Česká republika se vyznačuje rozmanitou a pestrou přírodou. Morfologicky výrazný vrchol Santonu (nadmořská výška 296,1 m) a na něj navazující nedaleká Hrubá skála připomínají svým tvarem přilbu.
Ústecký kraj: Rozmanitost a hospodářský význam
Ústecký kraj leží na severozápadě České republiky. Severozápadní hranice kraje je zároveň i státní hranicí se Spolkovou republikou Německo a to se spolkovou zemí Sasko. Povrch kraje je z geografického hlediska velmi rozdílný, příroda je rozmanitá a pestrá.
Podél hranic s Německem je oblast uzavřena pásmem Krušných hor, Labskými pískovci a Lužickými horami. Krušné hory jsou velmi starým pohořím, jsou tvořeny převážně hlubinnými vyvřelinami nebo prvohorními krystalickými břidlicemi. Na jihovýchodě kraje se rozprostírají roviny, které pocházejí z druhohor, tzv. Česká křídová tabule, ze kterých vystupuje historicky nejznámější hora Čech, Říp a České středohoří se svým nejvyšším vrcholem Milešovkou.
Nejvýše položené místo na území kraje leží na úbočí nejvyšší hory Krušných hor, Klínovce, jehož vrchol se nachází již na území kraje Karlovarského. Jestliže pomineme dna povrchových dolů, je nejníže položeným bodem kraje hladina řeky Labe u Hřenska (115 m n. m.), což je zároveň nejníže položené místo v ČR. Největším vodním tokem na území kraje je řeka Labe, zleva se vlévá druhý největší levostranný labský přítok Ohře a řeka Bílina. Z pravé strany se do Labe vlévá na území kraje Ploučnice, posledním pravostranným přítokem na našem území je řeka Kamenice. V kraji jsou rovněž prameny minerálních a termálních vod.
Rozloha kraje je 5 339 km2, což představuje 6,8 % rozlohy České republiky. Ústecký kraj se vyznačuje značnou rozdílností jak z hlediska přírodních podmínek, tak i z hlediska hospodářské struktury, hustoty osídlení a stavu životního prostředí. Hospodářský význam kraje je historicky dán značným nerostným bohatstvím, zejména rozsáhlými ložisky hnědého uhlí, uloženými nízko pod povrchem. Z dalších důležitých surovin, těžících se v kraji, jsou významná ložiska kvalitních sklářských a slévárenských písků a stavebního kamene.
Čtěte také: Česká příroda očima Jakuba Vágnera
V kraji lze vymezit čtyři oblasti, které se od sebe významně odlišují. Z odvětví má významné postavení energetika, těžba uhlí, strojírenství, chemický a sklářský průmysl. Další oblastí je Litoměřicko a Lounsko, které jsou významné svou produkcí chmele a zeleniny. Zvláště Polabí a Poohří jsou proslulé ovocnářské oblasti, nazývané Zahrada Čech. Skvělou pověst mají i vína pěstovaná na Litoměřicku. V posledních letech se i oblast Mostecka stává známou vinařskou oblastí, kde se vinná réva pěstuje především na pozemcích zrekultivovaných po těžbě hnědého uhlí.
Oblast Krušných hor je velmi řídce osídleným horským pásem s omezenými hospodářskými aktivitami a nakonec oblast Děčínska není ani územím s koncentrací těžkého průmyslu ani oblastí zemědělskou. Ústecký kraj je rozdělen do sedmi okresů (Děčín, Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí nad Labem), které se dále člení na 354 obcí nejrůznější velikosti, z toho je 59 obcí se statutem města.
EVL Peklo u Nového Města nad Metují
EVL Peklo u Nového Města nad Metují se nachází na soutoku Metuje a Olešenky v podhůří Orlických hor asi 0,7 km až 4,7 km SV od Nového Města nad Metují. Jedná se o výrazný krajinný útvar hluboce zaříznutého epigenetického údolí řeky Metuje a levostranného přítoku Olešenky. Údolí byla zahloubena do fylitového pláště krystalického jádra Orlických hor za současného výzdvihu oblasti.
Geomorfologicky lokalita patří v rámci provincie Česká vysočina ke Krkonošskojesenické soustavě (IV), IVB Orlické podsoustavě, k celku IVB-3 Podorlická pahorkatina, podcelku IVB-3A Náchodská vrchovina ke dvěma okrskům: údolí Metuje na území EVL a svahy na levém břehu Olešenky do k okrsku IVB-3A-4 Ohnišovská pahorkatina, zatímco svahy údolí na pravém břehu Olešenky vč. údolí Brodku patří k okrsku IVB-3A-3 Sedloňovská vrchovina. Lokalita Peklo je tvořena hluboce zařízlými údolími Metuje a jejím levostranným přítokem Olešenky, hloubka údolí dosahuje až 200 m.
Rozpětí nadmořské výšky je od 300 m (Metuje na J okraji lokality) do 564 m (Kozí hřbet nad údolím Olešenky). Údolí Metuje se táhne přibližně ve směru severovýchod - jihozápad a orientace svahů je převážně severozápadní nebo naopak jihovýchodní. Údolí Olešenky má směr východ-západ a orientace svahů je jižní nebo severní. Pro území je příznačná značná rozmanitost georeliéfu.
Čtěte také: Greenpeace a biomasa
Na svazích jsou velmi časté ostré hřbety a roklinky drobných přítoků Metuje a Olešenky, dále se vyskytují třetihorní žokovité balvany a izolované skály typu tor, čtvrtohorní mrazové sruby, balvanová moře a proudy, čtvrtohorní kryoplanační terasy a nivační sníženiny, svahové úpady a suťová pole. U Nového Města nad Metují se charakter údolí výrazně mění, údolí tvoří plochá niva o šířce 100-200 m, která je ohraničena 10-20 m vysokými kolmými stěnami turonských slínů. Na úpatí těchto stěn se vyskytují různě velké suťové kužele.
Metuje i Olešenka mají převážně přírodní charakter se štěrkovitými a kamenitými koryty. Na území lokality mají poměrně velký spád a peřejnatý charakter. V Metuji se místy vyskytují mohutné balvany a skalní útvary, vzácně jsou přítomny i štěrkové náplavy porostlé vegetací.
Geologické podloží území tvoří několik typů hornin různého stáří. Převažují metamorfované horniny svrchního proterozoika: novoměstské fylity (muskoviticko-biotitické a chloritomuskovitické fylity a drobové fylity provázané vložkami minet, zelených břidlic, metalydidů a kvarcitů). Severovýchodní část území je pak tvořena granodiority novohrádeckého masivu a červenavě zbarvenými sedimenty prvohorního stáří (permské slepence a brekcie).
Nejvíce rozšířen je hrubozrnný narůžovělý granodiorit, který na povrch vystupuje v podobě velkých balvanů v řečišti Olešenky a skalních útvarů na svazích Kozího hřbetu. Podél západního okraje lokality v horní části svahu údolí Metuje se dále vyskytují horniny spodního turonu (druhohorní), kterými jsou spikulovské slínovce a slínovce s příměsí jehlic hub (opuky). Při horním okraji svahu tyto horniny vystupují místy na povrch v podobě malých stěn, na jejichž úpatí se vyskytují suťové plochy.
Čtvrtohorní sedimenty jsou zastoupeny úzkým lemem fluviálních štěrků a písků podél Metuje a Olešenky a dále svahovými hlinitokamenitými uloženinami, kamenitými až blokovými sutěmi, výplavovými kužely a štěrkopískovými akumulačními terasami.
Čtěte také: Příroda v designu interiéru
Lesní půdy jsou převážně kambizemě (kambizem typická a mezotrofní v květnatých bučinách, kambizem oligotrofní v acidofilních bučinách, kambizem districká v druhotných smrkových porostech na stanovištích bučin, kambizem rankerová na přechodech bučin do suťových lesů). V suťových lesích převažuje ranker typický a kambický. Ve svahových úžlabinách s potůčky a prameništi se nachází glej kambický, na něhož navazuje glej pseudoglejový, pseudoglej kambický čí kambizem pseudoglejová. V nivě Metuje a Olešenky se nacházejí fluvizemě.
Území se vyznačuje vysokou rozmanitostí a jemnou mozaikou ekologicky velmi odlišných stanovišť a vysokou druhovou bohatostí. Lokalita Peklo je jedinečným územím s komplexem přirozených a polopřirozených lesních společenstev, kterými jsou zejména acidofilní a květnaté bučiny a suťové lesy. Významná je svou rozlohou i diverzitou také skalní vegetace na četných skalních útvarech a balvanitá moře.
Vzhledem k tomu, že se jedná o převážně lesní území, hlavním faktorem negativně ovlivňujícím tuto lokalitu je současné lesní hospodaření, díky němuž je část původních lesních porostů přeměněna na smrkové monokultury. Při nešetrném holosečném způsobu hospodaření dochází na silně exponovaných svazích k erozi, která výrazně znesnadňuje opětovné zalesnění. Část přirozených lesních porostů má vlivem špatného hospodaření narušenou přirozenou věkovou strukturu. V místech, kde se lesní porosty nenachází na silně exponovaných svazích, je přirozené zmlazování dřevin ovlivněno okusem zvěře.
Společenstva řeky Metuje a jejích břehů jsou částečně ovlivněna její regulací. Podél Metuje byly také ojediněle zjištěny invazní druhy rostlin: Impatiens glandulifera, Reynoutria japonica. Luční enklávy jsou ohroženy dvěma faktory: absencí obhospodařování nebo naopak jeho přílišnou intenzifikací (intenzivní pastva, eutrofizace). Většina travních porostů je zde pravidelně obhospodařována, ladem jsou ponechány pouze prudké svahy a silně podmáčené polohy.
V současné době nebyly na lokalitě pozorovány žádné vlivy, jež by nějakým způsobem ovlivňovaly přítomnou populaci druhu Buxbaumia viridis.
Chráněná krajinná oblast Soutok
Chráněná krajinná oblast Soutok se rozprostírá v místech, kde se stékají dvě velké řeky - Dyje a Morava. Tyto vodní toky zde vytvářejí unikátní krajinu se spletí ramen, meandrů, mokřadů a zaplavovaných luk. Ve druhé polovině minulého století ji ale zasáhly vodohospodářské úpravy, řeky byly zregulovány a na Dyji byla vybudována soustava přehrad. Přirozený tok si uchovala jen část řeky Dyje a říčky Kyjovky.
Řeky, slepá ramena, tůně a mokřady jsou domovem ohrožených druhů ryb, obojživelníků nebo vodních rostlin. Záplavy patřily k přirozenému rytmu Soutoku. Pravidelné rozlivy vody z Moravy a Dyje dodávaly vlhkost půdě, zásobovaly území živinami a přetvářely terén. Tento přirozený koloběh byl přerušen regulacemi toků. Dnes se sem snažíme vodu vrátit a obnovit přirozený vodní režim. Tím se podpoří pestrost území, zvýší se biologická rozmanitost, ale také se vrátí krajině schopnost zadržovat vodu.
Významným fenoménem Soutoku jsou rozsáhlé lužní lesy s duby letními, jasany úzkolistými a ztepilými a s dalšími druhy dřevin. V jarním období je pokryjí koberce plné kvetoucích bylin - bledulí jarních, česneků medvědích, orsejů nebo dymnivek. Typické jsou rozsáhlé louky se solitérními duby, místně nazývanými „staroduby“.
I když na některých místech Soutok působí jako prales, je to krajina po staletí ovlivňovaná lidskou činností. Lužní lesy se využívaly jako zdroj dřeva a pro pastvu dobytka, louky se kosily. Lesy ale byly mnohem otevřenější než dnes. A právě tento mozaikovitý ráz krajiny dal vzniknout mnoha různorodým biotopům a stanovištím.
Vlhké louky na Soutoku jsou jedny z nejcennějších v celém Česku. Roste na nich celá řada vzácných rostlin (kosatec sibiřský, máta polej, konitrud lékařský) a žijí zde vzácné druhy motýlů i brouků. Aby odsud tyto druhy nezmizely, je potřeba obnovit tradiční způsoby hospodaření - pravidelné sečení a odstraňování biomasy, ale také jarní záplavy.
Už od dob Lichtenštejnů na Soutoku probíhaly velkolepé parforsní hony. Ve stejnojmenné největší oboře České republiky se chová především jelení a daňčí zvěř. Tu je ale nutné udržovat v optimálních početních stavech, které umožní lesu, aby se přirozeně obnovoval.
Soutok Moravy a Dyje je největším komplexem lužních lesů ve střední Evropě. Díky kombinaci mimořádných přírodních i kulturních hodnot byl význam této oblasti oceněn i v mezinárodním měřítku. Je součástí soustavy evropských chráněných území Natura 2000, která chrání evropsky významné biotopy i životní prostor mnoha druhů. Díky jedinečné kombinaci lesů, luk, řek a mokřadů se řadí mezi klíčové lokality pro ochranu biodiverzity v rámci celé střední Evropy. Nachází se zde mokřady mezinárodního významu - Mokřady dolního Podyjí a Lednické rybníky.
Přírodní památka Santon
Morfologicky výrazný vrchol Santonu (nadmořská výška 296,1 m) a na něj navazující nedaleká Hrubá skála připomínají svým tvarem přilbu, se nacházejí cca 850 m zjz. od kostela v Tvarožné. Přístup k vrcholu Santon je možný ze silnice, která vede z motorestu Rohlenka směrem do obce Tvarožná a odtud po žluté turistické značce ještě 630 m pěšky k vrcholu.
Santon a jeho nejbližší okolí jsou budovány převážně račickými slepenci myslejovického souvrství. Jedná se o hrubozrnné slepence, které jsou, co se týče velikosti zrn, špatně vytříděné. Velikost valounů v nejdelší ose se pohybuje od 1 cm až do 30 cm, průměrná velikost náleží do intervalu 3-10 cm. Valouny jsou dobře opracované, zakulacené, sférického a diskovitého tvaru.
Klasty valounů výrazně dominují a převažují nad hrubozrnnou drobovou základní hmotou, která vyplňuje mezery mezi valouny. Ze sedimentárních strukturních a texturních znaků byla ve výchozech rozpoznána pozitivní gradace (zmenšování velikosti klastů směrem do nadloží) a imbrikace. Kromě výše uvedených znaků se ve slepencích také nacházejí vykliňující polohy drobových lavic.
V asociaci průsvitných těžkých minerálů v drobové základní hmotě výrazně dominuje granát, tvoří až 73,8 mod. %. Druhým nejhojnějším minerálem je apatit (14,8 mod. %). Již v podřízeném množství se vyskytuje zirkon, rutil a turmalín. Co se týče chemického složení granátů, ačkoliv je pro račické slepence resp. jeho drobovou základní hmotu typická polymiktní asociace granátů (grosular-almandinová, grosular-spessartin-almandinová a almandinová se zvýšeným obsahem pyropové a spessartinové komponenty), na lokalitě Santon byla zjištěna pouze monomiktní pyrop-almandinová asociace, která je typická pro nejvyšší část drobových poloh račických slepenců a především pro droby v lulečských slepencích.
V okolí Santonu a Hrubé skály se nachází teplomilná stepní a lesostepní společenstva s výskytem značného počtu ohrožených a chráněných druhů, a proto byl Santon v roce 1990 vyhlášen jako Přírodní památka. Kromě chráněné flóry, se v okolí Santonu zdržují i chráněná faunistická společenstva. Santon je také významnou arecheologickou lokalitou, je dokladem pravěkého osídlení z dob eneolitu. V období napoleonských válek se vrchol Santon stal důležitým strategickým místem, který měl chránit velitelské stanoviště založené na Žuráni (Tomanová Petrová et al.
Historický vliv velkých kopytníků na krajinu
Původní podoba krajiny v Evropě, včetně České republiky, byla mnohem otevřenější, než dnes. Její zarůstání a nástup lesů umožnil až člověk, který vybil stáda velkých býložravců, která do té doby bránila dřevinám v ovládnutí kontinentu. Čeští vědci na to upozorňují v rozsáhlém, dvojdílném článku, který publikoval časopis Vesmír.
„S přítomností velkých savců souvisela diverzita rostlinstva a drobnějších živočichů. Krajina tehdejší mamutí stepi se v dnešním mírném pásu podobala krajině dnešního Altaje. Byla mozaikou stepí, sušších i vlhčích trávníků, rašelinišť a řídkých lesíků. Vliv velkých kopytníků na původní podobu krajiny podle ní nepřímo dokazuje například rozšíření denních motýlů v Evropě a Asii. Denní motýli jsou totiž, s výjimkou tropů, ve většině případů vázaní na otevřená stanoviště a jen málo z nich obývá husté, zapojené lesy.
„Právem se lze domnívat, že v době rozmachu mamutí stepi prosperovali. Vyhovovaly jim podmínky utvářené aktivitou velkých býložravců. Například pastva koní potlačuje trávy a uvolňuje prostor bylinám, jako jsou hořce, krtičníkovité, bobovité či rdesnovité. To vše jsou časté živné rostliny housenek. Příchod moderního člověka a nadměrný lov podle vědců přírodu v Evropě zásadně proměnily.
„Na severní polokouli to znamenalo postupné rozdrobení mamutí stepi. Kde to srážkové poměry umožnily, tam ji nahradily souvislé lesy. Středoevropská krajina byla ale i poté nějaký čas otevřená. Mamuti byli pryč, ale přežívali zde například sobi, velcí tuři a koně. Přesto podle vědců Evropě fragmenty původních stepí přetrvaly do současnosti.
„Mnohé ze středoevropských ‚stepních‘ lokalit, jejichž vznik byl donedávna přisuzován člověku, ve skutečnosti představují nejstarší zde kontinuálně existující formy vegetace. Přežití stepní fauny a flóry v Evropě umožnil příchod pravěkých zemědělců a pastevců. Ti s pomocí stád domácího skotu a koní, kteří byli po staletí velmi podobní svým divokým předkům, zachovali v řadě oblastí krajinu otevřenou. Tam, kde se páslo méně, začaly krajinu sužovat požáry.
„S decimací velkých býložravců se pojí ještě jedna souvislost - nástup vlády ohně. Absence pastvy vede k akumulaci odumřelé rostlinné biomasy, ideálního paliva pro požáry. Právě vyhubení velkých kopytníků podle vědců v současnosti stojí za úbytkem a ohrožením celé řady druhů vázaných na otevřenou krajinu nebo světlé lesy. V současnosti člověk tato prostředí v rámci ochrany přírody udržuje jen velmi pracně a nákladně. Přesto se mu nedaří obnovovat v krajině pestrou mozaiku, kterou dříve vytvářeli velcí kopytníci.
V souvislosti s ochranou klimatu vědci proto varují před zjednodušenými recepty, které požadují výrazné zalesňování, případně redukce stád domácího skotu. Ta v mnoha oblastech nahrazují chybějící divoké velké kopytníky. Velcí kopytníci mají totiž v souvislosti se změnami klimatu na krajinu pozitivní vliv. Díky pastvě nedochází k rozkladu organické hmoty rostlin a uvolňování CO2 do atmosféry. Trus velkých kopytníků totiž zanášejí do půdy brouci, takzvaní koprofágové, a pomáhají tak vázat uhlík a organickou hmotu v půdě. Ta pak funguje jako houba a udržuje vodu v krajině.
Kromě oblasti střední Evropy pomáhají velcí kopytníci také s ochranou prostředí, které je pro vývoj klimatu naprosto klíčové: permafrostu v severské tundře. „Celkové množství uhlíku je zde odhadováno na 1300 giga tun, což je zhruba dvojnásobek uhlíku nacházejícího se v atmosféře. S uhlíkem je v permafrostu deponován i dusík. Při oteplování permafrost taje a v mokřadech nastává mikrobiální rozklad, uvolňující do atmosféry oxid uhličitý, metan a oxid dusný. Návrat velkých kopytníků do polárních krajů by mohl pomoci. V zimě býložravci rozhrabávají sněhovou pokrývku, jež potom hůře izoluje půdu a ta promrzá více do hloubky. Konzumací rostlin umožní rychlejší recyklaci živin a zpomalí akumulaci stařiny.
tags: #typická #česká #příroda #charakteristika
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]