Satan jako ochránce přírody: Mýty a realita

Ve své práci pojednávám o satanismu v metalové subkultuře. I když se zdaleka ne každá metalová skupina zabývá satanistickými tématy, v žádném jiném stylu se jim nevěnuje tolik pozornosti jako právě v metalu.

Satanismus: Ideologie a typologie

V první části se zaměřuji na téma satanismu, jeho ideologii a typologii. Stručně popisuji roli Satana v Bibli, ze Starého a Nového zákona, kde získal podobu nepřítele Boha a svůdce ke hříchu. Dále nastíním historii satanismu, od středověku, přes pálení čarodějnic, aféru kolem La Voisin, Kluby pekelného ohně, až k Aleisteru Crowleymu. Samostatně se poté věnuji satanismu LaVeye, který je neznámější propagátor tohoto směru a autor Satanské bible. V poslední podkapitole píšu o symbolech satanismu.

V knize Černá kniha satanismu se objevuje tato definice: „Obecně se satanismem myslí kult Satana, který může být chápán buď jako zlé samostatné božstvo, nebo jako protivník křesťanského Boha." Satanismus je silně egoistický směr, který káže, že naplňování smyslových požitků a touha po materiálnu, jsou smyslem života. Se satanismem je spojeno odmítnutí křesťanství, vše, co je v křesťanství chápáno jako dobro, je pro satanistu zlo.

Moc získaná na základě jednání je taková moc, která je získaná pomocí rituálních praktik, díky kterým dosáhne jedinec osobních cílů. V rámci satanismu se objevují také oběti, ať už skrze vlastní bolest či sexuální aktivity, tak také skrze méně časté obětování zvířete nebo dokonce člověka. Lidské oběti jsou nejvzácnější, většinou se jich dopouštějí psychopatologické bytosti.

Anton LaVey uvádí za základ satanistické nauky Satanské devatero. Zde je popsáno, že satanismus je egoistická filozofie, která je jediná pravdivá. Satanská ideologie se blíží hédonismu, protože tvrdí, že hříchy, které vyhlásili křesťané, vedou k uspokojení. Stejně tak odmítá odpovědnost za druhé a nastavení druhé tváře.

Čtěte také: Spor Ovčáčka s ochránci přírody

Každý autor pojednává o satanismu svým způsobem. Někdy se jedná o názor, že satanismus představují zejména nezákonné aktivity, jako rituální vraždy a sexuální násilí na dětech a dospělých osobách. Naproti tomu literatura, jejíž autor je satanista nebo jejich sympatizant, podává obvykle jiný obraz satanismu. Popisuje jej jako filozofii, kde nej důležitější je člověk sám, jeho ego, kde nikdy nenastavuje druhou tvář a nezajímá se o lidi okolo sebe. Přestože se v satanismu objevuje i sexuální násilí a vraždy, jedná se o vzácné případy.

Remeš satanismus rozděluje takto: Satanismus jako antináboženství představuje nej starší formu satanismu. Vychází z pohanství a ve středověku se rozmohl spolu s kultem čarodějnictví. Dalším proudem, který má hlavní oporu v LaVeyovi a jeho Církvi Satanově, je satanismus jako antimorálka. Tento proud je proti jakékoliv ilegální činnosti a proti obětem. Jde především o silnou kritiku křesťanské morálky, která je považována za pokryteckou a slaboššskou. Satanismus jako antikultura je v naší zemi nej početnější. Jeho členové se většinou nesdružují, spíše žijí samotářsky.

Introvigne rozlišuje čtyři proudy satanismu. Jedná se o racionalictický satanismus, okultistický satanismus, acidní satanismu a luciferismus. Racionalistický satanismus představuje myšlenky LaVeye. Okultistický satanismus je dědictvím myšlenky Michaela Aquina a Setova chrámu. Okultistický satanismus věří v Satana, který je popsán v Bibli, uznává jej tedy jako reálnou bytost. Pro tento proud je typický černá mše, která je naprostým zneuctěním křesťanské mše.

Acidní satanismus nemá organizovanou strukturu. Jedná se o ilegální proud, ve kterém se scházejí mladí lidé do dvaceti pěti let. Oddávají se konzumaci drog, četbě satanských textů, poslechu satanské hudby a satanistickým rituálům. Luciferisté věří, že Satan byl neprávem odsouzen Bohem. Satan je považován za dobrou bytost, naopak Bůh je ten, který odpovídá za nedokonalost světa.

Barresi typologii zakládá na motivaci a chování satanisty. Rozlišuje pět typů satanismu. Náboženský satanismus, který chápe Satana jako reálnou bytost, hráčský satanismus, který je brán jen jako forma zábavy, sexuální satanismus, jehož cílem jsou sexuální aktivity, acidní satanismus, který je spojen s konzumací drog a alkoholu, a schizofrenický satanismus, jenž sdružuje členy s psychopatologickými rysy.

Čtěte také: Mladí myslivci a příroda

Cantelmi a Cacaceová ve své typologii rozlišují osamělé satanisty, kteří svou víru vyznávají v soukromí, pokročilé satanisty, kteří jsou v přechodu mezi individuálním a sociálním satanismem, a skupinové satanisty, kteří už jsou organizovanou skupinou.

Historie Satanismu

Satan se objevuje pod různými jmény ve všech třech abrahámovských náboženstvích. Antikrist, Belzebub, Velký drak nebo Lucifer. O původu Satana se hovoří v knize Ezechiel: „Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy. (...) Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost."

Satan byl stvořen Bohem jako dokonalá andělská bytost, která ho měla velebit a ctít. Kde se v něm ale vzalo zlo, když byl dokonalý? Ve Starém Zákoně se nejčastěji objevuje Satan v roli žalobce a pokušitele, zejména v knize Jób, kde je také nazván „božím synem". Není ovšem jako ostatní andělé, kteří pokorně naslouchají Bohu. Dovoluje si mu oponovat, a nesouhlasí s jeho tvrzením, že Jób je správný věřící a že jeho láska k Bohu je opravdová. Tvrdí, že Jób uctívá Boha jen proto, že se mu dobře daří. Proto se Bůh rozhodne prověřit jeho víru utrpením, což je práce právě pro Satana.

V Novém Zákoně vystupuje Satan jako nepřítel Boha. Objevují se tu také další pojmenování, především Ďábel. Nejvíce se o něm dozvídáme z Janova zjevení, které popisuje Satanovu vzpouru proti Bohu a jeho svržení na Zem. Tam bude panovat až do konce dnů, kdy bude definitivně poražen. Je zde popisován jako „veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami," který „ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem." Těmito hvězdami se myslí andělé, kteří se připojili k Satanovi v jeho marném boji, čímž se stali padlými, neboť byli spolu se Satanem svrženi na Zem. Objevuje se tu také označení „dávný had", což lze chápat tak, že Satan byl ten, kdo sváděl prostřednictvím hada Evu, aby snědla jablko ze stromu poznání.

Představa Satana s rohy, křídly a kopyty, pochází, stejně jako pojem peklo, až ze středověku. To byla doba velkého strachu ze Satanova působení, která stvořila příběhy o čarodějnicích, jako jeho uctí vacích. Čarodějnice se měly setkávat na sabatech, kde docházelo k černým mším, díky nimž získávaly svou moc. Přestože se církev v raném středověku vyjadřovala o čarodějnictví jako o pověře, a odmítala proti němu zasahovat, víra v něj se šířila po celé Evropě. Objevovaly se ojedinělé popravy „čarodějnic", což se změnilo po roce 1484, kdy byla vydána bula papeže Inocence VIII. Ta zapříčinila vznik masového honu na čarodějnice.

Čtěte také: Sims 4 a ekologie

Byla určena dominikánům Heinrichu Kramerovi a Jakobu Sprengerovi, aby je pověřila bojem proti čarodějnicím v Německu přísnými inkvizičními postupy. Lov na čarodějnice tak získal svolení samotného představitele katolické církve. Přestože bula dávala právo k jejich stíhání pouze dvěma osobám, lidé si to vykládali jako svou povinnost vůči církvi. Kramer a Sprenger také sepsali knihu Malleus maleficarum, v češtině „Kladivo na čarodějnice", která obsahuje varování před nebezpečím čarodějnic a postup inkvizičního procesu. Původně v ní byla zahrnuta také bula Inocence VIII, což mělo sloužit jako důkaz papežova souhlasu. K usvědčení stačilo udání, přiznání byla vynucena mučením. Nakonec byly „čarodějnice" upáleny na hranici, oběšeny nebo utopeny. Někteří muži byli také odsouzeni za čarodějnictví, bylo jich ale výrazně méně než žen.

Přesný počet obětí se neví, někde se uvádí desetitisíce, jinde statisíce nebo dokonce miliony. Často za ně byly považovány také psychicky nemocné osoby a „porodní báby". Zda někteří z popravených skutečně praktikovali jakousi formu čarodějnictví, při níž se spolčovali s ďáblem za účelem získání nadpřirozených sil, nelze s jistotou říci. Spoustu autorů věří, že skutečně existovalo ve středověku hnutí, které praktikovalo odpor ke křesťanství, uctívalo ďábla, a které se setkávalo na tzv. sabatech. Ale jsou i tací, kteří nevěří v reálnou existenci čarodějnic a čarodějů ve středověku.

Ve třináctém století byl na vzestupu luciferianismus, který uctívá Lucifera, padlého anděla. Se satanismem mají stejnou nenávist ke křesťanství, rozdíl je ale v chápání Satana, neboť satanisté jej berou většinou jako mstivého a krutého, opak křesťanského dobrého a soucitného Boha.

Ve středověku byly sepsány také některé grimoáry, což jsou magické knihy, které popisují jak navázat kontakt s démony, sesílat kouzla nebo vyrobit lektvary. V sedmnáctém století se ve Francii odehrál jeden z nejznámějších případů spojených se satanismem, který skončil u soudu. Milenka krále Ludvíka XIV., Madame de Montespan, údajně toužila po udržení královy náklonnosti. Za tímto účelem se spojila s Kateřinou Monvoisin, řečenou „La Voisin", samozvanou čarodějkou, a odpadlým knězem Guibourgem. Společně pořádali černé mše, během nichž byly zabíjeny malé děti. Hostie z jejich krve měly zachovávat královu přízeň, poté co je pozřel. Do tohoto zločinu bylo zapleteno mnoho osob, zejména vážených osob ze dvora.

Během osmnáctého století došlo k prudkému poklesu procesů, neboť nastupující osvícenství považovalo čarodějnictví za báchorky. V této uvolněnější atmosféře vznikaly v Anglii a Irsku tzv. „Kluby pekelného ohně". První založil v Londýně v roce 1719 hrabě Philip Wharton, klub ale neměl dlouhého trvání a po dvou letech musel být zrušen. Hlavním cílem bylo zesměšňování křesťanství, prostřednictvím parodovaných obřadů. V roce 1749 založil Francis Dashwood, který byl členem původního klubu, Rád medmenhamských františkánů, který byl později nazván také jako Klub pekelného ohně. Více než o vzývání Satana šlo o orgie a nezřízené pití alkoholu, a satanismus tomu pouze dodával prvek tajemná. Cleny klubu byli především vysoce postavení politici a umělci, sám Dashwood byl politicky aktivní.

Ve čtyřicátých letech devatenáctého století založil ve Francii Eugene Vintras sektu, která praktikovala tzv. „bílé mše", které měly údajně sloužit na obranu proti zlu. V roce 1839 měl Vintras vizi, ve které mu řekl archanděl Michael, že je reinkarnací proroka Eliáše, a že má vytvořit nový náboženský řád, který bude hlásat příchod ducha svatého. Jezdil po celé Francii a získal spoustu následovníků, včetně některých katolických kněží. Během obřadů docházelo k záhadným úkazům, jako krvácení hostií, a součástí mší byly údajně také obrácené kříže, což vedlo k odsouzení sekty papežem.

Satanismus v Metalu

V další kapitole se zaměřuji na metal, stručně nastíním jeho historii a podžánry. Satanismus je nejvíce propojen s black metalem, což se projevuje jak v textech, tak ve vzhledu kapel, obalech alb a pódiové show. Proto se věnuji black metalu nejvíce, a to jak tzv. první vlně, tak druhé „norské" vlně. Zejména jde o kapelu Mayhem, která bývá spojována s vypalováním kostelů a jinými nekalými aktivitami, díky čemuž se dostal black metal do zájmu médií a tím i do širšího povědomí veřejnosti. Dále píšu o black metalových kapelách v České republice, jako Torr, Root či Master's Hammer, kteří jsou populární daleko za hranicemi České republiky.

tags: #satan #ochránce #přírody #mýty

Oblíbené příspěvky:

• Fotografie čirůvky májovky
• Třídění Odpadu v ČR: Přehled Nádob
• Definice emisních podmínek dluhopisů
• Co je Ekologické praktikum VOS?
• Jednoduchý chléb v přírodě