Seberealizace a důsledky ohrožení integrity ega

Občanský zákoník se věnuje ochraně osobnosti člověka podrobněji a s větším důrazem než jeho předchůdce. Česká právní nauka zastává převážně názor, že osobnost je celistvá a mnohotvárná zároveň. Její jednotlivé stránky představují spíše úhly pohledu než nějaké zcela oddělené složky.

Všeobecné osobnostní právo a integrita

Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu představuje možnost člověka nakládat se svou osobností, respektive jednotlivými hodnotami tvořícími celistvost její osobnosti. Součást osobnostního práva tvoří právo na integritu, zahrnující nedotknutelnost života, zdraví, těla a mysli člověka. Působí-li na některý z těchto aspektů jiná osoba - působí-li na život člověka, na jeho zdraví, tělo anebo mysl nějaký jiný subjekt - zasahuje tím do jeho integrity.

V uvedeném smyslu lze pojem zásahu do integrity vykládat velmi široce. V obecném významu se objevuje v komentářové literatuře, například: „Pojem zásahu do integrity je velmi široký. Zahrnuje veškeré počínání, jehož podstatným či alespoň nezanedbatelným prvkem je působení na tělo nebo psychiku člověka.“ Podobně hovoří i judikatura, když uvádí, že „zásahem do nedotknutelnosti osoby je porušení tělesné fyzické integrity člověka, chápané v širším smyslu, tj. jako porušení či zhoršení zdraví, jímž může být způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby.“

Toto pojetí má své nesporné přednosti, především proto, že brání vzniku „skulin“ v ochraně osobnosti dotčeného člověka. Život přináší velmi různorodé situace a obecnost vymezení dovoluje postihnout je pokud možno všechny, aniž by na každou z nich zákonodárce musel předem pomyslet.

Problémy s obecným pojetím

Na druhou stranu lze ovšem namítnout, že tak obecné pojetí v sobě nese značnou neurčitost a vnitřní rozpory. Předně, na tělo či mysl člověka může přímo či zprostředkovaně působit nekonečné množství faktorů. Jako živé bytosti jsme v neustálém kontaktu s okolím a podněty, kterými na nás působí. V tomto smyslu bychom pak za zásah do integrity mohli považovat, když někdo dýchá vzduch ve stejné místnosti (nějakým způsobem, byť zpravidla marginálně, ovlivňuje i náš organismus) nebo když se v televizních zprávách objeví nějaká zvláště rozčilující zpráva o politickém dění (a ten, kdo ji sdělil, tím zapůsobí na naši mysl). Taková bezbřehost by v podstatě znemožňovala rozumnou právní regulaci.

Čtěte také: Jak seberealizace souvisí s integritou ega

Reálně tedy nezbývá než vyžadovat, aby působení na tělo či mysl druhého člověka v určité situaci bylo podstatnější, bezprostřednější, cílenější, případně konkrétnější, než je pouhé všeobecné vzájemné působení lidí na sebe vyvolávané běžným životem ve společnosti.

Druhý problematický aspekt tkví v tom, že vymezíme-li si zásah do integrity jako působení na život, zdraví, tělo anebo mysl člověka, směšujeme tím do jedné množiny různé kategorie. Život a zdraví jsou totiž spíše vlastnostmi, které lidský organismus v té či oné míře vykazuje. Působíme na ně skrze zásah do těla či mysli člověka.

Zásah se pak může projevit změnou ve vlastnosti „život“ (například zemře-li člověk v důsledku jinou osobou způsobené dopravní nehody, která svou destruktivní silou zapůsobila na jeho organismus) či „zdraví“ (například když faul při sportovním utkání vyvolá pád hráče, jenž si přitom přetrhá vazy v koleni, nebo když lékař podá nemocnému lék, který potlačí probíhající infekční onemocnění).

Konkrétní příklad a ukončení péče

Abychom ilustrovali toto zásadní rozlišení na konkrétním příkladu, představme si situaci, kdy je pacientovi v nemocnici průběžně poskytována konkrétní zdravotní péče, například jsou mu infuzí nepřetržitě podávány nějaké látky. Na počátku, kdy byla péče zahájena (infuze zavedena), se nepochybně jednalo o zásah do integrity - předtím osobnostní sféra narušena nebyla, nyní ano. Poté plyne čas a péče v nezměněné podobě a míře pokračuje. Látky jsou infuzí podávány průběžně, v nezměněném dávkování.

Jednoho dne lékaři seznají, že další péče již není potřebná, například proto, že pacient nemoc překonal, a ukončí ji. Zasáhli tím (znovu) do integrity dotčeného člověka? Situace se komplikuje tím, že někdy nelze vést hranici mezi aktivním konáním a pasivním opomenutím čistě podle přítomnosti nebo nepřítomnosti nějakého fyzického pohybu. Ukončení péče může zahrnovat aktivní úkony zdravotnického personálu, v naznačeném příkladu třeba odstranění kanyly z pacientova těla.

Čtěte také: Studie o SRM a znečištění

Přesto lze zřejmě argumentovat, že pokud takové nezbytné dílčí aktivní úkony představují menší působení na tělo člověka než do té doby poskytovaná péče (v našem příkladu je relativně rychlé a banální odstranění kanyly zřetelně méně invazivní než její průběžná přítomnost v těle pacienta a podávání infuze skrze ni), nemění to nic na charakteru ukončení péče jako celku. To zjevně směřuje k nastolení stavu, kdy na tělo a mysl dotčeného člověka již působeno nebude.

Čtěte také: Význam třídění odpadu

tags: #seberealizace #důsledky #ohrožení #integrity #ega

Oblíbené příspěvky:

• Prvoci v pitné vodě jako indikátory
• Revize vodovodních trubek kamerou
• Studijní programy
• Prevence sinic ve vodních plochách
• O obci Čáslavice