Šumava: Převládal vždy smrk nebo ne?

27.11.2025

Převládal na Šumavě vždycky smrk nebo nikoliv? Informace o složení šumavských lesů sahají, díky sedimentům z ledovcových jezer, až ke konci doby ledové.

Rozbory pylových záznamů z těchto sedimentů říkají, že po odtátí ledovců se na Šumavě vyskytovala step až lesostep s křovisky vrb či borovic. Následně se sem doslala líska, jako hlavní dřevina, kterou zhruba před 8000 lety prakticky plně nahradil smrk.

Asi před 5000 lety smrkovou jednolitost narušil buk a jedle. Nejvýraznější namíchání těchto tří dřevin nastalo na samém začátku prvního tisíciletí, kdy smrku bylo jen asi 55 procent, ale stále převažoval. Tehdy bylo v Evropě klimatické optimum s vysokými teplotami.

Následně se jeho početnost v šumavských lesích opět zvyšovala a během několika století jeho podíl na Šumavě dosáhl 70 procent. Což potvrzuje ve svých záznamech i lesník Josef John ve druhé polovině 19. století.

„Z popisů konce 18. a začátku 19. století vyplývá, že na celé Šumavě v pralesích převažoval smrk. John to popsal krásně v roce 1870. Rozdělil původní pralesy na tři skupiny. Horské smrčiny - nad 1150 metrů nad mořem, kde nerostlo nic jiného než smrk, většinou řídce.

Čtěte také: Síť environmentálních poraden

Všechna mokrá, vodou ovlivněná stanoviště, kde rostl také jenom smrk a potom sušší, živnější stanoviště středních svahů, kde byly pralesy smíšené pod 1150 metrů nad mořem, ale i tam převažoval smrk. Jemu vycházelo, že smrk tam má padesát procent, jedle třicet a buk dvacet - průměrně.

A i podle těch ploch, které byly změřené, to vychází, že byla místa, kde buku bylo 66 procent. Ale kousek vedle, stejné stanoviště a smrku bylo 66 procent. Takže v těchto smíšených porostech se to točilo nějakou vlastní dynamikou, ale vždy smrk převažoval," popisuje ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Pokud propočteme, že v nejvyšších oblastech Šumavy, v podmáčených lokalitách bylo 100 procent smrku a v těch ostatních pouze 50 procent, je jasné, že zastoupení smrku v šumavských lesích bylo okolo 70 procent. V současnosti je poměr smrku v šumavských lesích prakticky stejný - 75 procent.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, i v některých částech Šumavy se původně smrkové porosty v určitou chvíli mění na pestřejší les, kde převládají třeba jedle nebo buky.

„Smrk vždy podléhal disturbancím - vichřici, kůrovci. A vždy docházelo k nějakým oscilacím, výkyvům. V okamžiku, kdy kůrovec pozabíjí většinu smrku v tom území, tak dočasně v tom území začne dominovat to, co to přežilo - buky a jedle.

Čtěte také: Odpovědné nakupování pro ekologické poradny

Ale smrk to během let dožene a převáží. Tohle popsal pan Antonín Klečka ve studii někdy z roku 1934, kdy vyloženě vyzkoumal v oblasti Kamenné Lhoty, že buk má stále tendenci dělat podrost a připravovat se na situaci až smrk umře a chopit se vlády. Ale smrk natolik stačí osít a zapracovat své semeno pod ten buk, že během padesáti nebo sto let buk přeroste a zase vytvoří čistě smrkovou korunovou úroveň," dodává Pavel Hubený.

Tedy staré záznamy lesníků, ale také pylové záznamy v tisíce let starých sedimentech ledovcových jezer, nám ukazují, že na šumavské lesy nelze pohlížet pouze jako buď na smrkovou monokulturu vytvořenou člověkem, nebo čistě smrkové, byť původní lesy.

Šumavské lesy jsou totiž v každém okamžiku dynamické a člověk v nich mnoho nezmění. Ale kůrovec zde své stopy, i když v menší míře, zanechával stále, stejně jako řada orkánů. Výsledkem je, že čtvrtinu bezzásahového území národního parku (k roku 2019 cca 18 000 ha) tvořily porosty s odumřelými stromy.

Na bezlesí a rašeliniště připadlo zhruba 22 % a zbývajících 53 % na různě staré porosty s převahou smrku. Posledních devět tisíc let na Šumavě vládne smrk (Carter et al., 2018; Svobodová et al., 2001). Vládl a vládne navzdory tomu, že za tuto dlouhou dobu zažil řadu disturbancí.

Po svém minimu kolem přelomu letopočtu (45-55 % smrku) opět nastoupil a kolem roku 1500 se dostal zhruba na současnou úroveň. Centrální Šumava byla tehdy prakticky pustá, změna druhové skladby tedy nemohla být způsobena člověkem.

Čtěte také: Ekologické poradenství v ČR

Stejně tak v té době člověk nemohl ovlivnit pokles zastoupení buku a jedle (sklárny přišly později). Ještě v polovině 19. století představovaly původní pralesy významný podíl lesní půdy dnešního národního parku a i ty byly podle dobových popisů převážně smrkové (Kruml, 1964, 1968; Mayer, 2013; Ministr, 1963, 1969, 1964; Saitz, 1898).

Odpověď na otázku, zda se přece jen poslední dobou vládnoucí pozice smrku pod tlakem změny klimatu neotřásá, jsme hledali v porovnání druhové skladby stromového patra (všechny stromy s kmenem silnějším než 7 cm v prsní výšce) a zmlazení dřevin (všechny dřeviny od 10 cm výšky do průměru kmene 6,9 cm v prsní výšce) na trvalých monitorovacích plochách založených v rámci projektu Biomonitoring, v území, které je v Národním parku Šumava od roku 2007 ponechané přírodním procesům.

Významná část tohoto území byla v době měření buď už poznamenaná velkou disturbancí (vytěžené a zalesněné paseky, porosty vyvrácené vichřicemi nebo lesy s převážně odumřelým korunovým patrem), nebo zde právě probíhalo odumírání smrků pod tlakem gradace lýkožrouta smrkového (kůrovce).

V národním parku se zalesňovalo s výjimkou prvních zón ochrany přírody, v nichž se nachází 54 % trvalých monitorovacích ploch. Naše výsledky by tedy mohly být ovlivněny umělými výsadbami.

V území sledovaném biomonitoringem představuje smrk v korunové etáži (živé stromy) 71 %, připočteme-li souše, pak 76 %. Zmlazení tento trend nekompromisně následuje, smrk má 78 %. Buk mezi vzrostlými stromy (výčetní průměr 7 cm a více) představuje necelých 9 %, ve zmlazení také 9 %.

U obou druhů jsou však početnost a tím i podíl ve zmlazení ovlivněné výsadbami. V současné době najdeme na území národního parku celkem 350 milionů jedinců zmlazení (pokud vycházíme z průměrné hustoty zmlazení 6323 ks/ha a výměry lesa 55 000 ha).

Zároveň víme, že od roku 1996 jsme v národním parku vysadili 15 milionů stromků. Měnící se klima dává tušit, že by buk měl z této změny profitovat. Měl by obsazovat vyšší a vyšší polohy a měl by se z bukových porostů šířit do okolí.

Takový trend je vskutku patrný na několika málo místech Šumavy, ale v podstatě jen tam, kde je více buku už dnes, např. kolem Českých Žlebů a na svazích Smrčiny. Bučiny (míníme tím porosty s více než padesátiprocentním zastoupením buku ve stromovém patře, nikoli vymapované bučiny potenciální vegetace) představují asi 9 % rozlohy lesů v bezzásahovém území.

Porosty s podílem buku nad 75 % najdeme v rozsahu 950-1150 m n. m., nikoli však na celém území národního parku. Jejich výskyt je maloplošný a ostrůvkovitý. Naše měření říkají, že na silné zastoupení buku v korunové úrovni reaguje nárůstem hustoty i přirozené zmlazení buku.

Hustota zmlazení buku roste s nadmořskou výškou až do 1 000 m, pak rychle klesá až k nule. Oproti smrkům buk preferuje středně sklonité svahy a vyhýbá se rovinám. Téměř chybí na pláních centrální Šumavy, ale i v inverzních údolích Křemelné či Vltavy.

Tam, kde v hlavním porostu převažují buky, se sice nejčastěji zmlazují, ale i tam jsou druhou nejčastější dřevinou ve zmlazení smrky. Území s převahou buku tvoří ostrovy nebo pásy na svazích kopců. Buk se šíří od svých zdrojů do okolí, ale intenzita jeho expanze nenaznačuje, že by v nejbližší době dokázal ohrozit dominantní postavení smrku.

A to ani po disturbanci větrem nebo kůrovcem. Smrk totiž na osvětlení dokáže reagovat velmi rychle a stává se silným a početným konkurentem. A to i v případě, kdy je smrkové zmlazení zpožděné za již odrostlým zmlazením buků.

Proti předpokladům, podle kterých je konstruována potenciální přirozená vegetace, pravděpodobně působí řada významných faktorů. Pořád máme pocit, že jsme schopni upravit druhovou skladbu umělými výsadbami. Chceme tím přírodě pomoci a více vykročit směrem k modelovanému druhovému zastoupení.

Jak jsme výše uvedli, v krajinném měřítku umělá výsadba druhovou skladbu nezměnila. Jak je to tedy lokálně? První z nich je území velmi rozsáhlé. Jde o bývalou rezervaci Modravské slatě, která byla v podstatě od roku 1996 ponechána bez těžby, ale s výsadbou ve druhých zónách.

Víme, že zde byl na konci 90. let vysázen téměř milion stromků, převážně smrků, ale i jeřábů, buků, javorů a bříz. To představuje 1 152 kusů na hektar. O patnáct let později jsme spočetli celkovou hustotu odrůstajícího zmlazení 3 165 ks/ha. Tedy zhruba trojnásobek toho, co bylo vysazeno. Smrk měl zastoupení 94 %.

Druhým územím je paseka po nahodilé těžbě východně od jezera Laka. Zde jsme počítali zmlazení 7 let po těžbě. Dnes tady najdete průměrně 5135 jedinců zmlazení na hektar a umělá výsadba, pokud by přežila všechna, by tvořila 15 % všech jedinců.

Už z toho je zřejmé, že přirozené zmlazení dominuje. Buky, jedle, olše, břízy, kleny a borovice, které ve výsadbě představovaly 47 %, ve výsledné hustotě zmlazení dosahují pouhých 5 %.

Třetím územím je paseka u Lenory. Celková hustota zmlazení je 5900 ks/ha. Vysázeny byly buky (70 % výsadeb), jedle (28 %) a jilm horský a javor klen (dohromady 2 %). Když jsme na plochách hodnotili původ konkrétních jedinců, zjistili jsme, že podíl přirozeného zmlazení je 80 %, umělého 18 % a zmlazení, jehož původ nelze rozpoznat, 2 %.

Ačkoli se sem nesázel žádný smrk, jeho hektarová hustota dosahuje hodnoty 891 ks/ha a má podíl 15 %. Na pasece se nacházejí i tři velkoplošné oplocenky různého stáří (2010, 2012 a 2019).

Zdá se, že platí pravidlo, čím starší oplocenka, resp. čím delší doba od vytěžení plochy, tím větší podíl je v ní smrků. Jedle má podíl 12 % a buk 5 %. Zcela dominují dřeviny, které jsme nesázeli, např. jeřáb, který pochází pouze z přirozeného zmlazení, představuje 42 %.

Ukazuje se, že na zalesňovaných pasekách má umělá obnova podíl mezi 15 až 40 %. Pravda, nesázíme v tak vysokých hustotách, jako by tomu bylo v hospodářských lesích. Tedy kolem 3000 až 5000 sazenic na hektar.

Nabízí se otázka: Není to takto vlastně s většinou šumavských lesů? S těmi vytěženými a uměle zalesněnými porosty, v nichž převažuje smrk? Není právě výrazná dominance přirozené obnovy nad obnovou umělou vysvětlením oné konzervativnosti druhové skladby? Tedy neustálé převahy smrku?

Podmáčená smrčina na Ptačím potoce. Zmlazující se smrky snáze přežívají na padlých kmenech. Aktuální dominantní postavení smrku v šumavském národním parku je v překvapivém souladu s popisy lesů uváděnými v historických průzkumech přirozených lesů z přelomu 18. a 19. století.

Zdejší vysoký přirozený podíl smrku ve stromovém patře byl popsán i v průběhu 19. století a na počátku 20. století a byl doložen výzkumem pralesů v průběhu 20. století. Navzdory tomu, že smrk je na Šumavě autochtonní dřevinou, tak jej stále někteří autoři považují za expanzivní domácí druh a také za největší hrozbu pro přirozenou lesní vegetaci.

Upozorňují na skutečnost, že je obtížné identifikovat autochtonní šumavské populace smrku od těch, kterými Šumavu obohatilo lesnické hospodaření. V Bavorském lese nedávno provedli rozsáhlou genetickou studii (Opgenoorth & Heer, 2015), jejíž datový základ představuje pravděpodobně největší sadu populačně-genetických dat o smrku.

Porovnávali variabilitu smrků z různých nadmořských výšek Bavorského lesa. A výsledek? Není možné geneticky odlišit horské smrky od těch nížinných. Žádná jednoznačně horská autochtonní populace smrku neexistuje!

Stejně tak v té době člověk nemohl ovlivnit pokles zastoupení buku a jedle (sklárny přišly později). Ještě v polovině 19. století představovaly původní pralesy významný podíl lesní půdy dnešního národního parku a i ty byly podle dobových popisů převážně smrkové (Kruml, 1964, 1968; Mayer, 2013; Ministr, 1963, 1969, 1964; Saitz, 1898).