Stav ohrožení a přepadení: Definice a právní aspekty

Tento článek se zabývá definicí trestného činu loupeže a konceptem krajní nouze v českém právním systému. V praxi někdy dochází k nesprávné právní kvalifikaci, kdy je za loupež považováno jednání pachatele naplňující reálně skutkovou podstatu jiného trestného činu.

Loupež: Definice a rozdíly od jiných trestných činů

Dle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platí: „Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let“.

Trestný čin loupeže bývá v některých případech zaměňován s krádeží. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v použití násilí (resp. pohrůžky), které je v případě loupeže použito ještě před zmocněním se cizí věci, zatímco u krádeže není použito buď vůbec, nebo teprve poté, co si pachatel cizí věc přisvojí (a násilí použije, aby si věc uchoval).

Za násilí zde přitom není považováno např. neočekávané vytrhnutí věci z ruky a přisvojení si cizí věci tímto způsobem proto není považováno za loupež, ale krádež. Na druhou stranu pokud se pachateli takto věc vytrhnout nepodaří a přikročí např. k bití poškozeného, aby věc získal, jedná se již o loupež.

Loupež má rovněž blízko k vydírání. Toho se pachatel dopustí v případě, že poškozenému hrozí násilím, které by se mělo uskutečnit teprve v budoucnu. Loupež lze spáchat i tak, že pachatel se násilím anebo hrozbou bezprostředního násilí proti jinému zmocní cizího motorového vozidla s úmyslem užívat jej pouze přechodně.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

V případě všech tří výše uvedených trestných činů je ve srovnání s loupeží zákonem stanovena nižší trestní sazba.

Z pohledu pachatele se v některých případech může zdát, že nemohl být spáchán trestný čin, pokud poškozenému nezpůsobil fyzickou újmu a zároveň nedošlo k násilnému odebrání věci. Judikatura je však poměrně striktní.

Nejvyšší soud vyslovil: „O zločin loupeže, na který je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, se může jednat i v případě, že pachatel nezískal od poškozené osoby žádnou věc a ani ji nezpůsobil žádná zranění. Ani poněkud menší intenzita, s jakou pachatel naplnil formální znaky citovaného zločinu, totiž nevylučuje závěr o společenské škodlivosti takového činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.“

Loupež lze spáchat i v případě minimální intenzity násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Poškozený nemusí klást žádný odpor (např. je-li si vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele).

Pohrůžka násilím dokonce ani nemusí být pachatelem výslovně pronesena a postačit tak může i konkludentní jednání, dává-li pachatel zároveň poškozenému najevo, že k výkonu násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (např. uchopením zbraně).

Čtěte také: Doporučení pro zlepšení ovzduší

Na druhou stranu však nelze použít nástroje trestního práva proti všem jednáním, která formální znaky trestného činu loupeže naplní. Uvažovat lze zejména o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zde připadá v úvahu zejména posouzení jednání jako spáchání přestupku.

V případě loupeže se může v závislosti na okolnostech věci jednat o přestupek proti občanskému soužití. Rozdíl mezi trestným činem a přestupkem představuje „obecně řečeno míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty. Společenská nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být alespoň vyšší než nepatrná, zatímco přestupkem může být i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné.“

Argumentace o spáchání „pouhého“ přestupku tak bude mít nízkou šanci na úspěch např. v případě, kdy pachatel použije proti poškozenému střelnou zbraň.

V souvislosti s trestným činem loupeže Nejvyšší soud judikoval, že je třeba zohlednit např. duševní stav, v němž se pachatel dopustil protiprávního činu i to, jak poškozený vnímal a pociťoval jednání pachatele a jaký k němu nakonec zaujal postoj.

Specifickou kategorií případů jsou pak situace, kdy se pachatel pomocí násilí, resp. pohrůžkou bezprostředního násilí domáhá svého práva. Obecně je třeba posoudit, zda jednání pachatele odpovídá „běžné“ loupeži, jak ji chápe Nejvyšší soud: „Typická forma trestného činu loupeže se vyznačuje tím, že pachatel přepadne poškozeného, ke kterému jinak nemá žádný bližší vztah, a násilným způsobem nebo pod pohrůžkou přímého násilí mu odebere nějakou věc nebo ho donutí k jejímu vydání, a to se zištným motivem opatřit si pro vlastní potřebu nějaké prostředky, zpravidla peníze či cennosti, ale i jiné věci k uspokojování vlastních potřeb, ke zpeněžení apod.“

Čtěte také: Legislativa stavu ohrožení

Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe by mělo být zváženo např. v případě, kdy se pachatel násilím domáhá vrácení své dlužné částky.

Krajní nouze: Okolnost vylučující protiprávnost

Krajní nouze je jednou z okolností vylučující protiprávnost. Jde o okolnosti, které způsobují, že jednání, které by normálně bylo považováno za protiprávní (například trestné nebo přestupkové), není v této konkrétní situaci považováno za nezákonné. Nejedná se přitom jen o nějakou fyzickou činnost, ale například i o využití cizího majetku.

Představme si například situaci, kdy člověk vylomí dveře, aby se dostal do zamčeného bytu. Normálně by se jednalo o trestný čin vloupání. Co když ale v autě vidíte spící dítě, venku se teploty blíží k třicítce a kolem ani noha? V tomto případě vám to s největší pravděpodobností projde. Jedná se totiž o krajní nouzi.

Rozdíl mezi krajní nouzí a nutnou obranou

Nutná obrana je oprávněné použití síly nebo jiného obranného prostředku k ochraně sebe, jiné osoby nebo majetku před bezprostředním neoprávněným útokem. Tento zásah je tedy odpovědí na aktuální nebo hrozící útok.

Hlavním rozdílem je tedy to, že nutná obrana reaguje na útok (aktivní jednání jiné osoby), zatímco u krajní nouze se nejedná o útok, ale obecně jakékoli bezprostřední nebezpečí, které může být způsobeno např. živelní katastrofou.

Na rozdíl od nutné obrany, kde se předpokládá, že obránce může zvolit (takřka) jakýkoliv prostředek, který útok rychle, efektivně a definitivně odvrátí, v případě krajní nouze je zákon o něco přísnější. Na jednající osobu je kladen větší nárok v tom smyslu, že by se měla v prvé řadě snažit odvrátit nebezpečí jinak. Pokud tedy je možné zvolit v danou chvíli bez větších potíží například útěk, jednání v krajní nouzi se vám nemusí uznat.

Podmínky krajní nouze

Jak už jsme zmínili, krajní nouze je stav, kdy osoba spáchá jinak trestný čin nebo přestupek za účelem odvrácení nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému zákonem, a nemá možnost tento čin odvrátit jiným způsobem. Odvracení nebezpečí, které hrozí některému ze zájmů chráněných trestním zákoníkem - toto nebezpečí může mít různé příčiny jako vichřice, požár, působení různých strojů či mechanismů, útok zvířete (nepoštvaného člověkem).

Zákon tedy vyžaduje, aby nebezpečí bylo takové povahy, že není čas nebo možnost přivolat pomoc nebo čekat na záchranu jinými legálními prostředky. O krajní nouzi se tak bude jednat třeba v případě, kdy vyjdete do lesa na procházku a najednou na vás zaútočí rozzuřený pes. V okolí není nikdo, kdo by vám mohl pomoci, a nemáte možnost utéct nebo se ukrýt. Jediným způsobem, jak se zachránit, je použít kámen, který najdete na zemi, a psa jím udeřit.

Kdy by se však o krajní nouzi nejednalo je třeba v případě, že váš soused chová agresivního psa, který vás již v minulosti pokousal. Vždy je třeba zvolit takové prostředky, které vyvolají co nejmenší škodu. Způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo dokonce ještě závažnější než ten, který hrozil - hrozí-li mi pokousání lýtka od drobného psa, pak jej nemohu například usmrtit.

Představte si, že se nacházíte v lese. Ztratili jste se, nemáte u sebe telefon a bloudíte už dva dny. Nemáte u sebe žádné jídlo a vodu a cítíte, že jste dehydrovaní a vysílení. Po delší době hledání narazíte na opuštěnou chatu. Normálně by se jednalo o vloupání a neoprávněné užití cizí věci (potravin a vody). Vaše jednání by ale bylo posouzeno jako jednání v krajní nouzi.

A teď se představte další situaci - Ztratili jste se, nemáte u sebe telefon a bloudíte už dvě hodiny. Nemáte u sebe žádné jídlo a vodu. Narazíte však na vodní pramen s pitnou vodou, vedle kterého stojí opuštěná chata. Toto jednání by nebylo posouzeno jako jednání v krajní nouzi. Nebylo zde totiž žádné reálné a bezprostřední nebezpečí, které by ospravedlnilo váš čin (za dvě hodiny na dehydrataci opravdu nezemřete).

Závěr

Krajní nouze a nutná obrana představují klíčové právní instituty umožňující jednat protiprávně v situacích naléhavého nebezpečí. Zatímco nutná obrana je reakcí na bezprostřední útok, krajní nouze se týká situací, kdy jednání není odpovědí na útok, ale na jiné bezprostřední ohrožení života, zdraví nebo majetku.

Znalost svých práv nikomu nemůže uškodit. V dnešní době instituce přistupují ke každému zcela jednoduchým výrokem. A sice, že neznalost zákona neomlouvá. Nemusíte být právníkem, ale pojem krajní nouze a nutné obrany by měl znát každý občan. Po celém světě denně nastávají situace, kdy se obyčejný občan musí v mžiku rozhodnout, jestli je právo na jeho straně. Pokud vezmete zákon takzvaně do svých rukou, můžete výrazným způsobem omezit či přímo ohrozit práva druhé osoby, což je v dnešní demokratické společnosti nepřípustné. Musíme brát na vědomí, že každý občan má svá práva, ale zároveň i své povinnosti.

tags: #stav #ohrožení #přepadení #definice

Oblíbené příspěvky:

• Kontrola emisí: Proč je důležitá?
• Příroda na zeď do ložnice
• Land Art a děti: Inspirace z přírody
• Tipy pro výběr odpadkového koše
• Význam Charty ochrany přírody