Pojetí přírody ve středověké filosofii

Filozofie je systematické studium základních otázek existence, poznání, hodnot a myšlení. Tato disciplína formovala evropskou civilizaci od antiky a ovlivnila všechny oblasti kultury včetně politického uspořádání, práva a ekonomie.

Mezi základní filozofické disciplíny patří:

• Ontologie - obecně nauka o bytí - Co to znamená „být“?
• Gnoseologie - teorie poznání - Jak poznáváme? Co je poznání?
• Filozofická antropologie - obecně nauka o člověku - Kdo je to člověk? Jaké je jeho postavení ve světě?
• Poietika - nauka o lidské tvořivosti.

Mezní filosofické disciplíny vznikly vždy, když došlo k oddělení nové vědy od filosofie (např. fyziky - hmota, energie, pohyb, prostor, čas, zákonitost atp.).

Další otázky, kterými se filozofie zabývá:

• Je jsoucno schopno přeměn a vývoje?
• Kdy je poznání možné?
• Jak jsou věci poznatelné?

Materialisté - základem světa je hmota. Objektivní idealisté - duchovní základ světa existuje nezávisle na nás, našich myšlenkách a našem prožívání. Subjektivní idealisté - bytí je odvozeno z našeho vědomí, naše vědomí formuje realitu. Dualismus - základ světa je tvořen dvěma neslučitelnými a na sebe nepřevoditelnými principy. Pluralismus - existuje více bytných principů.

Čtěte také: Živá příroda a filosofie

Možnosti poznání:

• Empirismus - poznáváme ze zkušenosti.
• Racionalismus - principy a zásady poznání jsou našemu rozumu vrozené.

Historický vývoj filozofického myšlení

Počátky filozofického myšlení v českých zemích souvisí se založením pražské univerzity roku 1348 Karlem IV. Artistická fakulta, kde se vyučovala filozofie, byla přípravkou pro vyšší fakulty. Studoval se zde Aristoteles, jehož spisy tvořily základ středověké scholastiky.

Husitská epocha přinesla originální filozofické myšlení. Jan Hus byl ovlivněn realismem Johna Wyclifa a rozvinul koncepci pravdy jako nejvyšší hodnoty. Jeho filozofie spojovala teoretické myšlení s praktickou etikou. Jeroným Pražský přinesl do Čech vliv oxfordské filozofie.

Renesance a humanismus přinesly nové filozofické proudy. Jan Blahoslav z Jednoty bratrské rozvinul filozofii výchovy a jazykovědu. V rudolfínské Praze působili hermetičtí filozofové, alchymisté a kabalisté. Tycho Brahe a Johannes Kepler zde vytvářeli novou přírodní filozofii.

Baroko znamenalo návrat scholastické filozofie v jezuitském podání. Rodrigo Arriaga vyučoval na pražské univerzitě aristotelskou filozofii. Proti tomu stál Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, který vytvořil originální pansofickou filozofii.

Čtěte také: Environmentální etika

Osvícenství přineslo do českých zemí racionalismus a empirismus. Bernard Bolzano vytvořil originální logiku a filozofii vědy, která předběhla analytickou filozofii 20. století. V 19. století se rozvíjel herbartismus na pražské univerzitě.

Tomáš Garrigue Masaryk spojil filozofii s politikou a vytvořil koncepci humanitní demokracie. Jeho realismus ovlivnil českou filozofickou tradici až do 20.Středověká scholastika dominovala na univerzitě do husitství. Spor mezi realismem a nominalismem měl v Praze specifickou podobu. Realisté věřili v objektivní existenci obecných pojmů, nominalisté je považovali za pouhá jména. Tento spor měl praktické důsledky v teologii i politice.

Renesanční humanismus přinesl zájem o antickou filozofii, především Platóna a stoiky. Vznikla filologie jako filozofická disciplína. Novověká filozofie se zabývala problematikou poznání a metody. Racionalismus zdůrazňoval rozum, empirismus zkušenost. Pozitivismus Augusta Comta našel odezvu v českém prostředí díky důrazu na vědu. Herbartismus dominoval pedagogice a psychologii. Masarykův realismus spojoval pozitivistickou metodu s etickým idealismem.

Fenomenologie Jana Patočky představovala originální příspěvek české filozofie světovému myšlení.

Pojem přírody ve filozofii

Příroda - chápe se ve dvou významech:

Čtěte také: Environmentální Filosofie: Podrobný Přehled

• Jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír.
• Jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace).

V evropských jazycích mají výrazy odpovídající českému „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit českým slovem přirozenost, tj. povaha věci.

Příroda vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje přírodu cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka.

Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k přírodě. Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejména zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ). V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přírodním prostředím.

V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejm. pak ve 20. st. byl do krajnosti doveden vztah k pozemské přírodě jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů. Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k přírodě daný úctou k řádu přírody, jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k přírodě jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání přírody, průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské přírody, pro které vytvářela technické prostředky.

Počátky vytváření antického pojetí přírody jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké filozofické myšlení navázalo na antické pojetí přírody jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému.

Novověké filozofické myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení přírody jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím přírody. Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel).

Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přírodních věd přinesl důkazy o dějinné povaze přírody. Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské přírody: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat. Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v přírodě poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce.

Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské přírody, patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století. Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a přírody. Je nutné restrukturovat společenskou reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace.

Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejm. zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry. V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci přírody, zda je nutné změnit její paradigma. Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu sociologie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap.

Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution). Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Soudobé pojetí ochrany přírody je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala maximální prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací. Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přírodních zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přírodního prostředí. Ochrana přírody je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce.

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že přírodu je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty přírody a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách sociologického myšlení.

Vývoj filozofického myšlení o přírodě

Řecké filosofické školy vznikly zejména proto, že Řekům přestalo stačit vysvětlovat přírodní jevy pouze „božským záměrem“. Tyto školy jsou často děleny na „předsokratovské“, ty „po Sokratovi“ a „aristotelské“.

Milétská škola

První z nich je Milétská škola pojmenovaná podle města Milétos, které leželo v Malé Asii. Jejími představiteli jsou:

• Thales z Milétu (620 př. n. l. - 546 př. n. l.) - Zajímala ho ta část filosofie, která vykládá přírodní jevy a podstatu světa kolem nás. Přispěl zejména matematice některými poznatky, na řadě z nich ovšem spolupracoval se svými žáky. Thaletova věta je první matematická věta, která byla (podle dostupných pramenů) objevena. Svá matematická tvrzení se Thales pokoušel i dokazovat. Kromě svých matematických výsledků dále určil výšku pyramid podle délky stínu (tj. na základě podobnosti trojúhelníků), spočítal trajektorii Slunce, určil dobu rovnodennosti, předpověděl první doložené zatmění Slunce 28. 5. 585 př. n. l. na základě periody saros, kterou znal patrně z babylonské astronomie a sestavil kalendář s 365 dny, který se s určitými korekcemi používá dodnes. Určil sklon roviny ekliptiky k rovině světového rovníku a správně usoudil na příčinu zatmění Slunce; na základě toho pak určil vzájemnou velikost Slunce a Měsíce. Na základě sledování trajektorie Slunce mezi souhvězdími určil délku slunečního roku. Sestavil tabulky s předpovědí počasí a sestrojil vodní hodiny. Pravidelné záplavy Nilu se snažil vysvětlit pomocí pasátních větrů. Všiml si, že kousky jantaru (řecky elektron) po předchozím tření přitahují drobné předměty. Dále zpozoroval, že kámen z nedalekého města Magnesia pohybuje železem. Thales usoudil, že pralátkou, která tvoří základ světa, je voda a že svět je deska, která na vodě plave. Vodu zvolil za pralátku proto, že se mu na základě pozorování jevila nejvíce tvárná.
• Anaximandros (610 - 546 př. n. l.) - vycházel při popisu světa z filosofie, která připomíná čínské tao. Na jednu stranu tak zavedl jakýsi abstraktní pojem, který se blíží současnému pojetí energie, na druhou stranu předpokládá existenci látky ve čtyřech skupenstvích (tzv. „živlech“). Zemi považuje za válec, který se vznáší bez jakékoliv opory ve středu světa. Země nemůže padat dolů, protože ve světovém prostoru není určeno, kde je nahoře a kde dole. Tento přístup je geniální: Anaximandros poprvé v dějinách vědy uplatnil symetrii. Anaximandros vynalezl sluneční hodiny, nakreslil první mapu země a moří, zhotovil model nebeské klenby a zajímal se o planety.
• Anaximenes (585 - 527 př. n. l.) - považoval za pralátku a podstatu všech věcí vzduch (řecky pneuma), který představoval cosi beztvarého, neměnného a jemného, tak jako dech nebo duše. Vzduch považoval za nositele tepla. Hypotézou, že k nám vzduch přichází horký ze Slunce a ohřívá Zemi, se přiblížil pojmu tepelné záření. Tato úvaha, byť velmi nepřesná, byla na tehdejší dobu velmi pokroková. Soudil, že zhušťováním vzduchu vzniká vítr a také látky kapalné a pevné. Tvrdil, že Měsíc nevyzařuje vlastní světlo, ale je osvětlován Sluncem.
• Herakleitos (540 - 480 př. n. l.) - V dalším ionském městě (v Dresu) působil Herakleitos (540 - 480 př. n. l.), který za pralátku světa považoval oheň jakožto symbol pohybu a změny. Ze současného hlediska se jednalo vlastně o energii, která má velmi podobné vlastnosti jako Herakleitův oheň. Hlavně se zabýval lidským myšlením a chováním; díky tomu velmi kritizoval Pythagora a další své současníky.
• Anaxagoras z Klazomén (500 - 428 př. n. l.) - Posledním představitelem ionské filosofie je Anaxagoras z Klazomén (500 - 428 př. n. l.), který předpokládal, že základem světa není jedna pralátka, ale nekonečné množství malých hmotných částeček. Ty nazývá „semena věcí“ (homoimeroi) a ta byla původně smíšena v chaos a postupně se oddělovala a odlučovala. Podle něj žádná věc nezaniká a nevzniká - jen se mění na věci jiné.

Středověká filozofie

Středověká filozofie označuje tisícileté období teoretického pojmového myšlení ve střední a západní Evropě a Středomoří zhruba od pádu Římské říše (476) do začátku renesance (kolem 1470). S výjimkou několika málo myslitelů byla filozofie tohoto období v těsném spojení s křesťanskou teologií a původně pro ni byla pomocnou disciplínou. Jakkoli samozřejmě navazuje na starověkou filozofii řeckou i latinskou, hlavně platónskou a novoplatónskou, zpočátku se k ní stavěla spíše kriticky. Velkým podnětem pro rozvoj filozofie ve vrcholném středověku byla inspirace arabskou, zejména aristotelskou filozofií (aristotelismus). V diskusi s arabskými i židovskými mysliteli vznikla ve 13. století scholastika, velká syntéza křesťanské teologie, aristotelismu a novoplatonismu, hlavně pro potřebu univerzit.

Pojem „středověk“ vznikl v renesanci jako pohrdavé označení pro „temné“ období mezi antikou a renesancí samou. Toto označení snad může platit pro období 6. až 8. století, kdy se Evropa vyrovnávala se vpády nových kmenů a snažila se jen zachraňovat zbytky antické kultury. Od 8. století však začíná v umění, v písemnictví i v myšlení tzv. „karolinská renesance“ s počátky nové vzdělanosti a školství; od konce 11. století začíná období vrcholné scholastiky, která znamenala skutečný rozkvět teologické filozofie; od 13. století se setkáváme též s počátky věd.

Poslední velká postava latinské patristiky, svatý Augustin (354-430), se často řadí ke středověku, protože na něj měl velký a trvalý vliv. Tři století po jeho smrti však znamenají v západní Evropě období politického rozpadu a chaosu, kdy se jen na několika místech - většinou v klášterech - ještě pěstuje latinská vzdělanost, opisují knihy a učí. Svatý Benedikt (483-543) do filozofie jistě nepatří, a přece se o její pokračování významně zasloužil. Ovšem i mezi Germány působil už ve 4. století biskup Wulfila (311-383), který ve vyhnanství v severním Bulharsku pro ně vytvořil písmo a přeložil značnou část Bible.

Obrat začíná, až když se potomci někdejších „barbarských“ vladařů pevně usadili a s vědomím své nevzdělanosti se začali starat o obnovu latinské kultury. Nejpozději roku 785 zahájil Karel Veliký (748-814) ve své říši zásadní reformu církve, a to s důrazem na vzdělanost. Všem biskupům a klášterům nařídil, že mají zřizovat školy, a vybral skupinu učenců pod vedením Alkuina z Yorku (735-804) a pak jeho žáků Hrabana Maura a Einharda, která nejen zřídila vzorovou školu v Cáchách, ale připravila pro ni texty a dokonce i nový typ písma, karolinskou minuskuli. Vrcholnou postavou arabské filozofie byl v této době perský lékař a filozof Avicenna (Ibn Sína, 980-1037), jehož komentáře k Aristotelovi pak měly velký vliv i na Západě.

V polovině 11. století se na Západě rozvíjí reformní hnutí za vymanění církve z politického vlivu vladařů, původně vzešlé hlavně z francouzského opatství Cluny. Jeho součástí bylo oživení zájmu o římské právo, o něž se nové pojetí církevní organizace opíralo. Ke studiu práva vznikly první univerzity, na nichž se ale brzy začaly učit i teologické disciplíny a filozofie. Metodou scholastiky byla pozorná, kritická četba a komentování křesťanských, antických a později i islámských a židovských autorit a racionální diskuse, jež měla řešit rozpory mezi nimi. Svrchovanou autoritou byla sice Bible, nicméně už jedno z prvních velkých scholastických děl, „Ano a ne“ (Sic et non) Pierre Abélarda je sbírka dvojic biblických výroků, které si - aspoň na první pohled - protiřečí.

Teologické otázky: například co je teologie, zda jest Bůh, zda ho lze poznat, co o něm lze vědět, co je církev a jaké má úkoly, co jsou ctnosti a neřesti atd. a od 13. Od počátku scholastiky se řešil "spor o univerzálie", například otázka, zda „skutečný“ je člověk, anebo jen jednotliví lidé (viz realismus a nominalismus). Tato zdánlivě odtažitá otázka nabývala na významu ve sporu mezi církví a panovníky, kdo je komu podřízen a v jakém ohledu, která vystupuje do popředí zejména od 14. století.

Myšlení pozdního středověku ovlivnila krize papežství i císařství, nástup národních států, sociální otřesy a rostoucí individualismus zejména městského obyvatelstva. Místo univerzálních témat a diskusí nastupují jednotliví myslitelé s vlastními koncepty a školami, témat rychle přibývá a začíná specializace. Ze společenských napětí, krizí a zvratů vzniká i obava z budoucnosti, která vede k odvratu od světa, k apokalyptice a mystice (Mistr Eckhart a další). Od 14. století se filozofové snaží vymanit se ze služebné role vůči teologii a brát větší zřetel i na vlastní zkušenost. William Ockham a Jean Buridan se zabývají logikou, jiní astronomií, fyzikou i studiem živočichů. Podstatnou změnu poměrů přinesl také vynález knihtisku (Johannes Gutenberg 1452), který podpořil šíření psaných textů a tím ovšem zároveň přispěl k úpadku scholastických diskusí a disputací. Vzdělanost se tak bude nadále získávat hlavně četbou a myšlenky se budou šířit především v písemné podobě, což se týká také a především filozofie.

tags: #pojeti #prirody #ve #stredoveke #filosofii

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní recyklace s mobilními zařízeními
• Průvodce výběrem plastových košů 120 l
• Princip fungování emisního systému
• Přírodní skvost Turecka
• Inspirace z knih pro venkovní aktivity