Dnešní podoba přírody Adamova je výsledkem dlouhodobého vývoje krajiny, který souvisel s příchodem člověka, jeho hospodařením, utvářením říční nivy Svitavy a změnami v druhové skladbě lesních porostů.
Bezobratlí
Z pestré skupiny bezobratlých upoutají zejména nápadné běžné (např. bělásci Pieris sp. a babočky Nymphalidae), ale i některé vzácnější druhy motýlů - např. otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) nebo batolec červený (Apatura ilia). V oblasti Nového hradu a v Josefském údolí byl zaznamenán dokonce velmi vzácný jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne).
Mezi brouky vyniká největší evropský druh roháč obecný (Lucanus cervus) vázaný na původní listnaté lesy s dostatkem starých stromů. S dospělými brouky se můžeme v jarním období setkat i v ulicích města. Zajímavostí je raritní výskyt kovaříka fialového (Limoniscus violaceus; např. v okolí Nového hradu), který preferuje podobné prostředí jako roháč nebo některé druhy zdobenců z příbuzenstva zlatohlávků (Cetoniidae), které byly v Adamově také zjištěny. Naopak běžně se můžeme setkat s až několik centimetrů velkými druhy po zemi pobíhajících dravých střevlíků (Carabus sp.), nebo se slunéčky (Coccinellidae), která mohou být v podzimních měsících i velmi početná.
Z měkkýšů stojí za zmínku např. výskyt vzácné vlahovky karpatské (Monachoides vicinus) v údolí Křtinského potoka nebo trojlaločky pyskaté (Helicodonta obvoluta) s typicky utvářenou ulitou. V čistých vodách při vývěrech Jedovnického potoka je znám výskyt praménky rakouské (Bythinella austriaca).
Obojživelníci a plazi
Z ocasatých obojživelníků se v Adamově na vlhčích místech v lesích vyskytuje nejčastěji kontrastně zbarvený mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). V přírodní rezervaci Jelení skok bylo zjištěno několik druhů čolků (Triturus sp.).
Čtěte také: Skrytá síla přírody
Z plazů se lze pravidelně na výslunných, kamenitých místech setkat s ještěrkou obecnou (Laceta agilis) a beznohým ještěrem slepýšem křehkým (Anguis fragilis). Skupinu doplňují hadi užovka obojková (Natrix natrix) a hladká (Coronella austriaca) a zde velmi vzácná zmije obecná (Vipera berus), která se od užovek liší trojúhelníkovitým, nikoli oválným tvarem hlavy, tmavou skvrnou ve tvaru „X“ na hlavě, svislými zorničkami a souvislým klikatým pruhem na hřbetě. Často obávané kousnutí zmije není pro zdravého člověka za normálních okolností nebezpečné a dochází k němu pouze výjimečně, a to v bezprostřední blízkosti, např. pokud zvíře nevidí žádnou možnost k úniku.
Ptáci
V Adamově bylo dosud zjištěno nejméně 80 druhů ptáků, z nichž přibližně 50 na území města pravidelně hnízdí. V širším okolí obce bylo zjištěno dalších několik desítek druhů. Nejvzácnějším je sokol stěhovavý (Falco peregrinus) - v roce 2016 bylo po téměř půlstoletí zjištěno hnízdění v Moravském krasu a v 2017 poprvé zahnízdil 1 pár na Býčí skále. Ke svému úspěšnému hnízdění potřebuje dostatek klidu - okolí hnízdiště proto bývá turistům v jarním období uzavřeno.
Intravilán města obývá menší příbuzná sokola, poštolka obecná (Falco tinnunculus), hnízdící pravidelně především na budovách v areálu Adastu. Z dalších dravců lze na přeletu a při lovu pravidelně pozorovat káni lesní (Buteo buteo), krahujce obecného (Accipiter nisus), vzácně také jestřába lesního (Accipiter gentilis) nebo tažného včelojeda lesního (Pernis apivorus) specializovaného na požírání vos a jejich larev.
Ze sov lze pravidelně i na sídlištích z okolních lesů zaslechnout houkání samců puštíka obecného (Strix aluco) i samičí „kú-vit“. V lesích v okolí města byl zaznamenán také kalous ušatý (Asio otus) a výr velký (Bubo bubo), které řídce doprovází také holub doupňák (Columba oenas) hnízdící v dutinách stromů po datlu černém (Dryocopus martius).
Vlaštovky připomínající, kolibříkům příbuzný rorýs obecný (Apus apus) patří mezi druhy úzce vázané na lidská sídla - v Adamově hnízdí na několika desítkách budov - od konce dubna do začátku srpna se na sídlištích v letu ozývá vytrvalým „srí-srí“. Jeho hnízdiště jsou ohrožena stavebními rekonstrukcemi.
Čtěte také: Více o skrytých královstvích
Mezi vzácnější druhy, které území pravidelně protahují a zřejmě také vzácně hnízdí, patří lejsek malý (Ficedula parva) - drobný pěvec, který jako jeden z mála našich druhů odlétá na zimoviště až do Indie. Na Svitavě lze na přeletu spatřit „létající drahokam“ ledňáčka říčního (Alcedo atthis) ohroženého nešetrnými úpravami vodních toků a skorce vodního (Cinclus cinclus), který dokáže obratně lovit larvy vodních bezobratlých na dně řeky i Křtinského potoka.
Díky blízkosti souvislého lesa se můžeme častěji setkat i na sídlištích s druhy, které se ve městech obvykle nevyskytují. Patří mezi ně např. sýkora parukářka (Lophophanes cristatus), protahující králíčci obecní (Regulus regulus) a ohniví (R. ignicapillus) - nejmenší evropští pěvci, nebo krkavcovití (na přeletu krkavec velký Corvus corax nebo sojka obecná Garrulus glandarius).
V zimním období krmítka ve městě (často i na balkonech ve vyšších patrech bytových domů) navštěvují nejčastěji sýkory koňadra (Parus major), modřinka (Cyanistes caeruleus), babka (Poecile palustris) nebo uhelníček (Periparus ater), brhlík lesní (Sitta europaea), zvonek zelený (Carduelis chloris), čížek lesní (Carduelis spinus), dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes), hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) vzácněji hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), strakapoud velký (Dendrocopos major) a další druhy. Nejen v zimním období se ve městě můžeme setkat i s nápadně zbarvenou, v Evropě nepůvodní, kachničkou mandarinskou (Aix galericulata).
Savci
Nejcharakterističtější skupinou savců Moravského krasu jsou netopýři (Chiroptera). V Adamově a blízkém okolí (zejména v NPR Býčí skála) bylo dosud zjištěno nejméně 17 druhů - např. vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) početně zimující v Býčí skále. Netopýři vyhledávají k úkrytu ale i prostředí, které jim svým charakterem skály připomíná - především štěrbiny v lidských sídlech. Při rekonstrukcích jsou tak ohrožení podobně jako rorýsi.
Další drobné druhy - rejsci (Sorex sp.), myšice (Apodemus sp.) nebo plch velký (Glis glis) - obývají lesy společně s jejich nejznámějšími obyvateli, mezi něž patří srnec obecný (Capreolus capreolus), jelen evropský (Cervus elaphus), muflon obecný (Ovis musimon), nebo lasicovité šelmy (jezevec lesní Meles meles, kuna lesní Martes martes) a další.
Čtěte také: Více o komunálním odpadu
Své by mohla vyprávět řada občanů města o často početném výskytu prasat divokých (Sus scrofa). V intravilánu lze pravidelně potkat také např. ježka východního (Erinaceus concolor) nebo lišku obecnou (Vulpes vulpes), jejíž přidušený štěkot je možné občas v noci zaslechnout.
Bílá barva v přírodě
Cokoli v přírodě je bílé, je jedinečné, magické, čisté a posvátné. Jako mléko, bílé růže a lilie, leknín, bílá labuť, bílý kůň, bílá sova, průsvitný křišťál, perla, slonovina, čistá bílá oblaka.
Bílá sněhová pokrývka tvořená fraktálním uspořádáním krajkových sněhových vloček chrání přírodu před třeskutými mrazy. Někdy se díváme na bílý Měsíc, tajemný, magický a vševědoucí, kdy je odhalen ve své přirozenosti, kdy jej neoslňuje odražené světlo Slunce. Tehdy je ve své bílé barvě zahalen posvátným tajemstvím mystické svatby.
Astronomická spektroskopie
Člověk obrací zrak k nebi odjakživa. Lidské znalosti o vesmíru se přitom vždy odvíjely od toho, jaké přístroje a metody se v dané době nabízely. V 19. století, zhruba dvě stě let poté, co Galileo Galilei postavil první dalekohled, vedli astronomové vlastně dost nudný a monotónní život. Pečlivě pozorovali oblohu, nejlépe každou noc, a trpělivě zaznamenávali pohyby vesmírných těles. Občas nalezli nový objekt, ať už ve Sluneční soustavě, nebo mimo ni.
K prvním badatelům studujícím spektrum záření patřil slavný anglický učenec Isaac Newton. Když Newton vhodným způsobem umístil dva optické hranoly ve tvaru jehlanu za sebou, pak jeden z nich nejprve rozložil „bezbarvé“ světlo na duhové spektrum a druhý zas barvy složil zpět. Pokus přivedl proslulého badatele k závěru, že bezbarvé či bílé světlo, jak ho vidíme kolem sebe, není „čisté“ - ale ve skutečnosti ho tvoří směs všech barev.
Počátkem 19. století studoval spektra rovněž německý fyzik Joseph von Fraunhofer. Připsal si řadu objevů a vynálezů, ale stál také u zrodu spektrální analýzy, díky níž se spektroskopie proměnila ve významnou analytickou metodu v chemii, fyzice i v astronomii. Z uvedených sledování se postupně vyvinul dnes velmi rozsáhlý a plodný vědecký obor astronomické spektroskopie. V současnosti využívá především tři oblasti elektromagnetického spektra záření vesmírných těles: viditelné světlo, rádiové a rentgenové vlny.
Molekulární kyslík O₂ a ozon O₃ v ovzduší absorbují elektromagnetické záření o vlnových délkách pod 300 nanometrů. Z toho plyne, že rentgenová a UV spektroskopie vyžadují použití vesmírných teleskopů či detektorů na suborbitálních raketách, jež se na krátkou dobu dostanou do kosmického prostoru. Podobné problémy provázejí infračervené záření, u nějž podstatnou část spektra absorbují atmosférické molekuly „skleníkových plynů“, tedy oxidu uhličitého a vodní páry. Proto si i jeho studium obvykle žádá přístroje umístěné ve vesmíru.
Spektrum záření může odhalit až nečekané množství údajů o hvězdách i jiných kosmických objektech, jako je jejich teplota, hustota, hmotnost, zářivý výkon, vzdálenost a díky Dopplerovu jevu také jejich relativní pohyb vzhledem k nám či od nás.
Horké objekty jako hvězdy vysílají tzv. spojité spektrum, tvořené všemi vlnovými délkami z určitého intervalu. Průchodem světla chladnějším prostředím, například horními vrstvami plynných obalů stálic, mlhovinami či zemskou atmosférou, se na spojitém spektru zobrazí tmavé, tzv. absorpční čáry. Ionty, atomy či molekuly v daném prostředí totiž procházející fotony pohltí, ovšem pouze ty o určitých frekvencích v závislosti na svých energetických hladinách.
Popsaný charakter absorpčního spektra s řadou tmavých čar má pochopitelně i Slunce: Jeho záření putuje z vnitřní vrstvy, fotosféry, přes okrajovou chromosféru o nižší teplotě. Spektrum záření fotosféry je spojité, ovšem při průchodu chladnější chromosférou dochází k pohlcování záření o určitých vlnových délkách. Poprvé je popsal William Wollaston v roce 1802. O dvanáct let později se jimi začal podrobněji zabývat již zmíněný Joseph von Fraunhofer, jehož jméno dnes nesou.
Naopak světlé, tzv. emisní čáry na tmavém pozadí vytvářejí oblaka horkého plynu, v jejichž blízkosti se nacházejí velmi žhavé hvězdy s povrchovými teplotami nad 30 000 K. Uvedené stálice vysílají silné záření zejména v ultrafialové oblasti, jež je pak pohlcováno v mračnech plynu - například v rozsáhlých a řídkých atmosférách žhavých veleobrů. Následně budí v dlouhovlnné oblasti viditelného spektra vlastní záření plynu, které způsobuje na spojitém spektru emisní čáry. Jednotlivým chemickým prvkům a molekulám odpovídají charakteristická emisní spektra, jde o jakési nezaměnitelné otisky prstů.
Průkopníkem využití spektroskopie v astronomii se stal italský astronom Angelo Pietro Secchi, který shromáždil čtyři tisíce hvězdných spekter a rozdělil je do pěti hlavních tříd.
Dopplerův jev se v astronomii projevuje posuvem spektrálních čar vyzařovaných vesmírnými tělesy. Pokud se objekt (vysílač) od pozorovatele (přijímače) vzdaluje, pozorujeme tzv. rudý posuv. Jedná se o prodloužení vlnové délky elektromagnetického záření na straně přijímače a o barevnou změnu směrem k červené ve viditelné části spektra.
Základní nástroj astronomické spektroskopie představuje spektroskop, který rozkládá viditelné spektrum na jednotlivé složky a umožňuje jejich pozorování. Zmíněné zařízení se instaluje na astronomické dalekohledy. Pozorované záření prochází kolimátorem, jenž ho upraví na rovnoběžné paprsky. Podobný účel má i spektrograf, jenž záření rozkládá na spektrum a zároveň ho dokáže zaznamenávat, například pomocí fotoaparátu.
Vesmír a gravitace
Vesmíru je gravitace, kterou je ve formě zemské tíže. Gravitace se projevuje jako fundamentální interakce. Své by mohla vyprávět řada občanů města o často početném výskytu prasat divokých (Sus scrofa). V intravilánu lze pravidelně potkat také např. ježka východního (Erinaceus concolor) nebo lišku obecnou (Vulpes vulpes), jejíž přidušený štěkot je možné občas v noci zaslechnout.
Pozorování těles na obloze se prováděly již ve starověku. Souhvězdí na obloze se považovaly za pohyb hvězd. Pohyboval Měsíc, planety, příp. Slunce. Pohyb hvězd byla postupně odhalována až v průběhu 19. století. Jednotlivým souhvězdím se připisuje konkrétní významy.
Elektromagnetické záření
Spektrum záření může odhalit až nečekané množství údajů o hvězdách i jiných kosmických objektech, jako je jejich teplota, hustota, hmotnost, zářivý výkon, vzdálenost a díky Dopplerovu jevu také jejich relativní pohyb vzhledem k nám či od nás. Elektromagnetické záření má vliv na sluneční soustavu a na Zemi, na její atmosféru (třebas teplotu) ani žádné jiné děje v přírodě.
Dalekohledy
Velké dalekohledy jsou zrcadlové, protože s nimi lze vidět vzdálenější objekty. Jednoduché dalekohledy s průměry čočky 1.5, 2.5 a 3.8 cm. Další astronomické dalekohledy postavili W.Parson (1.83m v r. W.Hershel (1.26 m v r. 1815). Wilson observatoři v Kalifornii. Astrofotografie slouží k zemské rotace.
Astrofotografie
Astrofotografie slouží k podrobností a daleko větší počet hvězd, jen relativně bližších a zářivějších objektů. Elektromotorek (servomotorku). pružnosti materiálů, nepravidelnosti chodu strojku a pod. ještě paralelním menším zaměřovacím tzv. blízkosti k fotografovanému objektu. hvězdu a jemnými pohyby korigoval posun dalekohledu. dalekohledu - tzv. servomotorům signály ke korekci. v otočné kopuli.
Závěr
Příroda skýtá mnoho skrytých tváří, které se odhalují postupně s rozvojem vědy a techniky. Ať už se jedná o mikroskopické organismy, kosmické objekty nebo fyzikální jevy, vždy je co objevovat a zkoumat.
tags: #skryta #tvar #prirody #spektrum #zajímavosti
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]