Devatenáctý ročník Bienále Architektury v Benátkách je půlroční přehlídkou současných přístupů nejen k architektuře, ale všeobecně ke světu tvořenému lidskou prací. Letošním zastřešujícím tématem je slogan Intelligence. Natural. Artificial. Collective. (Inteligence - přírodní, umělá i kolektivní).
Na turisty přeplněné ostrovní ploše by se mohlo zdát, že výstavní prostory Bienále na samém konci Benátek budou příjemným únikem z pouličního shonu. Fronta návštěvníků, čekajících v neděli ráno před pavilonem v Arsenale, ale tuhle domněnku rozdrobí jako křupavý croissant z pekárny za rohem. Prostorově štědrá výstavní hala je domovem více než tří stovek projektů, na kterých se podílelo 750 vystavujících z celého světa.
Prvním dojmem je tak přehlcenost - lidská, vizuální i zvuková. Obří plocha Arsenale se najednou zdá být extrémně těsná. Uvnitř není kam se schovat a zpracovat zážitky nebo si prostě jen tak sednout a dát si svačinu. Na druhou stranu se výhodou nepřeberného množství instalací stává možnost výběru, když mi dojde, že není mou povinností podívat se na každý projekt a přečíst každou informační tabuli. To považuji v rámci jedné návštěvy za nemožné, a také potenciálně nebezpečné pro můj další vztah s architekturou a uměním.
Nejvíc času nakonec trávím u panelů, které se věnují sociálním projektům a architektuře prostoru. Proměny veřejných prostranství v Mexico City či Sao Paulu ukazují, jak balancovat v triádě trh - vláda - sociální sféra, a jaké dopady má nerovnováha mezi jednotlivými segmenty. Klíčem k úspěchu (což se opakuje i na dalších místech Bienále) je práce s přírodními materiály, která ale někdy vyvolává dojem prázdného tonutí v AI vizích. Pojďme tisknout domy, abychom se v nich mohli houpat v sítích utkaných z ručně zpracovaných listů banánovníků.
Nejvíc rušivým elementem jsou ale videoprojekce, které jsou součástí skoro každé instalace. Před zvukem nejde uniknout, a tak zatímco čtu o projektu sociálního hřiště v jednom z kriminalitou nejvíc zasažených regionů v Mexiku, paralelně poslouchám příběh o architektuře sociálních sítí a o algoritmu, který není schopen detekovat fake news a hate speech skrze jazykovou bariéru v Etiopii. I v instalacích příbytků z přírodnin, ve kterých hledám útočiště, je schovaná obrazovka. A největší fronta se tvoří samozřejmě před robotem, který reaguje na dotazy návštěvníků.
Čtěte také: Podrobnosti o ohrožení plynoucím z definice
O to víc si užívám projektů, které spíš než po technologiích jdou po aktuálních tématech. Zastavuji se u místa, jež se věnuje samotnému dějišti Bienále - Benátkám. Skrze jednoduché kresby klade otázky: Jaká povolání budou mít budoucí obyvatelé ostrova? Bude se v kanálech někdy plavat? Vedlejší prostor zase s hravostí objektových instalací Karla Zemana ukazuje možnosti zpracování přírodních materiálů a jejich dalšího využití - je libo domácí kino s promítačkou poháněnou kilem makadamových ořechů? Limitem je jen stopáž vybraného snímku, bionafta vyprodukovaná z ořechů vydrží totiž jen dvě hodiny.
I přes nepřeberné možnosti a drobné záblesky radosti, které pavilon Arsenale nabízí, odcházím nakonec s vizí budoucnosti, kterou pohání všudypřítomná umělá inteligence a prázdné prostory se v ní mění v kreativní huby. Druhou částí Bienále jsou výstavní pavilony jednotlivých zemí rozmístěné po městě, schované v zadní části Arsenale nebo trvale zakořeněné v zahradě Giardini di Biennale. Výhodou téhle části je nepředvídatelnost jednotlivých instalací. Putování po katalogu zemí je tak příjemně bezcílnou objevnou cestou.
Velká část participujících států pracovala s tématem globálního oteplování, především pak ty, kterých se tepelné vlny dotýkají nejvíc - třeba Maroko, Bahrajn nebo Omán. Mezi hlavní témata těchto expozic patřila klimatizovaná náměstí, různé formy zastínění veřejných prostranství či práce s pamětí a přírodními materiály. Zajímavé srovnání nabízely přístupy zemí, v jejichž podnebí nemá klimatická změna zatím tak destruktivní účinky. Kanadský pavilon ovládly tištěné instalace z pikoplantonu jako přirozených pohlcovačů oxidu uhličitého, Belgie zase vsadila na vztah mezi rostlinami a architekturou skrze budování zelených biosfér.
Stejně jako v případě Arsenale jsem měla u některých zemí pocit přílišné popisnosti a z toho plynoucí nutnosti prezentované superfuturistické systémy doslovně vysvětlovat. Na druhou stranu mě některé pavilony nadchly tak, že i jen letmá vzpomínka na ně funguje jako příjemný záblesk v kocovině po návratu. Nečekaně u mě zase zvítězila přímočarost v podobě amerického pavilonu, který na svém půdorysu ve tvaru U představil fenomén verandy coby architektury velkorysosti. Jednoduché téma, ve kterém se prolíná design, historie, tradice i sociologie. Veranda je prezentovaná jako místo, kde se mísí soukromý a veřejný život a které je hluboce zakořeněné v historii amerického jihu. Jedna všeobjímací myšlenka se stala průvodcem návštěvníka po vyšívaných quiltech, houpacích židlích i literatuře věnující se danému tématu.
S východoevropským humorem sobě vlastním se prezentovalo Polsko, které se svou hravou instalací Lárové a penáti: O budování pocitu bezpečí v kontextu architektury balancovalo na hranici architektury a spirituality v mantinelech současného světa. Primární role architektury byla ochrana, v tekuté přítomnosti ale hledáme ochranu před jinými hrozbami než v minulosti. Tvůrčí tým pavilonu tak tématizoval pověrčivost a rituály spjaté s našimi každodenními úkony a pocitem bezpečí (vykládané oltáře pro hasící přístroje, dveře ověšené informačními cedulemi apod.). Na předních příčkách mám ještě předvídatelnou, ale dobře zpracovanou instalaci dostupného bydlení ve Vídni, Lotyšsko reflektující strach ze svého agresivního souseda skrze výstavu Architektura obrany nebo Chorvatsko se svojí Architekturou omylů, která by stejně dobře fungovala i v českém kutilském kontextu.
Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO
Český a slovenský pavilon zůstal letos, stejně jako izraelský a ruský, zavřený. Důvodem je chystaná rekonstrukce - to by samo o sobě mělo skvělý potenciál stát se hlavním výstavním tématem, které by se točilo okolo lešení, spadlých maskovacích plachet, informačních cedulí „přejdi na druhý chodník“ i podmínek prekarizovaných dělníků z východu. Tak třeba za rok, i s další tematickou vrstvou - času rekonstrukce jako efemérní konstanty.
V Horní Lidči na Vsetínsku ve Zlínském kraji, přímo uprostřed valašské obce obklopené krajinou Bílých Karpat a Beskyd na české straně a chráněné krajinné oblasti Kysuce a Biele Karpaty na Slovensku, vyrostla stavba, která nese název Trezor přírody. Multimediální expozice seznamuje prostřednictvím nejmodernějších technologií s krásou okolní přírody.
Když se expozicí procházíte, slyšíte všude kolem sebe zvuky přírody. Ve velkém sále vás pak ohromí velkoformátové projekční plátno i netradiční projekční plochy, do kterých budete moci i vstoupit. V Trezoru přírody vidíte její fotografie, vnímáte filmy a autentické záběry přírody, díky nimž se dostanete do míst, kam byste se v přírodě podívali jen velmi složitě, třeba do ptačího hnízda. V expozici získáte velké množství informací a nasbírané vědomosti si můžete také hned ověřit a upevnit prostřednictvím kvízů, které u daného zastavení vždy najdete. Děti pak bude určitě lákat mapa s asi metr vysokými skříňkami.
„Pohyblivým skříňkám říkáme putovní pařezy. Návštěvník pařezem putuje po mapě, která je umístěna na podlaze. A protože na pařezu je dotyková obrazovka, tak se mu prostřednictvím QR kódu zobrazí v daném místě informace o tom daném území,“ popisuje starosta Horní Lidče Josef Tkadlec jednu z multimediálních zajímavostí, které návštěvníky v Trezoru přírody čekají.
Je možné v něm získat spoustu informací o všech čtyřech chráněných krajinných oblastech. „Naším cílem je, aby pak lidé měli touhu se do těch konkrétních míst podívat. Náš Trezor přírody je jenom prostředek k chápání podstaty.“
Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky
tags: #videoprojekce #plynouci #prirody