Současného folkloristu i etnografa musí zajímat, jak se v dnešní společnosti vytvářejí příležitosti, na nichž se může uplatnit tradiční i současný folklór, prozaické vyprávění i zpěv, zda jsou tyto příležitosti - jejich úbytek nebo i výskyt nových - hlavním faktorem, jenž způsobuje mizení starých forem ústního folklórního projevu či semeništěm nové folklórní a současné tvorby.
Dnes vznikají na venkově i v městech větší i menší kolektivy, jejichž zrod je třeba hledat v nových formách práce socialistické společnosti. V JZD např. je dost druhů práce, při nichž se vytvářejí spíš menší kolektivy, v nichž by se mohlo dařit vyprávění - např. při probírce brambor, opravách pytlů, při ručním rozprašování hnojiva atd., v městech a vůbec v průmyslových oblastech jsou to kluby důchodců, kde se rovněž tvoří malé kolektivy. Ale je celá řada mimopracovních příležitostí k vyprávěni a třeba i ke zpěvu.
V městech a v průmyslových centrech se např. scházejí čas od času brigády socialistické práce a mívají společné večírky a schůzky. I dnešní svatební hostiny nemají zpravidla dnes veliký počet svatebčanů, zúčastní se jich ponejvíce kolem dvaceti třiceti lidí. Takové malé společnosti vyhovuje, pokud při podobných svatbách nebo akcích účinkuje hudba, malý počet hudebníků, nejlépe tří nebo čtyřčlenný soubor.
Pokud tíha zábavy na takovéto shromáždění neleželo jen na bedrech samých účastníků, uchylují se ti, kdo mají zábavu na starosti, k snadné pomoci: zvou si pro takový účel profesionální nebo estrádní umělce, obyčejně jednotlivce. Ale většina takových svateb a akcí menších kolektivů má spíš charakter slavnosti venkovské než městské, a proto jejich účastníci rádi slyší vyprávěni a písně, které mají lidovější ráz.
A tu se z potřeby pobavit takovýto malý kolektiv nebo svatební společnost zrodil typ lidového šprýmaře či jakéhosi "bavitele" společnosti, jehož vystupování má blízko k estrádní produkci, ale který svou lidovostí je zase blízký lidovým vyprávěčům. Setkal jsem se s takovým typem na Frýdecku a na Karvinsku. Ve svém okolí jsou tito "bavitelé" velmi známí a také oblíbeni, není téměř týdne, aby někde nevystupovali, někdy i několikrát. I když svá vystoupení a program si tvoří téměř výhradně z anekdot, je třeba si všimnout jejich způsobu podání a ztvárnění látky.
Čtěte také: Školy v přírodě a aktivity
Emil Štivar
Emil Štivar, rodák z Kunčiček u Bašky (nar. 10. 11. 1909), dělník z válcoven v Lískovci u Frýdku, hrával už za 1. republiky v malé kapele, ale jenom příležitostně, mnohem častěji měli možnost účinkovat po osvobození, zvláště když jejich soubor dechovky byl podporován závodem. Později si však vytvořili menší soubor a tu se mu naskytla příležitost, aby sem tam v přestávkách prohodil "nějaký vtipek", krátké vyprávění, jímž chtěl zpestřit hudební produkci. Tak se stal brzy známým svým humorem, a když si toho lidé žádali, snadno je dovedl pobavit.
Vedoucí odborář jej např. žádal, aby veselým vyprávěním pobavil lidi, kteří se shromažďovali na odborářskou schůzi a nerozutekli se, což on ochotně udělal. Až do odchodu do důchodu to bylo občasné kratičké vystupování s muzikou, v níž sám hrával. Skutečnost, že lidé v menších shromážděních nepotřebují dnes ani menší hudební soubor, vedla jej k tomu, že se spojil s jiným hudebníkem, Boh. Bezecným, který si vytvořil důmyslným sestrojením - kombinací bubnů, harmoniky, saxofonu a jiných nástrojů, resp. napodobením jejich zvuků, což vše je ovládáno pákovým zařízením - jakési univerzální hudební tělesa.
Oba jezdi spolu a vytvářejí tak několikahodinový program, v němž se střídají písně, které Bezecný hraje, event. zpívá, přičemž posluchači nebo účastníci svatby mohou zpívat s ním nebo také tančit, a E. Štivar vyplňuje kratší i delší přestávky vyprávěním. Co vypráví E. Štivar, stryk Lipiňok, jak jej nazývají (podle hutě Lipiny, dříve Karlovy Hutě, kde pracoval)? Host při takových příležitostech nejvíce žádá: anekdoty. Postupuje přitom různě.
První způsob je pro folkloristu celkem málo říkající. Anekdoty si sbírá Štivar z různých pramenů. Folklórních je mezi nimi pořídku. Druhý způsob, tvoření delších souvislých tematických celků, je mnohem náročnější a vyžaduje už tvůrčího přístupu. Štivar v nich spojuje několik anekdot v jeden celek, který si nějak označuje (Sto ludi, sto chuti; Kobzole: 0 našim družstvě; Život Lipiňoka aj.), přičemž bývají v takovém vyprávění jedna nebo dvě nosnější anekdoty, které jsou delší, jsou propracovány, mají více epizod a rozbíhají se v celý příběh, líčený zpravidla v dialogu. Nejčastěji je vyprávěn jako vlastní zážitek, v první osobě.
Štivar obyčejně začíná nějakým aforismem, někdy příslovím, na něž navazuje: "Jak se pravi: vesela mysl-pul zdraví, a tak ja si zpominam, jak se u nas kdyśi či mladí namluvali..." Jindy začíná úvodem, který má vzbudit zvědavost: "Važeni a mili, do společnosti chodime, abysme se trošku pobavili. A jak se divam, společnost je tu dobra, a jo vim jenom pět slušnych vtipu, a z teho se ešče tři nědaju vyklodať. Ale věřim, Že se dobře všeci zapojime a dobře se pobavime. Jo to začnu prvni a začnu hned od sebe."
Čtěte také: Příroda Libá a ubytování
Spojovacími články mezi několika anekdotami nebo komickými příběhy tvoří zase aforismy, rčení nebo kratičké anekdoty. Takovým způsobem snadno vzniká v jeho podání celé pásmo anekdot a humorek volně spojených. Štivar vypráví své výtvory v nářečí, používá částečně i spisovných výrazů, zvláště tam, kde mluví o současnosti a kde musí užít i soudobého odborného termínu nebo aktuálního výrazu z denního života.
Na některých místech přechází i do rýmované řeči - nejde o rytmický recitační projev, nýbrž rýmu je zde užito, aby se dosáhlo většího komického účinku. Takové vyprávění zakončuje někdy parodií "cizího" jazyka, němčiny, italštiny, latiny, mísí se v nich slova domácí s koncovkami příslušného jazyka, vyskytne se i cizí slovo, které však nedává v kontextu nějaký plný význam, ale v kombinaci s domácími slovy vznikají v takové pasáži narážky na předchozí vyprávění a posluchači se snadno domyslí, oč vlastně jde.
Jak patrno, Štivarův projev se liší od normálního, klasického podání, a to nejen od vyprávění pohádek a povídek, nýbrž i od vyprávění humorek a anekdot skutečných vyprávěčů. projev rafinovanější, vypočtený na časté, vlastně nepřetržité vzbuzování komického účinku, snažícího se, aby posluchač byl stále udržován v humorné náladě. Vyprávění se tak rozpadá na drobné části, z nichž každá je humorně, satiricky a nejčastěji eroticky podbarvena. Má-li být dosaženo takového účinku u posluchače, je třeba, aby si jej vykonavatel předem připravil.
Štivar si sám své scénky či pásma píše, zná je nazpaměť, ale zřejmě se jich přesně nedrží. Jsou v nich místa, tj. jednotlivé anekdoty a rčení, které snadno přecházejí z jednoho tematického celku do druhého, což charakter volně spojeného pásma dobře usnadňuje. Mnohé tématické okruhy mají satirický ráz. Štivar pracoval v závodě blízko Frýdku, ale bydlel na vesnici, a proto také nejvíc podnětů pro svá skládání čerpal z venkovského života, především ze života JZD. V padesátých letech si dobíral a tepal nedostatky a záporné jevy hospodaření i špatně vlastnosti a sklony jednotlivců.
Přitom převážná většina takto vytvořených pásem má erotický ráz a v tom je další rozdíl od pravého folklórního vyprávění. Zase je to rafinovaně vypočtený záměr, jak udržet v napětí společnost, kterou má pobavit. Avšak v jeho podání nejsou to hrubé, obscénní anekdoty, pásma jsou ovšem většinou vystavěna na dvojmyslnosti anekdot, někdy velmi skryté. "Vtipy musi byt ostre, ale nesmi to byt vulgarni", říká. Zřejmě je zde dosti volnosti pro výklad, co je jen "ostré" a co vulgární.
Čtěte také: Školy v přírodě a očkování dětí
E. Štivar vystupuje většinou v civilním obleku, někdy si nasazoval také černý nízký tvrďáček a přidělává si černý knírek. Nasazoval si je jen po dobu vyprávěni, v přestávce je zase sundával, což činil přede všemi posluchači je to tedy jakási lidová stylizace, která zůstává zase na poloviční cestě mezi lidovým vyprávěčem a hercem či estrádním umělcem. Bere si s sebou vždy miniaturní dýmčičku, z níž nelze kouřit a kterou stále jenom drží v ruce, sem tam ji strčí do úst - je to zřejmě snaha nahradit něčím gestikulaci.
Jan Lesczuk
Druhý typ podobného "bavitele", Jan Lesczuk z Karviné (nar. 19. 12. 1907) vyrostl z týchž kořenů. Pracoval od útlého mládí na šachtě - jeho otec pocházel z Haliče -, už od mládí hrál v souboru hornické hudby, kdysi u dolu Gabriel, dnes u velkodolu První máj v Karviné. K vystupování se dostal na svatbách, zpočátku jen sporadicky, začínal tedy podobně jako Štivar. Nejvíce však vystupuje v posledních letech, kdy žije na důchodě a chodí hrát na svatby mnohem častěji.
Podobně jako u Štivara jde v jeho případě o jakýsi minisoubor: hrají čtyři hudebníci, on rovněž, vystupuje však kratčeji než Štivar, asi půl hodiny, někdy v přestávkách. Činí tak podobně jako kdysi Štivar, jeho "úbor" je však stabilnější: jako hudebník hraje v tmavém oblečení, ale když chce vystoupit dělá to vždy jako překvapení, svatebčané s tím nepočítají, pokud jim ovšem tato jeho činnost není známa od jiných - vezme si světlejší sako, nízký slaměný tvrďáček, kravatu na petlici, umělý nos a do dírky na klopě velkou květinu z umělé hmoty.
I on podobně jako Štivar přivítá novomanžele, ale ne ve verších, a vysype serii anekdot, v různém pořádku, jak mu přijdou na jazyk. Nedělá si tak pečlivě sestavená pásma, většinou jde o samostatné anekdoty, které si zapisuje jen v kostře do miniaturního kalendáříku. Uvádí je jako historku, která se stala v jejich sídlišti ("u nas v Karvinej, jak se odevřel Prior, tak jedna baba staro šla na křižovatce, ale něšla po přechodach..."). Děj se pak točí stále kolem Prioru (tj. obchodního domu tohoto názvu) a toto je jediné pojítko v celé řadě anekdot.
Jeho repertoár není tak ideově satirický jako u Štivara, je to způsobeno tím, že Lesczuk nevystupuje tolik na široké veřejnosti jako Štivar, kde se podobná tématika snadněji uplatní, nýbrž jeho projev je součástí muzikantského vystoupení čtyřčlenného hudebního souboru. Je příznačné, že i u něho jsou mnohé anekdoty pikantní a erotické. Má také asi tři pásma, některé takové delší montáže přejal asi z tištěného pramene, jako je např. Na rozdíl od Štivara, který jako muzikant už dávno nevystupuje, může Leszczuk organizovat na svatbách zábavu i s tancem a zpěvem a také i hrou.
"Štvalo mě nejvíc, Le se usadźili extra žynichova a něvěščina rodžina, a bylo to taki mortve. Leszczuk hrával hodně ochotnické divadlo a proto jeho přednes je poznamenán, na rozdíl od Štivara, bohatou gestikulací, gesta jsou až divadelně rozmáchlá. Vydává se za karvínského Ofila, tj. Na rozdíl od klasického vyprávěčského prostředí, kde si tvoří účastnici kolektivu zábavu sami, spontánně, třeba i při takových příležitostech, jakými jsou svatba ap., zde jde o jakési poloprofesionální a zároveň pololidové vystupování prostého jednotlivce, dělníka, které má blízko k estrádnímu projevu, ale je lidovější; oba účinkující si vybírají leccos z estrádních a jim podobných projevů, spojují to, co přejali, s ústně tradovanými útvary, především anekdotami, čerpají rovněž z tištěného slova, ale často přetvářejí svým jazykem a stylem.
Dnešní společnost nezná tolik vyprávění, aby si byla plně soběstačná a vytvořila si sama náležitou zábavu. Vždyť i na dračkách, dosud stále ještě nejživějším a nejintimnějším prostředí, v němž by se mohlo dařit vyprávění, se dnes jen výjimečně dostane ke slovu klasické vyprávění a lidová piseň - poukázal jsem na to již před více než deseti lety, když jsem byl přítomen dračkám v nejproduktivnějším vyprávěčském kraji ve Slezsku, na Jablunkovsku. Tím spíše se pak sahá po takové formě zábavy, poměrně levné, dosti lidové a pohotové.
Sám Štivar se zmiňuje, jak přišel někdy za ním starosvat a prosil jej, aby přišel k nim účinkovat (tedy ne "vyprávět") na svatbu, neboť on neví, co by tam měl dělat a má z toho těžkou hlavu. Pro folkloristu a etnografa je způsob obou "bavitelů" zajímavý nejen z hlediska proměnlivosti forem lidové zábavy, ale i z jiných důvodů.
Např. je možno se zamyslet, proč si z tisíců anekdot a vtipů vybírají jen určité, a ne všechny, a proč zvláště do svých pásem vybírají jen málo z toho, co slyšeli na veřejných produkcích, kdežto mnohem více z toho, co k nim došlo ústní cestou. (Zcela jasné je to u erotických motivů, které žiji výhradně v ústním podání.) Zajímavé jsou také ony putovní motivy a jejich fluktuace - zde by bylo třeba slyšet a pozorovat jejich vyprávěni při různých příležitostech. v každém případě je to zajímavý typ jakési pololidové monoestrády a oba, zvláště Štivar, jsou typy, které vznikly částečně v továrním či hornickém a částečně ve venkovském prostředí, ale které nezůstaly ani bez vlivu městského, resp.
Je třeba dodat, že Štivar neponechal stranou ani psanou satiru: čas od času píše do lipinského závodního časopisu "Valcíř" satiry, k nimž čerpá popudy ze života a událostí v závodě, v němž pracoval, ale i z každodenních události v našem veřejném životě. A někdy se objeví i v závodním časopise anekdoty z jeho repertoáru. v letošním roce byla otištěna mezi jeho čísly i stará folklórní humorka. Je zajímavé, že si např. také zapsal do svých sešitů, kam shromažďuje to, co slyšel, dosti řídkou látku o roztřiskání hliněných hrnců kozlem a kozou, ale sám ji do některého svého pásma nepojal.
Lidové humorky nejsou vypočteny tak na efekt, spějí od expozice až k pointě pomaleji, jsou také jemnější; i když jim nechybí někdy dravý humor, kdežto společnost, která má být bavena někým, kdo stojí mimo její střed, může být upoutána spíš jinak, vyprávěním, které je vypočteno na řetězovitě rozložený účinek, stále vzbuzující smích, což je běžnější u tzv.
tags: #škola #v #přírodě #Kovanice #recenze
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]