Recyklace odpadního oleje v Thajsku: Statistiky a trendy

05.03.2026

Rozhodné čínské ne zahraničním odpadům ukázalo ještě na jeden vadný mechanismus odpadových hospodářství: recyklaci.

Už je to deset měsíců, co Čína ztratila zájem o odpadky, tedy vlastně druhotně využitelné suroviny, které jí posílal zbytek světa.

Na to se právě soustředila aktuální studie skupiny Unearthed, investigativní odnože organizace Greenpeace.

Na začátku ledna jsme informovali o definitivní změně čínského postoje vůči dovozu odpadů ze zahraničí.

Vzhledem k tomu, že Čína zhruba od roku 1992 dovážela na své území pravidelně 45 % objemu všech světových odpadů, dal se nějaký ten razantní dopad na vývozce vcelku očekávat.

Čtěte také: Thajská recyklace odpadu

Z reakce producentů však nic pozitivního pro lidstvo neplyne, jednu jihoasijskou globální skládku nahradilo jen vícero skládek menších.

Pokud si ale myslíte, že by tito producenti odpadu „šli do sebe“ a začali sami aktivně pracovat na předcházení jejich vzniku anebo se více podíleli na jeho recyklaci s využitím domácích zdrojů, pletete se.

Pro Američany se rázem jedničkou stalo Thajsko, kam vyvezli 91 505 tun plastového odpadů.

Jistě, zaváželi ho tam už dříve, ale stávající nárůst objemu je vyšší o 1985 %.

Podobné to rázem bylo i v Malajsii, kde se dovoz odpadů ze zahraničí zvýšil o 273 %.

Čtěte také: Thajsko: Příroda a cestování

A o 46 % ve Vietnamu.

Dalšími destinacemi amerických plastů se stalo Turecko a Jižní Korea.

V konečném důsledku tak USA exportovaly za hranice 81 % svých plastových odpadků, tedy vlastně skoro tolik, jako by vyvážely do dál Číny.

Čína měla průmysl, přístavy a dopravní infrastrukturu na to, aby se s přívalem odpadků ze zbytku světa uměla nějak vypořádat.

Vietnam, ani Malajsie nic takového nemají, a tak se teď doslova topí v odpadcích.

Čtěte také: Jaký Olej Vybrat?

Obě země také na několik měsíců dovoz stoply, protože nebyly zprvu schopné příjem rozebírat.

Ne že by Čína byla z hlediska zpracování odpadů extra výhra, ale ostatní země v Asii nemají ani minimální zdravotní, hygienické nebo bezpečnostní mechanismy.

I když USA nakonec vyvezly jen o 7 % méně, než tu bylo zvyklé, i tak na ně čínské omezení dovozu odpadů citelně dopadlo.

Drasticky totiž narostl objem odpadů ukládaných na skládkách.

V tisku můžeme tohle chvění na americkém trhu s odpady pocítit jako narůstající počet zpráv o zákazech jednorázových tašek, sáčků či brček, nebo o chvályhodném nárůstu počtu kontejnerů na bioodpad (případně o narůstajícím počtu městských hlodavců).

Proč třídíme odpad? Jeho objem tím přece nesnižujeme, jen jej dáváme do různých kontejnerů.

Z těch jsou pak jednotlivé frakce rozebrány a odprodány jako druhotná surovina zpracovatelům, ne?

Jenže jak se ukazuje, většina takových zpracovatelů byla v Číně.

Minimálně ve Velké Británii nebo v USA se jich citelně nedostává.

V řadě měst USA tak dochází k paradoxní situaci, kdy se dosud ekonomicky výnosné sběrny a třídírny odpadu začínají prodražovat.

O odpady, byť přetříděné, nikdo zájem nemá.

A ve Vermontu?

„Neexistuje tu prakticky žádný domácí průmysl, který by druhotně využitelné suroviny získané z odpadů zpracovával,“ komentuje to Brent Bell, vedoucí společnosti Waste Management, největší odpadové firmy ve Státech.

Studie odhaluje, že takzvaná chemická recyklace (depolymerizace, pyrolýza nebo solvolýza) znečišťuje životní prostředí, je energeticky náročná a má technické nedostatky.

Označovat tyto technologie "recyklací" je navíc ve většině případů naprosto zavádějící, protože jen malá část takto zpracovaného odpadního plastu se ve skutečnosti stává novým plastem.

Ve snaze šetřit vlastní nerostné bohatství uzavřela thajská vláda řadu smluv se sousedními státy na dodávku jak zemního plynu, tak i elektrické energie.

Hlavním výrobcem a distributorem elektrické energie v Thajsku je státní energetická společnost EGAT .

Na výrobě elektrické energie se podlí ze 70%.

Dalších 29% pokrývají nezávislí výrobci elektřiny, od kterých EGAT energii nakupuje.

V současnosti disponuje thajský energetický systém celkovou instalovanou kapacitou ve výši 25 422 MW, Větší část elektrické energie je vyráběna v plynových elektrárnách (cca 28%), z toho 44 % připadá na nezávislé výrobce energie a 27 % plynových elektráren provozuje EGAT.

Na začátku roku 2007 veřejně také thajská vláda deklarovala zájem postavit a v r. 2020 spustit první jadernou elektrárnu v zemi.

Růstové trendy thajské ekonomiky způsobují nárůst poptávky po elektrické energii, která však z důvodu globální ekonomické recese v minulém roce stagnovala.

V tomto roce se předpokládá cca 8 % růst výroby energie .

V následujících letech až do roku 2013 by pak měla poptávka po elektřině růst v průměru o 1580 MW ročně.

Vrcholu by měla poptávka po elektřině dosáhnout v roce 2016, kdy EGAT předpokládá výrobu elektrické energie ve výši 257 181 GWh při kapacitě 40 190 MW.

Celková instalovaná kapacita by v té době měla dosáhnout cca 46 tis. MW, což představuje nárůst oproti současnému stavu o více jak 20 tis.

Rostoucímu významu energetického sektoru pro thajské hospodářství odpovídá i zřízení Ministerstva pro energii, které na sebe převzalo některé kompetence Ministerstva pro vědu, technologii a životní prostředí.

Plastový odpad v mořích a oceánech, jeho množství i destruktivní vliv na ekosystém - to je skutečnost.

Je to fakt, na který upozorňují environmentální organizace, ekologové, ale i turisté.

Svou trošku PR slávy se snaží urvat i některé komerční firmy (namátkou jmenujme např. výrobce sportovní obuvi, kteří tento plast používají k výrobě nových bot - nebo to alespoň tvrdí).

A pokud ano, našli jste na ni odpověď?

Asi ne.

Stejnou otázku si položila skupina vědců pod vedením Dr. Christiana Schmidta, hydrogeologa z Helmholtzova Centra Environmentálních výzkumů v Lipsku.

A na rozdíl od nás ostatních se na ni pokusila najít odpověď.

A našli ji.

A je vskutku přinejmenším zajímavá.

tags: #thajsko #recyklace #oleje #statistiky