Sekty hlásící se k návratu k přírodě

„Pokud má válka nějaký opak, pak jím jsou možná zahrady,“ píše americká publicistika Rebecca Solnit v knize Orwell’s Roses. Vypráví v ní životní příběh anglického spisovatele skrze jeho fascinaci zahradnictvím a obzvláště růžemi. Solnit píše o oáze, kterou George Orwell během neradostných časů druhé světové války vybudoval ve své zahradě ve Wallingtonu a později na farmě, kterou koupil na skotském ostrově Jura. Ukazuje, jak jeden z největších pesimistů 20. století hledal útěchu v přírodě.

Úprk za zeleným životem jsme viděli během covidové pandemie, kdy nemálo lidí zjistilo, že život se dá trávit i jinak než v anonymních kancelářích nebo v autech na ucpaných silnicích. Je to motiv, který se opakuje - příroda v něm funguje jako léčitelka v časech krize.

Sedmdesátky jsou na Západě plné různých komun nebo sekt, kde se dál přemýšlelo o spravedlivém nastavení lidské společnosti. Ideály hippies tady mutovaly ve všech myslitelných směrech, ale měly společný cíl - hledání cesty ven z pasti konzumní, materialistické společnosti, která pádí vstříc velké katastrofě, ekologické i spirituální. O padesát let později jsme takovému zhroucení zase o něco blíž.

Utopické ekologické sci-fi romány ze sedmdesátých let jsou dítětem tohoto uvědomění, které se ale nikdy nestalo úplným mainstreamem. Snaží se představit svět, v němž lidé a příroda nejsou nepřátelé, ani se vzájemně nevyužívají.

Ekotopie a myšlenka nerůstu

Termín „ecotopia“ (spojení slov „ecology“ a „utopia“) se poprvé objevuje u amerického spisovatele Ernesta Callenbacha v názvu jeho románu Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston z poloviny sedmdesátých let. Ecotopia je tvořena územím Severní Kalifornie, Oregonu a Washingtonu a jen tak někdo se do ní nedostane. Novinář Weston ale povolení dostane a v románu nadšeně líčí společnost, která vědomě odmítla výdobytky konzumního kapitalismu. Lidé používají jen základní technologie a věci běžné potřeby, jako třeba ručníky, se vyrábí jen v jedné standardizované verzi. Utopická společnost neodmítá všechny výdobytky technologické evoluce z principu, jen vědomě selektuje ty, které jsou v rozporu s udržitelností.

Čtěte také: Charakteristika sekty v Přírodě

V tomto kontextu je třeba zároveň připomenout, že na území dnešních Spojených států dlouho žili lidé v blízkém spojení s přírodou. Lidé, kteří neviděli velké rozdíly mezi sebou, zvířaty, horami a lesy. Když si dnes spisovatelky a spisovatelé představují ekologickou utopii, často do velké míry popisují život původních obyvatel Želvího ostrova a jejich více-než-lidských rodin. Životy, které byly navždy zničené kolonialismem, stejně jako místní krajina a zvířecí říše.

Ecotopia má hodně společného s myšlenkou nerůstu, která se vrací v desátých letech našeho tisíciletí. Callenbach ale předjímá i teze solarpunkového hnutí, k němuž se ještě dostaneme.

Román položil základní kámen ekoutopistického podžánru vědeckofantastické literatury, který se snaží být protikladem klimatických dystopií - dnes se častěji mluví o cli-fi (klimatické fikci).

Feministická ekotopie

Další zásadní sedmdesátkové ekotopie jsou navázané na feminismus. Marge Piercy ve Woman on the Edge of Time vypráví příběh dívky mexického původu Connie Ramos, která je nadaná telepatií, a proto je zavřená v psychiatrické léčebně. Díky svým zvláštním schopnostem myšlenkově „odcestuje“ do utopického světa roku 2137 a najde zde rovnostářskou společnost úzce svázanou s přírodou. Lidé zde třeba komunikují se zvířaty skrze znakovou řeč, nepoužívají rodová zájmena a využívají jen ty vynálezy, které přinášejí společenské dobro. Její návštěva v budoucnosti má zřejmý cíl, skrze motýlí efekt má přispět k jejímu uskutečnění. Connie pak ale cestuje i do jiné budoucnosti, která je mnohem nevlídnější - lidé v ní žijí v obrovské nerovnosti a musí čelit důsledkům lidmi způsobené klimatické změny. Autorka tak čtenáře z roku 1976 varuje, že volba toho, jaká budoucnost nastane, je jen na nich.

V klasice feministické ekotopie The Wanderground od Sally Miller Gearhart čteme příběh skupiny žen, které utečou z měst do malé komunity v horách, aby si zde vybudovaly lepší společnost. Místo patriarchátu žijí ve vzájemné harmonii s přírodou, s níž díky mimosmyslovým schopnostem navážou úzký vztah. Spíše než o román jde o sérii povídek, v nichž se dozvídáme osudy jednotlivých příslušnic komunity, širší děj je jenom naznačený - ženy se dozvídají, že jejich souputnice ve městech čím dál víc trpí, a přemýšlejí, jak jim pomoci.

Čtěte také: Nepodléhejme duchu doby

Primitivismus a jeho nebezpečí

Sny o návratu k přírodě jsou součástí diskurzu kolem každé společenské krize. Ve starém Řecku k takto radikálnímu kroku sáhl Diogenes, který dobrovolně přijal životní styl psa a odstěhoval se do svého sudu za město. Americký primitivista Henry David Thoreau se v polovině 19. století v rámci „občanské neposlušnosti“ obdobně uchýlil do chaty v lesích a snažil se žít v co největší skromnosti. V jeho zápiscích z Waldenu se už ozývají četné myšlenky pozdějšího anarcho-primitivismu, který o století později rozvíjí filosof John Zerzan v knihách Elements of Refusal (1988) nebo Future Primitive and Other Essays (1994). Zerzan byl také dítětem šedesátkového myšlenkového kvasu a jeho hledání cesty z krize lidstva.

Patrně by zůstal na okraji intelektuální debaty, kdyby jeho myšlenky nerozvinul do praxe ekologický terorista Ted Kaczynski alias Unabomber. Ten podnikl mezi léty 1978 a 1995 v USA několik bombových útoků vesměs na univerzity, při nichž zemřeli tři lidé a desítky jich byly zraněny. Kaczynski se k činům přiznal ve svém manifestu Industrial Society And Its Future (česky jako Unabomber: manifest), který chce být sžíravou diagnózou moderní společnosti, jež zotročila jedince výměnou za civilizační pohodlí. Řešením je podle Unabombera čistě antitechnologická společnost, která nám pomůže najít cestu zpět k našemu pravému místu ve světě.

Unabomber ukazuje nebezpečí (anarcho)primitivistických tendencí, které snadno můžou sklouznout k fašismu. Ačkoliv on sám nálepku ekofašismus odmítal (považoval ho jen za odnož levičáctví), hlásí se k němu některé současné environmentální proudy stojící na pozici extrémní pravice. Ekologický apel se dá velmi snadno spojit s oslavou návratu k nezkaženým kořenům lidské společnosti, v nichž samozřejmě figuruje i čistota národa, rasy nebo třeba přísné oddělení genderových rolí. Jako řešení klimatické krize nabízí tato hnutí uzavření hranic, vyhnání imigrantů a nastolení autoritářského režimu.

Všechny tyto taktiky jsou vidět třeba už u otce amerického ochranářství přírody Madisona Granta, který na konci 19. století inicioval zakládání amerických národních parků, ale zároveň také psal o nadřazenosti bílé rasy a nutnosti rasové čistoty.

Solarpunk jako optimistická vize budoucnosti

Termín „solarpunk“ poprvé použil*a anonymní autor*ka v blogovém postu roce 2008. Popisoval*a jím design tehdy čerstvě představeného plavidla MS Beluga Skysails holandské loďařské společnosti Volharding Shipyards. Spojení slov nejspíš odkazuje na dobovou popularitu steampunku i první krůčky lidstva při využívání obnovitelné energie ze slunce. Spojení se následně ujali autoři a autorky sci-fi i žánroví teoretici a solarpunk posloužil jako zastřešující označení pro přemýšlení, jež atakuje převládající pesimismus doby posedlé dystopickými scénáři budoucnosti.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Termín solarpunk se hodil skvěle třeba právě na romány Kim Stanleyho Robinsona z Marsovské trilogie z let 1992-1996 (Rudý Mars, Zelený Mars, Modrý Mars), které vyprávějí příběh osídlování Marsu. Na konci minulé dekády se solarpunk stal „módním slovem“ pro naši touhu najít vizi budoucnosti, která by mohla být zároveň technologická i ekologická.

V jeho manifestu zveřejněném v roce 2019 na stránce solarpunks.net stojí, že je to „hnutí ve spekulativní fikci, umění, módě a aktivismu, které se snaží odpovědět na otázky „jak vypadá udržitelná civilizace a jak se do ní můžeme dostat“. Na zmíněném webu, který dnes funguje jako blog, se střídají návody, jak si postavit vlastní solární elektrárnu, se zprávami z vědeckých konferencí, které potvrzují nezadržitelné oteplování planety a varují před klimatickými katastrofami. Důležitou součástí solarpunkového hnutí je nicméně odmítnutí pesimismu a pocitu beznaděje, který provází zprávy o klimatických změnách. Nějakou šanci na změnu podle něho máme, jen když dokážeme vystoupit z temných předpovědí konce a vezmeme budoucnost do svých rukou.

Hnutí je také blízký étos „udělej si sám“, který velí k použití kutilských technik, jež nás pomohou zbavit se závislosti na konzumentském kapitalismu s jeho filosofií rychlé spotřeby. Na YouTube se pod termínem solarpunk dají najít návody na šetrný způsob života, třeba jak si vyrobit vlastní pařeniště nebo kompostér. Mezitím se v médiích dočteme, jak si bohatí staví na odlehlých místech luxusní bunkry, do kterých se přestěhují v případě civilizačního kolapsu.

Péče o duši a nebezpečí sekt

Bludy se nevyhýbají žádnému oboru poznání, tedy ani oblasti péče o lidskou duši. Zatímco věda je založená na soustavném zpochybňování svých dosavadních hypotéz, různé sekty a podivná učení na omylech cíleně profitují. Slib zdraví, jak fyzického, tak psychického, je mocným nástrojem. Valí se na nás z internetu, novin, televize a bůhví odkud ještě. Nejedna publikace, nejedna reklama a nejeden podvodník se nám společně snaží namluvit, že zdraví je přirozeným stavem člověka (nebo jakékoli jiné přírodní bytosti či entity). Tohoto bludu jsou schopni využít pro svůj výdělek různí podnikavci a tmáři. Tak kupříkladu nás nabádají k převibrování, postupu do jiných dimenzí (kterých existenci a priori nepopírám - zatím však o nich není důkazu a sektáři nám ho nikdy ani nepodají).

Pro duši člověka to není nic jednoduchého, neboť nám vlastně říkají: nežiješ přirozeně. Mohou, kromě jiného, způsobovat pocity viny.

Duševní pohoda nemusí být něčím, čeho se dosáhnout nedá. Nic proti holistickým metodám, meditaci, relaxačním technikám nebo alternativním přístupům (sám mám leccos odzkoušeno). Psychologie se přece často opírá o mýty, legendy, analýzy pohádek a podobně. Je to její způsob a domnívám se, že je uveden na správnou míru v literatuře i praxi. Psychologie neslibuje rajskou zahradu Adama a Evy, a to ani v hi‑tec vesmírné podobě, nýbrž ukazuje, jak se prostřednictvím příběhu či mýtu můžeme učit, jak se vyléčit.

Zdraví zahrnuje všechny složky člověka a jako takové je téměř nedosažitelné. Jistě, i když nejsem zcela zdráv, můžu mít v životě relativní pohodu. A to i při vážných nemocech, jak dokazuje třeba Irvin Yalom v knížce Máma a smysl života, ve které píše o terapii lidí trpících rakovinou. Duševní pohoda nemusí být něčím, čeho se dosáhnout nedá. Je to však často tvrdá práce a neznamená a priori, že je člověk zcela fyzicky zdráv.

Sigmund Freud jednou napsal, že úlohou psychologie je změnit extrémní utrpení neurotika na normální bídu obyčejného dne. Ano, vždycky se něco najde. Někdy jsou starosti vážnější, jindy jde spíš o nepříjemnosti. Neříkám, že bychom si měli každou maličkost brát k srdci.

tags: #sekty #hlásící #se #k #návratu #k

Oblíbené příspěvky:

• Co je Bavorský odum přírody?
• Manžeta pro izolaci odpadu - návod
• Jak správně napojit kondenzát z tepelného čerpadla na odpad
• Svoz odpadu v Malé Morávce – podrobnosti
• Harmonogram svozu odpadu v Lysé nad Labem