Strach z klimatických změn a jeho dopad na psychiku

Cítíte se zahlceni zprávami o klimatické krizi? Nejste v tom sami. Environmentální úzkost dnes zažívá čím dál více lidí, zejména ve věku 20 až 40 let. Co za tím stojí, jak na naši psychiku působí nepříznivé zprávy o stavu planety a jak se s tím dá účinně pracovat?

Dnešní svět čelí bezprecedentním změnám. Extrémní počasí, požáry, sucha a tání ledovců se stávají každodenní realitou. Z odborného pohledu se environmentální krize dotýká nejen ekologie, ale i psychologie, sociologie a ekonomiky.

Co je environmentální úzkost?

O globálním oteplování a hrozící klimatické krizi vědci vědí minimálně od šedesátých let 20. století. Kvůli ropné lobby, hlasitým klimatickým popíračům, celospolečenskému optimismu vůči nekonečnému růstu ekonomiky osmdesátých a devadesátých let i kvůli prostým obranným mechanismům naší psychiky jsme ale dlouho žili v popření reality i svých strachů z ní. Potlačené emoce před pár lety konečně začaly masivněji probublávat ven.

Podle psychologů je environmentální úzkost přirozenou reakcí na existenciální hrozbu - podobně jako úzkost při jiných krizích. Environmentální distres nefiguruje v diagnostických manuálech psychických onemocnění, nicméně v roce 2018 Americká psychologická asociace ve své zprávě jasně pojmenovala psychologický fenomén ekologické úzkosti jako „chronický strach z environmentálního kolapsu vycházející z klimatických změn, které jsou podle všeho neodvratné, a spojený s obavami o budoucnost a životy dalších generací“.

Přesnějším pojmenováním jevu je podle sociálního ekopsychologa Jana Krajhanzla „environmentální distres“, zahrnující všechny náročné a nepříjemné projevy dopadů klimatické krize na naše mentální zdraví. Ale oba termíny, jak poznamenává sociální ekopsycholog Jan Krajhanzl, nadreprezentovávají jeden druh emoce a ty ostatní trochu nechávají stranou.

Čtěte také: Schizofrenie a pocity ohrožení

Jde o celou řadu emocí, většinou směs strachu, hněvu, pocitů viny, bezmoci, zoufalství nebo vyčerpání. Lidé mohou prožívat podobné pocity jako při posttraumatické stresové poruše. Stejně jako traumatizující situace, kterou neumíme zvládnout, je klimatická změna něco ohrožujícího, co jedinec nedokáže ovlivnit a kontrolovat.

Proto byl zaveden pojem pretraumatická stresová porucha, jejímiž příznaky jsou úzkost, vyhoření, spánkové poruchy nebo ztráta smyslu života, tvořící živnou půdu pro další psychické potíže nebo závislosti. Například kognitivně-behaviorální terapie rozpoznává, že opakované vystavování se negativním zprávám může posilovat bezmoc a vede k tzv.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Podle dostupných studií zažívá environmentální úzkost stále větší procento populace, především mezi mladými lidmi. Studie ukazují, že lidé ve věku 20-40 let čelí specifické kombinaci stresorů: jsou v aktivní životní fázi, kdy řeší kariéru, rodinu a budoucnost. Úzkost mohou spouštět různé faktory - alarmující zprávy v médiích, osobní zkušenosti s přírodními katastrofami či pocit, že jednotlivé úsilí nemá větší dopad.

Psycholožka Julie Haasová upozorňuje, že problémem je i tzv. informační zahlcení: „Lidé chtějí být v obraze, ale zároveň nenacházejí prostor na zpracování emocí, které s sebou nové informace nesou.

Čerstvá česká studie přináší podobná data, v celé věkové škále 60 procent lidí očekává, že dnešní děti budou žít v horším světě, než je ten náš. Podle amerického průzkumu z roku 2018 se téměř 70 procent lidí ve Spojených státech obává změny klimatu a přibližně 51 procent se cítí „bezmocně“.

Čtěte také: Aktuální problémy: Děti a ekologie

Proč nejednáme?

Média o klimatu informují pilně, ovšem může se zdát, že zprávy padají do černé díry. Zahlcování fakty, vyvolávání strachu či pocitů viny při zvědomění vážnosti situace nefunguje a lidé radši strkají hlavu do písku. Je to totiž pohodlnější.

Jak popisuje Jan Krajhanzl: „Lidé reagují na klimatické problémy de facto iracionálně (...). Mají pocit, že se jich dopady globálních klimatických změn netýkají, nebo si myslí, že se budou dít až v daleké budoucnosti.“ Obranné mechanismy ega nás tím chrání před stresem, zraněním, paralyzujícími obavami.

Psychika mnohých lidí automaticky sahá k bagatelizaci - „aspoň tu bude tepleji a můžeme pěstovat pomeranče“ -, racionalizaci - „jako jednotlivec stejně nic nezmůžu, tak proč bych neletěl na dovolenou“, ignoraci nebo rovnou popření. V případě klimatické krize nám ale obrany dělají trochu medvědí službu, brání nám prozřít a podnikat racionální kroky.

Neradi také měníme zaběhlé způsoby a standard života kvůli tak abstraktní, nehmatatelné a vzdálené „nepříjemnosti“, jako je změna klimatu. Problémy všedního dne - dovézt děti do školy a co nejlevněji nakoupit potraviny, byť jsou dovážené přes půl světa - jsou naší psychice bližší.

Jak se s environmentální úzkostí vyrovnat?

V současné psychologii už panuje shoda na tom, že prožívat zúzkostňující strach z klimatické krize není patologie. Terapeuti by měli brát obavy klientů z dané situace vážně a nezlehčovat je anebo „nepředpokládat, že jde o dysfunkci duševního zdraví nebo že je člověk trpící ekologickou úzkostí nějak nemocný“, jak píše psychoterapeutka Linda Buzzell. Cílem psychoterapie není klienta z environmentálního žalu „vyléčit“, ale pomoci mu jeho pocity prožít, integrovat a možná - pokud je to v souladu s jeho aktuální kapacitou - je přetvořit v aktivitu a novou sílu.

Čtěte také: Strach z Prázdnoty v Literaturě

Svěří-li se klienti s klimatickým distresem, téma bezpečí bude jedno z těch, které bychom neměli minout. Je klíčové uznat, že klientovy pocity jsou přirozenou a platnou reakcí na ekologickou krizi, které čelíme.

Terapeut sám by měl prozkoumat, jak se ke klimatické krizi staví, zjistit, jestli mu jeho vlastní obranné mechanismy nebo nepříjemné pocity nebrání se na klientovo téma autenticky napojit. Ostatně snad každý z nás o kácení lesů, plastech v mořích a klimatických katastrofách z médií slyšel a může sondovat, jaké pocity v něm děsivé scénáře budoucnosti vyvolávají a nakolik si své strachy uvědomuje, či je spíše potlačuje, aby byl schopen dál fungovat.

Klimatická krize zve do terapie i další obří existenciální témata, která sdílíme všichni: nejistotu nebo vyrovnání se s naší vlastní smrtelností. V případě klimatické krize se může zdát, že jednání jednotlivce nemá žádný vliv, což nás může demotivovat a od jakékoli akce odradit.

Do psychoterapeutického procesu se tak hodí zahrnout hledání, jak můžeme k lepší budoucnosti sami malými krůčky přispět. Terapeut možná zkusí pátrat, jak se klient může propojit s ostatními a obnovit komunitní vazby. Klient se může zamyslet, zda mu dává smysl se účastnit městského zahradničení, založit nějaký sousedský spolek nebo třeba pomoci ve škole zajistit svod na dešťovou vodu - jakýkoli aktivní krok může být léčivý a zmocňující. A pro klima užitečný.

Jak pomoci dětem?

Děti a mladiství mohou být obzvláště citlivou, a tím pádem i rizikovou skupinou. Klimatická změna a proměna životního prostředí v okolí, kde se pohybují od malička, se jich může bezprostředně dotýkat. Budou jí čelit naplno a právě na nich bude v budoucnu záviset, jak se s ní vypořádají (pokud to my nestihneme). Dostali do rukou problém, který nezpůsobili.

Klíčové je brát emoce dětí a dospívajících v potaz, nezlehčovat je a nebrat je na lehkou váhu. Sami se emocí často bojíme, protože nevíme, co s nimi. Raději jim proto nevěnujeme pozornost a doufáme, že přejdou nebo že jejich zdroj sám zmizí.

Potlačené a nezpracované emoce mohou mít negativní vliv na dlouhodobý psychický i fyzický stav dítěte, ale mohou také bránit hledání zdravé reakce a vhodných řešení. Jak už jsem zmínila, na děti a mladé lidi doléhají emoce ve vztahu ke klimatické změně ve větší míře. Není divu. Oni budou na změněné planetě žít. Předáváme jim do rukou nelehký úkol vypořádat se s celou klimatickou situací.

Je tedy správné děti a mladistvé informovat o tématech, které s environmentálními tématy a změnou klimatu souvisí? Není lepší je těchto negativních zpráv ušetřit? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Pokud bychom chtěli vychovávat takzvané „skleníkové děti“, děti odtržené od přírody a od toho, co se kolem nás děje, mohlo by to být řešení. Povede ale k tomu, že až budou dospělé a bude třeba, aby tomuto, nebo jakémukoliv jinému problému čelily, nebudou vědět jak.

Pokud ale dítě s něčím takovým přijde, můžeme s ním celou situaci probrat způsobem, díky kterému jí porozumí. Klíčové je, aby dítě mohlo sdílet své pocity a abyste jeho pocity brali vážně. V ideálním případě zkuste společně najít něco, co můžete udělat pro to, abyste dopad probírané skutečnosti snížili.

Důležité je také učit děti a mladistvé pracovat s informacemi - informace správně třídit a vyhodnocovat, dávat si je do souvislostí. Na emoční rovině umět pracovat se svými emocemi - pojmenovat, jaké pocity ve mně daná situace vyvolává, a dovolit si je projevit. Získat schopnost nenechat se zahltit, ale dát jim potřebný prostor a využít je jako motor pro následnou změnu.

Velký vliv hraje osobní nastavení a psychická odolnost dítěte či mladistvého. Základem je vytvořit bezpečný prostor pro pojmenování emocí a ukázat dětem, jak emoce zpracovat.

Děti a mladiství potřebují pochopení a přijetí. Potřebují cítit, že jejich pocity jsou legitimní, a že v tom nejsou sami. Potřebují rozvinout své vnitřní zdroje a hledat odpovídající řešení.

Praktické rady pro rodiče i učitele

• Sdílejte a naslouchejte.
• Diskutujte a nezlehčujte ničí prožitky.
• Předávejte myšlenku, že emoce dítěte jsou legitimní.
• Zdůrazněte příběhy s dobrým koncem kdysi zavrhované jako beznadějné sny (zrušení otroctví, volební právo žen atd.).
• Ukazujte na příkladech, že se lidé pokoušejí problém aktivně řešit.

Před samotným otevřením tématu s dětmi je užitečné reflektovat vlastní prožitky a emoce, které se dospělému člověku v souvislosti s tématem vynořují. Stejně důležité je na závěr aktivit společně zhodnotit, co zúčastněným přinesly a jak se cítí.

Samozřejmě spolu s pobytem v přírodě, pohybem a dostatečnou hygienou co se týče přísunu informací a sociálních sítí. Vystavení psychické zátěži z environmentálního žalu může být u dětí i dospělých nejen příčinou utrpení, ale také potenciálním zdrojem růstu a zrání, a to jak na individuální, tak na komunitní a celospolečenské úrovni.

Jak informovat o klimatických změnách?

Podle ekopsychologa Jana Krajhanzla má zásadní roli pro vnímání okolního světa způsob, jakým se o klimatických změnách informuje. Upozorňuje, že téma je psychologicky velmi složité a je potřeba brát v potaz celou řadu psychologických mechanismů, které tu působí.

„Jedna zásadní věc je nepopisovat jenom ten problém, ale zároveň říkat, co každý člověk může pro tu věc dělat. To mimochodem neznamená jenom spotřebitelské chování, úplně stejně to může být občanská angažovanost,“ říká.

Dále by se podle Krajhanzla média němela soustředit na běžným lidem vzdálené problémy, jaké mají třeba tichomořské ostrovy nebo lední medvědi, ale spíše na to, jak probíhají změny klimatu na „našem dvorku“. „Odborníci zabývající se klimatem a suchem potvrzují, že klimatická změna je tady a teď a probíhá třeba i v České republice,“ dodává.

Environmentální úzkost je skutečným fenoménem naší doby. Nebojte se být aktivní a zkuste svůj strach proměnit v motivaci ke změně.

tags: #strach #z #klimatických #změn #psychika #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Kožené zimní boty do přírody – recenze
• Environmentální studia na UPOL
• Klasifikace cenných papírů podle subjektu emise
• Pokuty za nesprávnou likvidaci odpadu
• Metody recyklace vody