Území ekologicky mírně stabilní charakteristika

Ochrana přírody a krajiny je zakotvena v zákoně o ochraně přírody a krajiny z roku 1992, který definuje územní systém ekologické stability (ÚSES) a významné krajinné prvky (VKP).

Významné krajinné prvky

Významné krajinné prvky představují kategorii obecně chráněných území krajiny. VKP se v zákoně ocitají ve dvou polohách:

• skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege (ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště.
• skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Všechny souhrnně tvoří kostru ekologické stability. Další úvahy o funkci VKP se v tomto příspěvku budou týkat VKP obou typů stejně jako velkého množství dalších, z pohledu vývoje přírody a krajiny stabilních segmentů, které v krajině existují a tuto funkci plní (Petříček 1997, 1998, 2007a, 2007b, 2009, 2012).

Poznámky k teorii krajinných prvků a ekologické stability

V praxi české ochrany přírody a krajiny je pojem ekologická stabilita, jinak velmi frekventovaný, poměrně mladý a odborníky ne vždy přijímaný. Definování ekologické stability v ČR - ruku v ruce s rozvíjením teorie územních systémů ekologické stability (Buček, Lacina, Míchal a další) - vyústilo v zařazení pojmu do zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb.

Jde nebo má jít o „schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“. Podrobněji také „schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí. Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu“ (Míchal 1994).

Čtěte také: Kvalita ovzduší: kritické regiony

Hlavním projevem ekologické stability zůstává ekologická (přírodní) rovnováha. Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekosystému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se ekosystém opět spontánně navrací (Míchal l.c.). Protikladem ekologické stability je ekologická labilita (nestabilita), tj. neschopnost ekosystému přetrvat působení vnějšího vlivu nebo se vrátit po případné změně do výchozího nebo mu obdobného stavu (Míchal l.c.).

Jak má vypadat správný významný krajinný prvek?

Z pohledu krajinné ekologie VKP nejčastěji představují plošky (patches), které se vzhledem liší od svého okolí, v kulturní krajině obvykle plošně silně převažující a ekologicky labilní matrice (matrix - Forman & Godron l.c., Lipský 1999, Farina 2006, Steiner 2008, Kovář 2012b). Nakonec ploškou může být i registrovaný VKP - geomorfologický útvar jako skála, polní kaz apod. I ty jsou často přírodním biotopem a dokonce ekologicky stabilním. Ploškou jsou samozřejmě i koridory. Některé jsou přirozené (vodní toky, horské hřebeny apod.) nebo i umělé (větrolamy, zásakovací travní pásy apod.).

Významné krajinné prvky a ÚSES

Rozebírat toto téma by bylo nošením sov do Atén. Už jenom společný cíl - zvyšování ekologické stability v krajině - je staví vedle sebe jako dvě strany jedné mince. Pro silně lesnaté oblasti, kde les je VKP ze zákona, je charakteristický vysoký index ekologické stability. Naopak v silně zemědělských oblastech nízký index vzájemně izolované ostrůvky VKP obou typů podstatně zvýšit nemohou, zvláště pokud bývá jejich hustota v krajině nízká. Uvedenou úlohu má plnit ÚSES, v tomto případě obvykle lokální, jestliže budou realizovány čili „vytvořeny, založeny“ chybějící skladebné části, jako jsou biocentra a biokoridory. „Zesíťováním“ byť minimálních ploch se jejich ekostabilizační efekt podstatně zvýší.

Ekostabilizační funkce krajinných prvků

Ekostabilizační úloha VKP je sice teoreticky definovatelná, ale v praxi ochrany krajiny zůstává tvrdým oříškem. „Působení na okolní méně stabilní ekosystémy“ v některých případech nemůže prakticky fungovat: ostrůvek lesa v matrici orné půdy bude významný ještě tak pro metapopulace některých taxonů či ekologických/funkčních skupin volně žijících živočichů. Jinak se zde vesměs projevuje negativně ostrovní efekt. Čím menší bývá plocha ekologicky VKP, byť s nejvyšším stupněm stability, tím menší vliv je jejího „exportu“ do okolní krajiny.

Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin. Efekt ale téměř vždy spočívá ve zvýšení, byť mírném, indexu ekologické stability, a to především při takové hustotě prvků - plošek, kdy matrice nevytváří ekologické bariéry anebo kdy jsou tyto překážky omezeny nebo odstraněny příslušnými koridory. A jsme logicky u efektu ekologické sítě.

Čtěte také: Czechoslovakian nature reserves

Jak přistupovat ke skutečnosti, že značná část VKP (především „ze zákona“) má nízký stupeň ekologické stability? VKP ze zákona je třeba vnímat i jako potenciál ploch, kde lze vyšší ekologické stability dosáhnout nejefektivněji (např. v lese). Při hodnocení ekologicko-stabilizační funkce VKP je nutné přihlížet nejen k vlastní ploše VKP, ale také k funkci, kterou plní v rámci ekologické sítě. Zásadním podkladem při hodnocení významu a funkce konkrétního VKP může mít podrobné mapování biotopů v ČR (uskutečněné v letech 1999-2006 v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 a postupně aktualizované). Množina segmentů přírodních a přírodě blízkých biotopů totiž nejspolehlivěji vymezuje kostru ekologické stability krajiny.

Krajinné prvky se vyvíjejí

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese. Praxe ukazuje, že se to týká i podmnožiny významných krajinných prvků. Pokud by tyto změny neměnily alespoň výchozí stav ekologické kostry v krajině, dalo by se mluvit s jistým uspokojením o „stabilitě“. Bohužel, dlouhodobý trend je ve znamení zhoršování tohoto stavu a naopak se zvyšuje neprůchodnost krajiny pro organismy. Naštěstí existují projekty, které zajišťují aktivní péči o VKP (Pešout & Fišer 2012).

Funkce krajiny

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj.

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury. Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru. V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých.

Krajinný potenciál a limity využití území

Koncepce krajinného potenciálu vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny. Německá geologická škola odvozuje přírodní potenciál z analýzy přírodních podmínek, které mají nezastupitelný význam pro rozvoj společnosti. Neexistují však žádné metody jejich kvantifikace, postupy jak měřit např. sociální efekty. Proto se rozlišují dílčí potenciály. Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita. vyjadřuje míru tohoto využívání - určuje přijatelnou míru intenzity využívání, při níž nedochází k poškozování přírodního prostředí, nebo vyjadřuje limity rozvoje, který v území probíhá.

Čtěte také: Nástroje pro klima ČR

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu.

V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle HRNČIAROVÉ (2006, s. , podle požadavků společnosti. Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity.

• Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity HRNČIAROVÁ (2006, s.
• plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území HRNČIAROVÁ (2006, s.
• vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami HRNČIAROVÁ (2006, s.
• jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině HRNČIAROVÁ (2006, s.
• jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity HRNČIAROVÁ (2006, s.

Stres a disturbance v ekosystémech

je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy (které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován). Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů.

Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů. dle doby jejich trvání na:

• - působí dlouhodobě, spolu s přirozenými podmínkami ekotopu vytváří jeho novou podobu, které odpovídá nový typ biocenózy (např.
• - působí krátkodobě, neumožňují biotě vytvoření nového, jim odpovídajícího ekosystému (např.

(typy kompenzačních reakcí)

• - dochází k neočekávaně velké, relativně krátkodobě velké odezvě v systému, která je pomíjivá.
• - odezva systému je relativně malá i při setrvalém působení stresoru. Systém si zdánlivě vyvinul rezistenci vůči stresoru, který vyvolal poplachovou reakci.
• - dochází k překročení adaptačních schopností systému. jsou na úrovni místních populací organismů a jejich společenstev běžné v důsledku lidské činnosti, ale i v důsledku přírodních jevů. S využitím teorie homeostázy a stresu jdou pak definovat jako
• je situace, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím.
• je situace, v níž nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např.

Vzhledem k problémům ekologické stability člověkem využívané krajiny je žádoucí účelově modifikovat tyto pojmy jako

Při pokusech prognózování reakcí krajiny na působení civilizačních stresorů je třeba mít na paměti

• Vytvoří-li systém rezistenci vůči jednomu stresoru, snižuje se obvykle současně jeho rezistence vůči ostatním stresorům.
• Lineární extrapolace reakcí geosystémů na dlouhodobé působení stresových faktorů v čase dává nesprávné výsledky.

Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá (dočasná změna podnebí, výbuch sopky, lesní požár aj.). Ekosystém je stabilní vůči působení dané disturbance, pokud se po skončení vlivu disturbance vrátí do původního stavu. Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...).

Přírodní disturbance jsou ovlivněny heterogenitou krajiny, ale také tuto heterogenitu vytvářejí. Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat. Krajinná heterogenita obvykle působí proti šíření disturbancí, propojenost v krajině šíření disturbance propojuje.

V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk. Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů. Dle STORCHA (1998) je existence disturbancí pro přírodu nejen typická, ale i dokonce nezbytná a nepostradatelná. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu. Základní princip spočívá v tom, že přímo likvidují jednotlivé organizmy a snižují tak populační početnosti těch druhů (nebo životních forem), které by jinak ve společenstvech převládly a zatlačily ty ostatní. typický vzhled právě díky disturbancím. Jedním z těchto důležitých typů disturbancí jsou požáry. Požárová dynamika je typická pro severský jehličnatý les (tajgu), pro trnité křovinaté porosty na různých místech Země (Středomoří, Kalifornie, Chile, jižní Afrika a Austrálie), buše, stepy a savany. Některé příbřežní a nížinné oblasti jsou zase závislé na občasných záplavách.

Další typy prostředí, jako je les mírného pásma anebo tropický prales, "potřebují" alespoň drobné disturbance vytvářené do jisté míry "zevnitř". To znamená např. občasné pády jednotlivých stromů anebo destruktivní činnost živočichů. Když jsou disturbance příliš malé (anebo málo četné), nestačí na to, aby dostatečně omezovaly rozpínavost dominantních druhů, když jsou zase příliš velké nebo příliš časté, zničí všechno. Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity. Tato rovnováha se ovšem může zvrátit zvětšením "velikosti zrna" dané krajiny, anebo disturbancí o mnohem větší intenzitě.

• - biotické/abiotické (přemnožení škůdců, rozpad společenstva, šíření invazních druhů.
• jsou těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů.

typickou pro kulturní krajiny. patří určení disturbačního činitele, ovlivňujícího typ (druh) disturbance, její frekvenci, intenzitu a plošný rozsah. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase. poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např.

tags: #území #ekologicky #mírně #stabilní #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Kompost pro vaši zahradu
• Dopady znečištění oceánů Čínou
• Jak vybrat odpadkový koš
• Dopady znečištění vod
• Ekologické projekty podpořeny EU