Geomagnetické pole zobrazuje rozložení geomagnetických anomálií zjištěných měřeními převážně v letech 1960-1971. Je obrazem rozdílného petrografického složení hornin a geologických struktur. Gravitační pole je vyvoláno gravitační silou Země popsanou Newtonovým gravitačním zákonem. Mapa ukazuje rozdíly v gravitačním poli Země a vymezuje hustotní nehomogenity v zemské kůře na základě úplných Bouguerových anomálií. Interpretace přináší informace o hlubinné geologické stavbě.
Energie reliéfu znamená míru převážně vertikálního rozčlenění reliéfu. Data o dávkovém příkonu gama záření hornin jsou založeny na výsledcích regionálních a detailních leteckých měření terestrického záření a ilustrují distribuci přírodních radionuklidů v horninách a nadprůměrnou radioaktivitu hornin některých částí Českého masivu. Sluneční záření je hlavním zdrojem energie, který hraje rozhodující roli v energetické bilanci krajiny. Individuální přírodní energetické oblasti jsou dány územní přítomností, resp. absencí přirozených energetických zdrojů.
Topoklimatická mapa pojednává o klimatu dominujícím ve spodní části mezní vrstvy atmosféry (vrstva o mocnosti několika stovek metrů nad povrchem). Jde o vrstvu utvářenou především charakterem reliéfu, zejména jeho vertikální členitostí či makro-drsností povrchu a dále i jeho tvary. Druhým vlivem je charakter aktivního povrchu na klima přízemní vrstvy atmosféry (vrstva o mocnosti několika metrů až desítek metrů nad aktivním povrchem).
Klimatické oblasti vycházejí z pozorování v letech 1961 -2000 a zároveň došlo k jejich porovnání za léta 1901-1950. Za stěžejní kritérium pro vymezení 5 základních klimatických oblastí byla vybrána délka ročního období podle počtu dnů s charakteristickými teplotami. Pro letní období byl počet letních dnů, pro délku zimního období pak počet ledových dnů. Celkově bylo vymezeno 5 základních klimatických oblastí (velmi chladná, chladná, mírně teplá, teplá a velmi teplá klimatická oblast). Dalším doplňujícím údajem byla průměrná teplota jednotlivých ročních období, která nebyla rozhodující pro zařazení do určité klimatické oblasti. Základní klimatické oblasti byly podrobněji členěny podle srážkových úhrnů v letním a zimním období. Tak byly vymezeny podoblasti na srážky chudé (v létě < 200 mm) nebo na srážky bohaté (v letním půlroce úhrn > 600 mm). Klimatické oblasti byly zpracovány za období 1901 -1950 podle Atlasu podnebí Československé republiky (1958) a dalších, novějších podkladů. Při charakteristice bylo vybráno 14 ukazatelů, které území České republiky rozdělily na 111 jednotek.
Mapa zobrazuje nejdůležitější typy kvartérních sedimentů, tj. eolické, říční, glacální a organogenní. Z říčních sedimentů jsou zvlášť vyčleněny současné nivy, ohrožené možnými záplavami. Ledovcové uloženiny se vyskytují v okrajové oblasti severních Čech a severní Moravy. Z organogenních sedimentů jsou rašeliny vázány na horské oblasti, slatiny na nižší nadmořské výšky. Travertiny členíme na karbonáty termálních mineralizovaných vod a karbonáty vysrážené ze studených vod prostých.
Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět
V tepelsko-barrandienské oblasti charakterizuje spodní kambrium mocný sled kontinentálních uloženin vyplňující vnitrohorskou depresi. Ve středním kambriu vniklo do již zarovnané oblasti mělké moře. Ve svrchním kambriu je po ústupu moře doložena silná vulkanická činnost. Silurské uloženiny Českého masivu charakterizuje mořský vývoj, ve spodní části převažují tmavé břidlice, ve svrchní části se objevují častější vápence vázané na lokální elevace. Nemetamorfovaný nebo slabě přeměněný silur vystupuje v pražské pánvi. Vývoj karbonských sedimentů prokazuje výrazné rozdíly mezi spodní a svrchní částí tohoto útvaru. V tepelsko-barrandienské oblasti začíná mořská sedimentace ve spodním ordoviku. V tektonicky podmíněných pánvích se uložily mocné sledy s převahou břidlic (pražská pánev, Rožmitál sko, Železné hory). Devon tepelsko-barrandienské oblasti charakterizuje karbonátová sedimentace ukončená ukládáním siliciklastik během uzavírání mořských pánví ve středním devonu (variská orogeneze). V lugiku komplex vápenců, břidlic a vulkanitů odpovídá střednímu a svrchnímu devonu. Devon je plošně nejrozsáhlejší v moravskoslezské oblasti, kde začíná mořská sedimentace ve spodním devonu a pokračuje do karbonu. Vývoj permu vykazuje podstatné rozdíly mezi spodní a svrchní částí tohoto útvaru. V Českém masivu jsou mezozoické sedimenty převážně křídového stáří. Již značně zarovnaný reliéf Českého masivu zaplavilo v křídě mělké moře. Horniny triasového a jurského stáří jsou vzácné.
Mapa znázorňuje základní složky geologického prostředí tříděné na základě podobnosti nebo stejnorodosti těch znaků, které mají význam z hlediska stavební geologie, inženýrské geologie a geotechniky. U hornin a zemin je to především litologické složení, podobné indexové, geomechanické či geofyzikální vlastnosti, zatímco např. stratigrafická příslušnost (stáří) je potlačena. Takto podobné horniny se slučují do rajonů, tedy oblastí se stejnými či podobnými inženýrsko-geologickými vlastnostmi.
Pestrost a různorodost geomorfologických poměrů České republiky je dána její polohou na styku západoevropské platformy, Vnějších Západních Karpat, Panónske pánve a Slezské nížiny. Jsou znázorněny na přehledné obecné geomorfologické mapě. Pestrost reliéfu značně ovlivnily změny souborů geomorfologických pochodů v souvislosti se změnami podnebí v třetihorách a čtvrtohorách. Základním prvkem obsahu mapy jsou tvary reliéfu (vzhled, geneze a stáří jednotlivých povrchových tvarů). Vzhled reliéfu je vyjádřen vrstevnicemi po 50 m, kótami a tvarem značek. Genezi tvarů vyjadřuje barva.
Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování
Čtěte také: Slzí Plačice: Co skrývá tato skladba?
tags: #skladba #zeminy #sakvice #složení