Kdy je vztah v krizi a jak ji zvládnout

Jste spolu roky a věřili jste, že tohle už je opravdu „ono“. Po čase jste se ale jeden druhému odcizili, komunikace vázne nebo se ze vztahu vytratil vzájemný respekt. Možná došlo i k něčemu, co nalomilo vaši vzájemnou důvěru. Zkrátka přišla krize a vy se ptáte, jestli to má celé ještě smysl. Mám se snažit, nebo už to zkrátka nejde zalepit? Pojďte se podívat, jak to vidí odborníci na duševní zdraví a partnerské vztahy.

Krize jsou součástí dlouhodobého vztahu

Hned na začátek je potřeba říct, že krize jsou v pořádku. Alespoň jednou ji zažije každý dlouhodobý vztah. Rozhodující je, jak se ke krizi postavíte. Vy jste tady a to znamená, že před svými problémy nechcete zavírat oči. To je skvělý začátek! Krize může váš vztah dokonce posílit. Tedy pokud na něm chcete oba dva společně pracovat.

Podle psychiatra a odborníka na partnerské vztahy MUDr. Miroslava Plzáka přichází období krize nejčastěji po pěti letech trvání vztahu, pokud stagnuje bez dalšího vývoje, a poté po dvaceti letech vztahu, kdy děti opouští hnízdo. Pak jsou tady ještě akutní krize, kdy dojde například na nevěru.

Začněte upřímnou komunikací

Vy už víte, že si procházíte krizí. Dalším krokem je otevřeně si o tom promluvit s partnerem. Možná už jste to i zkusili, ale vaše pokusy skončily spíše hádkou. To je také normální. Bavit se o bolavých tématech často otevře i rány z minulosti a pak je těžké zachovat klidnou hlavu.

Pojďte tomu ještě dát šanci. Pro komunikaci, která opravdu někam povede, je dobré držet se těchto zásad:

Čtěte také: Likvidace netříděného odpadu

Pojmenujte problém

Prvním krokem k tomu, aby rozhovor někam vedl, je pojmenovat konkrétní příčinu, která vaši krizi způsobila. Zkuste se zaměřit na konkrétní situace, emoce nebo chování, které ve vás vyvolávají napětí. Ujasněte si, co přesně vás trápí - Je to nedostatek času? Společných zájmů? Rozdílné hodnoty? Nebo ztráta respektu?

Cílem je vyhnout se obecným frázím typu „Máš na mě málo času!“ a místo toho říci například: „Když jsi v poslední době často zaneprázdněný, mám pocit, že se jeden druhému vzdalujeme.“ Pojmenování problému vám oběma pomůže lépe porozumět, co je třeba řešit.

PhDr. Beáta Koňařík Bakošová, MBA uvádí: „Krizové situace v partnerských vztazích často nastávají během důležitých životních změn, jako je například narození dítěte, stěhování, nebo změna zaměstnání. Mezi časté důvody patří také nedostatek komunikace, finanční stres a rozdílné hodnoty či životní cíle. Do krize se také často dostávají partneři s rozličnými názory na výchovu dětí.“

Neobviňujte se navzájem

Kritika a obviňování jsou nejrychlejší cestou k hádce. Mluvte proto raději o tom, jak se v dané situaci vy sami cítíte, a začínejte slovem „já“. Například: „Cítím se opuštěně, když trávíš tolik času v práci.“ Tím neútočíte na partnera, ale sdílíte svůj vlastní pohled.

Zkuste se úplně vyhnout větám jako „Ty nikdy…“ nebo „Vždycky to děláš špatně.“ Takové poznámky staví partnera do obranného postoje a hledání společné řeči je pak pořádně těžké.

Čtěte také: Chrudim a Skuteč: Platba poplatků

Pokud jste na opačné straně a partner ze všeho obviňuje vás, není to dobré znamení. Neznamená to ale, že by se s tím nedalo něco udělat.

Aktivně si naslouchejte

Naslouchání není jen o tom být potichu, když mluví ten druhý. Je o skutečném porozumění a snaze se do druhého vcítit. To znamená, že se budete snažit pochopit nejen slova, ale i emoce, které partner vyjadřuje. Může vám pomoct parafrázování toho, co druhý řekl. Například: "Chápu to správně, že se cítíš zanedbávaný, když…?" nebo otevřené otázky jako: "Co ti v našem vztahu nejvíce chybí?" Aktivní naslouchání posiluje pocit, že jste oba na jedné lodi, a to je zásadní pro úspěšné zvládnutí krize.

Naplánujte si správný čas a místo

Čas a místo jsou pro úspěch zásadní. Vyhněte se řešení složitých otázek v situacích, kdy jste unavení, ve stresu nebo uprostřed jiných povinností. Ideální je domluvit se předem na konkrétním čase, kdy budete mít oba prostor a soukromí, abyste se mohli plně věnovat jen sobě. Například „Můžeme si dnes večer sednout a popovídat si?“ Tím dáváte jasně najevo, že vám na rozhovoru záleží a chcete, aby byl konstruktivní.

Stanovte si společný cíl

Cílem rozhovoru by nemělo být „kdo má pravdu“, ale najít způsob, jak se posunout dál. Na začátku rozhovoru si proto spolu definujte, co je vaším cílem - například „Rád bych našel způsob, jak spolu trávit více kvalitního času“ nebo „Chci porozumět tomu, co ti doma chybí, aby ses cítila lépe.“ Tím se vyhnete tomu, aby se diskuze změnila v nekonečné vyčítání a obhajování. To by nikam nevedlo.

Pokud se s vámi partner nechce o vašich problémech vůbec bavit, zlehčuje je nebo popírá, zpozorněte. Takové chování je známkou manipulace, kterou si nezasloužíte.

Čtěte také: Kdy jsme začali ovlivňovat přírodu?

Nedokážeme se domluvit. Jak poznat, jestli to má ještě smysl?

Pokud máte i přes všechny snahy pocit, že mluvíte každý úplně jiným jazykem, může to signalizovat hlubší problémy. Není pak divu, že váháte, jestli má smysl ve vztahu ještě pokračovat. Naši odborníci na vztahy a duševní zdraví radí položit si těchto pět otázek. Pomůžou vám se zorientovat a rozhodnout, kdy ze vztahu odejít.

1. Máte k sobě stále respekt a empatii?
   Pokud se nedokážete na ničem shodnout, ale pořád cítíte vzájemný respekt a snahu si porozumět, existuje naděje. I když je komunikace problematická, respekt k tomu druhému ukazuje, že vztah není ztracený.
2. Opakují se vaše problémy, nebo jde jen o aktuální napětí?
   Je běžné, že vztah zažívá bouřlivé období. Zkuste rozlišit, jestli jsou problémy dlouhodobé a opakují se, nebo jde o krátkodobou reakci například na stres nebo změny (například příchod dítěte). Pokud jsou konflikty výsledkem jednorázových situací, je možné je společně překonat.
3. Je ještě vůle na obou stranách?
   Když jeden z partnerů nemá zájem se o vztah aktivně snažit, je opravdu těžké se někam posunout. Sice bolí si to přiznat, ale tento nezájem vypovídá o tom, jak druhé straně na vašem vztahu (ne)záleží. Cesta ven z krize musí vycházet z vnitřního přesvědčení obou partnerů, že na vztahu chtějí společně pracovat.
4. Cítíte se v přítomnosti toho druhého stále dobře?
   Můžete mít odlišné pohledy, názory nebo si domů nosit problémy z práce. Pořád byste se ale v přítomnosti toho druhého měli cítit bezpečně, zažívat i příjemné chvíle a být bez obav sami sebou.
5. Je ve vztahu důvěra?
   Důvěra vytváří bezpečné prostředí. Pokud ve vztahu na jedné straně není, například kvůli lžím nebo nevěře, vztah ztrácí stabilitu. Obnovit důvěru JE možné, je to ale náročná cesta, která vyžaduje čas, úsilí a jako vždy hlavně ochotu obou partnerů na tom pracovat. Otázkou je, jestli toto úsilí chcete vynaložit, nebo máte pocit, že je vaše důvěra už navždy ztracená.

PhDr. Beáta Koňařík Bakošová, MBA dodává: „Ve vztahu je velice důležitá empatie, protože umožňuje lépe porozumět a respektovat pocity a potřeby toho druhého. Pomáhá nám k silnému emocionálnímu spojení, které je ve vztahu základem pro důvěru a otevřenou komunikaci. Když v době krize jeden z partnerů cítí, že je jeho emocionální prožívání pochopeno, tak je pravděpodobnější, že bude otevřen k naslouchání a ke spolupráci. Empatie nám proto pomáhá překonat tyto krizové situace s porozuměním a soucitem.“

Nebuďte na to sami a nechte si pomoct odborníkem

I když byly vaše odpovědi na některé otázky možná negativní, rozhodující je vaše vůle na vztahu pracovat. Pokud je na obou stranách, ale sami se nikam moc neposouváte, nebojte se najít pomoc odborníka.

Párová terapie je skvělým způsobem, jak lépe porozumět vašim konfliktů, podívat se na ně s odstupem a naučit se je zvládat. Když vztah s partnerem berete jako samozřejmost, nevážíte si ho, nevěnujete mu lásku, péči a pozornost, problém je na světě. Krize je okamžik, kdy už není zbytí a musíte pomyslné akvárium vyčistit. Nejste z toho nadšeni vy ani rybičky. Pokud to ale neuděláte, rybičky nepřežijí.

Každý vztah dříve nebo později nějaká krize čeká. Ve své praxi se s páry procházejícími krizí setkávám často. Jeden z partnerů se většinou brání řešení, bagatelizuje problém a ten nabývá velkých rozměrů. Někdy se objevuje nevěra, což bývá jen špičkou ledovce předchozích problémů.

Říká se, že v určitých etapách krize přicházejí. Například doktor Plzák (psychiatr a odborník na lidské vztahy) hovořil o krizi po 10 a pak po 20 letech. Také jste už určitě slyšeli o krizích po 7 letech. Pravidlem ale je, že krize přicházejí při nějaké vnější změně ve vztahu.

Britská studie společnosti Warner Brother poukazuje na trend nástupu krizí po časnější době, než je oněch 7 let. Celých 67 % z 2000 dotazovaných uvádí, že už po 3 letech vztahy významněji ochladnou a nastupují častější hádky. Páry, které spolu byly méně než 3 roky, se hádaly 1,2 hodiny týdně oproti párům, které spolu byly déle.

Často si páry stěžují na nefunkční komunikaci, problémy v sexuální oblasti, časté konflikty kvůli dětem, financím a podobně. Do vášnivých partnerských hádek a nevraživosti se nejčastěji promítá frustrace, tedy neuspokojení potřeb lásky, pozornosti, respektu, fyzického kontaktu, blízkosti, empatie, pomoci, péče a dalších. Každý člověk má nějaká přání a očekávání od toho druhého, málokdo je ale schopný vyslovit je nahlas. S tím se pojí problémy v komunikaci. Druhá strana ale nemá telepatické schopnosti, takže pak přirozeně nejsou představy naplněny.

Krize způsobí, že se vám zbystří smysly. Vztah se najednou dostane na první místo vašeho zájmu nebo stresu. Je to příležitost přejít na lepší a funkčnější úroveň vztahu.

Během společného soužití přecházíte na tzv. „autopilota“. Tvoříte si zkratkovité úsudky o partnerovi, neregistrujete změny v jeho myšlení, vnímání nebo osobnostním růstu. Pořád partnera vnímáte tak, jaký byl na začátku vztahu.

Probíhající krize vás nutí přemýšlet i o sobě. Kdo jsem, co je pro mne důležité, kam směřuji, co mě irituje, co potřebuji, abych byl šťastný?

Doporučuji nenechat se ovládnout emocemi, i když ty bolavé silně cítíte. Pokuste se nepouštět se hned do konfliktu. Zmapujte, co se děje a podívejte se na to trochu zvnějšku. A dejte si na čas. Jděte se projít, naplánujte si večer o samotě a v klidu, odjeďte na víkend… a vše si promyslete. Zvažte všechny možnosti a prozkoumejte v sobě, co vlastně chcete, co vám nevyhovuje a jak je možné fungovat dál.

Naplánujte schůzku s partnerem tam, kde vás nikdo nebude rušit, budete mít soukromí a dostatek času. Čeká vás bolestný a nepříjemný rozhovor, kde se může objevit celá řada emocí. Doporučuji začít právě tím, co ve vztahu funguje, proč máte druhého rádi a čeho si na něm/ní vážíte. To vám pomůže vytvořit bázi, důvěru a prostor pro řešení společných problémů. Jinak hrozí, že se strhne další bitva.

Ze společného rozhovoru může vzejít hodně podnětů, u kterých se společně dohodnete na tom, že je zkusíte realizovat. Je dobré si hlavní body napsat a dát je třeba na lednici, aby na ně každý viděl. Doporučuji konkrétnost. Například 1× týdně (třeba v úterý) něco společně podnikneme - jeden týden vymyslí ten a další týden druhý.

Dostat se do krize znamená, že s vaším vztahem něco není v pořádku. Poznejte, co tvoří váš vztah, co vás spojovalo, co si oba představujete. Vytvořte opět bezpečný prostor, kam se budete rádi vracet. Místo, kde bude dobře vám, případně i vašim dětem, kde budete nabírat sílu a energii, zažívat pohodu, legraci a vzájemnou lásku.

Když jeden ztratí rovnováhu, druhý ho podepře. Kdyby se pokoušeli jeden druhého shodit dolů, nakonec spadnou oba. Když to ale funguje, stáváme se kompletními bytostmi, které umí dávat a přijímat lásku.

Rizikové faktory

Naprostá většina párů se bere s předsevzetím, že jejich manželství vydrží navždycky. A přesto se rozvodovost dlouhodobě drží kolem padesáti procent (přičemž se do statistik dostanou pouze sezdaná manželství a nikoli rozchody párů, které žijí „na hromádce“). Podle provedených výzkumů patří mezi rizikové faktory zvyšující pravděpodobnost, že to s vaším vztahem nedopadne, jak věci, které se bohužel vůlí změnit nedají, tak ty, které ovlivnit lze.

Údaje Českého statistického úřadu například napovídají, že nejčastěji se rozvádějí lidé se základním vzděláním (pokud máte vysokou školu, je pravděpodobnost rozvodu výrazně menší) a nejrizikovější dobou jsou z tohoto pohledu tři roky až pět let od svatby. Ve třech čtvrtinách se rozvádějí lidé z měst, v jedné čtvrtině jde o lidi žijící na venkově. Průměrný věk, v němž se rozvádějí ženy, činí jednačtyřicet let (u mužů je to 43,4 let).

Co se týká věcí, které ovlivnit můžete, stojí na čelných místech věk, kdy se rozhodnete se vzít. Pokud se odhodláte k sňatku příliš brzo po dvacítce (nebo dokonce ještě před ní), dramaticky se zvyšuje riziko, že vaše manželství skončí rozvodem. Dalším faktorem jsou finance. Výzkum National Marriage Project z roku 2009 na University of Virginia ukázal, že čím horší je finanční zázemí páru, tím větší je pravděpodobnost, že se partneři rozejdou.

Nezažije ji snad jen ten, kdo se trvalým vztahům vyhýbá a raději přechází v podvědomém pudu sebezáchovy ze vztahu do vztahu, aby prožíval adrenalinové stavy zamilovanosti, ale v následující době zklidnění, a tedy určitého stereotypu, vztah opouští a vrhá se do dalších bouřlivých emocí v rámci vztahu nového. Charakter, hloubka a dopad krize na vztah závisí na mnoha okolnostech. K těm nejdůležitějším, nejvíce určujícím, patří její příčiny, ale zrovna tak i délka jejího trvání (tedy například zda je včas rozpoznáno její nebezpečí - čím déle se plíživě rozšiřuje, aniž by byla identifikována jako krize, tím se potom složitěji „léčí“).

Krize ale nemusí znamenat pro vztah nebezpečí, je-li dobře zvládnuta, ošetřena. Je to výzva ke kvalitativnímu posunutí vztahu o úroveň výš, která může být v rámci partnerství velmi dobře zúročena. Vede totiž k nutnosti se zastavit, ohlédnout se dozadu a zbilancovat, co bylo v našem vztahu dobře a naopak co v něm bylo chybou. Zpětný pohled na vztah může vést k uvědomění si jeho pravé podstaty a významu v našem životě.

Nestor manželských poradců MUDr. Miroslav Plzák umísťoval nejčastější období krize do období po pěti letech trvání vztahu, pokud stagnuje bez dalšího vývoje, a poté do období dvaceti let trvání vztahu, kdy děti opouštějí hnízdo a partneři zůstávají opět sami.

Jednou z nejčastějších příčin je dlouhodobá frustrace z nenaplnění vztahových potřeb a očekávání na straně jednoho nebo obou partnerů. Pokud si neřekneme již na začátku vztahu v době, kdy spolu začínáme žít, co potřebujeme na prvních místech, nemusí to ten druhý vůbec tušit a opakovaně chybuje. Přidruží-li se k tomu problémy v komunikaci, kdy si neumíme nic vyříkat, pojmenovat - třeba proto, že se bojíme konfliktů, je na krizi zaděláno. Poté je jen otázka času, kdy jsou jeden nebo oba nespokojení cítí bezmoc a prázdnotu a někdy již i ztrátu motivace na zlepšování vztahu. Motivace jde ruku v ruce s nadějí na změnu. Ta ale někdy bývá při dlouhodobé frustraci již minimální. Přitom chyba byla někde na samém prvopočátku a vše by bylo řešitelné.

K dalším příčinám, jež pozorujeme jako nejčastější, jsou celkově problém v komunikaci - neschopnost řešit vzniklé konflikty konstruktivně. U mnoha párů dochází ke hře na „jakoby nic“ - tedy neřešení problémů a emocí, které se k nim vztahují. Je ale omyl myslet si, že to takto může dlouhodobě fungovat, neboť pocity křivdy, zranění, ponížení, někdy neustálého ustupování na jedné straně z naší emoční paměti nemizí, jen se střádají jako „kostlivci ve skříni“ a v nějaké další situaci na nás vypadávají v podobě další destruktivní partnerské hry „ty taky“. O čem to je? Jestliže je jeden z partnerů kritický vůči druhému, může to myslet v zájmu vztahu velmi dobře, a posunout se tak k dobrému řešení, ale ten druhý nemá sílu ani motivaci se nad tím poctivě a smysluplně zamyslet. Namísto toho vytáhne z rukávu příklad, kdy chyboval ten druhý.

K dalším příčinám patří problémy v sexu. Vztah může být velmi kvalitní, oba mají podobný hodnotový systém, neschází vzájemná úcta a respekt, oba mají mnoho společných zájmů, ale…Rozdílnost v chuti vyvolává ve většině případů tlak a sex se stává stěžejním tématem. Pro toho, kdo má nižší míru sexuálního apetitu, se toto téma stává strašákem. Mezi časté příčiny krize patří nedostatek vzájemnosti, sdílení společných zájmů, osobnostní rozdílnost partnerů. Jestliže není v rámci vztahu rozvíjena platforma společných prožitků, každý žije více ve svém světě, dochází po nějaké době k odcizování a partneři si nemají co říct.

Uvedený výčet nejčastějších příčin partnerských krizí se vztahuje spíše k těm, které mají dlouhodobější vývoj. Tímto se na sebe vše postupně nabaluje. Opačným pólem jsou krize akutní - k nejčastějším patří odhalená nevěra, která rozjede ve vztahu okamžitý kolotoč dramatických žhavých emocí, nedůvěry v podvádějícího partnera, nedůvěru ve vztah. Je zde vždy hodně bolesti, zranění, ponížení, nejistot a někdy potřeba rychlého řešení ve smyslu rozchodu. Jedná se v podstatě o nejčastější téma, které partneři řeší. Kromě nevěry řadíme mezi akutnější krize i narození dítěte a rozdělení dvou světů partnerů - žena je doma s dítětem, pro muže se toho tolik nemění, zůstává ve svém dospělém světě.

Velice často se setkávám u svých klientů s tím, že ten, který se cítí delší dobu ve vztahu nepříjemně, volá o pomoc, vydává jasné varovné signály ve smyslu SOS: „Já už to takhle dlouho nevydržím, chci a potřebuji změnu.“ Ale jestliže je krize vnímána jednostranně, málokdy je volání o pomoc tím druhým slyšeno. Ohrožení existence něčeho, co jsme dosud vnímali jako samozřejmou věc, nás donutí k přehodnocení situace a teprve v této chvíli začíná ten, který nevnímal varovné signály, bojovat. Uvědomí si chyby, jichž se dopouštěl, a je schopen je i přijmout. Postoj partnera se opravdu často změní, jen musí dostat příležitost. Z tohoto důvodu je důležité vědět, že nespokojenost ve vztahu nemá být dlouho nepojmenována nebo pojmenovávaná v jakési velice lehounké, těžko „slyšitelné“ formě. Důležité je, aby bylo vše zřetelné a jasné pro toho druhého.

Případová studie

Tereza a Adam jsou spolu ve vztahu sedmnáct let, patnáct let jsou manželé. Oba mají vysokoškolské vzdělání, mají tři děti v rozpětí 15, 9 a 3 roky. Poznali se po ukončení vzdělání, láska na první pohled. V té době Adam Terezu obdivoval, imponovala mu její krása, rozhled, intelekt. V momentu narození syna se mezi nimi vše změnilo - dramaticky. Najednou pro něj přestala být manželka atraktivní a zajímavá, neustále jí něco vyčítal, začala jeho první nevěra, kterou přiznal sám. Ona v šoku, ponížená, on na koni - asi prvně cítil, že má navrch. Jejich vztah se znormalizoval až po jejím nástupu do práce, kde začala být velmi úspěšná, a bylo patrné, že je atraktivní a žádoucí pro hodně mužů v jejím okolí. V ten moment se vše překlopilo do pro něj opačného gardu. Ona vnímala jejich vztah konečně jako rovnocenný - na rozdíl od něj, který proto navrhl další dítě. Po jeho narození se historie z minula opakovala. Další rozvíjení její profese po uplynutí mateřské dovolené v sobě zahrnuje identický scénář. Proto navrhl po nějaké době další dítě s odkazem na to, jak jim vše dobře funguje.

Tereza si v průběhu manželství s ním postupně přestala věřit, byla velmi často manipulována, sebeúctu ženskou i profesní získala vždy až po nějaké době při své práci na volné noze. Ale rodina a vztah s Adamem pro ni byly prioritou. Než stačila dostatečně potvrdit svou sebedůvěru v běžném životě, Adam vše změnil a běželo to nanovo. Nejdříve varovala, volala o pomoc, on nic neregistroval. Důsledkem vyčerpání byla nemoc a její setkání s lékařem - setkání přerostlo ve vztah a začala uvažovat o odchodu z manželství - a to i přes to, že jsou tu tři děti. Oznámení rozchodu dovedlo Adama poprvé k uvědomění si toho, koho vlastně vedle sebe má, pochopil mnoho věcí, o svou ženu bojuje. Tereza chodí dál do terapie, na terapie začal také docházet samostatně i Adam. Oba se jako by prodírají svou předchozí historií / partnerskou minulostí a oba hledají, pro co jim stojí za to ve vztahu zůstat, co pro to udělat, co už nikdy neopakovat.

Mnoho lidí si nese ze své původní rozvrácené rodiny vnitřní poselství: „Svým dětem nemohu udělat to, co mi udělali naši - musím jim zachovat úplnou rodinu za každou cenu.“ K tomuto mají tendenci častěji ženy, které se někdy raději obětují s pocitem, že dělají to nejlepší, co mohou.

Partnerská, dlouhodobě neřešená krize je cítit ve vzduchu. Komunikace je problematická, rodiče si mnohdy přes děti posílají vzkazy. Averze vůči druhému rodiči s sebou leckdy nese potřebu dělat si z dětí soudce, přiklánět je na svou stranu jako spojence. To je to nejhorší, co můžeme svým dětem udělat. Ale to je jedna možná varianta toho, jak se děti v krizi svých rodičů cítí. Prožívá často bezmoc, prázdno, hledá spojence v někom jiném z rodiny, aby mohlo mít pocit bezpečí a blízkosti. Není-li nikdo, musí to být kamarádi.

Je těžké vyhodnotit, jaká situace je pro psychiku horší - zda bouřlivé hádky, scény a výčitky, jichž je dítě svědkem, nebo dusné ticho a jeho nejistota v tom, co se mezi rodiči děje. Obojí je traumatizující a ubližující, dítě se většinou v důsledku dlouhodobě neřešené krize v něčem zhorší - ať již je to prospěch ve škole, nebo problémové chování (například agresivita vůči spolužákům, nebo naopak nekomunikativnost a uzavřenost vůči okolí). Poměrně varující je, když přes popsanou atmosféru dítě navenek neprokazuje vůbec žádné změny. Znamená to, že cítí dospělou zodpovědnost vůči jeho slabým dospělým rodičům a snaží se nepřidělávat problémy. Trápení a nejistotu obrací dovnitř sebe, což v dlouhodobém měřítku není pro jeho psychiku vůbec dobré.

Z popsaného vyplývá, že snahou partnerů a rodičů ve vztahové krizi by mělo být pokusit se řešit partnerské problémy, pokud možno, mimo domov. Minimalizovat tak situace, kdy je dítě svědkem a součástí jejich sporů. Leckdy je pro dítě lepší i špatná jistota než nepřehledná nejistota. Lze proto často v situaci dočasně neřešitelné krize (s ohledem na vzniklé averze a problémy v rámci komunikace, která má vést k vyřešení krize) doporučit takzvanou pauzu, kdy se jeden z rodičů dočasně z domova odstěhuje. Doporučená doba trvání odluky je čtyři až šest měsíců. Dítěti musí být - s ohledem na věk - sdělen důvod dočasného odstěhování, musí mít jasno v tom, co z toho pro ně budě vyplývat (kdy a jak často bude dítě rodiče vídat).

Jak o tom s dětmi mluvit?

S ohledem na to, že příčiny bývají různé a celkový kontext je v každé rodině rozdílný, neexistuje univerzální návod (věk dětí, předchozí atmosféra doma, jeho znalost příčin a podobně). Ale pokud děti podrobnosti neznají, není vhodné je zasvěcovat do jakýchkoli detailů. Jakmile si oba partneři uvědomí fakt, že procházejí partnerskou krizí, měla by v optimálním případě být navázána spolupráce s odborníky - psychology. Každý si hájí své, patologické komunikační mechanismy se opakují, málokdy mohou partneři v rozbouřených vodách krize předpokládat, že si budou umět správně vyložit sdělení toho druhého.

Řešení krize se svými rodiči se může ukázat jako kontraproduktivní s ohledem na možnost dalších dobrých vztahů v budoucnu, je-li krize zvládnuta. Navíc je to relativně nedospělé - rodiče by prostě měli být uchráněni. Konzultace s přáteli jsou sice emoční podporou, ale zahrnují v sobě vždy koaliční spojenectví s tím „ublíženým“ - chybí pak nezávislý odstup. Pro řešení partnerské krize doporučuji vždy psychologa se specializací na partnerské vztahy. Existují jak státní bezplatné poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, tak i soukromé poradny, kde je poskytovaná služba hrazena.

Od počátku své profesní dráhy se jako psycholožka specializuje na partnerské vztahy, dlouhodobě spolupracuje s médii. Má soukromou partnerskou poradnu, působí jako lektor v komunikačních kurzech a v kurzu se zaměřením na porozumění partnerskému vztahu společně s dalšími kolegy, zkušenými manželskými poradci.

tags: #kdy #je #vztah #v #krizi

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana dřevin v Mnichovicích
• Rozměry košů pro tříděný odpad
• Pomoc pro bezdomovce v mrazech
• Tipy na ubytování Lounovice pod Blaníkem
• Krásy zimní přírody