Sekané trávy, ekologie a vliv na životní prostředí

Už delší dobu se diskutuje o problému nadbytku dusíku v krajině i ve městském prostředí. Dusík je pro nás jedním z klíčových indikátorů při sečení, výřezech a nově také při výhrabu stařiny. Naše lokality - ať už jde o stepi, běžné trávníky nebo mokřady - nadmíru dusíku nepotřebují. Na jedné straně se snažíme intenzivním hrabáním odstranit i poslední zbytky dusíku, na straně druhé jsou tu lidé, kteří riziko přehnojení zcela ignorují.

Dusík je asi nejvíc paradoxní prvek v našem životním prostředí. Tvoří přibližně 78 % atmosféry, respektive vzduchu. Dusík je základním stavebním prvkem bílkovin a je nezbytnou živinou pro růst rostlin. Bez dusíku by rostliny a ani živočichové nemohli existovat. Jenže když je ho příliš, začnou se dít v přírodě nežádoucí procesy. Ještě v 19. století býval dusík v půdě spíše nedostatkovým prvkem. Chceme-li mít na poli lepší úrodu, musíme hnojit. Ovšem nic se nemá přehánět.

Z globálního hlediska nese vinu masové používání umělých hnojiv (Haber-Boschova syntéza), pěstování velkého množství luskovin (zejm. sója) a emise oxidů dusíku ze spalovacích motorů.

Dopady nadbytku dusíku

Pokud je půda nadměrně zásobena dusíkem, mění se její chemické vlastnosti i biologické procesy. Dusík se začne rychleji točit v koloběhu, než je tomu v přirozením stavu. Rostliny zpočátku rostou bujněji, mikroorganismy jsou aktivnější. Jenže zároveň dochází ke spotřebování dalších živin - s větší spotřebou dusíku se zvyšuje i spotřeba prvků jako fosfor, draslík, vápník. Původní rovnováha základních živin v půdě je přerušena.

Pokud se do půdy najednou dostane větší množství dusíku, nastává doslova dusíková smršť reakcí. Přirozený koloběh dusíku se začne vychylovat ze svých zákonitostí. Dusík je součástí nukleových kyselin a tzv. ATP. Dusík potřebují rostliny pro svůj růst - proto se provádí hnojení, aby nám to líp rostlo.

Čtěte také: Jak sekat trávu ekologicky

Velké množství amoniaku a dusičnanů v půdě spouští proces nitrifikace, při kterém půdní bakterie oxidují amoniak na dusitany a dusičnany. Pokud ale rostliny a mikroorganismy nestihnou všechny tyto dusičnany využít, začnou se vyplavovat do hlubších vrstev a do vod.

Rovnováha dusíku bývá často narušena jednorázovou, ale silnou dávkou, např. hnojení minerálními (průmyslovými) hnojivy nebo ponechávání většího množství biomasy při tzv. mulčování. V počátku se rostliny nebo půdní mikroflóra velké dávky dusíku nemohou nabažit. Jenže dusík mají rády jen některé druhy. Dlouhodobé nadbytky dusíku v půdě mění složení půdního mikrobioty. Nadbytečný dusík v půdě se musí někde zužitkovat. Část dusíku spotřebují rostliny a zabudují ho do své biomasy (listů, stonků). Část dusičnanů, které rostliny nestihnou využít, se však vyplavuje do podzemních vod a následně do vodních toků.

Změny v rostlinných společenstvech

Představme si louku, na které bylo živin vždy poskrovnu, kde rostly nízké trávy, nápadité byliny - třeba orchideje. Všechny tyto druhy jsou na dusík velmi citlivé a zvyklé hospodařit s jeho minimem. Když ale takovou louku pohnojíme, začnou rostliny různě reagovat. Některé druhy se zaradují a začnou mohutně růst, jiné jsou naopak dusíkovým přebytkem stresované a ustupují.

Rostliny, které milují dusík (nitrofilní druhy), z nadbytku dusíku těží nejvíc. Pro tyto druhy je typický rychlý růst a masivní expanze. Příkladem je kopřiva dvoudomá, různé druhy šťovíků a bodláků, ale také mnohé vytrvalé trávy jako ovsík vyvýšený nebo třtina křovištní. V hustém porostu kopřiv či vysokých trav pak už pro nižší druhy nezbývá místo a ani světlo. Důsledkem je, že konkurenčně slabší druhy velice rychle mizí. Většina rostlin je totiž přizpůsobena chudým půdám, rostou pomaleji a nedokážou v konkurenci s bujně rostoucími nitrofilními druhy obstát.

Zajímavým paradoxem jsou zástupci bobovitých rostliny, jako je jetel, vičenec, čičorka či úročník bolhoj. Tyto rostliny mají výhodu v chudých půdách, protože si umí samy zajistit dusík díky symbióze s bakteriemi na kořenech. Jenže pokud je dusíku moc, jejich výhoda mizí a konkurence je převálcuje.

Čtěte také: Přírodní metody proti plevelu

Dlouhodobý nadbytek dusíku se viditelně projevuje na tváři celé krajiny:

• Když do životního prostředí přichází více dusíku, rostliny zpočátku rostou bujněji a vytvářejí více biomasy.
• Chvíli to vypadá dobře, jenže později se začnou počty druhů redukovat na několik málo dominantních.
• Celková výška vegetace se zvětšuje.

Vysoká kumulace dusíku zapříčinila, že usazené živiny v úžlabinách skal nebo splachy z polí umožnily růst náletových rostlin i tam, kde by přirozeně nerostly. Podobně je tomu třeba v horských oblastech, např.

Problém mulčování a stařiny

Zároveň větší množství biomasy znamená i více odumřelé hmoty - tzv. stařiny. Každý rok na podzim nebo po seči zůstane na povrchu silná vrstva ulehlé, neposečené, nesklizené nebo zamulčované trávy, která se nestačí během sezóny rozložit. Vrstva plstě funguje jako bariéra - drobná semínka přes něj obtížně klíčí a skrz něj neprostoupí.

V hustém, zastíněném porostu také klesá teplota u země a mění se vlhkostní podmínky, zvyšuje se riziko houbových chorob, hromadí se škůdci. Pokud se biomasa neodstraňuje, většina živin se vrací zpět do půdy. Na první pohled je to dobře, ve výsledku dochází k negativním procesům. Koloběh živin se urychluje a může dojít k jejich nerovnoměrnému vyčerpávání nebo dokonce k zablokování některých prvků.

Problémem nesklizené travní hmoty je i zápach, který může být problematický v zastavěných oblastech - na sídlištích, v parcích nebo hřištích. V husté vrstvě mulče se rychle vyčerpá kyslík a spouští se rozkladné procesy. Tyto procesy produkují páchnoucí plyny jako je amoniak, sirovodík nebo organické kyseliny (např. octová, máselná).

Čtěte také: Jak pečovat o trávu v novém lese?

Proč odvážet posečenou trávu?

V tradičním zemědělství nebo i ve správě zahrad a parků bylo zvykem po každé seči seno usušit a odvézt. Tento (řekněme starý) postup se ukazuje jako klíčový ve všech typech péče o travní biotopy, kde potřebujeme udržet stabilní trávníky bez příliš bujné vegetace s pestrou druhovou skladbou.

Čím dál prosazovaný trend mulčování je sice snadný a levný, ale úspora času a financí je krátkodobá. Během několika málo let se začne měnit celková struktura trávníku. Původně málo živný trávník se mění ve hnojené pole. Travní porost roste rychleji. Naopak pravidelným odstraňováním biomasy (hrabáním, odvozem sena) snižujeme množství dostupného dusíku v půdě, což zpomaluje růst trávy a dává prostor druhům přizpůsobeným chudším podmínkám.

Odvážení biomasy má zásadní význam pro udržení živinové rovnováhy na cenných stanovištích. Každý metr krychlový sena odklizený z louky nebo městského trávníku představuje odnos určitého množství dusíku, fosforu, draslíku a dalších prvků. Jakmile se sníží vysoký obsah živin, začnou se do ní vracet rostliny, které z ní vymizely - různé byliny, které nemají rády konkurenční tlak vysokých trav. Louka začne znovu kvést a poskytovat prostor i méně obvyklým druhům. Obdobný princip platí i v dalších biotopech, např. vřesoviště, skalní stepy, nebo třeba mokřadní louky.

Dusík je sice nepostradatelný pro život, ale v nadbytku se z něj stává ničitel rozmanitosti. Nepsané pravidlo z ekologie praví, že čím méně dusíku, tím je větší rozmanitost. Chceme-li uchovat druhově bohatou krajinu, musíme s dusíkem zacházet opatrně - omezit jeho aplikaci do prostředí a pečlivě hospodařit na loukách a dalších stanovištích. Kosení a odvoz biomasy patří k nejúčinnějším nástrojům, jak přírodě od dusíkové „nadílky“ ulevit.

tags: #sekané #trávy #ekologie #vliv #na #životní

Oblíbené příspěvky:

• Klimatické změny a překvapivé řešení
• Cesta k Čistší Budoucnosti
• Přečtěte si více o účtování pohledávek
• Podmínky pro odborku Ochránce Přírody
• Návod na odvápnění kávovaru