Ryby a paryby: Ekologie a život v proměnlivém prostředí

Současné teritorium České republiky se jeví jako země zaslíbená nepůvodním druhům ryb s podmínkami vhodnými pro jejich šíření. Řeky jsou antropogenně silně ovlivněné, čilé akvakulturní aktivity se provozují plošně, včetně rybářského obhospodařování volných vod. Mnoho lidí se věnuje volnočasovým aktivitám, jako je rybolov nebo chov vodních organismů v akváriích i venkovních jezírkách.

Česká republika leží v pramenných oblastech a rozvodí tří úmoří bez, pro člověka zřetelných, hranic mezi jednotlivými povodími, což představuje potenciál pro zrychlení přesunů nepůvodních druhů nejen mezi povodími, ale i úmořími z jedné strany Evropy na druhou. V každém případě teplota zůstává hlavní překážkou pro mnoho nepůvodních organismů.

V textu je stručně popsán proces biologické invaze na příkladu ryb a odpovědi na několik základních otázek. Co je původní a co nepůvodní druh ryby? A který rybí druh označujeme jako invazní? Jsou nepůvodní druhy ryb v ČR akceptovatelné, nebo by se měly eradikovat?

Paryby (Chondrichthyes): Charakteristika a diverzita

Paryby (Chondrichthyes) jsou mořští, vzácně i sladkovodní čelistnatci s chrupavčitou, i když na povrchu zvápenatělou kostrou. Nejznámějšími z nich jsou žraloci a rejnoci (kteří zároveň tvoří dvě podskupiny takzvaných příčnoústých paryb), kromě nich mezi paryby patří ještě nepočetná skupina chimér. Celkem je známo kolem 1200 druhů paryb klasifikovaných asi do 13 řádů. Paryby jsou kromě extrémní redukce kostní tkáně charakteristické také absencí řady krycích lebečních kostí typických pro ostatní čelistnatce (chybí např. skřelové kosti, kosti lebeční klenby, hlavní kosti čelistí, které jsou pak uspořádány odlišně aj.).

Jejich tělo je kryto specifickým typem šupin (tzv. plakoidními šupinami se stejnou strukturou, jakou mají zuby). Zuby paryb se zakládají v řadách, které se postupně nasouvají dopředu, kde nahrazují vypadlé zuby. U chimér však došlo během jejich evoluce jednak ke ztrátě plakoidních šupin na většině těla a jejich zuby jsou modifikované v nevyměňované zubní desky.

Čtěte také: Jaké návnady zvolit pro lov ryb?

Paryby jsou vybaveny v typickém případě dvěma hřbetními ploutvemi, řitní a ocasní ploutví, která je nejčastěji heterocerkní. Párové končetiny jsou jako u ostatních čelistnatců přítomny ve dvou párech, v tomto případě v podobě prsních a břišních ploutví. Břišní ploutve samců jsou zčásti modifikovány v pářicí orgány (tzv. pterygopody), pomocí nichž probíhá vnitřní oplození.

Paryby kladou velká vejce nebo jsou vejcoživorodé, případně rodí živá mláďata vyživovaná různým způsobem v děloze matky. Chybí jim plynový měchýř, jehož roli v nadlehčování těla zastupují játra bohatá tuky. Ve střevě paryb je vyvinuta spirální řasa, která zvětšuje povrch pro vstřebávání živin. Paryby se živí rozmanitou potravou. Mohou lovit různorodou kořist (ryby a další vodní obratlovce, hlavonožce, bentické živočichy s tvrdou schránkou aj.) nebo filtrovat plankton z vody.

Po kořisti pátrají za pomoci několika smyslů, mezi nimiž hrají významnou roli čich, jemná mechanorecepce zprostředkovaná proudovým orgánem, jehož podstatnou součástí je postranní čára, a elektrorecepce zajišťovaná Lorenziniho ampulemi v kůži.

Evoluce paryb

Nejstarší zkameněliny šupin, které lze považovat za šupiny paryb, jsou již ordovického stáří, kompletnější nálezy, které jsou k parybám řazeny s větší jistotou, pochází ze spodního siluru. Tyto rané paryby patří mezi tzv. trnoploutvé, což je skupina považovaná dříve za samostatnou třídu čelistnatců. Ukázalo se však, že je to parafyletická skupina, která z fylogenetického hlediska zahrnuje i nesporné paryby s chrupavčitou kostrou a dalšími pro ně typickými znaky.

V mladších prvohorách byly jak chiméry (v širokém slova smyslu), tak příčnoústí velmi diverzifikovanými skupinami s mořskými i sladkovodními zástupci. Někteří byli hojní i v českých černouhelných pánvích (např. „pražralok“ Xenacanthus).

Čtěte také: Znečištění vody Bulhary

Stavba těla paryb

Paryby jsou pestrou skupinou čelistnatců, jejíž zástupci se vyskytují hlavně v mořích, vzácně i ve sladkých vodách. Mívají víceméně torpédovité nebo shora zploštělé tělo. Jedním z nejvýznamnějších odvozených znaků definujících paryby je extrémní potlačení tvorby kostní tkáně. Prakticky celý jejich skelet je tak tvořen neosifikovanou chrupavkou, která je však především na povrchu zpevněná, mineralizovaná (kalcifikovaná). Právě chrupavčitá kostra byla motivací k odbornému pojmenování této skupiny: Chondrichthyes znamená doslova chrupavčité ryby (z řeckých slov χόνδρος, chrupavka a ἰχθύς, ryba); v češtině se však pod označením chrupavčité ryby myslí spíše chrupavčití.

Redukce kostní tkáně je u paryb spojena také s absencí krycích (dermálních) kostí, které jinak u obratlovců patří k významným součástem lebky i jiných částí těla. Dermálního původu jsou např. kosti jako je horní a dolní čelist (tedy maxilla a mandibula = os dentale), kosti lebeční klenby (čelní, temenní kost, šupina spánkové kosti), nosní nebo skřelové kosti. Všechny tyto kosti u paryb chybí. Roli horní čelisti přebírá zejména chrupavčitá kost zvaná palatoquadratum (jež je u většiny obratlovců redukovaná, jeden z jejích pozůstatků se typicky jako tzv. kost čtvercová, os quadratum, podílí na stavbě čelistního kloubu, u savců je modifikována na kovadlinku), skelet dolní čelisti tvoří Meckelova chrupavka. Na lebce nejsou patrné švy, její chrupavčité elementy kompletně srůstají.

Na alespoň částečně (u chimér zcela) zachovanou chordu a na páteř (u příčnoústých dobře vyvinutou a silně kalcifikovanou) a dále i na skelet ploutví, čelistí, žaberních oblouků aj. působí tělní svalovina zajišťující pohyb. Hlavní (tj. boční) sval je rozdělen na jednotlivé dobře zřetelné segmenty (myomery), které mají horní (epaxiální) část a dolní (hypaxiální) část, jež jsou odděleny horizontálně probíhajícím vazivovým septem. Tak jako další obratlovci, i paryby mají jednak rychle reagující světlejší („bílá“, ve skutečnosti spíše růžová) svalová vlákna specializovaná na anaerobní rychlou glykolýzu, jednak efektivněji, ale pomaleji pracující a hůře unavitelná tmavší (červená) vlákna, která jsou lépe prokrvená a bohatá myoglobinem a mitochondriemi.

Síla svalů je přenášena mimo jiné na ploutve, hlavní orgány pohybu a jeho řízení. Paryby jsou vybaveny jednak nepárovými ploutvemi (v původní sestavě jsou to dvě hřbetní, jedna řitní a ocasní ploutev), jednak ploutvemi párovými (prsní a břišní ploutve). Zejména u rejnoků mohou být nepárové ploutve redukovány, naopak ploutve párové jsou u nich mohutné a mohou splývat do postranního lemu. U některých žraloků může chybět jedna ze hřbetních ploutví (např. u šedounů) nebo řitní ploutev (např. u ostrounů). Ploutve jsou vyztuženy elastickými proteinovými paprsky (keratotrichii).

Keratotrichia nejsou tvořena rohovinou, jak se v některých zdrojích uvádí. Mají povahu pevného vaziva, obsahují velké množství kolagenu produkovaného fibrocyty. Prsní ploutve jsou ukotveny k pletenci tvořenému jedinou párovou chrupavkou (skapulokorakoid). Na skapulokorakoid navazují tři chrupavky zvané bazália, poté tzv. radiália a nakonec keratotrichia. Břišní ploutve jsou uchyceny k jediné příčné puboischiatické chrupavce. Ocasní ploutev je zpravidla heterocerkní (s dominantním horním lalokem vyztuženým páteří), ale někdy je z vnějšku ocasní ploutev symetrická (a blíží se homocerkní ploutvi), u mnoha chimér a rejnoků je ocas bičovitý a tudíž vlastně difycerkní (i uvnitř symetrický).

Čtěte také: Příroda Mallorky

Kůže paryb je sama o sobě relativně tenká. Lze v ní identifikovat dvě základní vrstvy, povrchovou pokožku (epidermis) a škáru (dermis). Pokožka není tvořena zrohovatělými buňkami, ale živými buňkami chráněnými slizem produkovaným sekrečními buňkami. Tělo paryb je kryto zvláštním typem šupin, tzv. plakoidními šupinami. Jde o zahrocené šupiny se stavbou silně připomínající stavbu zubu: na povrchu je vrstvička skloviny (někdy zvaná vitrodentin) ektodermálního původu, pod ní se nachází zubovina (dentin), uvnitř je dutina s dobře prokrvenou dření. Šupina je ve škáře ukotvena destičkovitou bází, ve které se nachází pravá, i když bezbuněčná (acelulární) kostní tkáň. Plakoidní šupiny pronikají skrze pokožku a činí kůži paryb na omak drsnou (což je velmi zřetelné hlavně ve směru od ocasu k hlavě).

Rolí plakoidních šupin je kromě mechanické ochrany především snižovaní tření ve vodě. Typická plakoidní šupina má tři (nebo víc) vyvýšených ostrých kýlů oddělených hlubšími brázdami. Takové uspořádání potlačuje tvorbu mikrovírů ve vodě proudící podél šupin. Plakoidní šupiny u rychle plovoucích aktivních druhů jsou drobnější (kolem 300 μm), u pomalejších druhů mají až dvakrát větší rozměry. Drsná kůže některých paryb, např. ostrounů, byla dříve využívána k hlazení dřeva podobně jako smirkový papír.

Stejnou stavbu jako plakoidní šupiny mají i zuby paryb. Zuby jsou trvale vyměňovány: nové zuby se zakládají v řadách podél čelistí uvnitř úst. Nejprve jsou skloněné vzad, postupně se posunují směrem vpřed, přičemž se zároveň na okraji čelistí napřimují a nahrazují opotřebované nebo vylomené zuby. Zuby mohou mít nejrůznější tvar: od trojúhelníkovitých ostrých, na okraji pilovitých zubů většiny žraloků přes zuby s několika hroty pro uchvácení kluzké kořisti, známé např. u žraloka límcového, až po ploché destičky řady rejnoků.

Trávicí, dýchací a oběhová soustava

Trávicí trubice je relativně krátká a nepříliš objemná. Krátký jícen přechází v žaludek, na který navazuje tenké střevo s dobře vytvořenou spirální řasou (typhlosolis) zvětšující jeho vnitřní povrch. U chimér je tato řasa vytvořena jen slabě. Krátkým tlustým střevem (které je u paryb paradoxně užší nežli tenké střevo) ústí trávicí soustava do kloaky (u chimér má samostatný vývod). U paryb na rozdíl od ryb nenacházíme plynový měchýř ani plíce. Roli hydrostatického orgánu nadnášejícího tělo mohou mít u pelagických druhů velká játra bohatá na tuky. Dýchání probíhá pouze pomocí žaber. Voda přes ně může u některých rychlých plavců proudit díky rychlému pohybu přes otevřená ústa, u řady zástupců však funguje nasávání vody přes ústa nebo modifikovanou první žaberní štěrbinu zvanou spirakulum.

Srdce je tvořeno čtyřmi dobře odlišitelnými za sebou (seriálně) uspořádanými oddíly: žilným splavem, jednou síní, jednou komorou a srdečním násadcem. Zajímavostí paryb je neobvykle vysoký obsah močoviny a trimethylaminoxidu, tedy sloučenin odvozených z toxického amoniaku, v krvi a dalších tělních tekutinách. Tyto látky zvyšují osmotický potenciál a tak přispívají k zadržování vody v těle - ta je totiž okolní slanou a hypertonickou mořskou vodou puzena ven z těla. Močovina sice destabilizuje proteiny a je tudíž v takovýchto koncentracích toxická, trimethylaminoxid však funguje naopak jako stabilizátor proteinů a škodlivý efekt močoviny tak do značné míry eliminuje. I tak je pro paryby důležité udržovat vhodnou koncentraci iontů v těle, například se zbavovat nadbytečných sodných a chloridových iontů, které do jejich těla pronikají z mořské vody hlavně přes žábry, které jsou také důležitým osmoregulačním orgánem.

Na osmoregulaci se u paryb kromě ledvin a žaber podílí také rektální žláza uložená nad zadní částí střeva, do něhož vylučuje přebytečnou sůl, která je pak vyloučena spolu s výkaly. Ledviny, jimiž se paryby zbavují spíše přebytečné vody, jsou párové a podlouhlé, vpředu až vláknité, uložené podél hřbetu. Jejich tubuly mimo jiné vstřebávají zpět do těla výše zmiňovanou močovinu i trimetylaminoxid, aby byla zachována jejich vysoká koncentrace. Ledvina je u samců zapojena i do procesu dozrávání a transportu spermií. Varlata jsou uložena vpředu na hřbetní straně tělní dutiny. Přední, vláknitá a stočená část ledviny zvaná též u paryb nadvarle (epidydimis; nejde o homolog savčího nadvarlete) zde přebírá spermie a transportuje je vzad do oblasti ledviny označované jako Leydigova žláza. Zralé spermie jsou pak uskladněny ve spermatických váčcích poblíž kloaky. U samic se ledviny na reprodukci nepodílejí.

Rozmnožování a vývoj

Jak bylo řečeno výše, u paryb dochází k vnitřnímu oplození za pomoci samčích pterygopodů. Paryby pak kladou buď poměrně velká vejce, nebo jsou vejcoživorodé až živorodé. Paleontologická i fylogenetická data naznačují, že primitivní živorodost, kdy se sice rodí živá mláďata, ale i v těle matky jsou vyživována ze zásob ve žloutkovém váčku, je původním způsobem rozmnožování paryb (i u dnešních zástupců jde o častou variantu). Někdy je však embryo navíc vyživováno neoplozenými vejci poskytovanými mateřským organismem, výjimečně (jak je doloženo u žraloka písečného) se vyskytuje i nitroděložní kanibalismus, kdy nejsilnější embryo pozře své sourozence.

Smyslové orgány

Zrak paryb zajišťovaný párem standardně stavěných komorových očí s kulovitou čočkou není příliš dobrý, ostrost vidění je relativně nízká a schopnost akomodace (přeostřování) je omezená. V sítnici většiny paryb se nacházejí jak tyčinky, tak jediný typ čípků (jde o tzv. duplexní sítnici). Takové uspořádání prakticky neumožňuje rozlišování barev, ale přispívá patrně k velmi dobrému vnímání kontrastu.

Nozdry se u paryb zpravidla vyskytují jen jako jediný pár jamek na rostru, i když mohou být (většinou neúplně), přepaženy na dvě části (jednou voda proudí dovnitř, druhou ven). Čichový orgán uložený v kulovitých chrupavčitých čichových kapsulích v přední části lebky je tak omýván jednosměrným proudem vody. Vlastní čichový orgán (rozeta) je podobně jako u ryb tvořen mnoha lamelami (přepážkami), které mají povrch zvětšený ještě záhyby epitelu. Velikost, uspořádání i pozice čichového orgánu je však u paryb velmi variabilní a odrážejí styl života jednotlivých druhů. Za čichovým orgánem je uložen čichový bulbus, nápadný párový výběžek koncového mozku zpracovávající olfaktorické signály.

Obzvlášť žraloci mají pověst tvorů s vynikajícím čichem, ale ke kolujícím zkazkám o jejich skvělém čichu je třeba přistupovat s jistou dávkou opatrnosti; kriticky, experimentálně ověřených dat je pomálu. Např. se překvapivě ukazuje, že repertoár genů kódujících čichové receptory je u paryb (či přesněji u žraloků; situace u dalších skupin není dostatečně prozkoumaná) oproti jiným skupinám obratlovců značně redukovaný. Čich paryb vykazuje vysokou citlivost především k některým aminokyselinám a aminům, která je ale srovnatelná s citlivostí čichu paprskoploutvých ryb (jde o minimální zaznamenatelné koncentrace kolem 10−7-10−9 M, u některých žraloků i nižší).

Vyšší citlivost by byla v zásadě zbytečná, protože zhruba v tomto rozmezí se pohybuje běžná koncentrace aminokyselin v moři tvořící jakési přirozené pachové pozadí. I tak je čich ve vodě důležitým smyslem. Vzhledem k tomu, že ve vodě je difuze méně účinná než ve vzduchu, udržují se molekuly pachů v daném vodním objemu déle a vodní proud, který takové pachy unáší, pak může vytvářet nápadnou, až několik kilometrů dlouhou pachovou stopu vedoucí ke kořisti.

Vnitřní ucho s rovnovážnou i sluchovou funkcí a se třemi polokruhovitými kanálky je spojeno s vnějším prostředím tzv. endolymfatickým kanálkem (ductus endolymphaticus). Na vnímání zvuku, tedy vibrací ve vodě, jakož i na vnímání proudění se podílí také proudový orgán. Jeho kanálky vytvářejí obzvlášť na hlavě komplikovaný systém, na těle pokračují jako postranní čára. V proudovém orgánu jsou uloženy drobné mechanoreceptory (neuromasty), jimiž mohou paryby vnímat jemné změny tlaku a pohybu vody.

Ryby kostnaté: Rozmanitost a adaptace

Ryby mají kostěnou kostru a většina druhů má tělo pokryté šupinami, žábry jsou chráněné pohyblivými skřelemi, ve vodě se vznášejí pomocí plynového měchýře. Většina ryb má hydrodynamický tvar těla, některé jsou ploché nebo mají tvar natolik zvláštní, že by v nich těžko někdo hledal ryby. Kostnaté ryby obvykle kladou vajíčka zvaná jikry, která jsou oplodněna ve vodě.

Druhově jsou nejpočetnější třídou obratlovců, jsou to studenokrevní vodní čelistnatci, zkoumá je věda ichtyologie. Mají ze stran zploštělé tělo (výjimky, např. sumec, koník), které se skládá z hlavy (na hlavě kostěné šupiny porostlé kůží = skřele), trupu, ocasu a ploutví, párových či nepárových. Ploutve jsou vyztuženy kostěnými paprsky. Mají slizkou pokožku, „taštičkovitě“ uspořádané šupiny (kostěné, vznikají ze škáry), v kůži je obsaženo barvivo (pterin).

Šupiny ryb

• cykloidní - okrouhlé
• ktenoidní - zoubkované
• ganoidní - kosočtverečné

Trávicí soustava ryb

Ústní otvor - bez zubů nebo požerákové zuby (na žaberních obloucích, např. máloostní - mají požerákové zuby, např. lososovití - mají tukovou ploutvičku, např. holobřiší - mají ploutevní lem, např. hrdloploutví - mají jeden hmatový vous.

Cévní, dýchací a nervová soustava ryb

• Cévní soustava: uzavřená, má jeden krevní oběh. V srdci je krev neokysličená a v těle smíchaná.
• Dýchací soustava: žaberní aparát je uložen vně žeberních oblouků a tvořen žaberními přepážkami.
• Nervová soustava: mozek má 5 částí- největší je střední mozek, v koncovém mozku je umístěno čichové centrum. Mozeček je velmi vyvinutý, což souvisí s aktivním pohybem ryb.

Rozmnožování ryb

Oplození je většinou vnější (vnitřní např. u živorodek).

Ryby a K-Pg vymírání

Na těchto stránkách už jsem mnohokrát pojednal o katastrofické povaze a děsivých účiních dopadu planetky do oblasti dnešního Mexického zálivu před 66 miliony let. Ačkoliv nemuselo jít o jedinou katastrofickou událost, ke které v této době došlo (víme již například, že se tehdy neodehrál jen jeden impakt a 3), právě dopad planetky Chicxulub byl nejspíš tou nejvýznamnější událostí, která zapříčinila i globální povahu a rozsah celé katastrofy.

Zatímco neptačí dinosauři, ptakoještěři a mnohé další skupiny v relativně krátké době zcela zmizely, mnohé jiné naopak přežily, a to s různě významnou ztrátou své celkové druhové rozmanitosti (biodiverzity). Jak tedy tato dávná událost zasáhla početné a úspěšné populace tehdejších paryb a kostnatých ryb? V případě první zmíněné skupiny se jedná zejména o početné druhy žraloků a rejnoků, u pozdně křídových kostnatých ryb už známe rovněž množství relativně moderních „typů“, jejichž zástupci často přežívají dodnes.

Jak je možné předpokládat, ani u paryb, ani u ryb se nesetkáváme s tak velkou mírou vymírání jako u některých dalších skupin obratlovců a bezobratlých, a to zejména díky jejich velkému geografickému rozšíření, které zřejmě zabránilo úplnému vyhynutí mnoha druhů. Je jisté, že všechny ryby a paryby vyskytující se v době dopadu ve vzdálenosti asi do tisíce kilometrů od epicentra byly zabity fyzikálními účinky dopadu, v několika desítkách minut tak nejspíš zmizely celé početné populace druhů, žijících v oblasti Proto-Karibiku a jeho blízkém okolí.

Novější výzkum na ostrově Seymour navíc ukázal, že i zde došlo k velmi rychlému a drastickému vymírání, které v relativně krátkém čase postihlo asi 65 až 70 % zde žijících druhů (kromě ryb také četných měkkýšů, mořských plazů mosasauroidů a dalších organismů). Obecně platí, že více byly postiženy ryby žijící v blízkosti hladiny než ty, které obývaly hlubší vrstvy vody a byly schopné živit se na organických zbytcích.

Bohužel chybí přesnější a podrobnější fosilní záznam z více míst světa, který by umožnil učinit si lepší představu o skutečné ztrátě druhové rozmanitosti kostnatých ryb na přelomu křídy a paleogénu. Předpokládá se, že tuto hranici mohlo přežít asi 90 % všech čeledí skupiny Teleostei (kostnatých). Nicméně na počátku paleocénu dochází k mohutné evoluční radiaci kostnatých ryb, zaplňujících uprázdněné ekologické niky. U kostnatých ryb jsou ostatně tyto radiace četné i v průběhu celé druhohorní éry.

U paryb byly ztráty v biodiverzitě poněkud větší, i když ne kritické - například u žraloků přežívá z 28 čeledí, přítomných v období maastrichtu, do paleocénu 25. Větší míra vymírání se ale týká skupiny Batoidea (rejnoků), u kterých je míra přežití podstatně nižší než u žraloků, a to 9 čeledí z původních 13. Hranici K-Pg nepřežili zástupci asi 7 ze 41 známých čeledí paryb (17 %). Tato čísla se ale mohou změnit s dalšími výzkumy a objevy nových lokalit.

Předkové dnešních „moderních“ žraloků jsou mimochodem známí již od období cenomanu (z doby před asi 100 až 94 miliony let), takže katastrofu na konci křídy jejich zástupci v ústraní nepochybně přežívají. Roli v tomto případě sehrála nejspíš jejich vysoká adaptabilita a značná geografická rozšířenost.

Tabulka: Vymírání paryb na hranici K-Pg

Současné hrozby pro obojživelníky

Pro mnohé skupiny organismů nová situace vykouzlila nečekané příležitosti - pokud přežili a byli schopni se adaptovat, měli na výběr široké spektrum ekologických nik. Kromě savců, ptáků a některých dalších skupin obratlovců využili této šance i bezocasí obojživelníci.

Výše zmíněná studie má totiž nezanedbatelnou implikaci i pro naši současnost: když žáby dokázaly přežít takové katastrofy, jako byla ta z konce křídy a dnes se přesto mnoho jejich druhů činností člověka potácí na pokraji úplného vyhubení, co to o naší civilizaci a jejím působení na přírodu vypovídá? To by samozřejmě bylo na docela jinou debatu, která se potkává s tematikou K-Pg pouze v jednom nepříjemném bodě - dnešní exploatace a znečišťování ekosystémů člověkem ústí ve vůbec nejrychlejší a nejvíce masové vymírání druhů za posledních 66 milionů let, tedy právě od katastrofy na konci křídy.

Z hlediska jeho průběhu jde dokonce o vymírání mnohonásobně rychlejší než to, které se odehrálo na konci období dinosaurů. Jde vlastně o mnohem intenzivnější pokračování tzv. holocenního vymírání, způsobovaného lidskými populacemi již po tisíciletí. Podle důvěryhodných vědeckých studií již můžeme tento proces označit za „šesté masové vymírání“ (doplňující tzv. Velkou pětku) a rychlost mizení druhů v současnosti probíhá podle odhadů asi 100 až 1000krát rychleji, než činí běžná rychlost vymírání „na pozadí“ (a to neplatí jen pro obojživelníky).

tags: #ryby #a #paryby #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Emise a imise
• Definice klimatologického normálu
• Odvoz zahradního odpadu Lučany nad Nisou
• Tipy pro ekologické čištění trouby
• Inspirace pro šatník: Mikiny s přírodou