Ačkoli se historie Milovic začala psát již ve 14. století, většinou je spojujeme s novodobými událostmi. Synonymem pro město poblíž Lysé nad Labem se totiž stala armáda, na počátku 20. století rakouskouherská, v druhé polovině sovětská. Obyčejný smrtelník se sem nemohl podívat dlouhé desítky let.
Dnes jsou hlavními atrakcemi Milovic dva zábavní areály v bývalém vojenském prostoru - Mirakulum a Tankodrom. Park Mirakulum ve středočeských Milovicích nabízí deset hektarů plných zábavy, kterou si sem každoročně přijíždějí užívat desetitisíce návštěvníků.
V provozu jsou již všechny atrakce parku a také Tankodrom Milovice, kde se děti i dospělí mohou projet obrněnými transportéry, vyzkoušet paintball či zastřílet z brokovnice. Zábavně-naučný park není určen pouze dětem, jeho předností je, že nabízí zábavu celé rodině - najdete zde lesní hřiště a kontaktní zoo, obří trampolíny a houpačky, lanová centra, podzemní chodby, prolézačky a v neposlední řadě i úzkokolejnou železnici, která park propojuje se sousedním Tankodromem.
Historie a současnost Tankodromu Milovice
Milovice nedaleko Prahy sice 'proslavili' především sovětští vojáci, kteří tu našli azyl po roce 1968, ale vojenská historie města je podstatně bohatší. Sídlila tu už rakouskouherská armáda v časech monarchie.
Tankodrom Milovice vznikl na bývalém území vojenského cvičiště Sovětské armády u města Milovic asi třicet kilometrů severovýchodně od Prahy. Na dvě stě hektarů tak dnes slouží k zábavě. K dispozici je tu přes třicet kusů vojenské a offroadové techniky a vozidel.
Čtěte také: Milovice: Kompletní Průvodce Likvidací Odpadu
Středočeské město Milovice v době totality nechvalně proslulo pobytem Sovětské armády. Dnes je tu ale vše zorganizováno tak, aby si tu na své přišla celá rodina. Na travnatých plochách jsou místa k relaxaci, velké trampolíny, pobíhají tu stáda ovcí a koz a v zoo koutcích se na děti těší lamy, koně a oslíci. Především tu ale najdete vše, co souvisí s vojenským životem.
Veškerá technika i vozidla jsou v perfektním stavu a plně pojízdná. Návštěvníci se mohou projet vojenskými pásovými vozy, prohlédnout si zblízka stíhačku MIG 21, vojenskou helikoptéru nebo si vyzkoušet oblíbenou střelnici. Nejoblíbenější jsou ale jízdy bojovými vozidly pěchoty.
Z celkem dvou set hektarů plochy tankodromu patří čtvrtina adrenalinovým offroadovým tratím. Majitelé řidičských průkazů si mohou vojenská pásová vozidla sami vyzkoušet. Pokud se necháte svézt řidičem, je trasa dlouhá přibližně pět kilometrů a trvá asi dvacet minut.
K vidění je tu legendární MIG 21 i imitace vietnamské chatrče a americké základny z dob války ve Vietnamu. V zastřešeném muzeu jsou k vidění nejrůznější vojenská vozidla, která jsou až na dvě zcela pojízdná.
Za pozornost stojí i vozy s protiletadlovou raketovou technikou, které kdysi patřily Sovětské armádě. Výčet vozidel, která si tu můžete prohlédnout, nebo se s nimi projet, je opravdu velký. Za všechny jmenujme například tanky T-34, T-55, T-54, T-72 nebo Tank Centurion, STUG 3, ale také oblíbená pásová BVP, protiletadlový raketový systém KRUG, Praga V3S pancéřová nebo Hummer H1.
Čtěte také: Budoucnost Milovic
Adrenalin si ale můžete zvýšit také na akčním paintballovém hřišti nebo s airsoftovými zbraněmi. Na střelnici je pak k dispozici několik střelných zbraní, střelbu můžete trénovat na vzdálenost od deseti do padesáti metrů.
Přírodní rezervace Milovice: Návrat divoké přírody
Bývalý vojenský výcvikový prostor Milovice se nachází mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou. Od dob, kdy ho sovětská vojska opustila, se hodně změnil. Opuštěný prostor ale umožnil i další využití, které je jedinečnou ukázkou ochrany přírody.
Ve středočeských Milovicích se můžete vrátit v čase do dob pravěkých lovců. Na jediném místě na světě si tam můžete prohlédnout pohromadě stáda divokých koní, praturů a zubrů evropských, tedy zvířat, která byla kdysi součástí naší krajiny.
Na více než 350 hektarech vznikla v roce 2015 přírodní rezervace velkých kopytníků. Poprvé je možné vidět tři klíčové druhy v jedné lokalitě. Celkem se tu na velkých stepích prohání více než stovka zubrů, divokých koní a praturů. Tedy zvířat, která nás vrací do doby pravěkých lovců a prvních zemědělců.
Historie vzniku rezervace
Jak vlastně vznikl nápad navrátit do míst svého původního výskytu zubry evropské, pratury a divoké koně? Vše odstartovala snaha zachránit mizející vzácné druhy motýlů, kteří z nejrůznějších důvodů vymírají. Stepi v Milovicích byly dříve plné květin a chráněných rostlin.
Čtěte také: Třídění odpadu Milovice: Kontejnery
Později se na nich ale objevily agresivní traviny, které začaly vzácné druhy květin a tím i motýlů vytlačovat. Bylo nutné zajistit jejich záchranu. Jenomže jak si poradit s agresivními druhy travin? Na nich si dokáží pochutnat jenom velcí kopytníci. Pro ostatní jsou nepoživatelné. A tak vznikl nápad.
Aby si ekosystém zachoval svou původní pestrost, potřebuje své dávné obyvatele. A v Milovicích se to díky projektu Obecně prospěšné společnosti Česká krajina, která rezervaci provozuje, daří. Velcí kopytníci byli totiž na našem území vyhubeni.
Bez nich nyní dochází k zarůstání stepí a otevřené krajiny konkurenčně silnými rostlinami a dřevinami. Velcí kopytníci se vrátili do bývalého vojenského výcvikového prostoru na dvou pastvinách.
Návštěva rezervace
Zvířata v Milovicích jsou na lidi zvyklá, do přímé blízkosti až k oplocení se ale nevydávají. Proto si s sebou nezapomeňte vzít dalekohled. Pokud projdete všechny návštěvnické trasy s vyhlídkami do okolí, čeká vás nejen krásná procházka, ale také možnost si všechna zvířata prohlédnout.
Stáda se napříč stepí přesouvají za vodou a na různých místech se pasou. Někdy se jednotlivá stáda vyskytují samostatně, jinde se zvířata volně promísí.
Ze strany od Milovic je pro návštěvníky připravená pohodlná asfaltová cesta, kam se mohou vydat maminky s kočárky nebo děti na tříkolkách. Na trase jsou i dětská hřiště. Ti, co touží po náročnější procházce a chtějí si všechna zvířata prohlédnout, mohou pokračovat dál po přírodní okružní stezce prošlapané stepí. V tom případě je ale potřeba pořádná obuv do terénu. Celkem je možné nachodit po milovické přírodní rezervaci víc než 15 kilometrů.
Poprvé na světě mají návštěvníci možnost vidět tři klíčové druhy velkých kopytníků v jedné lokalitě. Bývalý vojenský výcvikový prostor Milovice, který se nachází mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou, se stal novým domovem pro stáda zubrů, divokých koní a praturů. Podobný pohled se přitom lidem nenaskytl po celá staletí, a možná i několik tisíc let.
Ekosystémoví inženýři
Velcí kopytníci byli od pradávna nedílnou součástí evropské přírody. Ty divoké lidé postupně vyhubili a nahradili je kopytníky domácími, kteří na několik tisíciletí přebrali jejich funkci v krajině. Ve 20. století však byl dobytek přemístěn na farmy a intenzivní pastviny a z krajiny prakticky zmizel.
Z evropské přírody se tak vytratili takzvaní ekosystémoví inženýři, kteří odedávna zásadním způsobem ovlivňovali její tvář a svou činností vytvářeli prostor k životu spoustě jiných organizmů. Klíčové byly tři druhy - zubr evropský, pratur a divoký kůň. Přítomnost velkých kopytníků byla po tisíce let zdrojem spousty drobných narušení, jež udržovala jemnou krajinnou mozaiku. Díky nim byla příroda ve stavu neustálé změny, kde si každý organizmus našel své místo.
Právě to krajina potřebuje, aby si zachovala pestrost, a právě toho se jí dnes nedostává, protože se hospodaří buď příliš intenzivně a na velkých lánech, nebo naopak vůbec. Bez velkých kopytníků dochází k zarůstání stepí a otevřené krajiny konkurenčně silnými rostlinami, zejména třtinou křovištní, a dřevinami, včetně invazivních druhů.
Velcí kopytníci se vrátili do bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice na dvou pastvinách. Původně vedlejším, ale o to důležitějším efektem projektu se stala adaptace krajiny na změnu klimatu a zadržování vody v krajině. Pastva velkých kopytníků pomáhá obnovovat půdu a vracet do ní organickou hmotu. Tím pomáhá vázat v půdě uhlík a zároveň zadržovat v krajině vodu při přívalových deštích.
To se projevilo v době pěti extrémně suchých let, které začala panovat současně se zahájením projektu. Projekt pomáhá upozorňovat na zatím opomíjenou, ale klíčovou součást adaptace krajiny na změny klimatu, a to je půda. Podle vědců stačí zlepšit stav půdy o pouhá 4 promile, aby se podařilo vyřešit veškeré dopady změn klimatu. Uzdravení půdy je tak nejúčinnějším lékem pro svět sužovaný klimatickými změnami.
Biodiverzita a vzácné druhy
Přírodní rezervace Milovice je součástí Evropsky významné lokality Milovice-Mladá. Nejcennější jsou zde zachovalé otevřené stepi, obývané řadou vzácných rostlin a živočichů.
Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů. Ve vysychajících tůních a kalužích tu najdeme například trilobitům podobné korýše listonoha letního a žábronožku letní. Přežívá tu řada vzácných a ohrožených brouků z řad chroustků, střevlíků, drabčíků, nosatců či chrobáků. Právě pro chrobáky je klíčová přítomnost velkých býložravců, respektive jejich trusu.
Ale vyskytuje se zde i chrobák ozbrojený, zvláštní brouk s nápadným nosorožčím rohem na hlavě, který žije v podzemních houbách, například lanýžích. Pestrá je i fauna motýlů. Význam lokality pro zachování přírodní rozmanitosti naší země nejlépe ilustruje skutečnost, že někteří bezobratlí už se u nás nikde jinde nevyskytují.
Z obratlovců se v okolí vyskytují ropucha obecná a ropucha zelená, skokan štíhlý, čolek velký a čolek obecný, ještěrka obecná, ještěrka živorodá, užovka obojková, užovka hladká, strnad luční a strnad zahradní, pěnice vlašská, bramborníček černohlavý a bramborníček hnědý, krutihlav obecný, chřástal polní, kalous pustovka, křepelka polní, koroptev polní, moták pilich, včelojed lesní a ťuhýk obecný, minimálně deset druhů netopýrů a mnoho dalších. Výše uvedené druhy jsou vesměs ohrožené, řada z nich kriticky.
Divocí koně
Prvními obyvateli milovické stepi se mezi velkými kopytníky stali divocí koně, jejichž stádo bylo vysazeno na čtyřicetihektarovou pastvinu u Milovic v lednu roku 2015. Již během několika měsíců dokázali proměnit step způsobem, který neočekávali ani největší optimisté. Nejenže si poradili s agresivní a neúživnou travinou třtinou křovištní, ale navíc se díky nim začaly ohrožené rostliny vracet i do míst, odkud je husté porosty travin dávno vytlačily.
Pastvina se rovněž stala jednou velkou lékárnou. Objevilo se na ní velké množství léčivek: například česnek planý, česnek ořešec, užanka lékařská, šalvěj luční, čičorka pestrá, řepík lékařský, hadinec nebo třezalka. Pro další rostliny divocí koně vytvořili ideální podmínky a léčivky se zde objeví v příštích letech. Především na vrcholcích tisíců lučních mravenišť, která byla dosud utopená ve vysoké trávě, vznikla díky opasením koňmi sušší a prosluněnější stanoviště ideální pro mateřídoušku.
Jakmile jsou mraveniště vysvobozena z vysoké trávy a vystavena slunci, mravenci na ně začnou snášet semínka různých aromatických bylin, která pak využívají jako zdroj nektaru. Vznikají tak mravenčí zahrádky, které jsou úplně odlišné od vegetace v okolí.
Stádo divokých koní pochází z anglického Exmooru. První písemná zmínka o nich je z roku 1086 z takzvané Knihy posledního soudu. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství.
Divocí koně žijí v Exmooru celoročně volně a bez lidské péče v hornaté krajině na pomezí hrabství Devon a Somerset v jihozápadní Anglii. I jinde na Britských ostrovech udržují louky a pastviny spásáním hrubé vegetace. Jako národní dědictví jsou chráněni v Národním parku Exmoor. V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě.
Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká - je jich méně než 1500. Divocí koně mají výrazně odlišnou zimní a letní srst, krátkou hlavu, malé uši, dlouhý ocas, takzvané žabí oči a extrémně silná kompaktní kopyta. Jejich zbarvení je stejné, jako zachytili pravěcí lovci před několika tisíci lety na stěnách jeskyní. Typický divoký kůň je tedy hnědák, zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu a s černě zbarvenou spodní partií končetin.
Moderní genetické analýzy před několika lety zjistily, že takto zbarvení byli všichni divocí koně od Iberského poloostrova, přes západní a střední Evropu až po východoevropské stepi a Asii. Až po nástupu lesů po skončení poslední doby ledové se začali objevovat také černě zbarvení koně. Na letní srsti mohou mít divocí koně slabě zřetelné grošování, které je mírně světlejší než okolí. Také náznak grošování zjistily vědecké výzkumy již u divokých koní v pravěku. Mezi znaky divokých koní z Exmooru patří i výrazně světlé zbarvené okolí nozder a bezprostředního okolí očí.
Zubr evropský
Zubr evropský je impozantním zvířetem, které je klíčovým druhem nejenom pro přirozené ekosystémy Evropy, ale je rovněž symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu. Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů.
Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Dokázali se přizpůsobit velmi široké škále prostředí. Od lesostepí, ale i polopouští v okolí Kaspického moře, až po listnaté a jehličnaté lesy. Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben. Poslední dvě populace zubrů se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze. V Bělověži byl poslední zubr zastřelen 9.
Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací. Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. Jejími zakladateli bylo pouhých sedm zvířat. V současnosti žije na světě zhruba 5500 zubrů, pro bezpečnou budoucnost tohoto druhu je třeba, aby jejich stavy dosáhly nejméně deseti tisíc jedinců. V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy.
Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů. Například Ferdinand Tyrolský se v 16.
Pratur
Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění. Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi. Od roku 2008 nizozemská nadace Taurus Foundation pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské univerzity. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže.
Pro pratury jsou typické mohutné slonovinově světlé rohy s černými špičkami. Jejich letní srst je hladká a krátká, na zimu zhoustne a znatelně se prodlouží. Býci mají černé zbarvení se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře, světlejší čupřinou delších chlupů mezi rohy a bílým okolím tlamy a nozder.
Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem. Výrazně byl zastoupen i v eneolitických lokalitách, což dokládají například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře.
K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách.
Podpora projektu
Projekt byl podpořen dotací z Evropské unie v rámci Operačního programu životního prostředí jako součást první a druhé etapy projektu Obnova stanovišť a zavedení pastvy velkých spásačů. Projekt rovněž podpořil Středočeský kraj, společnosti Ekospol, Net4Gas, Pivovar Zubr, Nadační fond rodiny Orlických, JK Jewels, Státní fond životního prostředí, Město Milovice, Město Benátky nad Jizerou, American International school ve Vídni, milovická Mateřská škola Kostička i veřejnost.
Další zajímavosti v okolí
K procházce láká také nedaleký zámecký park v Lysé nad Labem.
Muzeum Milovice
V kulturním domě v Milovicích můžete nahlédnout do historie vojenského cvičiště od roku 1904 až po odchod sovětské armády v 90. letech. Muzeum vzniklo s cílem přiblížit návštěvníkům jedinečný příběh místa, kde se psala československá vojenská historie. Hlavní expozice je členěna do pěti chronologických částí, které mapují nejdůležitější etapy vývoje vojenského prostoru. Nechybí zbraně, historické fotografie, figuríny ve stejnokrojích ani unikátní artefakty - mezi nimi například kožený oděv československého tankisty.
Právě v Milovicích začala roku 1922 éra československého tankového vojska, kdy sem dorazil první tank Renault FT. Součástí muzea je druhá expozice Mozaiky vyprávějí, která představuje jedinečné mozaiky z období socialismu.
Muzeum sází kromě historických zajímavostí také na interaktivní prvky nejen pro mladou generaci. Návštěvníci mohou využít dvě TV stěny nebo badatelské počítače, některých předmětů se můžete i dotknout. Speciálně pro ty nejmenší je připravena herní linka s pexesem a skládačkami.
tags: #tankodrom #Milovice #příroda #historie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]