Ekologicky příznivý životní styl už dnes neznamená jen výměnu žárovek za úsporné, nákup biopotravin a třídění odpadků do barevných kontejnerů. Paleta udržitelných životních způsobů se velmi rozšířila a dřívější dobrovolná skromnost se oblékla do hávu nových trendů jako je udržitelná móda, permakultura či „zero waste“ (život bez odpadu). V souvislosti s udržitelností je dnes často skloňovaná i soběstačnost.
V posledním desetiletí se u nás více prosazují různé udržitelné, zelené či environmentálně příznivé životní styly. Rozšiřuje se vegetariánství a veganství, trendem je pěstovat si svou zeleninu či sbírat divoké rostliny k jídlu, budují se přírodní zahrady, rozmáhá se přírodní stavitelství, lidé dávají přednost přírodní kosmetice. K tomu se přidávají úplně nové směry jako život bez odpadu nebo udržitelná móda, které přesahují klasické způsoby recyklace. Kdo chce žít s přírodními materiály, staví si dům z obnovitelných zdrojů jako je hlína a sláma, a kdo bere recyklaci vážně, pořídí se kompostovací wc. Přibývá lidí, kteří si upravují domy na energeticky soběstačné tzv. ostrovní systémy. Environmentálně uvědomělý přístup k životu se projevuje i v nových rodičovských stylech nebo domácím léčení.
V tomto textu se pokusím ukázat, že ekologicky příznivý životní styl už není jen záležitostí několika málo dobrovolně skromných jedinců a rodin, které se odstěhovaly na venkov, ale že se šíří v sítích a skupinách a to nejen díky alternativním médiím, které ho propagují, a sociálním sítím na internetu.
Udržitelná spotřeba a její projevy
Udržitelnou spotřebu můžeme chápat jako nahrazení nákupu výrobků a služeb, které nejsou šetrné k přírodě, takovými, které na ni mají menší negativní dopad. Patří sem konzumace biopotravin a lokálního ovoce, zeleniny či nově nákup květin, které nemusely cestovat na dlouhé vzdálenosti. Vedle toho se rozvíjí nakupování potravin, především sezónní zeleniny, ale i jiných produktů, v rámci projektů KPZ (komunitou podporované zemědělství), kdy se domluví skupina lidí a dopředu financuje ekozemědělce, který jim pak v průběhu roku dodává čerstvé potraviny. Udržitelná spotřeba zahrnuje i nákup eko čisticích prostředků a kosmetiky, používání látkových plen a alternativních hygienických produktů pro ženy (látkové vložky, kalíšky).
Problém se spotřebou bioproduktů je ten, že česká společnost je úplně nepřijala a spojuje je s luxusní spotřebou, zejména v souvislosti jejich cen, kterou si mohou dovolit jen lidé s vyššími příjmy. Udržitelná spotřeba tak bývá nálepkována jako „zelený konzum“ a v médiích prezentována spíše negativně.
Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu
Další podskupinu udržitelných životních stylů můžeme oproti tomu nazvat „antikonzum“, kam bych volně zařadila dobrovolnou skromnost či jednoduchost, „downshifting“ (zpomalení životního tempa, orientace na jednoduchost a spokojenější životní styl místo materiálních hodnot) a nekonzumní jednání ve formě odmítání určitých neetických výrobků či služeb z důvodů environmentálních (poškozování přírody, zvyšování uhlíkové stopy) či sociálních (dětská práce, vykořisťující zaměstnání).
Lidé, kteří se vydali cestou udržitelného životního stylu, se pokoušejí do svého života včlenit různé přístupy a kombinovat různé prvky. Neznamená to, že všichni praktikují všechny složky udržitelného životního stylu ve všech oblastech, ale některým se daří začlenit celou paletu změn směrem k udržitelnosti do své každodennosti. Při přechodu na udržitelný životní styl a především udržitelnou spotřebu je nutné neustálé rozhodování, aktivní přístup k informacím ohledně původu a složení potravy, oblečení či energií.
Soběstačnost jako ideál a praxe
Pojem soběstačnost je dnes velmi skloňován, jde o termín, který dává název organizacím (Akademie soběstačnosti), knihám (Encyklopedie soběstačnosti, edici Klíč k soběstačnosti), kurzům a vzdělávacím akcím (Letní škola soběstačnosti), stojí v podnázvu či ve výčtu témat festivalů (Greenfest v Liberci, Allfestival Litoměřice 2016 s tématem soběstačnost, přírodní stavitelství, ekohospodaření) a tak dále. Soběstačnost se dnes stala populární záležitostí, ale je potřeba rozklíčovat, co se pod tímto pojmem skrývá.
Soběstačnost má řadu projevů, přičemž některé se dají zařadit do praxe udržitelného životního stylu, a jiné už méně, i když s ním souvisejí, neboť lidé, kteří se snaží o soběstačnost v eko-bio oblasti, mají také sklon přistupovat soběstačně i k dalším sférám života jako je například rodičovství a vzdělávání (domácí porody, domácí vzdělávání). Soběstačnost zde znamená převzetí zodpovědnosti za sebe, za své zdraví, za péči o své děti na sebe, svou rodinu, případně komunitu. Snahy o soběstačnost tak lze vnímat jako širší proces „deinstitucionalizace“, neboli odklonu od a nedůvěru v autority, expertní systémy a státní instituce.
Dále jsem se setkávala se slovy, které se k soběstačnosti váží, ale které bych spojila do kategorie „do-it-yourself“ (DIY, „udělej si sám/a“): sámo dómo, svépomocí, vlastnoručně, homemade, ruční, tvoření či řemesla. Ve vztahu k tomu je DIY spíše metodou, praxí a procesem - dělání, tvoření, kutění - které si ale neklade tak vysoké cíle. V rámci DIY se uplatňuje také moment zkoušení a experimentování. Mnohem větší důraz se zde klade na emocionální stránku - mít radost z vyrobeného, tvořit s láskou nebo i z duchovních pohnutek.
Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?
Samozásobitelství a soběstačné bydlení
Samozásobitelství čili produkce vlastních potravin, pěstování zeleniny, ovoce, brambor a dalších plodin dnes opět získává na popularitě. Nejde ale jen o pěstování a spotřebu potravin, kromě přímé spotřeby znamená i zásobení se „na zimu“, na uskladnění, s čímž jde nutně ruku v ruce umění zpracování potravin v různých formách jako je sušení, zavařování nebo kvašení; kromě pěstování vlastních produktů z vlastní zahrady zahrnuje i sběr v přírodě (například bylin); kromě pěstování a konzumace plodů představuje i semenaření, to znamená selekci a uchování semen na příští sezonu.
Soběstačnost se projevuje také v oblasti stavění domu svépomocí. „Eko-bio“ lidé často staví své „přírodní“ „organické“ domy či jurty sami, „vlastníma rukama“ či s dopomocí alternativních odborníků. Stejně tak se angažují i ve vlastní úpravě interiéru, vyrábí si nábytek, aplikují hliněné omítky, staví si vlastní kamna. Řada lidí dnes dává přednost stavění z přírodních obnovitelných materiálů a staví domky ze slámy s hliněnými omítkami zateplené ovčí vlnou či konopnou izolací. Někteří žijí celoročně v maringotkách, jurtách, v „ostrovních systémech“ - domech odpojených od všech sítí s vlastními solárními panely, či dokonce pod zemí v zemělodích z recyklovaných materiálů. Někteří recyklují vodu i odpady, pořizují si kompostovací záchody, perou v dešťové vodě nebo čistí vodu v kořenové čističce.
Motivace k soběstačnosti
Významný důvodem je touha po nezávislosti: nemuset nakupovat produkty od jiných, především od velkých firem, korporací a řetězců, které ovládají globální trh a vytvářejí závislost. Motivem k soběstačnosti je často touha po svobodě, například v případě bydlení po svobodě od dluhů a placení hypotéky. Silně se tu projevuje i touha po autonomii a individualismus - dělat si věci po svém. Dokázat si, že „to dokážu“, dokázat si postavit dům, dokázat se uživit ze země, na které žiji.
Trendy v konzumním chování
Hromadit věci a vystavovat bohatství na odiv je pasé. Ti „kdo-na-to-mají“ na to jdou jinak. Ve skutečnosti se totiž její současní příslušníci chovají úplně opačně.„Jsou vysoce vzdělaní a definuje je spíš kulturní kapitál než výška sumy v rubrice příjmů,“ charakterizuje novou elitu například socioložka Elizabeth Currid-Halkett. „Orientují se na diskrétní nenápadnou spotřebu, nakupují kvalitní organické potraviny, oblečení z šetrně pěstované bavlny a svoji nákupní sílu vrážejí především do výchovy svých dětí a svého rozvoje.“
Podle všeho se tedy zdá, že konzum prosakuje do stále vyšších pater slavné Maslowovy hierarchie lidských potřeb - od fyziologických přes potřeby bezpečí, sounáležitosti, uznání až po sebe-realizaci. Z dlouholetých výzkumů sociologa Petra Saka navíc vyplývá, že mladá generace je v České republice čím dál více orientovaná na majetek a konzumní životní styl, jakkoliv na první tři místa hodnot staví zdraví, lásku a přátelství.
Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu
Hodnoty a chování dnešních týnů v sobě odrážejí základní konzumní trendy doby: bujný růst, individualizace (namísto baťovských masových sérií různorodé značky a tvary „jen pro tebe“) či digitalizace spotřeby. V nastupujícím věku digitálního konzumu není cílem prožít více zboží, ale mít k němu přístup - proto také všechny ty vypalovačky, stahovací sítě a bobtnající harddisky. Jiné konzumní trendy souvisejí naopak s všeobecným stárnutím populace, podněcujícím farmaceutický průmysl ke zdaleka nejen kosmetickým modifikacím lidského těla nebo z druhé strany k zaručeně přírodní léčbě všech neduhů a vrásek. Jestliže běžným konzumem prosakuje touha po věčném mládí, pak by se za eko-konzumem mohla skrývat snaha o souznění s přírodou či Matkou Zemí.
Eko-konzum a jeho specifika
Slovo green ve spojení s konzumem znamenalo nejpozději od 80. let minulého století využití spotřebitelských preferencí speciální cílové skupiny. I zelený konzument je v tomto smyslu primárně spotřebitel, sekundárně zelený či v širším pojetí etický. I ekologicky šetrnější firmy samozřejmě musejí do jisté míry upřednostňovat finanční zisky před striktně ekologickými, respektive etickými kritérii.
Marketingová studie zadaná ministerstvem zemědělství potvrzuje, že u nás pravidelně nakupuje biovýrobky tři procenta spotřebitelů a nepravidelně pak dalších 26 %. Ale zatímco v Evropě činí bio-podíl na nákupním koši dvě až tři procenta, u nás méně než jedno promile. U druhé státem garantované ekoznačky, ne-potravinového Ekologicky šetrného výrobku (EŠV), však lze podobný trend vysledovat jen stěží.
Problém malé popularity ekologičtější či etičtější spotřeby v Česku spočívá - mimo nedostatečný sortiment, distribuci a státní podporu nebo nepříliš srozumitelné ekoznačení - také v přetrvávajícím nesouladu mezi nabytým poznáním a konkrétním chováním. V závěru knihy Understanding Green Consumer Behaviour (1997) doporučuje Sigmund Wagner sadu vzdělávacích kroků pomáhajících tuto bariéru překonat: například výuku založenou na dobrých příkladech zelené spotřeby, překonávání obvyklé eko-naivity či naopak eko-cynismu a zdůrazňování pragmatických aspektů eko-konzumu před vědeckou korektností.
Alternativy k jednorázovým obalům
Třídění odpadů a jejich následná recyklace není jedinou cestou, jak se vypořádat se spotřebou obalů. Nejlepší je preferovat opakovatelně použitelné obaly, abychom předcházeli používání těch jednorázových. Společnost si začíná uvědomovat, že je třeba odlehčit následky konzumního života a tak hledá řešení, jak dopady zmírňovat.V důsledku nadužívání jednorázových plastových produktů vstoupily v platnost regule, jejichž cílem je omezení používání jednorázových plastů, a je třeba připomenout, že se k těmto trendům přidávají i méně vyspělé státy.
Nabídka obalů na svačiny, které můžeme znovu použít, je opravdu pestrá. Běžně tak seženeme opakovatelně-použitelné krabičky na jídlo z nerezového kovu či z plastu, z bambusu či ze dřeva. K vyzkoušení vybízejí také rozkládací kapsičky se suchými zipy z bavlny s nepropustnou vrstvou z polyesteru! Ty totiž mohou posloužit skvěle i rozložené - jako prostírání - a jsou tak ideální na výlet. Bezva a praktické jsou také nejrůznější typy eko ubrousků, do kterých lze balit svačiny a podle typu materiálu je takto znovu používat rok i déle.
Další kapitolou jsou samozřejmě jednorázové obaly na teplé a studené nápoje. Zkusme s sebou namísto jednorázových plastů nosit vlastní kovový příbor. Jedná se o takovou drobnost, která nám v batůžku nezabere místo, takže je lepší s sebou namísto jednorázových plastových příborů nosit vlastní opakovatelně použitelné příbory.
tags: #ekologicky #konzum #fakta
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]