Strana zelených a podpora ekologických stran

Strana zelených se hledá. Hledá svoji identitu, hledá voliče, hledá politická témata, hledá tváře.

Tento stav trvá bezmála od chvíle, kdy její dvě poslankyně pomohly k pádu Topolánkovy vlády v roce 2009. Od té doby nezaznamenala na celorepublikové politické scéně žádný úspěch, který by jí přinesl politickou moc.

A i když je s ohledem na blížící se volby už relativně pozdě, pořád má v kontextu současné situace na české politické scéně šanci se pevně ukotvit tam, kam přirozeně patří - od středu nalevo.

Může proto pro příští volby do PSP ČR nahradit ztroskotanou ČSSD. Dost možná je to její poslední šance. Aby se tak ale stalo, je potřeba se vyvarovat chyb z minulosti.

Přestat se bát vlastní politiky a programu, vlastního názvu, vlastních členek a členů a pochopit, že Zelení nejsou a nikdy nebudou homogenní autoritářsky vedenou politickou skupinou s jedním názorem.

Čtěte také: Programy českých stran

Zelení se musí stát prostorem pro všechny názorové proudy, které jsou proevropské, prozápadní, kritické k patriarchátu a kapitalistickému systému s důrazem na řešení zevrubné klimatické krize.

Jednou z chybných strategických rozhodnutí poslední dekády bylo cíleně upozaďovat značku strany. Ve volbách na nižších úrovních se Zelení za posledních deset let schovávali za různá občanská ad hoc volební hnutí.

Zde je potřeba uznat, že v určitou dobu tato strategie zafungovala a hrstce dopomohla k politickým, avšak často jepičím, mandátům s hořkým koncem. Volič tak nezřídka pomohl k politické moci Zeleným prostřednictvím široké občanské kandidátky, která se navenek tvářila jako občanská a nezávislá.

Organizačně byla ale pevně v rukou Zelených nebo s jejich výraznou podporou. Uvedená strategie byla ale nedomyšlená z dlouhodobého hlediska.

Zejména proto, že stála na populistickém a dle mého názoru i nedůvěrném a neupřímném vztahu k voliči, nemohla mít dlouhodobého trvání.

Čtěte také: Skladka Zelených Pastvin: Co jste možná nevěděli

Populisté navíc ztrácejí podporu ihned ve chvíli, kdy se jejich téma, pro které byli zvoleni, rozplyne jako pára nad hrncem. To se přihodilo jak Matějovi Stropnickému, tak i Janu Korytářovi.

Stalo se tak i dalším, kteří tuto strategii převzali. Výsledkem byl častý vnitřní rozkol a pád volebních koalic ihned po prvním volebním obdobím s nulovým kreditem pro kvalitně odvedenou práci právě lidmi ze Strany zelených, bez kterých by se naprostá většina toho dobrého nestala.

Volič si úspěchy se Zelenými nespojil. Tato chyba se u Zelených navíc opakuje v posledních volbách do Evropského parlamentu a vrcholí při námluvách k předvolební spolupráci koncem roku 2020 až do letošního sjezdu ČSSD.

Kam patří Zelení na politickou mapu? Existuje ještě levice a pravice? A kde stojí Zelení, kteří by přece dle svých západních vzorů měli být vlevo, přestože v České republice je nalevo pouze prokremelský šváb?

Zelení se stali obětí české politické schízy a demokratické nedospělosti, i do velké míry vinou vlastní bojácnosti. Od začátku milénia hledají vlastní politické ukotvení, které se u nich navíc mění podle toho, kdo zrovna stranu vede.

Čtěte také: Olešnice: Skladba pastvin

To je zásadní problém, který je pro českého voliče nepochopitelný a budí nedůvěru. Zelení si musí konečně dupnout a říct, kam na politické mapě patří, proč a jakou politiku budou za jakéhokoli stranického vedení prosazovat.

Česká republika trpí klasickým východoevropským fenoménem, který u veškeré liberální populace směřuje politické ukotvení vpravo. Cokoli od středu nalevo má lidem připomínat staré pořádky, Kreml a nedemokracii.

Vládnoucí generace navíc tento narativ neustále krmí, oprašuje studenoválečnou argumentaci, argumentaci transformačních 90.

Vyprázdněný antikomunismus je spolu s tím stále hluboce zakořeněn a pravicový extremismus je mnohdy akceptován širší veřejností daleko víc než liberálně levicové názory.

Žijeme tak v zemi, kde by Daniel Landa, Tomáš Ortel, Aleš Brichta, Jaromír Nohavica, Pepa Nos a mnozí další na společné kandidátce přilákali víc sociálně vyloučených voličů než jakékoli sociální a emancipační hnutí dohromady.

Zelené názory typu „Bydlení je právo“ nebo že „Diskriminace stojí v centru porušování lidských práv“ či návrhy na progresivní zdanění a omezení kapitálu čelí mnohdy opovržlivější společenské diskuzi než explicitní nenávist a násilí vůči marginalizovaným.

Předčasné úmrtí nejbohatšího oligarchy polistopadové éry budí mezi nejchudšími obyvateli více žalu než jejich tristní ekonomické, sociální a ekologické podmínky dané dlouhodobou politikou zvolené boomerské garnitury.

Východoevropský diskurz navíc doprovází falešná volba názvosloví pro politické proudy. ODS není občanská, KSČM není komunistická, ČSSD není sociálně demokratická... a Zelení by asi proto neměli být zelení.

Ideologické pokřivení českých politických stran české politické spektrum dlouhodobě posouvá někam mezi neokonzervativce a neoliberály versus konzervatice všeho druhu.

Co je proboha na KSČM nebo ČSSD dneska levicového? Zelení musí najít odvahu a prostřednictvím vlastního programu dokázat v takovém prostředí pojmenovat prozápadní levici - ať už pomocí slova levice nebo bez něj.

Nesmí ale na to jít opačně. Musí se k levicové politice přihlásit prostřednictvím politického dlouhodobého programu, konkrétních osobností a jejich politické akce na všech úrovních.

Inkluzivně a zcela otevřeně. Strana zelených, aby byla akceschopná a atraktivní, vyžaduje také radikální změnu vnitřní kultury a demokratických procesů, práce s členskou a podporovatelskou základnou jako s váženou komunitou, se kterou to všechno začíná a také končí.

Zelení musí zapracovat na komunitním managementu. Na práci s dobrovolnicemi a dobrovolníky, v komunikaci s veřejností, se zájemci o informace, o zapojení, o podporu.

Přestat se periodicky pohybovat pouze v rámci stanovami daných orgánů, ale daleko víc se přiblížit reálnému světu. Cesta je buďto pravidla změnit nebo učinit v rámci strany konsensus, že politika se dá dělat a připravovat i mimo nudné a technokratickou agendou naplněné schůzování na komunální úrovni.

S důrazem na větší flexibilitu a akceschopnost. Za poslední půl rok v tomto směru udělali Zelení první velký krok, když konečně zprovoznili vnitrostranické online forum.

Vnitrostranická diskuze tak dostává mnohem kvalitnější obsah a strukturu. Toto je ještě potřeba přenést do offline režimu, zejména ihned, kdy nebude z důvodu epidemiologických opatření omezené setkávání.

Zelení musí vedle stranických schůzí začít organizovat setkání s lidmi, která budou participativní a zajímavá, programově založená. Začít aktivně vést diskuzi s občany ve spolupráci se sociálními partnery, inteligencí nebo obecně odbornou veřejností.

Zelení proto musí do svých politik zpět zahrnout aktivní občanskou společnost, reprezentaci malých a středních podniků, zemědělce, stavaře, lesníky, odbory, akademii, novináře, zástupce kultury, influencery, celebrity a další sociální kapitál, který jako jediný dokáže naplňovat program, přináší potřebné zdroje a konec konců reálné a hmatatelné výsledky.

Tento proces může trvat klidně několik let. Z minulosti ale víme, že politická konzistence a kontinuita přináší ovoce, udržitelnost a kredibilitu.

Zelení potřebují plán a funkční mechanismy pro jejich naplnění. Zelení se proto musí otevřít a upnout energii na rozvolnění rigidních vnitrostranických mechanismů, které brání vnitrostranickému rozhodování a rozvoji.

Nahradit tyto mechanismy otevřenými procesy, které jsou přívětivé pro kolektivní občansky založenou práci. Musí proto dopracovat vnitrostranické referendum, vnitrostranické vzdálené hlasování, delegaci a volbu členek a členů do svých orgánů s důrazem na akceschopnost, participativní a inkluzivní rovinu.

Předposlední věc, kterou musí Zelení přehodnotit, je jejich utkvělá představa, že komunál je jejich hlavní politické hřiště. Ne, není. Pokud se mají Zelení stát hlavní politickou silou, která u nás bude udávat směr v odklonu od uhlí a směrem k sociálně spravedlivým klimatickým politikám, musí uspět na republikové úrovni.

Musí mít a umět doručit kvalitu v hospodářských, zahraničních a sociálních otázkách se stejnou vážností, jako tomu je u ostatních tradičních politických stran. Z komunálu z logiky věci ani nelze pro národní a evropskou politickou úroveň vycházet.

I proto je motto „Think globally, act locally“ v mezinárodní zelené komunitě již dávno překonané a přeformulované na „Think and act locally and globally”.

Jinými slovy, snahy řešit klimatickou krizi se týkají stejně ta místní úrovně jako celorepublikové, celoevropské a globální až na úroveň rozhodnutí přijímaných na klimatických konferencích OSN.

Zelení, podobně jako v případě jejich rigidních a zásadně zastaralých vnitrostranických mechanismů, musí proto co nejrychleji opustit i domněnku, že parlamentní politiku lze vykonávat pouze s předešlou zkušeností komunálního politika.

Musí začít cíleně vytvářet prostor pro reprezentaci, která má kompetence pro budování a řízení státu, ale komunál ji nezajímá, anebo na to nemá ty správné kompetence.

Jde tedy o vytváření prostoru pro reprezentaci, která má naopak kompetence pro politiku, jež cílí na systémovou a strukturální změnu. Zelení za tímto účelem musí umět vytvořit stranické prostředí, v němž mezi sebou nebude komunální politik s politikem s ambicemi na celorepublikové úrovni soutěžit, ale naopak vzájemně synergicky spolupracovat.

A nakonec? Stát se političkou nebo politikem musí být otevřené pro všechny. Náš vzdělávací systém nadto všechno velmi zaostává v případě nácviku a prohlubování dovedností a schopností v oblasti týmové spolupráce, leadershipu či vedení komunit včetně péče o ně.

Kdo viděl film Vlastníci nebo je nucen se domlouvat v kolektivním duchu s lidmi mimo jejich vlastní sociální bublinu ví, o čem mluvím.

Dle mého názoru je uvedený nelichotivý fenomén jedním z hlavních důvodů dlouhodobého zakonzervování domácí politiky. Zelení proto i v této věci mohou být nositeli požadované změny.

Politiku je totiž potřeba vskutku vnímat jako řemeslo, které je potřeba rozvíjet a předávat. K tomu obecně a již ve stávajících strukturách slouží zejména dva klíčové elementy.

Jedním z nich je mládežnická organizace (Mladí zelení), druhou jsou komunitní vzdělávací a rozvojové akce, mezi které patří letní akademie, různé výměnné aktivity, tematicky laděné kempy, veřejné besedy, tematické diskuze a další společenské a síťovací aktivity.

Zde má navíc Strana zelených výhodu v případě členství ve světových a evropských zelených strukturách, které do zvyšování kapacit a vzájemné spolupráce dlouhodobě a strategicky investují nemalé zdroje.

Zelení si proto musí uvědomit, že Mladí zelení jsou klíčem pro rozvoj strany, který je úzce spojený se stranickým politickým úspěchem. Lidé se v takové organizaci naučí přesně takové dovednosti a získají přesně takové schopnosti, které vyžaduje každá ryzí politická práce.

To samé pak platí pro zmíněné aktivity dalšího vzdělávání a rozvoje kapacit členské základny s důrazem na politickou reprezentaci.

tags: #s #podporou #zelených #a #liberálně #ekologických

Oblíbené příspěvky:

• Ekologická likvidace mandelinky
• Praktický odpadkový koš
• Tel Aviv: Podnebí
• Školy v přírodě s bazénem
• Analýza vlivu bitcoinu na tradiční měny