Ekologická situace a pohřebné v Teplicích před rokem 1989

Zpupné drancování nerostných surovin a gigantická nadvýroba těžkého průmyslu bez sebemenšího ohledu na životní prostředí jsou základními rysy poválečné éry. Ovšem zatímco demokratická Evropa byla schopna se v honbě za pokrokem ohlédnout po nepopiratelných následcích zběsilého tempa, u nás komunistický režim veškeré negativní dopady nechtěl vidět. Jasně je však pociťovali lidé, kteří žili v nejvíce postižených oblastech. Ty dovedlo jejich doslova existenciální ohrožení k postupné aktivizaci v drobných ekologických sdruženích. Mnohdy titěrná, malicherná a vysmívaná práce těchto lidí znamenala však více než mnoho. Jasně totiž ukázala neschopnost a především neochotu režimu tyto otázky řešit. I proto může být ekologická "karta" považována za jeden z trumfů proti bezohlednému komunistickému státu.

Životní prostředí v Československu v 60. - 80. letech

Životní prostředí v Československu se dramaticky zhoršovalo, což dokládá i rostoucí počet zasedání ÚV KSČ, která se týkala životního prostředí. Zhoršovalo se to viditelně i na počtu zón, které nejsou úplně životu nebezpečné, ale dopad na zdraví je tam velký. Zón je z původních tří devět před rokem 1989. Severočeská hnědouhelná pánev, Ostravsko, velké aglomerace jako Mělník, Neratovice, Praha atd. patřily mezi nejvíce postižené oblasti.

Asi jeden z nejhorších okamžiků je konec 70. a počátek 80. let. Opět jde spíše o ovzduší, kdy je Československo v jeho kvalitě na chvostu Evropy a jednu chvíli i poslední. Černý trojúhelník je pak srovnatelný s nejvíce znečištěnými místy na světě. Je také zajímavé sledovat, jak mluvíme o bratrské pomoci a spolupráci. Nejproblematičtější provozy, i vzhledem k socialistickým státům, stavíme při hranicích. Tím tak likvidujeme místa jako v Polsku lázně Kudowa-Zdrój. Ovšem i oni nám sem posílali svoje. Takže je to všechno hra se slovíčky.

Specifické rysy bolševismu

• Nerespektování přírodních zdrojů a přírodních dispozic
• Bolševické zglajchšaltování, nivelizace všeho - hor, nížin, venkova, města
• Centralismus, který paradoxně vyplodil i tuhý resortismus
• Embargo na informace o stavu životního prostředí

První republikové rady pro životní prostředí vznikly už roku 1971, tedy srovnatelně s dobou, kdy v Evropě vznikají například první strany zelených a první úřady tohoto typu v euro-americké civilizaci. U nás se to snažili zastírat. Přitom v emisích síry byla Česká republika v absolutních objemech jednu dobu třetí a jednu dobu šestá v Evropě a v produkci na obyvatele byla dokonce první až druhá. Imisní limity pak byly v 80. letech překračovány osmkrát až desetkrát. To jsou otřesná čísla.

Teplice dusící se smogem

Teplice však v té době byly město dusící se smogem, páchnoucí sírou a uhlím, oslepené šedivou hustou mlhou. Místní obyvatelé dostávali jako odškodné příspěvek 2000 korun za rok, takzvané „pohřebné“.

Čtěte také: Komunální odpad Teplice

V severních a západních Čechách se fasovalo pohřebné, jak se tomu lidově říkalo. Začaly ovšem vznikat i sociální problémy. Někteří lidé byli totiž ochotni dýchat za dva tisíce měsíčně takřka cokoli, ale vzdělanější vrstva obyvatel už odmítala do těch oblastí putovat. Objevovaly se tedy už nejen problémy na životním prostředí, ale i problémy v ekonomice, problémy sociální a vztahové. Třeba Litvínově nebo Mostě jste skoro nesehnali lékaře. Lékaři sice byli informovaní, všímali si dopadů na zdraví, jako třeba Radim Šram, ale odmítali tam bydlet.

Zásoby uhlí pod zemí vedly komunistickou vládu k rozhodnutí, že z kraje od Sokolova po Teplice udělají - jak se tehdy říkalo - palivoenergetickou základnu republiky. Sedmdesát procent veškerého uhlí v zemi se těžilo právě tady. Dvě třetiny z něj se přitom spálily přímo na místě v severočeských tepelných elektrárnách.

Hnědé uhlí bylo nekvalitní a elektrárny neodsířené, takže ze dvou milionů tun oxidu siřičitého, který vypustily komíny v celém Československu ročně do vzduchu, polovina pocházela ze zdrojů v severočeské uhelné pánvi. Ta se přitom z velké části rozkládá mezi úpatím Krušných hor a Českým středohořím, jež zadržovaly proudění vzduchu. Zatímco v jiných průmyslových regionech Evropy vítr škodliviny rozfoukal, v severních Čechách se držely a vytvářely dusivý příkrov.

Podle dochovaných dokumentů už na začátku sedmdesátých let začali kvůli špatnému ovzduší kraj opouštět lidé - padesát tisíc během deseti let. Hlavní úbytek byl mezi vysokoškoláky - hlavně lékaři, kteří si i přes informační embargo uvědomovali, že pobyt v severních Čechách je zdraví nebezpečný. Vláda proto dala dohromady systém podpor, které měly lidi v kraji udržet.

Stavěly se byty, na vlastní rodinný dům tehdy mohl člověk dostat od státu příspěvek až padesát tisíc korun (to tehdy mohla být i třetina ceny domu) a každý, kdo žil v regionu déle než deset let, měl právo na takzvaný věrnostní příspěvek dvou tisíc korun ročně. Místní mu ironicky přezdívali pohřebné.

Čtěte také: Rozmístění odpadkových košů Teplice

Později komunisti přitvrdili a začali Severočechům stěhování komplikovat. Komunistická strana například rozhodla, že lékaři zaměstnaní v severních Čechách nesmějí být přijímáni do zaměstnání v jiných krajích republiky. Nevolnické nařízení sice vláda pro jeho citlivost oficiálně zrušila, systém se však tiše praktikoval dál. Sehnat práci kdekoli v republice mimo severní Čechy bylo pro doktory a i pro kvalifikované dělníky obtížné.

Ekologické demonstrace a listopad 1989

Právě tato arogance režimu vůči obyvatelům Teplic ale vedla k tomu, že listopadové demonstrace roku 1989 tu začaly ještě dřív než v Praze. Student Zbyšek Jindra, přezdívaný Oněgin, svolal ekologickou demonstraci na náměstí Zdeňka Nejedlého na 11. listopadu. Pavel Horák dorazil ale na obě následující demonstrace 12. a 13. listopadu. „Nastoupily pořádkové jednotky, bílé obušky, bílé přilby, podobně jako v Praze,“ vzpomíná. „S hloučkem posledních asi padesáti lidí, kteří na demonstraci byli až do konce, jsme došli k okresnímu výboru KSČ. Tam vystoupil tajemník Váňa, který slíbil diskusi na téma ekologie na zimním stadionu v Teplicích.“

Diskuse se konala o týden později 20. listopadu - tedy už za úplně jiných podmínek. „Tam už bylo opravdu dusno. Přijeli studenti, kteří se účastnili demonstrace na Národní třídě. Komunisté vypínali mikrofony, aby nedošlo k nějakému velkému konfliktu.“

Naštvané lidi dostal do ulic učeň, kterého stihl tragický osud. V Kadani si včera připomněli i kultovní Ropáky nebo 100 vesnic, které země vykořistila až k zániku. V lázeňských Teplicích letos nezapomněli na 16letého učně, který zpunktoval revoluci na severu. V Mostě si vybavují kočáry s kostlivcem i dvoutisícové „pohřebné“ za to, že se dusí.

Přestože státním svátkem, oslavujícím studentskou stávku 1989, je 17. listopad, pro velkou část republiky začala sametová revoluce o několik dní dříve. Severočeši už za sebou měli několik demonstrací mezi 11. a 16. listopadem. Zejména v Teplicích se ví, že revoluce nezačala v Praze, ale masivními ekologickými protesty právě tady.

Čtěte také: Masáže Teplice: Recenze

Pavel Horák a Občanské fórum v Teplicích

V nadcházejících dnech jezdil Pavel Horák demonstrovat do Prahy, někdy sám, někdy i s manželkou. V Praze se také dostal do situace, která ho přivedla k rozhodnutí překonat, alespoň načas, svou samotářskou povahu a založit v Teplicích Občanské fórum.

Právě tento zážitek mu dodal odvahu a sebevědomí v teplickém klubu Spektrum vyvěsit státní vlajku, pustit v otevřeném okně desku Waldemara Matušky a vyhlásit založení Občanského fóra. Namísto prvních zájemců o členství přišla StB, která mu přikázala vše odstranit. Ale po jejich odchodu Pavel Horák vlajku vyvěsil znovu a téhož dne odpoledne teplické Občanské fórum začalo fungovat.

Tabulka: Znečištění ovzduší a opatření v Severních Čechách

tags: #teplice #ekologie #pohrebne #1989 #situace

Oblíbené příspěvky:

• Karlovy Vary móda
• Lukavec: Aktuální stav skládky
• Stavební předpisy pro bazény v ČR
• Spalování odpadu: přehled typů pecí
• Dopad nového zákona o odpadech