (EVSK). Vymezování KES je prvním krokem při vymezování ÚSES. Z hlediska prostorově funkčního je KES náhodně, ne vždy optimálně rozmístěna, neboť relativně ekologicky stabilnější segmenty krajiny (tj. EVSK) se v kulturní krajině zachovaly obvykle tam, kde bylo díky nepříznivým podmínkám obtížnější hospodářské využití, nebo pokuď krajinný prostor nešlo ovlivňovat např. z důvodu vymezení vojenské ho prostoru. Pro KES se v první řadě vymezují zbytky přírodních a přirozených společenstev s nejvyšší ekologickou stabilitou (ES) (např. zbytky lesů s přirozenou dřevinnou skladbou, mokřady, přirozené břehové porosty apod.).

Ten spočívá v tom, že do KES zařadíme společenstva z pohledu ES méně hodnotná (např. akátový lesík v polní krajině, opuštěné lomy, haldy a výsypky s počátečními stádii sukcese rostlinných společenstev, parky apod.). ÚSES musí v první řadě využívat tyto existující hodnoty, neboť nově navrhované části (zejména biocentra, biokoridory) začnou fungovat až po několika desetiletích. Později lze KES reorganizovat či redukovat (ale to až v době plné a optimální funkčnosti ÚSES (BUČEK, LACINA, 1995, s. 17, pozn. volně upraveno).

Trvalou existenci KES zajišťuje legislativní ochrana - nejcennější části mohou být dle zákona č 114/92 Sb. zařazeny do maloplošných zvláště chráněných území (NPR, PR, NPP, PP), další významná území se mohou registrovat jako VKP (MÍCHAL, 1994, s 240-241). Pro KES je nutné zpracovat zásady péče - management.

EVSK se dle prostorově strukturních kriterií (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na (BUČEK, LACINA, 1995, s. - malé území (1ar-10ha), stejnorodé ekologické podmínky zahrnující obvykle jeden typ společenstva např. - rozsáhlejší (10-1000 ha), rozmanité ekologické podmínky umožňují více společenstev, např. - rozlehlé území (>1000 ha), rozmanité ekologické podmínky, tedy i rozmanitá společenstva. Patří sem většina CHKO, rozsáhlé lesy s přirozenou vegetací. V rámci oblasti je účelné vymezovat menší území s výrazně odlišnými společenstvy jako ekologicky významné krajinné prvky, popř. mají úzký protáhlý tvar, typická je pro ně převaha ekotonů. (BUČEK, LACINA, 1995, s.

Jejich síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů (STG) v rámci určité biochory [často obsahují druhy nezařazené mezi chráněné a ohrožené a nejsou považovány za vzácné (MÍCHAL, 1994, s. 238)] - plošně méně rozsáhlé 5-10 ha --> ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva s funkcí interakčních prvků, biokoridorů a biocenter. Přispívají k udržení podstatné části druhového bohatství. - rozlehlejší EVSK s min plochou od 10-50 ha dle společenstva. Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a ekologicky významná liniová společenstva. Jejich síť musí prezentovat rozmanitost typů biochor v rámci biogeografického regionu [tj. jsou v nich zastoupena společenstva reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu - (MÍCHAL, 1994, s. 238)].

Čtěte také: Ekologická stabilita

Nadregionální EVSK by měly zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí v rámci určitého biogeografického regionu [měly by tedy zajistit podmínky existence charakteristických společenstev určitého regionu se všemi druhy přirozeně se vyskytujících rostlin a živočichů (MÍCHAL, 1994, s. 238)] - jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a oblasti, ve kterých je souvislá plocha ekologicky stabilních společenstev alespoň 1000 ha. MÍCHAL (1994, s. 238) uvádí plochu jádrového území s přírodním vývojem >1000 ha, resp. >10 000ha). význam mají rozsáhlé ekologicky významné krajinné oblasti, reprezentující bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem mají mít u těchto segmentů plochu >10 000 ha.

Biocentra, biokoridory a interakční prvky jsou skladebné části ÚSES tvořené účelně vybranými EVSK na základě převažujících funkčních kritérií tj. převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisoudíme (BUČEK, LACINA, 1995, s. 18). MÍCHAL (1994, s. je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného, či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (BUČEK, LACINA, 1995, s. 19).

Biocentra mohou být tvořena: biocenózami přírodními, typickými pro určitou biogeografickou oblast (např. zbytky lesních porostů s přirozenou dřevinnou skladbou), nebo biocenózami, jejichž stav a vývoj je podmíněn lidskou činností [např. lada = opuštěné travní nebo polní kultury, ale lesem nezarostlé, v první fázi sukcese (NOVOTNÁ, 2001, s. 162), rybníky, louky s převahou přirozeně rostoucích druhů] (MÍCHAL, 1994, s. 236). je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který propojuje biocentra a umožňuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev.

biokoridorů tvoří v kulturní krajině společenstva tekoucích vod s litorálními lemy a břehovými porosty (BUČEK, LACINA, 1995, s. 21). SKLENIČKA (2003, s. 239) uvádí další funkce biokoridorů jako např. jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu. Jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních řetězců. skupiny stromů i solitery v polích (BUČEK, LACINA, 1995, s.

Všechny EVSK by měli mít tuto kompromisně využívanou zónu biocenter a biokoridorů zabraňuje, nebo co nejvíce omezuje pronikání negativních antropogenních vlivů z okolí. Opatření ochranných zón může být technické (záchytný příkop proti splachům), biotechnické (zatravnění), organizační (vyhlášení ochranného pásma - např. zákaz letecké aplikace chemikálií) (MÍCHAL, 1994, s. Pro podrobné dělení skladebných prvků ÚSES odkazuji na literaturu zejména LÖW a kol. Jen ty součásti ÚSES, které vyhovují minimálním prostorovým parametrům, mohou plnit své poslání (MÍCHAL, 1994, s. 246). Menší biocentrum, užší či delší biokoridor rozhodně nebudou plnit své požadované funkce (LÖW a kol., 1995, s. 246).

U současně existujících biocenter s menší plochou se musíme snažit o jejich postupné zvětšení, chybějící je třeba vytvářet. Ještě častěji chybí v kulturní krajině biokoridory. Nově založená biocentra a biokoridory nejsou od počátku plně funkční (MÍCHAL, 1994, s. 246). pro biocentra (BC) a biokoridory (BK) (MÍCHAL, 1994, s. (MÍCHAL, 1994, s. Pro podrobný výčet prostorových parametrů skladebných částí ÚSES odkazuji na literaturu zejména LÖW a kol. (1995, s.

Je vymezován co nejvolněji a jsou v něm vyjádřeny jen přírodní danosti (trvalé ekologické podmínky a vyspělá a okamžitě nenahraditelná společenstva) (LÖW, a kol, 1995, s. vymezuje ÚSES jen na základě přírodovědných hledisek. Plán je podkladem pro projekty ÚSES, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, lesních hospodářských plánů event. osnov. Jeho úkolem je prostorově a funkčně definovat nároky ÚSES v daném území (LÖW, a kol, 1995, s.

Je závazným podkladem pro provádění pozemkových úprav a součástí lesních hospodářských plánů (event. osnov) je souborem přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace. v plánu ÚSES (LÖW, a kol, 1995, s. (LÖW, a kol, 1995). Dále jsou zde uvedeny textové a grafické přílohy shrnující potřebné podklady pro projekci místního ÚSES. Od r. 1993 probíhá v Polsku, Maďarsku, na Slovensku i v České republice rozsáhlý projekt Evropského programu IUCN (Světového svazu o...

Základem legislativní ochrany dílčích ucelených částí územního systému ekologické stability je začlenění návrhů jejich vymezení do územně plánovacích dokumentací (viz územní plánování). Postavení ÚSES v rámci územního plánování v současné době upravuje vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně plánovacích podkladech, územně plánovací dokumentac a způsobu evidence územně plánovací činnostii. Minimálně stejnou důležitost jako v případě začlenění do územně plánovacích dokumentací má vymezení ÚSES jako nezbytné součásti návrhu komplexních pozemkových úprav (viz pozemkové úpravy).

• Zákon č.
• Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zák. č. 114/1992 Sb.

Vymezování ÚSES provádějí podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. orgány územního plánování a orgány ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Jelikož vlastní vymezování ÚSES je projekční činností, byla ministerstvem životního prostředí zavedena profese autorizovaných projektantů územních systémů ekologické stability.

V současné době je jednotně pro celé území naší republiky zpracován základní návrh nadregionální a regionální úrovně ÚSES, a to formou územně technického podkladu v digitální podobě v podrobnosti mapového měřítka 1 : 10 000. Tento územně technický podklad schválený ministerstvy životního prostředí a pro místní rozvoj v roce 1996 a platný od 1. 7. 1997 sjednotil do té doby různě pojímanou síť nadregionální a regionální úrovně ÚSES. V případě místní úrovně ÚSES je základními dokumentacemi ÚSES, obvykle nazývanými generely, je pokryta velká většina území naší republiky.

Vymezování ÚSES končí jednoznačným parcelním vymezením jeho jednotlivých skladebných částí odsouhlaseným vlastníky dotčených parcel - nejčastěji v rámci schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav, v jednotlivých případech pak též formou územního rozhodnutí.

tags: #rukovet #projektanta #mistniho #uzemniho #systemu #ekologicke

Oblíbené příspěvky:

• Dopady znečištění ovzduší
• Chrlická recyklace stavebního materiálu
• Recenze Ecozone Tyčinek do Odpadu
• Funkce prepouštěcího ventilu emise
• Využití černé hmoty z kompostu