Tyrani Jednočinný Souběh: Ohrožení Mravní Výchovy a Judikatura

Jednočinný souběh (ideální konkurence) přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v jeho rámci zcela nebo alespoň zčásti shodným jednáním, zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobeny právně významné následky. Jednotu skutku de iure lze také vyjádřit tím způsobem, že dva nebo více trestných činů má alespoň zčásti společné jednání.

Zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna. Jednočinný souběh dvou nebo více trestných činů je vyloučen pouze tehdy, jestliže jsou ve vzájemném poměru speciality nebo subsidiarity, pokud jde o případ tzv. faktické konzumpce, a v případech, kdy jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný.

Za jeden skutek de iure lze považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním.

Navazování nedovolených kontaktů s dítětem

Trestný čin navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b zákona č. 40/2009 Sb., tedy trestního zákoníku, byl do českého právního řádu zaveden novelou účinnou od 1. 8. 2014. Jeho zařazení do trestního zákoníku do hlavy III. nazvané Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti bylo reakcí na směrnici 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, která vyžadovala větší ochranu dětí před sexuálními útoky, než v té době poskytoval trestní zákoník a zákon č.

V současné době totiž náš trestní zákoník postihuje navazování nedovolených kontaktů s dítětem jakoukoliv formou, a nikoli jen prostřednictvím informačních či komunikačních technologií, jak směrnice EU vyžadovala. V angličtině je takové jednání označováno za „kybergrooming“, trestní zákoník tedy vlastně postihuje „grooming“ obecně, ačkoliv v současné době běžného užívání sociálních sítí a elektronických komunikačních kanálů půjde ve většině případů právě o zmíněný kybergrooming.

Čtěte také: Klíčové aspekty rozsudku ve věci týrání

Podle statistik byly v roce 2015 odsouzeny pro přečin navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b trestního zákoníku na území celé České republiky celkem tři osoby, v roce 2016 už to bylo osob šest. V roce 2017 šestnáct a v roce 2018 došlo k osmnácti odsouzením. Z uvedeného je patrný nárůst pravomocně odsouzených osob za tento přečin, spáchaný ať už samostatně, nebo v jednočinném souběhu s jinými trestnými činy. Se vzrůstajícím trendem lze usuzovat, že rok 2019 by mohl být v tomto ohledu ještě „bohatší“.

Skutková podstata tohoto přečinu zní: „Kdo navrhne setkání dítěti mladšímu patnácti let v úmyslu spáchat trestný čin podle § 187 odst. 1, § 192, 193, § 202 odst. Tato sociální síť umožňuje dobře propojovat profily a chatování, uživatel získává pocit, že ví, s kým komunikuje. Živnou půdou pro tyto pachatele jsou nejčastěji zcela otevřené nezabezpečené profily dívek a chlapců ve věkovém rozmezí zhruba 10-14 let, plné osobních údajů a více či méně vylepšených fotografií, často i naivně provokativního rázu.

K naplnění objektivní stánky tohoto přečinu dochází ve chvíli, kdy pachatel navrhne dítěti mladšímu patnácti let osobní setkání s úmyslem spáchat na něm jeden z trestných činů vyjmenovaných v ustanovení § 193b trestního zákoníku, popř. Pro takové jednání je charakteristické, že pachatel kontaktuje vytipovanou osobu a naváže s ní komunikaci skrze informace, které se dozvěděl z jejího profilu. Nejprve získává důvěru, často poskytuje i drobné dárky, které může zaslat online, a postupně ladí komunikaci sexuálním směrem, zasílá fotografie a videa a požaduje to samé na oplátku.

Později začne požadovat osobní setkání, a pokud dítě odmítne, přistoupí k vydírání, kdy hrozí zveřejněním jemu zaslaných fotek a videí a vzájemné komunikace. Ačkoliv je osobní setkání cílem pachatele, nemusí k němu vůbec dojít. Pro spáchání tohoto přečinu není nutné, aby se schůzka uskutečnila, k dokonání dochází již ve chvíli návrhu osobního setkání, jedná se o předčasně dokonaný trestný čin.

Tato skutková podstata má z jednoho úhlu pohledu řekněme prevenční charakter, postihuje jednání, které je předstupněm setkání, na němž by mělo být dítě mladší patnácti let sexuálně zneužito. Tento přečin může být spáchán jak samostatně, tak v souběhu s jiným trestným činem, přirozeně záleží na obsahu komunikace.

Čtěte také: Soubeh Týrání Dítěte

Nejproblematičtější je v tomto ohledu, jak už to ostatně bývá, dokazování subjektivní stránky. Tento trestný čin musí být spáchán úmyslně, přičemž úmysl musí pachatel mít v době, kdy setkání navrhuje, je tedy jednak třeba, aby věděl o věku dítěte, a zároveň zamýšlel spáchat některý z vyjmenovaných trestných činů, tedy chtěl dítě sexuálně využít. Jako důkaz slouží v těchto věcech samozřejmě nejčastěji vzájemná online komunikace, která se nabízí zejména v případě, že dítě se s tím, co se mu děje, někomu svěří, což přirozeně mnoho z nich neudělá.

Závěrem bych chtěl vyslovit přesvědčení, že cíl příznivců zavedení skutkové podstaty tohoto přečinu do trestního zákoníku se naplnil. Současná právní úprava umožnuje trestně postihnout již předstupeň setkání pachatele s dítětem mladším patnácti let zamýšleného za účelem jeho sexuálního zneužití.

Domácí Násilí a Ohrožování Výchovy Dítěte

Úvodem je nutno připomenout, že nikoli každé domácí násilí je trestným činem. Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace, v činění schválností apod., popř. může jít o kombinaci více forem.

Přítomnost dítěte u domácího násilí mezi dospělými osobami dle obvyklé praxe nebude posuzována jako dítěte, tj. týrání svěřené osoby ve smyslu § 198 trestního zákoníku, neboť jednání směřuje vůči jiné osobě, než je dítě. Jednání pachatele však v některých případech může být posouzeno jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 trestního zákoníku.

Jak je z definice zřejmé, postihuje tento trestný čin dvě oblasti jednání, kdy rozlišovacím prvkem je zejména skutečnost, v čem rodič při výkonu rodičovské odpovědnosti selhal či pochybil. Klíčové povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou vymezeny v § 858 občanského zákoníku.

Čtěte také: Náprava a finanční postih

První kategorie (shrnutá v písm. a)-c) výše) se týká případů, kdy rodič umožňuje či dokonce povzbudí chování dítěte, které je nežádoucí. Jde tedy zejména o porušení povinnosti rodiče zajišťovat dítěti výchovu a vzdělání a péči o jeho mravní vývoj. Druhá kategorie (písm. d) výše) zahrnuje jednání, kdy dítě nedostává od rodiče potřebnou ochranu nebo péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový vývoj, ale rovněž i mravní vývoj.

Příkladem této rozhodovací praxe je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018 (dále jen „Rozhodnutí 1“). Soudy jednoznačně dovodily, že „pokud je dítě přítomno domácímu násilí, není vyloučeno jednání pachatele posoudit jako jednočinný souběh trestného činu podle § 199 tr. zákoníku a podle § 201 tr. zákoníku, když obviněný tím, že týral svoji manželku za přítomnosti nezletilých dětí, tímto jednáním zároveň ohrožoval citový a mravní vývoj svých nezletilých dětí. Je tomu z toho důvodu, že zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna.“

Rodiče mají dítěti v rámci zajištění jeho řádného harmonického vývoje také vštěpovat, jakým způsobem by měly být řešeny případné konflikty v rámci rodiny. Negativní dopady přítomnosti dětí u domácího násilí jsem již popisovala dříve, v Rozhodnutí 1 jsou velmi dobře shrnuty.

Významné je v Rozhodnutí 1 vyjádření, že není nezbytné pro naplnění skutkové podstaty ohrožování výchovy dítěte, aby bylo nutno vyhledat odbornou pomoc pro dítě. V posuzovaném případě bylo nutno odbornou pomoc vyhledat jen pro jedno dítě, u druhého tomu tak nebylo. Soud přesto trestněprávní odpovědnost pachatele dovodil i vůči tomuto druhému dítěti s tím, že tento syn naopak jednání obviněného v jisté míře bagatelizoval, což svědčí o tom, že protiprávní jednání obviněného akceptoval a v podstatě ho považuje za určitou normu chování v rodinných vztazích, takže se zvyšuje nebezpečí, že takové protiprávní chování bude v budoucnu považovat za zcela běžné a normální.

Důraz je zde kladen jak na citový, tak i na mravní vývoj, což odpovídá tomu, v jakých oblastech je v těchto případech dítě zasaženo nejvíce.

Z výše uvedeného je nepochybné, že v přítomnost dítěte u týrání dospělé osoby je obvykle nutno považovat za jednání, které naplňuje ve vztahu k dítěti skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. I zde platí mnohokráte opakovaná zásada, že vždy je nutno pečlivě zvažovat okolnosti daného případu.

Nicméně pokud k týrání docházelo v domácnosti, kde dítě žije a v době, kdy dítě tam dítě pobývalo, je téměř nemyslitelné, že by dítě násilí nevnímalo a nebylo jím dotčeno. Není nutné, aby dítě bylo přímo v daný okamžik přímo v místnosti, kde se násilí odehrává - pro působení násilí na dítě postačí, aby dítě slyšelo, co se děje, či vidělo dopady na oběti. Posouzení by bylo zřejmě složitější, pokud by docházelo k týrání vždy v době, kdy dítě pobývalo v jiné domácnosti.

Pokud se v domácnosti vyskytuje násilí, které nedosahuje intenzity trestného činu, je stále nutno zabývat se otázkou, zda přesto nejde o jednání naplňující znaky trestního činu ohrožování výchovy dítěte.

Hranici, kde se již o trestné jednání vůči dítěti nejedná, je možno hledat např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1231/2019 (dále jen „Rozhodnutí 3“). V Rozhodnutí 3 je obsažen i popis jednání, které dle názoru soudu není ohrožováním výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku: „méně intenzivní porušení rodičovské zodpovědnosti, jako jsou sprosté nadávky adresované jiným osobám nebo požívání alkoholu rodiči a výhrůžky mezi rodiči, nedostačují pro závěr, že jde o závažné porušení povinnosti pečovat o děti ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože nedosahují takové intenzity, aby byl dán jejich větší dopad na vývoj.

V těchto případech je nutno v obecné rovině připustit, že i při nesplnění všech znaků trestného činu týrání může mít domácí násilí, jehož jsou svědkem děti, posouzeno jako ohrožování výchovy dítěte. V případech, kdy se v domácnosti vyskytuje násilí (ať už v jakékoli formě) a současně dítě, je vždy třeba se okolnostmi pečlivě zabývat a posoudit je.

Přitom je vždy nutno mít na paměti, že domácí násilí je závažným a škodlivým společenským jevem, zvlášť pokud zasahuje i dítě - byť v pozici svědka. Trestní právo poskytuje ochranu právu dítěte na zdravý vývoj, které mu v domácnosti s domácím násilím dopřáno není.

Judikatura

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, ze dne 27. 1.: Po tzv. velké novele trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.) nastala ohledně pokračujícího trestného činu zvláštní situace, protože se rozdělil režim jednoty skutku v trestním právu procesním a hmotném, z hlediska procesního jsou dílčí útoky samostatnými skutky, o nichž je třeba vždy rozhodnout (§ 12 odst. 12 tr. řádu), zatímco z hlediska hmotněprávního jde stále i po této novele o skutek jediný, za který následuje též jediný trest.

Uvedené ustanovení § 45 tr. zákoníku počítá s režimem přičítání dílčích útoků projednaných v pozdějším trestním řízení k dílčím útokům téhož pokračujícího trestného činu, o nichž bylo rozhodnuto v dřívějším trestním řízení. Přitom soud rozhodující v pozdějším trestním řízení musí ve svém rozsudku zrušit z předcházejícího rozsudku obsahujícího dílčí útoky téhož trestného činu výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Následně sám při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, o kterém vedl řízení, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Cílem bylo, aby vždy všechny dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu, byť by o nich bylo vedeno samostatné řízení, byly uvedeny pohromadě v jediném rozsudku, který zahrne celý v té době známý a prokázaný rozsah pokračujícího trestného činu. Respektuje se totiž tím povaha pokračujícího trestného činu jako jediného skutku z hlediska trestního práva hmotného, a proto závěry o něm v určitém okamžiku musí být uvedeny vždy v jediném pravomocném rozsudku, byť by o jeho dílčích částech (útocích) probíhala samostatná řízení.

Podobně jako v případě, kdy dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu přibývají, mělo by být rozhodováno i v případě, že některé z nich by měly odpadnout. To se může po právní moci odsuzujícího rozsudku o pokračujícím trestném činu týkat povolení obnovy, ale i jiných mimořádných opravných prostředků. Stejný princip by ale měl platit i v případě řádného opravného prostředku - odvolání.

Proto odvolací soud, pokud má za to, že pro některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, kterými byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinnou, by měla být zproštěna viny, musí zrušit celý výrok o vině pokračujícím trestným činem, jakož i trestnými činy spáchanými s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a znovu musí sám rozhodnout, tedy uznat obviněnou vinnou jen těmi dílčími útoky, u nichž to považuje za důvodné, vyslovit za ně trest, jakož i vyslovit další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad, a zároveň obviněnou zprostit obžaloby pro ty útoky, u nichž shledal důvod pro zproštění podle § 226 tr. řádu, popř. ohledně nich učinit jiné rozhodnutí (např. zastavit trestní stíhání).

Usnesení Nejvyššího Soudu 8 Tdo 46/2005

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 34 T 9/2003, byl obviněný J. F. uznán vinným trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. (bod 1), trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. (body 2 6) a odsouzen podle § 242 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný jednočinného souběhu trestného ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) dopustil tím, že v přesně nezjištěný den počátkem roku 2001 v H., okres D., před základní školou, přiměl nezl. P. S., pod pohrůžkou vyzrazení jejího nevhodného chování matce, aby nasedla do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda 105, odvezl ji do skladu firmy I. v H. a tam s ní vykonal orální sex, přestože věděl, že P. S. dosud nedovršila 15. rok věku.

Jednočinný souběh trestných činů ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. měl spáchat pod body 2) 6) tím, že 2) v přesně nezjištěný den na jaře 2002, v době kolem 19.00 hod., požadoval orální sex na nezletilé P. S. za odvoz ze S. do H., nezletilou pak s jejím souhlasem odvezl v osobním motorovém vozidle na cestu u skladu I. v H. a tam s ní vykonal orální sex, přestože věděl, že dosud nedovršila 15. rok věku, 3) v přesně nezjištěné dny v měsíci červnu 2002 v H., opakovně umožňoval žákyním Základní školy v H., P. S. a G. H., aby v ranních hodinách, před začátkem školního vyučování docházely do jeho bytu a poté nešly do školy, s nezletilou P. S. za cigarety a drobné finanční částky měl nejméně ve třech případech v tomto bytě v ranních hodinách orální sex, přestože věděl, že dosud nedovršila 15. rok věku.

Tento rozsudek napadli odvoláními státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a obviněný. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze vzato zpět a předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze vzala zpětvzetí odvolání státního zástupce na vědomí usnesením ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 72/2004.

Odvolání obviněného, směřující proti výroku o vině i výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 72/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

tags: #tyrani #jednocinny #soubeh #ohrozeni #mravni #vychovy

Oblíbené příspěvky:

• Odpad z autoservisu a zákony ČR
• Dokonalé fotografie s přírodou
• Přečtěte si o jeřábu ptačím
• Králík močí mimo klec?
• Ekoznačení a jak se v něm vyznat