Když se řekne smrk, představíme si většinou mohutný lesní strom. Ale pozor, smrky mohou být i zakrslé - záleží na tom, o který druh, respektive kultivar se jedná. Rod smrk zahrnuje asi 50 druhů rostoucích převážně v mírném až chladném pásmu celé severní polokoule. Většině druhů se nejlépe daří ve vlhkých, kyselých půdách a ve vlhčím čistém ovzduší, znečištěné ovzduší ne všechny druhy uspokojivě zvládají. Za nejskromnější druhy jsou považovány smrk pichlavý a omorika.
Známe kolem padesáti druhů smrků, jež se od sebe odlišují vzhledem. Pravděpodobně nejznámějším je smrk ztepilý (Picea abies). Tento původem evropský neopadavý jehličnan může mít až čtyřicetimetrovou výšku. Díky své špičaté, štíhlé koruně vynikne jako solitéra i ve skupinové výsadbě.
Jak napovídá název, jedná se o velmi vysoké stromy, dosahující výšky až 70 metrů. Z domácích stromů je nejvyšší v Evropě. Vyniká velkou morfologickou proměnlivostí. Jedná se o nejvýznamnější hospodářskou dřevinu Evropy. Roste až na horní hranici lesa, ve výškách okolo 2 000 metrů. Mělká kořenová soustava způsobuje hlavně v monokulturách četné vývraty. Tvorbou syrového humusu dochází ke kysnutí půdy. Samčí květy se zbarvují do karmínové červeně, samčí šištice umístěné v horním patru koruny jsou podlouhlé. Smrk ztepilý se nehodí do suchých, teplých oblastí s vápenitou půdou, je choulostivý na znečištěné prostředí a větrné polohy, v nichž mu hrozí vývraty. Samičí šištice, asi šesticentimetrové, jsou zbarveny červeně nebo zeleně, samčí bývají červené a pouze dvoucentimetrové. Zralé šišky jsou převislé a mají hnědou barvu. Tento druh smrku roste poměrně rychle, udává se, že výšky 180 centimetrů dosáhne asi za 9 až 10 let.
Stejné výšky dosáhne smrk pichlavý (Picea pungens) o rok později, ale jeho výhodou je vyšší odolnost - snáší i znečištěné ovzduší, netrpí vývraty a daří se mu v různých půdách. Do evropských parků se značně rozšířil od druhé poloviny 19. Století a ze všech smrků je v evropských parcích nejvíce rozšířen. Známé odrůdy tohoto smrku se nazývají „stříbrné“ pro typické zbarvení. Vyznačuje se přizpůsobivostí a odolností vůči znečištěnému ovzduší. Tlustá vrstva vosku na jehličí odolnosti napomáhá. Ve své domovské západní části severoamerického kontinentu dosahuje až třiceti metrů, jeho koruna je hustá, kuželovitá, pěti až osmicentimetrové šišky podlouhlé, nejdříve zelené, později pískově béžové. U nás je známý pod názvem smrk stříbrný.
Ve vápencových pohořích Balkánu je doma až pětatřicetimetrový smrk omorika (Picea omorica), nazývaný také Pančičův na památku jeho objevení profesorem Pančičem roku 1875. Má ze všech smrků nejštíhlejší korunu, koncové větvičky mu mírně převisají. Jehlice jsou z vrchní strany tmavě zelené a lesklé, na spodní straně mají dva výrazné bílé pruhy - z toho důvodu bývá občas zaměňován za jedli. Samčí šištice jsou světle červené, samičí purpurové. Mladé šišky mají nepřehlédnutelnou tmavě fialovou až namodralou barvu, a když dozrají, zhnědnou. Smrk omorika odolává vývratům, sušším půdám, mrazu i znečištěnému ovzduší, což z něj dělá ceněnou solitéru. Oblíbené jsou i jeho kultivary 'Expansa', 'Nana', 'Pendula' či 'Gnom'. Bylo totiž ověřeno, že patří k jedné z nejodolnějších dřevin vůči průmyslovým škodlivinám, včetně „kyselého deště“.
Čtěte také: Jak pěstovat Smrk Omorika
Štíhlá, hustá kuželovitá koruna a krátké, sytě zelené nepichlavé jehlice, lesklé na povrchu jsou typické pro smrk východní (Picea orientalis). Dřevina původem z Kavkazu může dorůst až do třicetimetrové výšky, uplatní se tedy v parkových výsadbách či v rozlehlých zahradách. Její šupinatá hnědá kůra získává stářím šedivý odstín. Zhruba osmicentimetrové šišky jsou zbarveny purpurově, po dozrání přechází jejich barva v hnědou.
Smrky jsou rychle rostoucí vždyzelené jehličnaté stromy s rovným, až do vrcholu koruny průběžným kmenem, úzce až široce kuželovitou korunou a špičatým vrcholem, větve v pravidelných přeslenech, většinou mírně převisající (na rozdíl od jedlí). Smrk je poměrně nenáročný na pěstování, ale dodržování několika základních pravidel zajistí jeho zdravý růst:
Pro svou rychlost růstu a nenáročnost byly smrky dlouho pěstovány jako monokultura, takovéto lesy však působí neutěšeně a mrtvě, protože v nich chybí přirozená rovnováha. Smrkové dřevo má široké uplatnění ve stavebnictví, nábytkářství a výrobě papíru.
Smrk se dá pěstovat nejen v zahradě, ale i v květináči jako balkonová dřevina. Jeho růst lze regulovat podle toho, jak prostorný květináč mu dáte. Nezapomeňte na odtok vody a drenážní vrstvu. Ve vegetační době jej přihnojujte a dopřejte mu dostatek vody. Můžete si tak ze semínka vypěstovat svůj vlastní venkovní vánoční stromek, který si vždy na zimu ozdobíte. Doma v interiéru by mu ale dobře nebylo.
| Druh smrku | Výška | Odolnost vůči znečištění | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Smrk ztepilý (Picea abies) | 30-70 m | Nízká | Nejrozšířenější v Evropě |
| Smrk pichlavý (Picea pungens) | 20-30 m | Vysoká | Známý jako smrk stříbrný |
| Smrk omorika (Picea omorika) | 20-35 m | Vysoká | Štíhlý habitus |
| Smrk východní (Picea orientalis) | 20-30 m | Střední | Husté, krátké jehlice |
Původně se vyskytoval pouze v horských a podhorských oblastech, dnes ho nacházíme i v nižších polohách, kam byl vysazován díky své velmi rychlé produkci dřevní hmoty. Vyžaduje však vláhu a čisté ovzduší. Jeho habitus je lehce závojovitý, protáhle přišpičatělé jehlice (10-25 mm dlouhé) vytrvávají kolem 8 let. Válcovité šištice (8-16 x 3-4 cm) mají tuhé plodní šupiny. Právě z tohoto druhu je vyšlechtěno nejvíce okrasných kultivarů lišících se zejména habitem a barvou jehlic.
Čtěte také: Smrk stříbrný: Péče a tipy
Čtěte také: Budoucnost smrku
tags: #smrk #ztepily #odolnost #k #znečištěnému #ovzduší