Josef Karel Šlejhar: Dojmy z přírody a společnosti a rozbor díla

19.04.2026

Josef Karel Šlejhar byl český spisovatel, autor symbolistních próz a představitel naturalismu. Narodil se 17. října 1864 ve Staré Pace a zemřel 4. září v Praze. Narodil se ve stejném domě jako filolog Jindřich Niederle, který patřil k Pace Staré. Jeho otec byl faktorem, matka byla Němka.

Život Josefa Karla Šlejhara

Šlejhar se narodil ve Staré Pace jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Skrze neshody otce s matkou byl vychováván babičkou. Poznal prostřednictvím otce život tkalců i „vyděděných“ z Novopacka. Byl ovlivněn hrubostí otce vůči matce, kterou měl budoucí spisovatel nesmírně rád. Vystudoval reálku v Pardubicích a pokračoval na pražské technice, kde studoval chemii. Po třech letech studia kvůli nemoci zanechal. Vystřídal spoustu povolání, od technického úředníka v cukrovaru v Kopidlně a Pečkách přes sedláka a učitele až po spisovatele. Pracoval také v keramické továrně. Vzal si Johannu Nepomuckou, se kterou se mu narodilo celkem sedm dětí, přežily pouze tři z nich, dcera Johanna a synové Josef a Artuš.

Toužil po Pace a chtěl si koupit stateček, kde by v klidu penze a venkova mohl psát. V březnu roku 1893 byla uveřejněna jeho povídka Sezima v časopise Květy, vyvolala však kritickou reakci občanů. Ti vytvořili otevřený dopis Šlejharovi, který zveřejnili v Národních listech, a vyjadřují se o ní velmi nevybíravě. Po tomto konfliktu se s rodinou usadil na statku v Dolní Kalné, který zdědil po dědečkovi. Hospodaření bylo problémové, s manželkou měli spory, to vše vedlo k jejich rozvodu a Šlejharově odchodu ze statku. Od rozvodu v roce 1901 byl až do své smrti učitelem v Hradci Králové, Kolíně a nakonec v Praze. V Praze se znovu oženil, sňatek však dle legitimity nebyl platný. Zlepšení zdravotního stavu nepřišlo a Šlejhara zastihla smrt v necelých padesáti letech. Zemřel na rakovinu žaludku a je pohřben na Vinohradském hřbitově.

Dílo Josefa Karla Šlejhara

Jeho dílo bylo protkané hlubokým pesimismem, snažil se čtenáře šokovat děsivými detaily. Postavy lidská zloba nebo okolnosti zvenčí tlačily do tragických situací a konfliktů, ve většině případu se jako jediné východisko jevila smrt. Častým tématem byl život na vesnici, který líčil velice zle. Své práce publikoval do časopisů - Světozor, Květy, Zlatá Praha. Používal autobiografických prvků.

Mezi jeho významná díla patří:

Čtěte také: Šlejharovy Dojmy z přírody a společnosti pod lupou

Dojmy z přírody a společnosti - sbírka naturalistických povídek, kde lidé a zvířata, postavení do předurčených, bezvýchodných situací, se v zoufalé snaze přežít dostávají do konfliktů, kde si navzájem ubližují. Líčení přírody. Kuře melancholik
Lípa - román. Mladý sedlák necitlivě modernizuje hospodářství a snaží se porazit památnou lípu na hranicích svého pozemku. Spisovatel, ústy souseda, vyjadřuje svůj odpor k veškerému pokroku (včetně zemědělského školství) a úctu k tradičnímu venkovskému životu.
Peklo - sleduje život dělníka v cukrovaru, přičemž peklem je myšlen právě ten cukrovar (inspirováno pobytem v Pečkách). Vina je dávána společnosti. Pouze láska přináší východisko.
Ukolébavka - o služce Frantině, která je po celý život týrána, okrádána a vyháněna, a nakonec umírá na dlažbě
Vraždění (1900) - román bez jasné dějové linie, popisující život na vesnici, kde si lidé navzájem znepříjemňují život a není spravedlnosti.
V zášeří krbu - o nevydařeném rodinném životě slabocha s hysterickou manželkou (autobiografické rysy)
Z Prahy - sbírka naturalistických povídek, zaměřená na zlo a konflikty velkoměstského života
Co život opomíjí - vydáno roku 1895; soubor naturalistických povídek o fyzické a psychické bolesti člověka
Z chmurných obzorů - vydáno roku 1910
Od nás - vydáno roku 1907 - dvě povídky (Sirotek, Nekřtěňátko).
Vycházel dvoudílný autobiografický román „Cvrček mého krbu“ a „Rozvrat“ (1912 a 1913).

Šlejhar se nestaral o proudy literární, o spory uměleckých teorií. Symbolismus, psychismus, jsou prázdná slova. Podle přátel J. S. je jeho literatura u nás vůbec neznámým cizincem. Domnívají se, že jeho dílo je jedním z těch, jímž se budeme chlubit před Evropou. Podle nich se jeho doba se ani zdaleka ještě nenaplnila.

Ukázka z díla: Dojmy z přírody a společnosti

Za dne neobyčejně parného, krátce přede žněmi, zašel jsem na bezúčelné potulce k místu na pokraji lesa, jenž vystupoval na mírné návrší. Pod cestou, k níž přiléhalo něco olšin s druhé strany, líně se vlekl polovyschlý potok. Blíže olšin stála chalupa zcela o samotě, s ničím nesousedící, ničeho nehledající. Chalupa ta byla prostranná, slámou krytá a stářím silně křivila stěny svoje. Chalupa ta patřívala jakémusi rolníkovi na jiném svahu lesa usedlému a obývána byla lidmi nejchudšími. Lidé tito byli dělníci, lépe řečeno nádenníci, kteří za bídný groš mozolili a lopotili se od prvního vzplanutí letního žáru až do jeho zhasnutí, kdy vzduch sotva se ochladí. Lidé ti, žijící po celý rok z bramborů a kysela - a Bůh buď slaven, že bylo - platili třináct zlatých ročního nájmu, odívali se režnými košilemi a kalmukovými kazajkami, byli pobožní, drsní, svárliví a šťastní, nemuseli-li s hladovým žaludkem odebrati se na lůžko ze slámy, kterou si o žních nasbírali. Ženy se vadívaly a mužové opíjeli se kořalkou; pak bili svoje ženy. Nuže, sem jsem došel. Parno bylo mocné, neobyčejné. Po mnoho dní na oblohu vyžehnutou nezabloudil jediný obláček a vál východní vichr, jenž bývá nejžhavější a nejsušší. Obloha požehnuta byla tím jemným rmutem nasivělým, mrtvým a ztrnulým, jaký právě potahuje nebe, když dlouho neprší. Jen slunce žhlo a den co den svobodně a mocně klestilo si dráhu nekonečným obloukem, nerušeno oblakem, nechmuřeno parou, jíž všechnu pohltila žíznivá země. Rostlinstvo zdálo se býti ztrnulé, les nedýchal svěžestí, květ nevoněl, ptactvo nepělo, jako by se byl zastavil mrtvým vedrem život přírody. Vše dřímalo únavou, klesalo a odvracelo se od slunce. Bylo mně mdlo a neveselo. Také širo nebylo člověka viděti. Vládla zde samota se svými právy a vedro nutilo vše živoucí v chlad a stín. Bylo v té době, kdy lány polí nepotřebují již práce rolníka a připravují se k plodům. Rolník s jakýmsi rozrušeným klidem, s mocnou zvědavostí a slavnostním očekáváním, opravuje hambalka a přístodolky, zkoumá potahy a povozy, a vše to činí, aby kvapem blížící se žně ničím pak nebyly rušeny. Žita ani neusínají. Ve dne v noci neustanou v tajemné práci nalévají se a zrají. V chalupě jest ticho a zdánlivý klid. Zápach se odsud šíří, jako na místech nepříliš čistých a obývaných mnoha chudými lidmi. Polorozbitým oknem vidím jednoho obyvatele, neobyčejně vysokého muže, kostnatého, vyhublého a v oblouk zkřiveného, kterak v modré plandě polehuje na slammku a hýbe z neohoblovaných prken sbitou kolébkou, ku které vede uzlovitý provázek. Tvář jeho jest sivá a sivou tu barvu nedovedla setříti ani úžasná snědost od slunce. V koutě jest viděti stav, který pouze na zimu dá se do klopotu. Zahledím se tam čtyři hoši jeden přes druhého sklánějí se nad olšovým pařezem. Poskakují, shýbají se a živě posunkují mezi sebou. Hned ten, hned onen popojde blíže, aby opět co nejrychleji uskočil, a ten nejbázlivější stojí nejdále a pozoruhodné jest, že nejvíce křičí a pobádá. Jdu blíže a nepozorován hochy dojdu k samému pařezu. Mouchy se mnou a zvuky cvrčků vzápětí. Skutečně had. Had veliký, nevídaný v těchto krajinách. Ocelová barva matně se leskne a kypré oblé tělo stočeno jest v závity líně položené na pařezu, do něhož slunce praží, a ze závitů tyčí se zúžený krk a naduřená hlava s baziliščíma očima, syčící na hochy. Je zřejmě viděti, jak dlouhý, čárkovitý jazyk bleskurychle z tlamy se vyšvihuje. Ocas hadův podél mohutného pařezu mizí v rozsochatém doupěti. Had jest asi neobyčejné nažrán. Hoši mne zahlídli; jeden kývl hlavou a druhý, jenž náhodou měl čepici, i posmekl. Z hada dal jsem se na pozorování hochů. Byli to podivní hoši a vesměs nájemníků z chalupy, neobyčejné zpustlí. Bez vest, bez bot, bez čepic. Kalhoty po tátech přidržovaly kusy provázků. Mimo tuhou snědou kůži, žlutohnědé, nelesklé vlasy, sivé oči a odeslalo uši pozoroval jsem, že nejsou to kluci jako ve městě neb po vesnici. Mnohým se různili. Všiml jsem si především neobyčejné vážnosti v jejich jednání, opravdovosti a rozumu. Hulákali a skákali taktéž, ale vše dělo se s jistým účelem. Dále byla mně nápadnou u všech stálá a neobyčejná chmurnost, jež se byla vtiskla na tato nízká čela. Byly to děti vychované na samotě, po celá léta odevzdané sobě, svému rozumu, citu a ochraně boží. Byly to děti odchované přírodou, hledající a nalézající v ní ukojení rozličné touhy dětské. Mívaly hlad, bývaly bity a chodívaly do lesa na roští, jahody a houby. Osud a toto vše dodalo jim vážnosti a starostlivosti. Paprsek slunce je ohřívá. vonný vzduch je osvěžuje, les dodává ochrany. Ten bázlivý, s jízlivou, nepříjemnou tváří, stále měnící svůj výraz, zcela se mně nelíbil. Pobádal ostatní k nebezpečí, chuti dodávaje, lákaje. Byl zakrslý, veliké hlavy a nadmutého břicha. Ruce měl v kapsách, vrtěl sebou, tajil dech a nepříjemně se smál. Připadal mně ten smích jako sípavý zpěv semenačka. "Pepíku, chyť ho, tys veliký a silný. Tenhle had není jedovatý, učili jsme se tomu ve škole. Jen se neboj a přišlápni mu ocas... sss... Však víš, že tamhle na kopci zabil jsi zmiji, sss... No, Pepíku, začni sám, jen ho, neboj se! Pepík, hoch největší, ramenatý a s rozjítřeným bolákem na rozprýskané noze, s vlasy rozsochatými a tváří neurvalou, jenž jediný měl kus vojanské čepice bez stináku, skutečně hadu byl nejblíže. Přerychle a nepřetržitě luskal všemi prsty o palec a cvakal zuby. Chtěl býti hrdinou a bál se. "Hoši, já ho zabiju... Had je neřádná mrcha. Řekla to tetka. On jí had do smrti uštknul malou Toničku. Váša, nejmenší z hochů, přesmutných očí a nejbídnější ze všech, stál blízko pařezu a nebál se. "Jo, ošklivé, zlé zvíře... Uštknul nám Toničku, pro kterou teď máma stůně a táta pije... Ale tenhle ne. Frydolínek řekl, že není jedovatý. "Ale, hoši... to je lež, had zůstane mrchou, en ho zab, Pepíku. Koukni, jak se ta mrcha šklebí... Had natahoval krk, vlnil tělem a syčivě mrskal jazykem výbojne proti hochům. Čtvrtý z hochů, přepodivný, jakého jsem kdy viděl, přimodralých očí, klenutého čela a stále se šklebícího obličeje, ležel opodál s bradou podepřenou, sekal špinavýma nohama o zemi, stále se usmíval, nemluvil a s hada očí nespouštěl. Nehnul ani brvou, když prudčeji had zasyčel, nepobádal, neradil. Tento hochův vtělený klid a rozvážná filosofie líbily se mně neobyčejně. "No viď, Jozo"; - sladce k němu zasykal Frydolínek, "aby Pepík hada zabil!... Tak mu přece řekni, Jozo, a nelelkuj, tebe poslechne. Byla by to švanda, utlouci hada klacky... že jo, Jozo?!... Joza nedbale se rozmluvil: "Bodejť, zabit! Kdybys raděj držel hubu. Svádíš, brebentíš... Chceš švandu, ale sám se bojíš. Mluvil to klidně, bez rozčilení, bez jízlivosti. Hoši se zasmáli a vedli dále svou. Joza pokračoval, neměně pranic na své posici: "Chcete-li, hoši, zabte si ho. Pro mne a za mne... Mně je to jedno. Ale starý Jehůnek, jenž jde tamhle z lesa, říká, že kdo utratí hada, zabije sebe. Do roka prý umře. Měl kluka, ten zabil hada a do roka umřel. Nevěříte? Z lesa táhl sem hukot a z mezí křik cvrčků. V tom od chalupy přichází sem nápadné váhavém krokem žena, v ruce nesouc škopik a pod paží něco režného mokrého prádla. Oděna jest krátkou modiací, šotyšovou vybledlou blůzou, má roztrhanou zástěru a ve prošedivělých vlasech žlutou tkaničku. Jest malé, zavalité postavy, silné šíje a široké hlavy. Bosá noha jest neobyčejně veliká. Pohyby této ženy jsou volny, liknavy, avšak neodolatelny. Pohyby této ženy počínají se ráno po třetí hodině, kdy teprv se šeří a ještě netopýři se míhají vzduchem, a končí za hluboké tmy. Jest to žena, jež zvykla po celý život strádati a jiným sloužiti co nejvěrněji, žena, jež nepoznala jiné radosti kromě té, namazati dětem svým dýmající zemáky tvarohem, ana zatím sama jedla je suché. Po celý týden se dře, a s jakou radostí ukládá perně vydělaný groš pro svého syna, sloužícího na vojně, aby mu jej po zlatce posýlala. Žena ta hořce pláče nad každým neštěstím a dostane-li v sobotu o výplatě týdenní svou mzdu, pláče též a děkuje vroucně. Jest také klevetivá, ale klevetí mírně, vážně a rozumně. Žena tato jen zřídka se rozletí a její city, žal i radost vidíte na rozpálené líci, na třesoucích se rtech a matných, kalných očích. Teď jde vymáchat něco prádla pro svého muže, který maže při stavbách. Vašek její běží jí naproti a věší se jí na sukni. Žena vzkřikla, zachvěla se a zbrunátněla. Ten tam její klid, rozvaha, váhavost. "Cože, hochu, had... Uchopila klacek a jako vzteklá žene se proti syčícímu hadovi. Žlutá tkanička popustila a prošedivělé vlasy rozlezly se jí a vlají po zádech. To pověděvši vrhla se na hada, hoši kvapně ustoupili a rozlícená žena klackem tluče do svíjejícího se hadího těla. Rozdrcená hlava hadí naposledy zasykala a jazykem zamrskala. Ostatní tělo jest roztřepeno. Dlouhý ocas sám ještě mrská a tluče sebou na vše strany. Ženu postřela smrtelná bledost. Jakási hrůza jí zalomcovala. A Frydolínek poskakuje, huláká: "Sssss... to byla švanda! Vidíš, Pepíku, jaký jsi to bázlivý hlupák. Bába tě zahanbila... Pomalu hoši se rozpřáhli a zůstal jsem sám u potoka. Tížící vedro počalo se hýbati, olše zašustěly. I les se ozval a pasekou proběhl šum. Slunce zapadlo, červánky se vymýtily a zůstaly jen pernaté beránky, jako by je načechral, nadechl. Šeří měkkým, violově nachovým svitem. A nové stelou se pernaté chvosty, až celá obloha pokryta jest řídkým volavčím peřím. Mezi tím v spirály a mušlovité závity kladou se hravé proudy, tu zeleně, tu plavě vyzařujíce. Tok jich podobá se siné vodě. Něco krůpějí roztříklo se na východ a jiné obláčky stele tam příroda. Nastává po dlouhých vedrech změna počasí. Východní vítr přeskočil k jihu. A podivno! Jaký to nachový přísvit vrhl se nekonečnou šíří nebes. Obzor náhle zkalen a ryhuje se nekonečně dlouhými a rozplizlými tvary topolův. Žitniště zdají se růsti v les; po nich vrhou se stíny a zase v klasech mizejí. Pták v hnízdě spí. Pohlédl jsem na mrtvolu hadí, jež právě tak tu leží, jako když za živa na slunci se vyhřívala a na hochy syčela.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi na Dojmy z přírody a společnosti

Čtěte také: Film matka! – recenze

tags: #slejhar #dojmy #z #prirody #a #spolecnosti