Teorie Sociální Ekologie: Co to je a Jak Funguje

Sociální ekologie je součástí sociologie, která se zabývá procesy vzájemného přizpůsobování mezi lidskými společenstvími a jejich fyzikálně prostorovým prostředím. Je to zároveň nejvýznamnější empirická tradice sociologie města.

Pojem sociální ekologie je evropskou verzí původního amerického pojmu „human ecology“, který poprvé použili R. E. Park a E. W. Burgess v roce 1921. Nicméně, sociálně ekologické zásady aplikoval na studium města již Park ve své studii o lidském chování ve městě v roce 1915.

Sociální ekologie měla ve své americké podobě tři zdroje: rostlinnou a animální ekologii, geografii a studium prostorového rozložení sociálních jevů. Paralelní vývoj probíhal i v Evropě, kde v rámci Durkheimovy školy byl pro okruh jevů, kterými se sociální ekologie zabývá, uplatňován pojem sociální morfologie. U É. Durkheima a M. Halbwachse však neměl biologickou konotaci jako u Parka.

Principy sociální ekologie byly zpočátku použity zejména při sociologickém výzkumu měst, později i regionů, ale pronikly zpět i do geografie, psychologie, ekonomie i do politické sociologie. Klasická sociální ekologie se soustřeďovala zhruba v období 1915-1950 na výzkum růstu a vnitřní struktury velkoměst.

Její principy byly formulovány především na základě zkušeností ze studia Chicaga. Proto se sociální ekologie poněkud jednostranně ztotožňuje pouze s pracemi chicagské školy. Ve 20. a 30. letech byla však sociální ekologie jedním z hlavních směrů sociologie na většině severoamerických univerzit.

Čtěte také: Environmentální a nativistické teorie: Podrobný rozbor

Výzkum Prostorové Struktury Měst

Důraz na výzkum sociální prostorové struktury měst USA vedl k systematickému mapování četných sociálních jevů z hlediska rozdílů v intenzitě jejich výskytu v různých částech měst. Vedle popisu rozložení obyvatelstva podle demografických znaků, příslušnosti k hospodářským odvětvím a podle sociálního statusu, sociální ekologové soustavně sledovali prostorové rozložení rozvodovosti, prostituce, kriminality a psychiatrických onemocnění.

Vedle strukturálních analýz prováděli také výzkum prostorové mobility demografických, sociálních a etnických kategorií obyvatelstva. Všechny strukturální i mobilitní studie byly prováděny s ohledem na indikátory prostředí a na polohu ve městě a také s ohledem na vzájemné vztahy mezi sledovanými jevy. Důraz byl kladen na hustotu obyvatelstva a zastavění, na stáří a kvalitu bytového fondu, na dopravní polohu a na zóny města.

Soutěživá Kooperace a Symbiotické Vztahy

Zájem o zkoumání prostorových stránek sociologických fenoménů poněkud zatlačil základní výkladové schéma klasické ekologie, jehož jádrem bylo Parkovo stanovisko, že základní stránkou vztahů mezi lidmi je soutěžení, zahrnující i soutěž o prostor. Vzhledem k tomu, že v lidských společenstvích existuje vysoký stupeň vzájemné závislosti a rozvinutá dělba práce, soutěžení zahrnuje vždy také spolupráci, kterou lze označit jako soutěživou kooperaci.

Jejím výsledkem je vznik neprogramových vztahů, které lze označit jako symbiotické vztahy. Společnosti jsou organizovány na dvou úrovních, a to na úrovni biotické a kulturní. První je výsledkem soutěže a zahrnuje i symbiotické vztahy. Druhá je jakousi nadstavbou nad biotickou úrovní a je založena na komunikaci a na konsensu.

Sociální ekologie se zabývá pouze biotickou úrovní a důsledky soutěživé symbiózy. Město je nejlepším příkladem takové symbiotické soutěže a prostorové uspořádání města je pouze jednou z jejích stránek. Studium prostorového rozložení sociálních jevů je spíše prostředkem k porozumění toho, jak město funguje, než samotným cílem sociální ekologie. Stejný smysl měl i známý model růstu města formou koncentrických zón, jak jej formuloval E. W. Burgess.

Čtěte také: Příčiny znečištění Země

Kritika a Nové Směry Sociální Ekologie

Klasická fáze sociální ekologie byla podrobena kritice již ve 30. letech. Cílem kritiky bylo hlavně Parkovo roztržení společnosti na biotickou a kulturní úroveň a přenášení generalizací získaných ze studia amerických měst do jiných společností.

Po roce 1950 lze rozlišit v rámci sociální ekologie tři hlavní směry:

1. Neoklasická škola: Navazuje na základní východiska obecné ekologie. Předmětem zkoumání je organizace lidských společenství vůči prostředí.
2. Sociokulturní orientace: Zdůrazňuje význam kulturních hodnot a norem při výkladu vztahů mezi sociální organizací a prostředím.
3. Systematická statistická analýza: Zaměřuje se na prostorové rozložení sociálních kategorií obyvatelstva, včetně faktorové ekologie a analýzy sociálních oblastí.

V současné době prochází sociální ekologie opět kritickou redefinicí. Na prvém místě se zdůrazňuje potřeba doplnit statické strukturální analýzy historickými rozbory vývoje struktury měst a komparacemi vnitřní struktury měst v různých typech společností. Na druhém místě se zdůrazňuje potřeba posílit znalost hospodářských mechanismů působících na vnitřní strukturu měst a také znalost důsledků politických a administrativních regulací, včetně územního plánování.

Ekologie Člověka a Udržitelný Rozvoj

V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí.

Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují uspokojit lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo možné, je nezbytné v lokálním, regionálním i globálním měřítku redefinovat sociopolitické instituce a procesy.

Čtěte také: Nová teorie pro krajinu

Pilíře Udržitelného Rozvoje

Standardní teorie tvrdí, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ekonomický, environmentální a pilíř sociální. K tomu je nezbytná i rovina lidská, člověčí. Proč? Sociální rovina se zabývá společností, jejími institucemi, vztahy a také rozhodovacími procesy, ale společnost tvoří jedinci, lidé, a nám všem musí udržitelný rozvoj poskytnout příležitost šitou na míru, ve které bychom se dokázali najít, v níž můžeme rozvíjet svoji individuální tvořivost, uspokojovat svoje potřeby pokud možno skromně a ne konzumně, zároveň ale být spokojení, protože úkolem každého z nás od okamžiku zrození je potlačovat všechno špatné a posilovat a rozvíjet všechno to dobré. A to je motor udržitelného rozvoje.

Důvěra a Rozvojová Pomoc

Abychom svět zlepšili, potřebujeme pohyb zdola nahoru stejně jako shora dolů, protože globalizace nás na mnoha úrovních propojila natolik, že jedno řešení bez druhého už není možné. Zaměřit se potřebujeme především na rozvojovou pomoc. Zatímco my, bohatá euroamerická civilizace, nejenom že nesmíme růst, ale měli bychom se ve své spotřebě výrazně omezit, musíme pomoci chudému geopolitickému Jihu, aby naopak přiměřeně rostl (i když zásadně méně destruktivním způsobem, než jakým jsme to provedli v euroamerické civilizaci my), aby dosáhl důstojné životní úrovně.

Okologie a Uvědomělá Skromnost

Autentická starost o životní prostředí kolem nás, proto okologie. Uvědomělá skromnost a výběrová náročnost spočívá v tom, že se uskromním ve všech možných legitimních potřebách, počínaje těmi materiálními. Ale dělat to musím uvědoměle, musím o životním prostředí opravdu něco vědět. Za to, že jsem byl poctivě skromný, je mi odměnou výběrová náročnost. Smím si dopřát kvalitu - ne zbytečný nadbytek.

tags: #teorie #socialni #ekologie #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Přistavení kontejneru na odpad
• Jak vznikají krystaly
• Srovnání přírody Gruzie a Evropy
• Osudy lékaře v Beskydech
• Recyklace ve výtvarné tvorbě