Památková péče a ochrana přírody v České republice

Tisíciletá kultivace krajiny a vývoj architektury, urbanismu, umění i techniky a industrie naplnily české země nezměrným bohatstvím kulturních statků. Obohacují přitom především naši současnost: dotvářejí obraz české krajiny, dávají nezaměnitelný ráz městům a vesnicím a naplňují interiéry kostelů, hradů, zámků a dalších historických budov cenným uměleckým mobiliářem a sbírkami. Památky plní v široké škále řadu kulturních, vzdělávacích i užitných funkcí a přispívají tak k životu a hospodářskému rozvoji regionů. Vědomí hodnoty a nepostradatelnosti památek pro současný život s časem ve společnosti narůstá.

Je proto čestnou, vysoce morální povinností současnosti uchovat je i pro budoucí generace. Jde o komplexní a velmi náročný proces.

Historie památkové péče

Ač se přímá historie NPÚ datuje od 1. ledna 2003, tak začátky památkové péče v českých zemích sahají hluboko do 19. století, respektive do jeho poloviny. Za kolébku památkové péče je považována Francie, která byla inspirací též pro Rakouské císařství, kde 31. prosince 1850 na základě císařského rozhodnutí vznikla při Ministerstvu obchodu, průmyslu a veřejných prací Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek.

Tato komise se po svém založení měla věnovat péči o památky nemovité povahy (stavební), a tak v jejím složení převažovali architekti. Tvořil ji sbor 120 konzervátorů a dopisovatelů. V roce 1859 byla převedena pod Ministerstvo kultu a vyučování a roku 1872 změnila název na Komisi k vyhledávání a zachování uměleckých a historických památek. Důvodem bylo rozšíření jejího záběru i na památky movité. Při komisi vznikl v roce 1911 Zemský památkový úřad pro České království.

Nový československý stát se po svém vzniku přihlásil k tradici ochrany kulturního dědictví. Činnost komise převzal v roce 1918 Státní památkový úřad. Roku 1920 vznikl samostatný Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Oba úřady byly podřízeny Ministerstvu školství a osvěty.

Čtěte také: Přehled zkratek v environmentální oblasti

V době protektorátu Čechy a Morava působil v Praze Památkový úřad s pobočkou v Brně. Po skončení druhé světové války vznikla dvojice Státních památkových úřadů v Praze (pro Čechy) a v Brně (pro Moravu a Slezsko). V roce 1946 došlo též k ustavení Národní kulturní komise, která spravovala zestátněné hrady a zámky s jejich mobiliářem.

V 50. letech 20. století nastal právní chaos, kdy za orgány památkové péče byly určeny krajské národní výbory a Ministerstvo školství a osvěty. Památkové úřady byly přejmenovány na památkové ústavy s podřízeným postavením a kompetencemi. Vyjasnění situace přišlo s přijetím zákona č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách. Na jeho základě byl jako odborný orgán státní památkové péče zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze (SÚPPOP).

Výkonnými orgány památkové péče se staly krajské národní výbory, při kterých vznikla Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Dne 1. ledna 1988 vstoupil v platnost nový zákon č. 20/1987 Sb. V roce 1990 vzniklo Ministerstvo životního prostředí a již v následujícím roce byla ze společných organizací vyčleněna agenda ochrany přírody. To přineslo změnu názvu odborné organizace památkové péče na Státní ústav památkové péče (SÚPP). Zároveň s tím se změnily i názvy krajských středisek na Památkové ústavy, od roku 2001 pak na Státní památkové ústavy (SPÚ). Toto uspořádání platilo do konce roku 2002.

Vznik a vývoj Národního památkového ústavu (NPÚ)

V následujícím roce (2003) vzniká jednotná odborná organizace památkové péče Národní památkový ústav (NPÚ) s ústředním pracovištěm v Praze a územními odbornými pracovišti v regionech. Vznik Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hl. m. Praze souvisí s přijetím zákona č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách a zákonem č. 60/1960 Sb. V roce 1960 bylo konstituováno Středisko památkové péče a ochrany přírody hl. m. Prahy a schválen organizační řád.

Roku 1965 byl zřízen samostatný útvar pro archeologické výzkumy. Název organizace byl několikrát změněn (Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Pražský ústav státní památkové péče a ochrany přírody, Pražský ústav památkové péče, Státní památkový ústav v hl. m. Praze), v roce 1991 se oddělila ochrana přírody. Rokem 2000 končí zřizovatelskou funkci Magistrát hl. m. Prahy a zřizovatelem se stává, tak jako u ostatních památkových ústavů, Ministerstvo kultury ČR.

Čtěte také: Jak obhájit práci na ÚŽP?

NPÚ plní několik rolí - vede evidenci kulturních památek a zabývá se dokumentováním jejich historie, nejviditelnější činností NPÚ pak je posuzování úprav a projektů na přestavbu památkově chráněných objektů. Tato největší příspěvková organizace ministerstva kultury také spravuje zhruba stovku státem vlastněných památek, tedy hradů, zámků i dalších objektů, které zpřístupňuje veřejnosti.

Ochrana přírody a památková péče

Ochrana přírody a krajiny a ochrana kulturních památek má v České republice nejen dlouhou, ale i společnou tradici. V posledních dvaceti letech však, zjevně i v důsledku institucionálního rozdělení státní památkové péče a státní ochrany přírody, dochází k nedostatečné vzájemné informovanosti a v některých lokalitách i k názorovým střetům.

Uvědomělé snahy (první instituce a nařízení) o ochranu kulturních a přírodních památek mají v českých zemích společné počátky v první polovině 19. století a souvisejí především s šířením romantismu a vlastenectví. V tomto období jsou také osvícenými vlastníky panství zakládány první rezervace. V rámci Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek při c. k. Ministerstvu kultury a vyučování, zřízeném v roce 1850, byli ustaveni zemští konzervátoři pro Čechy (14) a jeden pro Moravu. Jejich hlavním posláním bylo pořizovat soupis památek a dohlížet na jejich ochranu. V roce 1903 stejné ministerstvo rozhodlo o jmenování prvních konzervátorů pro ochranu přírodních památek a k provedení jejich soupisu.

Po vzniku Československé republiky připadla péče o památky Ministerstvu školství a národní osvěty, které mělo podle usnesení Ministerské rady odpovědnost i za přírodní památky. V roce 1919 byli jmenováni první okresní konzervátoři na úseku ochrany přírody ve všech politických okresech. Často se věnovali ve svěřeném území jak ochraně přírody, tak památek. Při ministerstvu byl zřízen Poradní sbor památkový, mezi jehož sedmi členy byli i přírodovědci. Vznikají také Státní památkové úřady v Praze a Brně, kde však byla ochrana přírody vykonávána jen okrajově.

V letech 1958-1991 (kdy přešla ochrana přírody a krajiny do působnosti nově založeného Ministerstva životního prostředí) existovala společná odborná organizace státní památkové péče a ochrany přírody.

Čtěte také: Dějiny Ústavu ekologie krajiny

Nejčastěji “konflikty“ vznikají při uplatňování zájmů ochrany ohrožených druhů živočichů a péčí o některé kulturní památky, které (nebo jejich část) jsou biotopem těchto druhů. Typickým příkladem jsou zámecké zahrady a parky, stromořadí a aleje ve volné krajině, které jsou součástí jejich památkově chráněných kulturně-historických hodnot. Dnes díky přítomnosti velkého procenta stromů v senescentním stadiu a “mrtvého dřeva“ představují často poslední refugia saproxylického hmyzu, netopýrů a ptáků v okolní krajině.

Hodnota parků a historických alejí z hlediska ochrany přírody a krajiny vedla k formulování dotačních programů v gesci Ministerstva životního prostředí v období posledních patnácti let k financování jejich obnovy. Ať již je však obnova parku realizována z jakýchkoliv prostředků, je třeba vždy hledat řešení přijatelné z hlediska obou veřejných zájmů - tedy zachovávající památkové i přírodovědné hodnoty v příznivém stavu.

Kromě zámeckých zahrad a parků se odlišné názory objevují při obnově vegetace v dalších památkově chráněných areálech (na hřbitovech, v intravilánové zeleni apod.), při vytváření podmínek pro ohrožené druhy živočichů (netopýrů, ptáků) na půdách či v jiných prostorech památkově chráněných budov (v kostelích, na tvrzích, hradech, zámcích apod.). I zde však v naprosté většině lze najít řešení zaručující dlouhodobou existenci obou předmětů ochrany.

Přírodu a krajinu a kulturní památky včetně památek movitých je třeba vnímat jako naše společné dědictví, a proto také jeho ochrana a péče o něj by měla být zajišťována ve spolupráci jak profesionálních, tak dobrovolných institucí. V oblasti péče o přírodní a kulturní dědictví se v posledních desetiletích rozvíjejí neziskové nestátní organizace, u kterých jsou často na místní úrovni běžné průřezové aktivity.

Přestože se státní ochrana přírody a státní památková péče setkávají při hledání řešení pro jednotlivé objekty s kombinovanými předměty ochrany (zejména na území chráněných krajinných oblastí), programová spolupráce na národní úrovni se dočkala formalizace až v červnu 2011 podpisem smlouvy mezi Národním památkovým ústavem (NPÚ) a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Obě strany se zavázaly ke vzájemné spolupráci při tvorbě plánů ochrany a péče, řešení překryvů zájmů, k výměně informací a dat, vzájemné metodické podpoře a k odborným konzultacím. NPÚ a AOPK ČR také chtějí spolupracovat při praktické péči o objekty a území společného zájmu a interpretaci kulturního a přírodního dědictví široké veřejnosti. Významná součinnost by měla existovat při naplňování Evropské úmluvy o krajině. Vzájemná koordinace již započala při tvorbě chystané legislativy a podzákonných právních předpisů i interních metodických doporučení.

Rozhodování v památkové péči

„Chtěli jsme to udělat jinak, ale nepovolili nám to památkáři…“ Podobný povzdech už někdy vyslechl asi každý, jenže ne všichni vědí, kdo se vlastně pod tím frekventovaným výrazem památkář skrývá. Ne vždy jde o pracovníka Národního památkového ústavu - často se takhle hovoří také o pracovnících výkonných orgánů památkové péče. Rozhodování v památkové péči totiž probíhá ve dvou krocích: Národní památkový ústav (přesněji některé z jeho územních odborných pracovišť) zpracuje ke konkrétnímu případu nebo žádosti odborné posouzení, jež potom předá jako podklad k rozhodnutí správnímu orgánu s rozhodovací pravomocí (tedy obci s rozšířenou působností, v případě větších měst magistrátnímu nebo krajskému úřadu).

Zjednodušeně řečeno: odborná pracoviště Národního památkového ústavu posuzují, radí či doporučují - ovšem souhlasné nebo zamítavé stanovisko s „kulatým razítkem“ vydává úřad.

tags: #ustav #pamatkove #pece #a #ochrany #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Norek americký v české přírodě
• Minimalizace domácího odpadu
• Bechovice: Ovzduší a data
• Recenze pobytu ve Starém Plzenci
• Jak třídit odpad: Průvodce výběrem košů