Dopad těžby nerostů na životní prostředí

Rozvoj moderního průmyslu je nezbytný, ale vedle užitku přináší lidstvu i starosti. Je jedním z hlavních zdrojů znehodnocování životního prostředí. Průmyslové závody znehodnocují ovzduší, vodstvo, půdu i rostlinstvo. Nejvýraznějším zásahem do krajiny bývá povrchová těžba nerostných surovin.

Znečištění ovzduší

Mezi nejvýznamnější znečišťovatele ovzduší patří tepelné elektrárny, závody černé a barevné metalurgie, cementárny, koksárny, rafinérie ropy a závody chemického průmyslu. Odpadů, které do ovzduší vypouštějí je mnoho: popílek, prach, sloučeniny síry, uhlíku, dusíku, chlóru. Exhalace ohrožují zdraví lidí, poškozují zemědělské porosty, ničí lesy.

Značným znečištěním ovzduší trpí zejména velká průmyslová města a oblasti. Dochází zde k tvoření smogu, husté mlhy přesycené prachem a kouřovými zplodinami, jež snižuje sluneční záření o 30 - 40%.

Znečištění vodstva

Hlavními zdroji znečistění řek bývá odpad z chemických kombinátů, ropné výrobky, čistící a prací prostředky, odpad ze závodů papírenského prům. a z některých potravinářských závodů.

Dopady těžby nerostů na krajinu

Těžba nerostů a hornin, probíhající v České republice již po staletí, má významně negativní dopad na krajinu a životní prostředí. Bezesporu k plošně největší destrukci na našem území došlo při povrchové těžbě hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Více než 400 km² plochy bylo ovlivněno těžbou, s ní spojenou infrastrukturou a navazujícím průmyslem.

Čtěte také: prevence znečištění vody při těžbě

Dnes, kdy je na dohled ukončení aktivní těžby hnědého uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi, běží naplno diskuse o budoucím využití uzavřených lomů. V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu opuštěných nerekultivovaných jam a výsypek. Pro všechny hnědouhelné velkolomy byly zpracovány plány sanací a rekultivací. Progresivnější z nich počítají s ponecháváním 10 % ploch k samovolnému vývoji.

Na zbylém území má proběhnout nákladná technická (hydrická, zemědělská nebo lesnická) rekultivace. Lomy Most-Ležáky a Chabařovice byly tímto způsobem sanovány a rekultivovány. Cílem finančně náročných technických rekultivací se stává kulturní les, zemědělsky obdělávaná půda, jezero s regulovanou hladinou, plocha pro rekreaci apod. Výsledkem je umělá krajina, z hlediska biodiverzity velmi chudá.

Počítáme-li i již zatopené zbytkové jámy (jezero Most a Milada), zaujímají mimoprodukční biotopy podporující celkové fungování krajiny a upřednostňující ekologické či přírodo-ochranářské funkce (aleje, remízky, meze, lesní lemy, spontánně se vyvíjející plošky, písčiny, mokřady atd.) pouze necelých 9 % již rekultivovaných hnědouhelných lomů a výsypek Mostecké pánve.

Přírodovědný význam území s ukončenou těžbou

V poslední dekádě probíhající přírodovědné průzkumy nerekultivovaných výsypek a aktivních lomů odhalily neobyčejný biologický potenciál tohoto území. Hnědouhelné těžební oblasti Ústeckého kraje, často nazývané měsíční krajinou, jsou ve skutečnosti velice druhově bohaté, což platí především v případě výsypek.

Jednotlivá sukcesní stadia na nich představují cenné a ve volné krajině rychle mizející či již neexistující stanoviště pro řadu ohrožených nebo vymizelých druhů živočichů i rostlin. Pro uvedené druhy představují povrchové lomy refugia v pozměněné zemědělské krajině. Dobře lze význam posttěžebních území pro biodiverzitu ilustrovat na ptácích, o kterých máme detailní poznatky; linduška úhorní, bělořit šedý a celá řada dalších zvláště chráněných či vzácných ptačích druhů hnízdí v těžebních prostorách, a to často ve vysokých hustotách.

Čtěte také: Fosfor a ekosystémy

Početnost některých druhů dokonce jen v mosteckých velkolomech odpovídá odhadu hnízdní populace daného druhu pro celou republiku. Jiné druhy hnízdí striktně jen ve velkolomech nebo zde mají majoritní a jedinou plošnou část populace.

Ekologická obnova

Ekologická obnova využívající přírodní procesy umožňuje postupnou kolonizaci území po těžbě pionýrskými druhy a následně dalšími stadii ekologické sukcese, na které jsou vázány odlišné gildy druhů. Protože časový a plošný nástup jednotlivých sukcesních stadií se odvíjí od místních podmínek (geologický podklad, úživnost, svažitost, podmáčení apod.), které jsou v posttěžebním území velmi proměnlivé, vzniká zde pestrá mozaika ploch bez vegetace, z části zarostlých bylinnou či křovinnou vegetací až po biotopy souvisle zarostlé s již vyvinutým keřovým patrem a roztroušenými stromy: navíc v obdobném prostředí najdeme řadu ekotonů. Raná stadia sukcese v kulturní krajině vyhledávají kupř. některé druhy hmyzích opylovačů.

Dnes již máme možnost na mnoha lokalitách hodnotit a porovnávat plochy ponechané samovolnému vývoji s technicky rekultivovanými. Četné výzkumy opakovaně potvrdily, že ekologická obnova za nesrovnatelně nižších vstupních i následných udržovacích nákladů umožňuje vývoj mimořádně cenných stanovišť osidlovaných ohroženými druhy organismů. Ani z pedogenetického hlediska nejsou nerekultivované partie výsypek v kvalitativních charakteristikách ve srovnání s technicky vzniklou antropozemí nikterak pozadu, ba dokonce některé samovolně vzniklé lesní porosty vykazují vyšší biologickou aktivitu v půdě a účinnější rozklad odumřelé organické hmoty, přičemž mohou produkovat i více dřevní hmoty, a to obvykle už kolem 25. roku vývoje.

Cílový způsob využívání velkolomů se hledá

Proběhlé technické hydrické, lesnické a zemědělské rekultivace (např. Most-Ležáky, dnes jezero Most) otevřely otázku jejich ekonomické efektivity. Nejde jen o to, že je jejich realizace mimořádně nákladná (hradí těžební firmy), ale drahá je i jejich následná údržba (hradí stát). Například v případě jámy Most činí průměrné roční náklady na údržbu 15 mil. korun, z toho doplňování hladiny vody snižované odparem průměrně 8-10 mil. Kč/rok.

Lze předpokládat budoucí příjmy z rekreace, odprodeje části území k hospodářskému využití a k zástavbě, ale i když od rekultivace jezera již uběhla řádka let, finální řešení ekonomicky efektivního využití se stále hledá. Obdobná situace nastává také v případě jezera Milada, kde je v tuto chvíli vyhlášena architektonicko-urbanisticko-krajinářská soutěž.

Čtěte také: Veletov: Životní prostředí a těžba

Vláda ČR v roce 2017 konstatovala, že v České republice není pro oblasti současné intenzivní těžby hnědého uhlí stanoven cílový stav území, kde je podle souhrnných plánů sanací a rekultivací plánován vznik rozsáhlých vodních ploch.

Krajina jezer a jachet?

Na vizualizacích vypadá posttěžební nová „jezerní krajina“ úchvatně. Otázkou však je reálnost samovolného zatopení jednotlivých jam, resp. Aktuálně zpracované studie ukázaly, že při uvažování přítoku pouze z vlastního povodí je obtížné nalézt dlouhodobě stabilizovanou hladinu jezer. Navíc již při malé změně průtoků může v budoucnosti docházet k výrazným odchylkám hladin.

Posouzení bylo uskutečněno pro tři časové úrovně - současnost, rok 2050 a rok 2100, pro které byly modelovány průtoky, srážky a teploty. Pro prvotní napouštění jezer byla jako zdroj vody uvažována řeka Ohře (tok Bílina byl vyloučen z důvodů nedostatečné kvality i kvantity vody) za podmínky dodržení minimálního zůstatkového průtoku a neohrožení odběrů níže po toku. Vodohospodářské řešení prokázalo dostatečnou kapacitu a spolehlivost tohoto zdroje pro první plnění jezer.

Udržení hladin dosažených po prvním napuštění se, bez nutnosti dalšího čerpání vody (např. z Ohře) pro dotování odparu, ukázalo jako udržitelné v případě uvažovaných jezer v lokalitách Bílina a Libouš (možné propojení s vodním dílem Nechranice). Hladina by měla být udržitelná také v případě jezera Milada, které je dotováno zejména podzemní vodou z přelivných vrtů. Zvažované jezero v lomu ČSA studie vyhodnotila jako nevyužitelné k hospodaření s vodou, bylo by pouze součástí vodohospodářské soustavy s nároky na vyrovnávání vlastní bilance (dotace výparu). U již hydricky rekultivované lokality Most se potvrdila neudržitelnost hladiny za současných klimatických podmínek. I v budoucnosti bude muset být pro udržení současné hladiny jezero Most doplňováno čerpáním vody.

Osejeme posttěžební území solárními elektrárnami?

V poslední době k hydrické rekultivaci přibyla snaha využít území s ukončenou těžbou pro energetické a další účely. Důvodem je snaha a zvyšování podílu bezuhlíkatých zdrojů energie. V roce 2020 byl vyhodnocen potenciál využití rekultivovaných ploch, a to i hladin uvažovaných jezer, pro možnost instalace fotovoltaických elektráren (FVE). Bylo ověřeno, že vybudování těchto zařízení v lokalitách budoucích rekultivovaných území může poskytovat velmi významný výkonový potenciál (maximální potenciál výroby je odhadován až na 4,0-6,8 TWh/rok). Diskutováno je také využití území pro vybudování přečerpávacích elektráren.

Ekologická obnova je řešením

Širší využití ekologické obnovy bylo sice opakovaně ze strany AOPK ČR, vědeckých institucí i nevládních organizací v minulosti navrhováno, ale až na výjimky byly tyto návrhy zahrnuty pouze ve strategických dokumentech. Například v Implementačním plánu Strategického rámce Česká republika 2030 se uvádí potřeba zajistit ochranu ploch přírodě blízké obnovy na narušených plochách. Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR 2016-2025 toto zpřesňuje a u silně narušených až zcela zničených ekosystémů (např. povrchové doly) konstatuje, že je ponechání samovolné, spontánní sukcesi společně s vhodnými zásahy péče velmi vhodné.

Při plánování a realizaci konkrétních praktických opatření byla ekologická obnova uplatněna zatím jen maloplošně, experimentálně. Proto AOPK ČR v roce 2018 začala aktivně jednat s Palivovým kombinátem Ústí s. p. a energetickou skupinou Sev.en Energy AG o vymezení rozsáhlejších ploch ponechaných samovolnému vývoji v lomech ČSA a Vršany. Prvním cílem dohody bylo vytipování ploch mimořádně cenných z hlediska biodiverzity a jejich dočasné vyloučení z plánů technických rekultivací.

Po dohodě zpracuje AOPK ČR návrhy na jejich registraci jako významných krajinných prvků. Druhý cíl představuje určení rozsáhlé oblasti zasažené těžbou (řádově 5-10 km²), která bude ponechána samovolnému vývoji a vyhlášena v některé z národních kategorií zvláště chráněných území se stanoveným předmětem ochrany: ochrana přirozených procesů. Nejvhodnější plocha byla z více důvodů identifikována v lomu ČSA.

Předně jsou zde stále rozsáhlé plochy s probíhající spontánní sukcesí ušetřené technických rekultivací, s význačnou biodiverzitou a výskytem ohrožených druhů. Důležitým důvodem je skutečnost, že naprostou většinu pozemků v tomto velkolomu vlastní stát, takže nenastává problém s vlastnickými vztahy. Třetím důvodem je nízké procento dočasně vyňaté zemědělské a lesní půdy, protože na většině plochy lomu se kdysi rozkládalo Komořanské jezero. V úvahu bylo bráno samozřejmě také brzké ukončení těžby v lomu ČSA.

Pro lom ČSA proto AOPK ČR zadala ČZU zpracovat studii proveditelnosti, která potvrdila realizovatelnost a vysokou efektivnost ekologické obnovy v lokalitě ČSA. Její závěry jsou přenositelné i na další lokality, např. Podklady připravené AOPK ČR ve spolupráci s partnery uplatnilo Ministerstvo životního prostředí v materiálu pro jednání vlády ČR.

Ekologická obnova se tak po desetiletích diskusí stala rovnocennou variantou obnovy rozsáhlých částí posttěžební krajiny. Pro Českou republiku je to příležitost k naplnění závazků v rámci Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do r. 2030 a vhodný příspěvek k Desetiletí obnovy ekosystémů, vyhlášenému v roce 2019 OSN.

Těžba nerostných surovin a ochrana vod

Stav hladiny spodních vod i vydatnost pramenů a vodních toků byly v závěru loňského roku v celé České republice normální až mírně nadnormální. Jak přitom dnes upozornil ředitel Těžební unie České republiky (TU ČR) František Janáč, přívaly vody při tání i vyšší hladina spodních vod se významně projevuje také v lomech při těžbě nerostných surovin. Těžaři jsou ale na ochranu vod trvale připraveni a poradí si i s jejím větším množstvím. Do krajiny ji pak vrací zpět v maximální kvalitě.

Těžební společnosti disponují moderní technologií úpravy vod, pro které není žádný problém ani zpracování většího množství vody, které v krajině v současné době je. Voda, která se z předpolí lomů i ze samotných lomů čerpá, prochází úpravou a navrací se zpět do krajiny.

„Kritici těžby obvykle jednostranně poukazují zejména na údajné riziko těžební činnosti, která může podle jejich názoru negativně ovlivnit vodní zdroje. Často tak bohužel činí, aniž by měli detailní znalosti o tom, jak celý proces těžby probíhá. Samotní těžaři mají zájem na tom, aby proces těžby měl co nejmenší dopad na životní prostředí, a uvědomují si vzácnost a potřebnost nejen nerostných surovin, ale i vodních zdrojů, které se snaží maximálně chránit,“ uvedl Janáč. Upozorňuje také na fakt, že hrozba znečištění vod těžaři je několikanásobně menší než například průmyslovými objekty, které zpracovávají chemické látky.

„Několikrát za rok dochází k haváriím v průmyslových objektech, které mají mnohem širší dopad na životní prostředí a především na znečištění vod. Podle těžařů sdružených v Těžební unii je klíčové najít rovnováhu mezi vzrůstající potřebou surovin např. pro stavebnictví, a tedy potřebou tyto suroviny těžit, a často iracionálními požadavky aktivistů a odpůrců těžby.

„Pokračování těžby je v některých lokalitách čím dál častěji blokováno pouze na základě neznalosti či negativních emocí a strašení veřejnosti mimo jiné ohrožením vodních zdrojů. Těžaři se přitom snaží o maximální ochranu vody i krajiny, kde se nerostné suroviny těží. Právě větší objem stavebních investic by měl v současné době podle jednoho z vládních plánů vyvést Českou republiku z ekonomické krize, která provází koronavirou pandemii. Bez dostatečného množství stavebního materiálu závislého na těžbě nerostných surovin to ale není možné.

„Zajistit dostatek stavebních surovin není samozřejmostí, jak si mnohdy lidé myslí, a rozhodně se to neděje na úkor nenapravitelného poškození přírody. Obecně lze říci, že suroviny jsou získávány ve veřejném zájmu a naší snahou je, abychom je těžili co nejšetrněji, a to jak ve vztahu k životnímu prostředí, tak také s důrazem na efektivitu těžby. Bezpochyby je možno konstatovat, že tam, kde dochází k těžbě nerostů, dochází ke změně krajinného rázu. Těžba zde probíhá i po několik dekád, v celém jejím průběhu i při následné rekultivaci však musí těžební společnosti dbát přísných zákonů. Příkladem dobré praxe jsou i rekultivace hnědouhelných lomů na severu Čech, které dlouhodobě patří k nejlepším v Evropě a krajinu po těžbě vrací zpět do užívání často v mnohem lepším stavu, než byla před samotnou těžbou. Na rekultivovaných plochách tak vznikají vodní prvky či funkční biotopy plné života.

Ekologie minerálů

Ekologie minerálů je interdisciplinární obor, který se zabývá vztahem mezi minerály, jejich geochemickými vlastnostmi a životním prostředím. Minerály hrají klíčovou roli nejen v geologických procesech, ale i v utváření půdních vlastností, koloběhu živin a ekologických podmínkách biotopů. Minerály ovlivňují kvalitu podzemních a povrchových vod skrze procesy zvětrávání a iontové výměny.

Ekologie minerálů představuje důležitý obor propojující geologii, biologii a environmentální vědy. Minerály nejenže utvářejí fyzikální základ krajiny, ale zároveň ovlivňují chemické a biologické procesy, které jsou klíčové pro udržení životního prostředí.

Dopad těžby na africké gorily a šimpanze

Mezinárodní tým vědců poprvé systematicky zkoumal dopad těžby přírodních zdrojů na životní prostředí afrických goril a šimpanzů a dospěl k závěru, že přežití více než 180 000 jedinců těchto primátů, tedy asi třetiny jejich počtu, je nyní ohroženo těžbou nerostných surovin.

Vědci k tomuto závěru dospěli při studiu stavu velkého množství důlních lokalit nacházejících se na území 17 různých zemí Afriky. Pro získání těchto informací vědci analyzovali satelitní snímky oblasti před a po výstavbě dolů a dalších těžebních prací a zkoumali, jak se změnil stav přírody v oblastech o průměru 10 a 50 km od míst těžby. Ukázalo se, že oblasti výskytu primátů a těžby se do značné míry překrývají, přičemž těžba surovin negativně ovlivnila život přibližně 30 % populací opic. Tento problém je obzvláště palčivý v Guineji, kde těžba fosilních surovin negativně ovlivňuje život 83 procent místní populace šimpanzů čítající přibližně 23 000 jedinců.

Těžební společnosti by měly zaměřit své úsilí na minimalizaci škod, které jejich činnost způsobuje vyšším primátům, a k různým mechanismům kompenzace škod na biologické rozmanitosti by se měly uchýlit jen v těch nejextrémnějších případech.

Těžba nerostů z mořského dna

Hlubokomořská těžba nerostů se má rozběhnout v příštích letech. Bioložka a oceánografka Patricia Esqueteová varuje před jejími dopady. Nikl, měď nebo lithium chtějí těžební společnosti získávat také z oceánu. Bioložka Patricia Esqueteová upozorňuje na to, že je oceán důležitý i pro lidi v zemích, které pobřeží nemají. Má totiž na svědomí mnoho ekosystémových služeb.

Mimo to je Česko jedním ze států, který může v Mezinárodním úřadu pro mořské dno rozhodnout o tom, kdy se začne s těžbou. Také nechodíme běžně do deštného pralesa, a přesto všichni chápeme, proč je důležitý,“ říká Esqueteová, která do Česka zavítala díky vystoupení v rámci Inspiračního fóra na 27.

Mezinárodní úřad pro mořské dno již několik let jedná o vytvoření právního rámce pro hlubokomořskou těžbu. Poslední jednání v listopadu finální podobu pravidel prozatím nepřineslo. Mezinárodní úřad pro mořské dno vznikl v rámci Úmluvy OSN o mořském právu. Tyto oblasti patří všem jako společné dědictví lidstva, přičemž členské země jsou zodpovědné za organizování a regulování aktivit, které na dně moří a oceánů probíhají. Mají na starosti vše související s minerálními zdroji. Dosud nikdo nedostal právo na těžbu, společnosti a vědecké organizace mají pouze právo na průzkum. Na samotnou těžbu totiž není připravený regulační rámec. Musí být dostatečně robustní, aby splnil povinnosti dané Úmluvou OSN o mořském právu.

Když se bavíme o změně klimatu, nejčastěji dojdeme k tomu, že musíme od fosilních paliv produkujících velké množství oxidu uhličitého dojít k udržitelnějším alternativám. Zjevným řešením je elektřina, ale veškerá tato energie musí někde vzniknout. Žádná možnost není ideální, nicméně neměla by to být katastrofa pro přírodu ani lidi. Pro začátek bych řekla, že je omyl, že bychom mohli přestat těžit na pevnině, když se přesuneme na mořské dno. Ideálním scénářem je, že bychom nepotřebovali těžit vůbec. Těžit mimo naše oči není řešení. Pokud nejsme spokojeni s těžbou na pevnině, udělejme ji lepší, nechoďme jinam a neničme nové prostředí.

Problém spočívá v tom, že netušíme, jak přesně oceán chránit, protože zatím o něm a jeho fungování nevíme dost. Nemáme tak ani potřebné znalosti k vytvoření efektivních nástrojů pro ochranu. O tom, co se děje v hlubokém oceánu, panuje mnoho nesprávných představ. Rozhodně není bez života. Biodiverzita v něm je větší než v deštném pralese. Je ohromující a teprve ji začínáme objevovat. Patří nám všem, celému lidstvu, a chceme ji zachovat.

Více než 90 procent druhů z jednoho vzorku, který získáme z mořské vody, je zcela nových. V každém dalším vzorku jsou nové a zcela odlišné druhy. Je pravda, že v některých oblastech je biomasa, tedy hustota organismů, velmi nízká. Přesto tam ale žijí drobné druhy, které samy o sobě obsahují neuvěřitelně cenné genetické zdroje. Přizpůsobily se totiž „šíleným“ životním podmínkám a přímo se vážou na ložiska kovů. Právě proto, že jsou malé a ne příliš hojné, jsou zranitelné a mohou snadno vymizet. Hluboký oceán je jako obrovská knihovna s genetickými informacemi, které patří nám všem a které můžeme využívat. Žijí v něm tisíce nových organismů a díky těmto tvorům můžeme například objevit nové léky.

Mylným argumentem je, že na dně na rozdíl od pevniny nikdo nežije, takže nikoho netrápí, když se při těžbě poničí. Pro kultury v Tichomoří je to naprosto klíčové prostředí. Mnoho původních obyvatel si nedokáže představit, že by ničili oceány, protože jejich celý život je spojen s vodou. Poskytuje nám mnoho ekosystémových služeb. Znamená to, že i díky němu můžeme žít na naší planetě. Má na svědomí všechno od regulace klimatu až po ukládání uhlíku. Zároveň nám díky rybám poskytuje potravu a ekonomicky jsou na něm závislé desítky zemí. Konkrétně by plánovaná těžba v Tichém oceánu mohla narušit migrační trasy mnoha druhů ryb. Zároveň může vytvořit toxická sedimentární „mračna“ na hladině, která život v oceánu poničí.

S hlubokomořskou těžbou jsme ještě nezačali. Můžeme tak vystoupit ze začarovaného kruhu, ve kterém neustále řešíme dopady našich činů až potom, co je uděláme. Nyní máme jedinečnou příležitost nadechnout se a nejprve zjistit, co vlastně chceme udělat, a až potom se rozhodnout. Možná si uvědomíme, že to nestojí za to. Můžeme totiž více ztratit než získat. Hlubokomořská těžba může nezvratně změnit ekosystém. Existují i jiné způsoby. První možností je recyklace. Důležité je si uvědomit, že při současném tempu nezačnou společnosti těžit dříve než za deset let. Nevíme, jak se průmysl bude vyvíjet, ale doufejme, že budeme v tu dobu umět mnohem lépe recyklovat. Místo toho, abychom vyvíjeli novou technologii pro těžbu v oceánu, měli bychom se spíše zaměřit na tyto nové způsoby znovupoužití materiálů. Zároveň se v moři ukrývají různé kovy. Je tam nikl, kobalt, měď, lithium a jiné další. V současné době vznikají nové baterie, z nichž některé tyto kovy vůbec nevyužívají. Díky novým technologiím jich potřebujeme stále méně.

Důlní technika a její dopady na krajinu

Nejčastějším zásahem báňského sektoru do vodohospodářských zájmů je ovlivňování poměrů důlními poklesy, k nimž dochází vydobytím uhelných zásob z podzemí. Útlum těžby v západní ostravské části revíru v posledních letech přesouvá těžiště zájmů do východní karvinské části, kde odlišnost geologických struktur způsobuje, že poklesy se na zemském povrchu projeví v kratším čase a poměrně velmi intenzivně. Čelit jejím nepříznivým důsledkům musí těžební organizace v široké spolupráci s ostatními interesenty, mimo jiné pak v neposlední řadě i se správcem sítě hlavních vodních toků - s Povodím Odry.

Nyní po roce 1989 je otázka povolování nové těžby uhlí zvláště citlivá na Karvinsku. Po vyhrocení poměrů v karvinských důlních polích došlo nakonec po delším procesu vyjednávání k určitému kompromisu a dohodě o „koexistenci“ obou zájmů tj. zájmu na ochraně území a zájmu na racionálním vydobytí ložiska uhelných zásob. V poslední době se tak Povodí Odry z popudu báňských podniků muselo zevrubněji zabývat touto problematikou v speciální studii pro přibližně 20 km délky řeky Olše.

Studie byla řešena pro dvě časové úrovně (rok 2000 a 2010) a ukázala, že celkově proti dřívějším náhledům by zde měly být očekávány poněkud mírnější dopady, než se dosud předpokládalo. Přestože těžba nerostných surovin může působit negativně na krajinnou sféru, je snaha každého státu zrekultivovat, nebo alespoň částečně vrátit přírodu do její původní, nenarušené podoby.

Recyklace stavebních odpadů

Ekonomické a ekologické podmínky spojené s nakládáním stavebních odpadů nutí producenty stále více uvažovat o jejich likvidaci za pomocí ekologické recyklace. Na rozdíl od jiných druhů odpadů je možno realizovat ověřené řešení, stavební odpady recyklovat separací, drcením a tříděním - materiál podobný přírodním surovinám, jako písek a drtě, které lze užít ve stavebnictví.

Pro úpravy těchto materiálů se v současnosti užívají technologické linky podle koncepce v provedení:

• Mobilní: výhodné pro vysokou stabilitu, která umožňuje zpracovávat efektivně na různých lokalitách i relativně menší množství materiálu.
• Semimobilní: „kontejnerové zařízení“: které je umístěno v rámu, umožňuje rychlou přepravu na podválnících.
• Stacionární: obsahující řadu pomocných strojů, umožňující zpracovávat stavební odpad s vysokou kvalitou a čistotou recyklátu.

Rozvoj recyklace v ČR nastal po roce 1990. Z celkového množství odhadovaného ročního množství odpadů (cca 8 - 10 mil. tun) je recyklováno v současnosti asi 10 %, v ostatních zemích EU asi 40 %. Díky zavedení nových technologií z ekologického managementu se předpokládá, že se recyklací dostaneme na evropskou úroveň počátkem roku 2005.

tags: #tezba #nerostu #dopad #na #ekologii

Oblíbené příspěvky:

• Obnovitelné zdroje v ČR a vládní podpora
• Znečištění vodních zdrojů
• Teploty v JAR únor
• Značky pro pobyt v přírodě
• Dětské oblečení do přírody – recenze