Historie Československého hokeje na Olympijských hrách

Lední hokej na olympijských hrách není jen sport, ale i fascinující příběh československé odvahy a dramatických zvratů. Lední hokej na olympijských hrách má už stoletou tradici, jenže paradoxně se poprvé objevil na letní olympiádě v roce 1920 v belgických Antverpách. Pro mnoho čtenářů to bude znít nepochopitelně, nelogicky. Co stojí za tím, že premiéra nebyla na zimních hrách?

Je to jednoduché - v té době ještě žádné zimní hry nebyly. Už v roce 1908 ale mělo premiéru na „letních“ olympijských hrách krasobruslení. V roce 1920 došlo i na hokej. A to díky tomu, že Antverpy měly k dispozici halu s umělou ledovou plochou, což byl třeba u nás ještě dalších 12 let pouhý sen. I když u nás byly neustálé problémy s ledem, naši hráči patřili v hokeji mezi nejlepší na evropském kontinentu. Vždyť už před 1. světovou válkou Češi ani jednou neprohráli mezinárodní zápas. Proč tedy z Antverp dovezli pouze bronz?

Na turnaj poprvé dorazily zámořské týmy, které byly hokejově úplně jinde. V zámoří už existovaly profesionální soutěže. Dokonce za USA nastoupil i jeden hráč se zkušenostmi z NHL - jistý George Geran. Byl to první Američan v historii NHL, hrál v její první sezoně. Rozdíl mezi Evropou a zámořím byl skutečně tak velký? Byl, dokládají to samotné výsledky.

Čechoslováci dostali losem v prvním duelu hlavní favority z Kanady. Ještě před zápasem přišli o prvního brankáře Karla Wälzera, který při tréninku dostal pukem do ruky, kterou mu kryla jen plesová rukavička. Nemohl tak držet hokejku. Náhradník, později vynikající brankář Peka dostal za 40 minut zápasu 15 gólů. Následoval duel s Američany, Peka tentokrát lovil puk dokonce šestnáctkrát. Jak je možné, že vůbec ještě měli po takových debaklech šanci hrát o medaili?

Shoda okolností a podivný Bergvallův herní systém je přivedl do boje o bronz se Švédskem, protože oba zámořské celky nakonec skončily na prvních dvou místech a všechny ostatní týmy se Švédy prohrály. Čechoslováci duel začali skvěle - hned první střela kapitána Josefa Šroubka skončila po teči jednoho ze švédských obránců v síti. Pak už v brance čaroval uzdravený Wälzer, který si za 40 minut připsal 48 zásahů a nepustil za svá záda ani jedinou střelu! Čechoslováci prý už švédského brankáře Howandera neohrozili, přesto vyhráli 1:0.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Československý hokej si v kontextu toho evropského vedl velmi dobře. Jenže konfrontace se zámořím ještě dlouho po Antverpách přinášela debakly. Československo bylo ve dvacátých letech minulého století skutečně jedním z nejlepších hokejových reprezentačních týmů kontinentu. Čtyřikrát se tehdy naši stali mistry Evropy, což je o to pozoruhodnější, že u nás až do roku 1932 nebyl stadion s umělou ledovou plochou! Přitom třeba jen ve Vídni byly čtyři takové, i všude po Evropě jich byla spousta. Čechoslováci tak mohli hrát, jen když uhodila zima, a to také nebylo zas tak často, jak si dnes myslíme. Když ale přišel střet se zámořským hokejem, byl tenhle hendikep velmi znatelný. Na OH 1924 o to víc, že se před turnajem rozhádali sparťané se slávisty - rudí vystoupili z hokejového svazu a založili si vlastní asociaci. A na olympijský turnaj v Chamonix tak ze Sparty odjel pouze mladičký Josef Maleček, který to jako voják dostal rozkazem.

Tým oslabený například o „Káďu“ Peška, jednoho z nejlepších fotbalistů, ale vlastně i hokejistů v Evropě, nebo o Karla Koželuha, profesionálního mistra světa v tenise a taky famózního hokejistu, dostal od Kanady dardu 0:30. Prohrál by pochopitelně i se sparťany v sestavě, ale možná ne tolik. Tenhle výsledek je každopádně už zřejmě navždy rekordní prohrou v naší historii. Kanadu tehdy v roce 1924 reprezentoval tým Toronto Granites, který vyhrál Allen Cup vypsaný v soutěži o nejlepší kanadský amatérský tým. To samo o sobě byla visačka obrovské kvality. Čtyři hráči z týmu vzápětí udělali kariéru v NHL a Hooley Smith a skotský rodák Dunc Munro dokonce následně vyhráli i Stanley Cup. To ukazuje na kvalitu, které Češi odkázaní na přírodní plochy absolutně nemohli čelit.

Pomohlo až to, že se v Praze na Štvanici konečně postavil stadion s umělou ledovou plochou. Systematický trénink a výchova nových talentů i během válečných let znamenaly obrovský posun dopředu. Hned po válce se v Praze představil výběr kanadské armády, za který nastoupil i jeden z nejlepších brankářů NHL „Turk“ Broda, pětinásobný vítěz Stanley Cupu a dvojnásobný vítěz Vézina Trophy. Čechoslováci sice prohráli 8:11, ale Broda se po zápase svěřil, že tolik gólů dostal v kariéře do té doby prý jen jednou a věštil našemu hokeji skvělé časy. A ty opravdu přišly! Nejprve zmíním první titul mistrů světa z roku 1947 a pak vynikající olympijský turnaj 1948 ve Svatém Mořici. O zlatu Kanady rozhodlo jen lepší skóre, duel s Československem skončil remízou 0:0.

Na konci 40. let minulého století by profesionálové ještě nad našimi borci určitě vítězili, protože českoslovenští hráči ještě vesměs chodili do práce a neměli hokej jako prioritu. Třeba v roce 1948 získal stříbro na olympijských hrách v československém týmu i Jaroslav Drobný, jehož hlavním sportem byl tenis, se kterým většinu roku brázdil celý svět. Ten měl nakonec z týmu největší štěstí, protože kvůli tenisu včas emigroval a neskončil tak ve vězení jako většina jeho kamarádů. Místo toho tak vyhrál dvakrát tenisové French Open a v roce 1954 i nejslavnější turnaj světa - Wimbledon. V padesátých letech byla jejich absence jednoznačně znát. V nejlepší možné sestavě by Čechoslováci aspirovali určitě na zlato, takhle nastala velká díra, kterou se dlouho nedařilo zaplnit. Kvalita by v naší lize i byla, ale do nominací bohužel zasahovaly i jiné věci, které byly pro tehdejší komunistické vedení reprezentace podstatné. A tak třeba na olympijské hry nemohl odjet hráč, jehož bratr byl zastřelen na hranicích při snaze o emigraci, nebo jiný, který měl špatný původ i vztah k socialistickému zřízení.

Antonín Španinger, v roce 1956 jeden z nejlepších obránců ligy, kdysi jako mladíček nesmyslně figuroval ve vylhaném procesu s Bohumilem Modrým a spol., o kterém jsme už mluvili. Režim by mu nakonec i odpustil, ovšem jen pokud by podepsal spolupráci s StB. Politika zasahovala do hokeje i nadále. Třeba tím, že spousta hráčů v 60. letech spolupráci s StB raději podepsala. Z dnešního pohledu mohu říct jen to, že se jim vlastně nelze vůbec divit. Jeden z nejlepších obránců té doby nesměl dlouho reprezentovat, protože emigroval jeho otec a bratr. Jeho mámu dokonce za pomoc emigrujícím zavřeli. On by se následně nestal nejlepším obráncem olympijských her, kdyby onu spolupráci s StB nepodepsal. Estébáci stavěli hráče před velmi nepříjemnou volbu.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

V roce 1972 na OH v Sapporu měl o medailích rozhodnout až úplně poslední zápas mezi Československem a Sovětským svazem. Pokud by Čechoslováci vyhráli, měli by zlato, pokud by byla remíza stříbro, po prohře by na ně zbyl bronz. Tenkrát uplynuly jen tři roky od ruské okupace naší země, fanoušci i hráči brali tyhle souboje velmi prestižně. Jenže komunistické vedení mělo zájem spíš o normalizování vztahů s okupační velmocí, která údajně přišla s návrhem na remízu. Ta by Sovětům přihrála zlato a Československu stříbro. Američany, kteří Čechoslováky porazili, by odsunula až na třetí místo. Tenhle plán mělo vedení reprezentace sdělit kapitánovi Josefu Černému, který ale podobnou úvahu okamžitě odmítl. Československý tým sice prohrál 2:5 a získal „jen“ bronz, ale jeho hráči si zachovali tvář.

V roce 1948 by stačil ke zlatu jeden gól v zápase s Kanadou. V roce 1968 v Grenoblu bylo pro zisk prvního místa podmínkou v posledním zápase porazit Švédy. Čechoslováci porazili 5:4 Sovětský svaz, jenže se třemi korunkami přišla pouze remíza 2:2. V roce 1976 chybělo ke zlatu necelých pět minut posledního zápasu se Sověty. Tehdy národní tým vedl 3:2, ale pak dostal dva rychlé góly a bylo po zlatém snu. Který propadák je největší, nejostudnější?

O přídělech 0:30, 0:16 a 0:15 z prvních dvou olympijských turnajů už jsme mluvili. Prohra 4:9 v roce 1956 v Cortině s USA podtrhla pověst tohoto turnaje jako jedné z největších ostud historie, přitom na začátku stejného podniku Čechoslováci USA porazili 4:3. Jenže trenér neměl kvůli politickým změnám v nominaci pravá křídla či lepšího náhradního brankáře. A 4:9 prohrálo Československo s USA i o čtyři roky později ve Squaw Valley, z čehož byl další neúspěch a naopak šok v podobě zlata pro domácí Američany. O dvacet let později v Lake Placid to byla opět porážka s americkými studenty, tentokrát 3:7, která přinesla ostudu našim a zlato domácím. Zmínit je třeba určitě i šokující prohru 1:2 se západními Němci v Calgary 1988. Nemilá a nečekaná byla porážka 2:3 se Švýcary v Turíně 2006, tam to ale nakonec naposledy cinklo, když Češi vybojovali bronz.

Už samostatná česká reprezentace vyhrála v Naganu 1998 zlato. Finálový souboj Česko - Rusko byl ve výborném dokumentu Pásky z Nagana líčený jako jakási politická bitva proti Rusku. Co si vybavuji, tak tomu tak nebylo - v médiích nic podobného neprobíhalo a přijde mi, že i fanoušci se spíš soustředili na samotný hokej, protože nálada ve společnosti byla euforická, jednotná, ale rozhodně ne protiruská. Souhlasím s tím, že Rusko v 90. letech minulého století v hokejových soubojích už pomalu přestávalo být tím kdysi fanoušky i hráči nenáviděným okupantem. Mělo svých problémů tolik, že se postupně začalo jevit jako vcelku normální soupeř. Nějaká rivalita tam určitě zůstávala, ale byla už opravdu hlavně sportovní.

V Naganu podal skvělý individuální výkon Dominik Hašek - 6 inkasovaných branek v šesti zápasech. Nemyslím si, že by kdy někdo předvedl takhle dominantní individuální výkon, který by vedl ke zlaté medaili. Ještě o něco lepší čísla než měl Hašek na ZOH v roce 1984 Vladislav Treťjak, ale kvalita jeho soupeřů byla tehdy znatelně nižší. Co se týká hráčů v poli, tak třeba dříve zmíněný Henry Watson dal na OH v roce 1924 v 5 zápasech olympijského turnaje neskutečných 36 gólů, ale i bez nich by tehdy Kanada stejně vyhrála.

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

V roce 1976 si František Pospíšil dal na doporučení lékaře kodein proti nachlazení. Ten nebyl zakázanou látkou pro IIHF, ale pro MOV ano. Následovala kontumace duelu s Polskem, který jinak Československo vyhrálo 7:1. Body však Polsko paradoxně nedostalo. Celý případ vyvolal obrovské emoce a dodnes je považován za ukázku přehnaně striktního a málo citlivého přístupu tehdejších antidopingových pravidel. Velký otazník je i nad olympijským turnajem v Soči, kde se prokázal systémový a státem krytý doping u mnoha ruských sportovců. Obecně se dá za něj považovat striktní vyžadování amatérského statusu hráčů ve druhé polovině 20. století.

Poté, co všechno jsem zkraje říkal o prvním olympijském turnaji v roce 1920, bych to rozhodně chtěl vidět i na vlastní oči. Miluji tuhle nejstarší dobu průkopníků, která ale v důsledku udělala v naší zemi z hokeje fenomén. A to navzdory tomu, že tu pro hokej nebyly vůbec ideální podmínky. Každopádně vybojovat bronzovou medaili díky jediné střele na branku, to je tak kouzelná záležitost, že bych ji strašně rád viděl naživo. A samozřejmě bych rád osobně dopočítal všechny možné statistiky mezi lety 1920 a 1956, kdy nám o zápasech chybí detailní údaje z oficiálních zápisů.

Čistě sportovně by Rusko určitě mělo turnaji co nabídnout, kvalitních ruských hokejistů je stále hodně. Na druhou stranu z posledních tří olympijských turnajů s účastí hráčů NHL nemělo Rusko medaili žádnou. Na mysli máte Německo? Ano. Nesmělo startovat na olympijských turnajích ani v roce 1920, ani v roce 1948. A posléze, když na olympijských hrách směl startovat jen jeden zástupce rozděleného německého státu, hrálo třeba v roce 1956 NDR proti NSR zápas, který určoval, kdo bude na turnaji Němce reprezentovat. Tehdy i v dalších olympijských cyklech to bylo nakonec NSR. Pro NDR tak byla účast na dlouhé roky zapovězena. Stejně tak měli zákaz po druhé světové válce i Japonci, ale jejich hokej tehdy pochopitelně neměl takovou kvalitu, aby měli šanci na úspěch. Naopak český a československý hokej je v tomhle směru nejstálejší olympijskou hokejovou konstantou.

Předně jsem strašně rád, že se konečně po dlouhých letech odehraje turnaj těch skutečně nejlepších. Olympijské hry jsou pro takové střety jednoznačně skvělou příležitostí. Vždycky je o něco snazší překvapit, než potvrzovat nějaké velké ambice, ale i tak by naši hokejisté museli předvést naprosto heroické výkony, aby dosáhli na nějaký přelomový úspěch. Pořád však máme hráče světových kvalit. Kdyby se všechno sešlo, určitě je možné v takovém krátkém turnaji uspět.

tags: #usa #haji #ekologicky #hokej

Oblíbené příspěvky:

• Kuchyňské odpadní potrubí
• Princip Fungování ZRS
• Záhad světa přírody
• Omlazení obličeje pomocí nití
• Ekologická újma v ČR