Sopky jako zdroje znečištění ovzduší

V těchto dnech je sicilská sopka Etna opět velmi aktivní. Družicové snímky jednoho z výbuchů ukazují rozsah erupce. Etna je nejvyšší činnou sopkou v Evropě s nadmořskou výškou 3323 m. n. m. Jedná se o jednu z nejaktivnějších sopek na světě a zároveň sopku s nejdelším doloženým záznamem o erupcích. V posledních letech, díky družicovým snímkům, můžeme na tuto sopku a následky erupcí nahlížet z nové perspektivy.

Existuje řada přírodních zdrojů znečišťování ovzduší - i v hypoteticky úplné absenci lidí na Zemi, by ovzduší na naší planetě nebylo zcela čisté. Znečišťující látky se ovzduším mohou šířit na obrovské vzdálenosti - zhoršená kvalita ovzduší na určitém místě neznamená, že toto znečištění vzniklo v blízkém okolí, zdroj mohl být stovky kilometrů daleko.

Přírodní zdroje znečištění

Abychom však všechnu vinu neházeli jen na lidskou činnost, měli bychom jmenovat i přírodní druhy znečištění. Nejčastěji to bývá prach rozptýlený ve vzduchu, obzvlášť v suchých obdobích, nebo když hodně fouká (z nedávné doby známe například saharský prach, který k nám vítr donesl až z Afriky). Samostatnou kapitolou je také sopečná činnost, při té se do atmosféry dostává nejen obrovské množství popela, ale i jedovatých plynů. A možná vám to bude připadat legrační, ale i prdící krávy ovlivňují atmosféru, protože při jejich trávení a dýchání vzniká poměrně velké množství metanu. Tento plyn se sice v atmosféře vyskytuje přirozeně, ale lidskou činností, k níž patří i chov velkého množství skotu, jeho objem zvyšujeme.

• písečná bouře - Pouště jsou velmi větrná místa. Vítr o rychlosti více než 24 km/h dokáže zvednout zrnka písku až do výšky 1-2 metrů a vodorovně je přenášet. Dokonce i slabší vítr je schopen částice suché půdy změnit na oblaka prachu.
• prašný vír - Prach, listí a další jsou spolu s horkým vzduchem hnány ve spirále vzhůru. Tímto se prach a další složky rozvíří po celých městech a znečistí ovzduší.

Sopečná činnost a kvalita ovzduší

Jak bylo výše psáno, přírodní znečištění ovzduší způsobují, mimo jiné, i vulkány neboli sopky. Při jejich činnosti dostane do atmosféry obrovské množství popela a někdy i jedovaté plyny.

Vědci mají v tomto případě jasno: sopky uvolňují do atmosféry asi 300 milion tun CO2 ročně, což je pouhé 1 % lidských emisí oxidu uhličitého. Ba co víc, silné erupce mají zanedbatelný vliv na koncentraci tohoto plynu v atmosféře. Oxid uhličitý je přirozenou součástí naší atmosféry.

Čtěte také: Krvavé vodopády: Anomálie Antarktidy

Příklady sopek a jejich dopad

• Krakatoa: Podle dosavadních studií k silnější erupci došlo naposledy v roce 1883, kdy si ničivý výbuch Krakatoa včetně následné tsunami vyžádal přes 36 tisíc obětí.

• Erupce vulkánu HT: Erupce vulkánu HT, což je podmořská sopka v Tichém oceánu, sice neměla tak tragické dopady, ale projevila se jinak. Do stratosféry, tedy vrstvy atmosféry nacházející se ve výškách mezi zhruba 15 a 50 kilometry, tehdy proniklo obrovské množství vodní páry, které daleko překonalo všechny známé předchozí rekordy, a taky malé množství oxidu siřičitého (SO2). Slovy čísel šlo o 140 a 150 milionů tun vodní páry a asi 0,4 milionu tun SO2.

• Eyjafjallajökull: Sopka pod ledovcem Eyjafjallajökull podle geologa Colina Macphersona z Durhamské univerzity v prvních dnech své erupce vysílala do vzduchu 150.000 tun oxidu uhličitého.

• Vesuv: Nechvalně proslulá italská sopka, při jejíž erupci byla roku 79 n. l. zničena města Pompeje a Herculaneum. I přes to, že je Vesuv stále aktivní sopkou, je jeho okolí hustě obydleno a žije zde kolem 3 milionů lidí.

Dopady sopečných erupcí, zejména těch, které vyvrhnou do stratosféry velké množství sírových aerosolů vznikajících z emisí SO2, jsou dobře známé a typicky vedou k oteplování nižších vrstev stratosféry, což posiluje stratosférický polární vír. To se následně může projevit i na počasí v troposféře, tedy nejnižší vrstvě atmosféry, zpravidla v podobě vyšších teplot nad Eurasií a změnami počasí na severní polokouli.

Čtěte také: Výbuch sopky: podrobná analýza

Antropogenní znečištění

Lidská činnost, která mimo jiné spočívá ve spalování uhlí, plynu nebo ropy, způsobila, že v atmosféře je dnes největší množství oxidu uhličitého vůbec.

Vědci ovšem zdůrazňují, že toto na první pohled nevelké množství způsobuje zásadní rozdíl, představuje totiž přebytek, který se celá léta v atmosféře kumuluje. Před průmyslovou revolucí koncentrace CO2 činila méně než 300 ppm (částic na jeden milion), v dubnu 2017 překročila 410 ppm a nadále roste rekordním tempem dvě ppm ročně.

Největším „travičem“ ze všech zemí světa je Čína, která dle výpočtů Mezinárodní energetické agentury zodpovídá za více než 28 % světové produkce CO2.

Emise CO2 z dopravy

Ze zprávy Next Green Car vyplývá, že emise oxidu uhličitého u luxusních modelů dosahují až 200 g/km CO2. Abychom to shrnuli, v případě hatchbacku s dieselovým motorem budou emise CO2 na desetikilometrové vzdálenosti činit průměrně 940 g. Autol s hybridním pohonem přitom vyprodukuje o jednu čtvrtinu oxidu uhličitého méně.

Letecká přeprava má také významný vliv na to, co dýcháme. Většina, tj. asi 80 %, emisí CO2 pochází z letů, jejichž délka překračuje 1500 km. V přepočtu na jednoho cestujícího tento dopravní prostředek vypustí do atmosféry oxid uhličitý v mnohem větších množstvích než třeba vlak.

Čtěte také: Co hrozí při výbuchu sopky?

Současně vypustí do atmosféry 53 g CO2. Cyklistika je totiž podle průzkumu portálu SportCentral nejoblíbenějším sportem v České republice a věnuje se jí více než 30 % dotazovaných. Nechává tak za sebou běh nebo fotbal. Je tedy velká šance, že i Češi budou více využívat kola na úkor aut při pohybu po městě.

V roce 2016 se emise CO2 v celé Evropské unii mírně snížily, jak vyplývá z předběžných odhadů zveřejněných Eurostatem. Tento pokles představuje 0,4 procent a největší podíl na tom měly Malta (-18,2 %), Bulharsko (-7 %) a Portugalsko (-5,7 %). Většina zemí EU však bohužel zaznamenala růst emisí tohoto nejvýznamnějšího skleníkového plynu. Česká republika patří v Evropské Unii k průměru. Oproti loňskému roky se emise snížily o 0,7 % a na celkovém množství vypouštěných spalin jsme se podíleli 3 %.

Kyselé deště

Ačkoli je vědecky prokázána přítomnost kyselých dešťů již v polovině 19 století, až do 60. let minulého století nebyly považovány za ekologický problém. Kyselé deště vznikají především chemickými reakcemi v atmosféře mezi jednotlivými škodlivinami (populanty), zejména mezi oxidem siřičitým a oxidy dusíku pocházejícími z průmyslu a automobilové dopravy.

Lesy ve vyšších nadmořských výškách jsou více zranitelné kyselými dešti, jež ničí jejich listy či jehlice, a kvůli okyselené půdě hynou i další rostliny.

tags: #sopky #jako #zdroje #znečištění #ovzduší

Oblíbené příspěvky:

• Recyklace přírodních textilií
• Emisní limity pro Yamaha 125 Majesty
• Univerzální teplotní klimatický index
• Digitální dotace pro české podniky
• Více o ekologických krabičkách