UNCLOS a znečištění mořského prostředí

Na rozdíl od Antarktidy neexistuje speciální právní režim týkající se Arktidy. Arktida je specifická oblast okolo severního pólu, na jedné straně se jedná v podstatě o moře, na druhé straně je to do značné míry zamrzlé moře, což právě vyvolává možné otázky o specifikách režimu této oblasti. Přičemž se dá konstatovat, že lze na Severní ledový oceán aplikovat Úmluvu OSN o mořském právu z roku 1982.

Nutnost řešit různé otázky spojené s Arktidou vedla v roce 1996 k založení Arktické rady. Úkolem Arktické rady je podpora spolupráce, koordinace vzájemných vztahů mezi arktickými státy a domorodým obyvatelstvem, ve věcech společných arktických zájmů, zejména otázek udržitelného rozvoje (sustainable development) a ochrany prostředí v Arktidě. Vedle těchto pravidel existují rovněž důležitá pravidla v oblasti mezinárodní ochrany životního prostředí. Na arktickou oblast se nevztahují jen normy mezinárodního mořského práva.

Jednou z hlavních otázek do budoucnosti je, do jaké míry arktické, ale i další státy, které mají zájem o oblast Arktidy, budou chtít chránit její životní prostředí, nebo zda převáží zájem na využívání jejího zejména nerostného bohatství.

Úvod do problematiky Arktidy

Arktida na rozdíl od Antarktidy není kontinent, ale převážně zamrzlé moře okolo severního pólu. Mluví se o Severním ledovém oceánu, jehož plocha je přibližně 14 milionů čtverečních kilometrů. Jedná se o nejmenší oceán na Zemi, dosahuje pouze jedné šestiny Indického oceánu. Pokud jde o pevninu, v dané oblasti se nacházejí pouze jednotlivé ostrovy.

V souvislosti s Arktidou se používá někdy pojem arktický region, který se vymezuje jako oblast mezi severním polárním kruhem a severním pólem. Toto geografické vymezení severním polárním kruhem, tj. 66° 33’ severní šířky, se jeví jako nejvhodnější pro vymezení Arktidy ve smyslu arktického regionu, z geografického vymezení vychází i část vědy. Do této oblasti tak zasahuje vedle samotného Severního ledového oceánu také část státního území osmi států, které se nacházejí v dané oblasti. Jedná se o Kanadu, Dánsko (zahrnující Grónsko), Finsko, Island, Norsko, Rusko, Švédsko a USA.

Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění

Z politického hlediska tyto státy vytvořily v roce 1996 Arktickou radu, která se zabývá otázkami daného regionu. Úkolem Arktické rady je podpora spolupráce, koordinace vzájemných vztahů mezi arktickými státy a domorodým obyvatelstvem, ve věcech společných arktických zájmů, zejména otázek udržitelného rozvoje (sustainable development) a ochrany prostředí v Arktidě. Hlavním úkolem Arktické rady je ochrana prostředí Arktidy, i když se neomezuje jen na tyto otázky. Výslovně se však v Deklaraci zdůrazňuje, že se Arktická rada nebude zabývat záležitostmi vojenské bezpečnosti.

V rámci Arktické rady byly zatím uzavřeny dvě speciální právně závazné smlouvy týkající se ochrany prostředí v Arktidě. Z těchto osmi zemí leží přímo na pobřeží Severního ledového oceánu pět pobřežních států. Jsou to Kanada, Dánsko, Norsko, Rusko a USA.

Pevnina, která se v arktickém regionu nachází, je součástí státního území příslušného státu. Na druhé straně problematika, kterou se státy v arktickém regionu zabývají, se týká i otázek ochrany životního prostředí, problematiky domorodého obyvatelstva apod. Jedná se o záležitosti překračující hranice jednoho státu.

Nové výzvy v Arktidě ve 21. století

Ve 21. století vyvstávají ve vztahu k Arktidě nové výzvy. Globální oteplování bude mít dalekosáhlé důsledky nejen pro Severní ledový oceán a jeho zdroje, ale také pro další oblasti světa. Oteplování má vliv na tání ledovců v Arktidě a umožňuje těžbu předtím nepřístupných zdrojů a využívání nových lodních cest. V posledních letech se tak ze strany států zvyšuje zájem o tuto oblast, důvodem je zejména nerostné bohatství nacházející se na dně a v podzemí dna pod Severním ledovým oceánem. Podle rezoluce Evropského parlamentu se v arktickém regionu nachází přibližně 20 % světových neodhalených zásob ropy a plynu.

Vyvstává otázka právního režimu této oblasti. Někdy se provádí srovnání s Antarktidou, která obklopuje jižní pól. Pokud jde o Antarktidu, byl vytvořen mezinárodněprávní režim, jehož základem je Smlouva o Antarktidě z roku 1959. Podobný ucelený speciální režim, pokud jde o oblast Arktidy, však vytvořen nebyl.

Čtěte také: Druhy dopravy a znečištění vody

Pro účely tohoto příspěvku máme na mysli Arktidu v užším smyslu Severního ledového oceánu, který tvoří jádro Arktidy. Cílem příspěvku je zabývat se zejména otázkou aplikace Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 na Severní ledový oceán, který je do určité míry zamrzlý, a je tudíž pokryt ledovci. Právě tato skutečnost může vyvolat diskusi z hlediska jeho právního režimu.

Otázka územních nároků v Arktidě

Když v roce 1909 admirál Peary vztyčil vlajku USA na severním pólu, vyvstala otázka, která se stala předmětem určité diskuse, zda by oblast kolem severního pólu mohla být předmětem okupace. Podle Oppenheima pravděpodobně nemohla, protože se nejedná o zemi, ale převážně o zamrzlé moře s pohyblivými ledy. Někteří autoři byli však v minulosti toho názoru, že trvale zmrzlé ledové šelfy mohou být předmětem efektivní okupace.

Lze však souhlasit s M. W. Moutonem, že u Severního ledového oceánu, který je částečně pokryt ledem, není důvod pro odlišný status od volného moře, zejména proto, že led je stále v pohybu. Nemůže podléhat suverenitě státu, protože se stále mění, vytváří se velké kanály a otevřené plochy, které zase mizí.

Severní ledový oceán je obklopen pevninou několika států - Ruska, Kanady, USA, Dánska (Grónska) a Norska. Některé státy, např. Rusko nebo Kanada, jež uplatňovaly suverenitu nad oblastmi zamrzlého moře a jeho částmi, vycházely z pojetí tzv. polárních sektorů (sector principle).

Uplatňování polárních sektorů vyvolalo odpor jiných států, např. Norska nebo USA, s tím, že Severní ledový oceán podléhá stejnému právnímu režimu jako volné moře. Sektorový přístup má nedostatek v jakékoli doktríně založené na přilehlosti (contiguity). Jeho aplikace je poněkud absurdní, pokud jde o nároky týkající se suverenity nad úzkou špicí stahující se (stretching) k pólu. Nemůže být aplikován také z toho důvodu, že daná oblast zahrnuje volné moře.

Čtěte také: Hlukové znečištění a velryby

Na základě těchto okolností můžeme dojít k závěru, že tzv. teorie polárních sektorů není uznávána jako metoda pro nabytí územní suverenity. K pochybnostem k uplatňování územních nároků v souvislosti se zamrzlou ledovou plochou přispívá i to, že ledová plocha se v důsledku oteplování zmenšuje. Podle zjištění Arktické rady se teplota v Arktidě zvyšuje dvojnásobně ve srovnání s globálním průměrem, a tím dochází k tání arktických ledovců. Zvětšuje se tak plocha nezamrzlého nebo nikoli trvale zamrzlého moře.

Pokud jde o uplatňování nároků ve vztahu k mořskému dnu, určitou otázku mohlovyvolat umístění ruské vlajky ruskou miniponorkou na mořském dně severního pólu dne2. srpna 2007. Umístění vlajky je pouze symbolickým aktem, a jak konstatuje H. Corell, nemá žádnou právní relevanci.

Určitým důkazem toho, že mořské dno pod arktickým oceánem nepodléhá přivlastnění, je ruská žádost o rozšíření kontinentálního šelfu za hranici 200 námořních mil, kterou předložilo Rusko - ve smyslu čl. 76 odst. 8 Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 - Komisi pro hranici kontinentálního šelfu již v roce 2001. Koncepce kontinentálního šelfu jako res nullius, na základě které by se stal kontinentální šelf předmětem přisvojení, je tak vyloučena.

Vyloučení uplatňování územních nároků ve vztahu k Arktidě je vyjádřeno i ve zprávě Evropské komise Evropskému parlamentu z roku 2008. Podle tohoto dokumentu „žádný stát nebo skupina zemí nemá suverenitu nad severním pólem nebo nad Severním ledovým oceánem kolem něj“.

Normy mezinárodního mořského práva aplikovatelné na Arktidu

Jestliže neexistuje speciální režim, vyvstává otázka právního režimu Arktidy (Severního ledového oceánu). Arktida je specifická oblast: na jedné straně se jedná v podstatě o moře, na druhé straně je to do určité míry zamrzlé moře, což právě vyvolává možné otázky o specifikách režimu této oblasti.

Státy ležící v oblasti Arktidy (vedle výše zmíněných osmi států má značný zájem o Arktidu i Evropská unie) si však uvědomují potřebu řešení režimu Arktidy z různých důvodů. Zejména mořské dno je bohaté na nerostné suroviny, významná je rovněž záležitost lodní dopravy v této oblasti a nutná je i otázka ochrany životního prostředí Arktidy. Je také třeba řešit problémy životních podmínek původního obyvatelstva této oblasti.

Jaké normy mezinárodního práva se na tuto oblast vztahují a jak by měl být její režim regulován? Vzhledem k tomu, že se jedná v podstatě o moře, alespoň pokud jde o jádro Arktidy, zdá se jako nejlogičtější aplikovat na Arktidu normy mezinárodního mořského práva.

V květnu 2008 byla přijata Ilulissatská deklarace, která je výsledkem jednání pěti pobřežních států ležících na břehu Severního ledového oceánu - Kanady, Dánska, Norska, Ruské federace a USA. Těchto pět států se sešlo na pozvání dánského ministra zahraničních věcí a premiéra Grónska v Ilulissatu v Grónsku. V deklaraci se mluví o tom, že Severní ledový oceán stojí na prahu významných změn. Klimatické změny a tající led mají potenciální vliv na zranitelný ekosystém, životní podmínky místních obyvatel a domorodých komunit a na potenciální těžbu nerostných surovin.

Státy v Deklaraci dále konstatují, že tento rámec poskytuje základ pro odpovědné uspořádání pěti pobřežními státy a dalšími uživateli tohoto Oceánu prostřednictvím vnitrostátního provádění a aplikace relevantních ustanovení. Dále se v Deklaraci konstatuje, že pobřežní státy nemají potřebu vyvíjet nový komplexní mezinárodní právní režim upravující Severní ledový oceán. V Deklaraci se rovněž uvádí, že státy budou držet krok s vývojem v Severním ledovém oceánu a pokračovat v provádění příslušných opatření.

Úmluva o biodiverzitě volného moře

V pondělí 19. června 2023 byla v New Yorku v sídle OSN formálně přijata dlouho očekávaná Dohoda o biodiverzitě volného moře. Ač se dohoda jeví z pohledu České republiky jako vnitrozemského státu nevýznamná, opak je pravdou, týká se totiž tzv. mezinárodních prostorů, v nichž mají všechny státy světa stejná práva a které představují 42 % povrchu planety Země, 64 % rozlohy oceánů a 95 % jejich objemu. Mezinárodní prostory tvoří nejrozsáhlejší životní prostor na planetě, který "patří" všem a zároveň nikomu a kde do dnešního dne platilo jen velmi málo pravidel omezujících lidskou činnost.

Přijatá Dohoda o biodiverzitě volného moře, plným názvem Dohoda o ochraně a udržitelném využívání mořské biologické rozmanitosti oblastí za hranicemi národní jurisdikce (anglicky Agreement on the conservation and sustainable use of marine biological diversity of areas beyond national jurisdiction), zkráceně též BBNJ dohoda, představuje mimořádný úspěch mezinárodních vyjednávání a znamená zaplnění dlouholeté mezery mezinárodního mořského práva.

Základním textem mezinárodního mořského práva je Úmluva OSN o mořském právu - UNCLOS (United Nations Convention on the Law of the Sea), která byla přijata v roce 1982, po dlouhých devíti letech mezinárodních vyjednávání. Úmluva bývá označována za ,,ústavu pro oceány", neboť ve svých 320 článcích a 9 přílohách upravuje téměř všechny zásadní otázky mořského práva, z nichž na prvním místě právní režim jednotlivých mořských prostorů.

V mezinárodních prostorech - velmi vzdálených od pobřeží i zraků veřejnosti - platí právo státu vlajky, tedy státu, v němž je registrováno plavidlo, a z hlediska mořských organismů a ekosystémů zde existuje jen minimální regulace. Pravidla lovu, resp. sběru, se řeší v zásadě pouze ve vztahu k migrujícím rybím hejnům a některým charismatickým druhům, jako jsou mořští savci (typicky velryby) či želvy.

Historie a vývoj Dohody o biodiverzitě volného moře

Odborníci z řady oborů na existující mezeru v mezinárodním mořském právu upozorňují od počátku 90. let, kdy bylo potvrzeno, že hlubokomořské dno zdaleka není pouští bez života, jak se dlouho předpokládalo. V roce 2004 proto Valné shromáždění OSN vytvořilo neformální pracovní skupinu, která byla pověřena se tématem zabývat.

Atmosféru vyjednávání ovlivnila i válka na Ukrajině, kterou Ruská federace zahájila jen dva týdny před začátkem 4. zasedání v březnu 2022. Přesto byla konference nakonec úspěšná, a to i díky heroickému nasazení zástupců jednotlivých států v čele s předsedající Renou Lee ze Singapuru v závěru posledního zasedání.

Dosažení shody na textu dohody ohlásila předsedající v sobotu 4. března 2023 kolem 21:30 newyorského času po neuvěřitelných 36 hodinách nepřetržitých jednání. Během následujících tří měsíců pak byl text jazykově ,,vyčištěn" a přeložen do pěti zbývajících jazyků OSN (arabštiny, čínštiny, francouzštiny, ruštiny a španělštiny), aby mohl být 19.

Hlavní oblasti Dohody o biodiverzitě volného moře

Dohoda má klasickou strukturu používanou v mnohostranných smlouvách na ochranu životního prostředí. Po úvodních ustanoveních vymezujících používané pojmy, geografickou působnost v oblastech za hranicemi národní jurisdikce a obecný cíl (ochrana a udržitelné využívání mořské biologické rozmanitostí) vytyčuje čtyři hlavní oblasti, kterých se týká: mořské genetické zdroje, nástroje územní péče, posuzování vlivů na životní prostředí a budování kapacit.

Z hlediska ochrany mořských ekosystémů jsou nejvýznamnějším přínosem dohody pravidla pro zřizování chráněných mořských oblastí (marine protected areas, MPAs) v mezinárodních prostorech. Vědci se dlouhodobě shodují, že tyto mořské rezervace, v nichž jsou zásadním způsobem omezeny negativní vlivy člověka, významně přispívají k ochraně mořské biodiverzity a fungování mořských ekosystémů, a to i v oblastech k nim přilehlým, doposud však nebylo možné je zřizovat na globální úrovni.

Posuzování vlivů na životní prostředí je tradičním nástrojem práva životního prostředí zajišťujícím, že potenciální negativní vlivy určité činnosti budou zjištěny a zhodnoceny na samém začátku schvalovacího procesu tak, aby příslušný orgán mohl tyto vlivy vzít v úvahu při rozhodování, zda činnost povolit, případně za jakých podmínek.

V souladu s principy spravedlivého využívání oceánů, spolupráce a zvláštních potřeb rozvojových zemí stanoví dohoda pravidla pro budování kapacit, tedy posilování schopností rozvojových provádět dohodu z hlediska personálního, materiálního i finančního.

Role Evropské unie a budoucnost Dohody

Evropská unie vystupovala při vyjednáváních jako jeden celek, nikoli skrze jednotlivé členské státy. Snažila se do dohody prosadit pravidla, na nichž v ochraně životního prostředí sama stojí - vysokou úroveň ochrany mořské biodiverzity, princip předběžné opatrnosti či širokou informovanost a možnost zapojení veřejnosti. Do značné míry se jí to podařilo, byť v některých dílčích otázkách musela ustoupit - příkladem je v dohodě zakotvené privilegované postavení ,,přilehlých pobřežních států" v konzultacích týkajících se plánovaných chráněných mořských oblastí či při posuzování vlivů na životní prostředí (EU usilovala o to, aby všechny státy měly v těchto situacích stejné postavení).

Na zasedání v OSN byla dohoda přijata konsenzem, tedy bez hlasování (žádný stát se nevyjádřil proti). Nyní ji čeká posouzení a ratifikace na vnitrostátní úrovni jednotlivých států. V účinnost vstoupí, jakmile bude dosaženo počtu 60 smluvních stran, tedy států, které formálně vysloví souhlas jí být vázány.

Přijetím Dohody o biodiverzitě volného moře však mezinárodní vyjednávání týkající se oceánů zdaleka nekončí. Dalším v současné době rozjednaným textem je mezinárodní úmluva zaměřená na řešení plastového znečištění, které je v současné době jednou z největších hrozeb pro mořské ekosystémy.

Směrnice o strategii pro mořské prostředí

Směrnice Evropského parlamentu a Rady stanovuje opatření pro řízení rybolovu lze přijmout v rámci společné rybářské politiky, jak stanoví nařízení Rady (ES) č. 2371/2002 ze dne 20. prosince 2002 o zachování a udržitelném využívání rybolovných zdrojů v rámci společné rybářské politiky (18), a to na základě vědeckých doporučení s cílem podpořit dosažení cílů této směrnice včetně úplného zákazu rybolovu v některých oblastech, podpořit integritu, strukturu a fungování ekosystémů, které mají být zachovány a obnoveny, a případně ochranu mimo jiné vytíracích, chovných a potravních teritorií.

Jelikož cílů této směrnice, totiž ochrany a zachování mořského prostředí, předcházení zhoršování jeho stavu, a je-li to možné, obnovy tohoto prostředí v oblastech postižených nepříznivými vlivy zamýšlené činnosti, nelze uspokojivě dosáhnout na úrovni členských států, a lze jich z důvodu rozsahu a účinků této směrnice lépe dosáhnout na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy.

Opatření nezbytná k provedení této směrnice by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. Zejména je třeba zmocnit Komisi k úpravě příloh III, IV a V této směrnice na základě vědeckého a technického pokroku. Komisi je třeba zmocnit také ke stanovení kritérií a metodologie používaných členskými státy a k přijímání specifikací a standardizovaných metod pro sledování a posuzování.

Členské státy by měly přijmout nezbytná opatření, aby dosáhly dobrého stavu mořského prostředí nebo tento stav udržely. Je však třeba uznat, že možná nebude možné dosáhnout dobrého stavu všech mořských vod ve všech ohledech do roku 2020. V této souvislosti je nutné upravit dva zvláštní případy.

V prvním zvláštním případě se jedná o situaci, kdy členský stát nemůže splnit environmentální cíle z důvodu činnosti nebo nečinnosti, za niž není odpovědný, z důvodu přirozených příčin nebo vyšší moci, z důvodu činností, které tento členský stát provedl ve veřejném zájmu, jenž převažuje nad nepříznivým dopadem na životní prostředí, nebo protože přírodní podmínky nedovolují včasné zlepšení stavu mořských vod.

V druhém zvláštním případě se jedná o situaci, kdy členský stát zjistí problém, který má dopad na stav prostředí jeho mořských vod, dokonce snad i celé dotčené mořské oblasti nebo podoblasti, ale který nelze vyřešit prostřednictvím opatření na vnitrostátní úrovni nebo na který se vztahuje jiná politika Společenství nebo mezinárodní dohoda.

Je třeba připomenout, že už původní úprava společného dědictví lidstva podle části XI UNCLOS byla pro řadu rozvinutých zemí nepřijatelná a stála Úmluvě v cestě. Ve snaze "usnadnit celosvětovou účast na Úmluvě" byl proto tento režim v roce 1994 modifikován Dohodou o provádění části XI Úmluvy OSN o mořském právu, která vyšla vstříc námitkám rozvinutých zemí a přihlédla "k politickým a ekonomickým změnám, včetně tržně-orientovaných přístupů, které ovlivňují provádění části XI" (bod 5 preambule Dohody).

Na druhou stranu nová dohoda nemohla "činit žádné změny základní zásady týkající se společného dědictví lidstva", jak zakazuje čl. 311 UNCLOS, a tak znovu potvrdila, že "oblast dna moří a oceánů a jejich podzemí za hranicemi pravomocí států (...), jakož i zdroje z této oblasti, jsou společným dědictvím lidstva" (bod 2 preambule Dohody).

Článek 156 UNCLOS zřídil ke správě společného dědictví lidstva Mezinárodní úřad pro mořské dno (International Seabed Authority, ISBA), mezinárodní organizaci, jejímiž členy jsou ipso facto všechny smluvní strany Úmluvy o mořském právu. Sídlo organizace je "na Jamajce" (čl. 156 odst. 4 UNCLOS), konkrétně v hlavním městě tohoto karibského státu - v Kingstonu.

Součástí režimu společného dědictví lidstva je i ochrana mořského prostředí. Ustanovení UNCLOS jsou však obecná a vyžadují proto další konkretizaci pro jejich provádění. Ve smyslu čl. 145 UNCLOS se pro zajištění účinné ochrany mořského prostředí před škodlivými vlivy, které mohou vzniknout v důsledku činnosti prováděných za účelem průzkumu a těžby nerostných zdrojů hlubokomořského dna a jeho podzemí, provádějí nezbytná opatření.

UNCLOS ,,dělí" oceány na dva základní typy prostorů:

• prostory spadající pod národní jurisdikci pobřežních států
• tzv. mezinárodní prostory. Šířka těchto prostorů se počítá od tzv. základních linií (angl. baselines), které buď kopírují pobřeží, je-li rovné, nebo spojují jeho jednotlivé výběžky, je-li rozeklané.

Hydrotermální vývěry (též průduchy, angl. hydrothermal vents)

jsou trhliny na mořském dně (zpravidla na oceánských hřbetech) v hloubce několika tisíc metrů, z nichž tryská horká voda či pára vzniklá kontaktem mořské vody s magmatem. V okolí těchto "komínů", označovaných jako bílí či černí "kuřáci" (angl. black/white smokers), vznikají unikátní společenstva živých organismů, jejichž fungování se v mnoha směrech liší od ekosystémů na pevnině.

Tabulka: Přehled klíčových aspektů UNCLOS a ochrany mořského prostředí

tags: #unclos #znečištění #mořského #prostředí

Oblíbené příspěvky:

• Nebezpečný odpad v Teplicích
• Obnovitelné zdroje ve školách
• Zbavte se starého auta v České Lípě ekologicky
• Testovací otázky k ekologii člověka
• Legislativa těžby v ČR