Směry environmentální etiky

Environmentální etika je oblast, která zkoumá vztah mezi lidmi a přírodou, přičemž klade důraz na udržitelnost a morální zodpovědnost. Knihy v této kategorii nabízejí hluboký pohled na to, jak etické jednání může ovlivnit ekologickou rovnováhu. Mezi nejoblíbenější patří tituly, které se zabývají otázkami ochrany životního prostředí a poskytují návod, jak přispět k jeho zachování.

Prioritním cílem kurzu je seznámení studentů s nejrozšířenějšími reflexemi vztahu člověk - příroda v západním myšlení, pro které se v environmentálním diskurzu zažil název ekologická etika či environmentální filosofie. Hlavní náplní bude představení stěžejních přístupů v ekologické etice, jejich vzájemných historických vztahů a konceptuálních souvislostí.

Představen bude předně antropocentrismus, biocentrismus, zoocentrismus, teocentrismus, ekocentrismus, sociální ekologie, ekofeminismus a hlubinná ekologie, napříč těmito směry pak diskuse environmentalistů se současnou biologií. Podle zájmu a složení studentů v daném ročníku lze alternativně k biologické části nabídnout exkurz do vybraných filosofických směrů západní tradice, které měly konstitutivní vliv na současné pojetí přírody.

Kritika současného přístupu

Autor knihy vychází z předpokladu, že lidstvo je dnes příliš početné, náročné a mocné, než aby mohlo bezmyšlenkovitě podřizovat potřeby mimolidského světa svým přáním. Sebelepší technická řešení ekologických problémů jsou marná, pokud nevznikne občanská vůle k udržitelnosti.

V mnoha populárních knihách o přírodě se píše o rozmanitosti přírody, o biodiverzitě. A takřka pravidelně se v nich píše také o tom, že biodiverzita je dnes silně ohrožena činností člověka, že se snižuje a že je ji potřeba ochraňovat. Až potud je snad vše v pořádku. Ale v oněch jinak moudrých knihách se píše také o tom, proč je třeba biodiverzitu ochraňovat. A tady obvykle padá kosa na kámen, neboť úvahy autorů opouštějí ryze exaktní, byť populárně podanou přírodovědu a vydávají se na eticko-sociologickou pouť.

Čtěte také: Ekonomické aspekty životního prostředí

Taková putování bývají zajímavá proto, že čtenáři poskytují nejen další rozšiřující informace o přírodě kolem nás, ale také zajímavé postřehy z lidského vnímání světa. Velká většina autorů tohoto typu knih jsou přírodovědci. Vždycky mi připadalo neobyčejně podivné, že všichni pokládají ničení původní přírody a snižování biodiverzity za pouhé podřezávání větve pod vlastním pozadím. Jako by nikoho nenapadlo, že podřezáváme větev také pod nohama milionů jiných organizmů. Typickou argumentaci ve výše uvedeném duchu najdete třeba hned v Rozmanitosti života od E. O. Wilsona, která je u nás díky nedávnému překladu velmi populární.

Zelená svatozář od Erazima Koháka

Zelená svatozář E. Koháka mě „chytla“ hned svou předmluvou. Autor v ní totiž píše, že „chce informovat především o ekologické filosofii a etice“ a zdůrazňuje, že „píše jako učitel, ne jako agitátor“ a „chce poskytnout znalosti, ne agitovat pro to či ono řešení.“ Uvádí doslova: „[…] toto není kniha o mých názorech, je to kniha o soudobém ekofilosofickém myšlení. Jde v ní o to, aby čtenář získal dostatečné informace, aby si mohl vytvořit své vlastní závěry. Taková věc je v Čechách neslýchaná, skoro bych řekl, že ji mnozí považují za drzost.

Přiznávám, že mi to vyrazilo dech a moc jsem tomu zpočátku nevěřil. Ale je to pravda. V Zelené svatozáři se dočtete o všech možných moderních i poněkud starších pohledech člověka na svět kolem sebe a na problematiku pobývání člověka ve světě. Opravdu jsou tu nezaujatě přiblíženy i docela odlišné filozofickoetické směry. Je tu na jedné straně vysvětlena třeba etika úcty k životu Alberta Schweitzera, která je tolik naplněna posvátnou láskou ke všem živým tvorům, že se sama vnitřně nikdy nevyrovnala se smrtí a utrpením jako s regulérní, všední a každodenní stránkou života. Na straně druhé se tu dočtete i o etice záchranného člunu, která staví na poznatku, že je nás příliš mnoho a dělíme se o omezené zdroje. Tolik snad o vyslovených názorových protipólech.

A byl jsem překvapen ještě více, když mi došlo, že kniha je docela jednoznačně psána jako učebnice. Musím říci, že mi to chvíli trvalo. A jsem přesvědčen, že by to trvalo i vám. V našich zemích máme jaksi zažráno pod kůží, že správná učebnice je nečitelné nahloučení stokrát omletých, nikdy a nikým nevyvratitelných „pravd“. Ani v divokých snech nás nenapadá, že by to mohlo být napsáno čtivě, přehledně, poutavě, polemicky, kontroverzně, nezaujatě, či dokonce s pochopením pro názor jiných.

I přes názorovou rozmanitost však knize nechybějí dvě velmi důležité věci. Zaprvé autorův vlastní názor, který je však uveden v krátkosti a skromně až na konci knihy. Druhou veledůležitou věcí je cosi, co by se snad dalo nadneseně označit jako poselství celé knihy, které se klene nad veškerou názorovou rozmanitostí. Je to základní myšlenka, že ke zlepšení vzájemných vztahů člověka a přírody nepostačí technika a přístupy technokratů. Obludnou a stále se zrychlující devastaci nezastavíme novými technologiemi, systémovými řešeními, restriktivními příkazy shora, zákony a zákazy, ale jen a jen zásadní změnou v myšlení všech (či alespoň většiny) lidí na Zemi.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Teprve až budou lidé sami od sebe pociťovat poničený strom jako křivdu na sobě, teprve až budou z vlastní vůle usilovat, aby žili lehce na Zemi, teprve tehdy začnou ztrátu rozmanitosti vnímat jako cosi špatného samo o sobě. Teprve tehdy jim dojde, že kácet deštné lesy je špatné nejen proto, že možná přicházíme o dosud neznámý lék na rakovinu, ale že to má i mnohem důležitější a hlubší důvody.

Pokud vás Zelená svatozář zaujme (tak jako mne) a budete (tak jako já) chtít vědět víc, doporučuji, abyste si (tak jako já) přečetli ještě Závod s časem. Obsahuje totiž úryvky ze stěžejních děl většinou právě těch myslitelů, o jejichž díle a názorech pojednává Zelená svatozář. Ke knize Zelená svatozář mám jedinou výtku. Potřebovala by trošku pečlivější redakci. Chyby typu homo sapiens (Homo s malým h; s. 19) totiž nejdou ani tak na vrub autora, neboť sám přiznává (shodou okolností na stejné stránce), že „není biolog a nepíše knihy o biologii“.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

tags: #smery #environmentalni #etiky

Oblíbené příspěvky:

• Dětský hrdina v příběhu
• Slunka obecná: aktuální stav
• Legislativa EU pro bioplasty
• Tipy pro ekologickou domácnost
• Ekologické pořady Českého rozhlasu