Znečištění životního prostředí ve viktoriánské Anglii

V myslích ochránců přírody 21. století evokují viktoriánská města a obce (tj. období tzv. divokého kapitalismu) obrázky hustého černého kouře a zdraví škodlivých životních podmínek. Pro většinu lidí té doby šlo ovšem o největší úspěchy lidstva. Bez pochyby nebyla města tak čistá jako venkov, ale jednalo se o vzkvétající oblasti, ve kterých byly miliony chudých venkovanů vyzdviženy ze svých skličujících podmínek. Znečištění se mohlo zdát jako akceptovatelná cena za takový pokrok, ale kupodivu vysoký počet obyvatel považoval za rozumné očekávat jak zvýšení životního standardu, tak zlepšení životního prostředí, pokud by některé trendy, které obyvatelé pozorovali během svých dní, pokračovaly další roky a desetiletí.

Na jedné straně přineslo 19. století průmyslovou revoluci, rozmach vědy i kultury. Británie prožívala relativní období míru, bohatla z koloniální expanze a bouřlivě prožívala četné ekonomické, politické i společenské reformy. Rozkvět prožila železniční i námořní doprava. Technické divy na poli vědy, ale třeba i architektury, výroby a stavebnictví zasáhly do života tehdejší Britů více než za několik uplynulých staletí dohromady. Na straně druhé se rozvoj průmyslu a masové přesidlování do měst stalo podhoubím pro propastné sociální nerovnosti, rozmach prostituce, dětskou práci a znečištění životního prostředí.

Velmi záleželo na tom, na jakém konci třídní společnosti jste se ocitli. Rozkvět britského impéria učinil z bohatých lidí ještě větší boháče a chudých naprosté chudáky. Obyčejný Londýňan se zřejmě přistěhoval do metropole odněkud z venkova. Práce v zemědělství už nemohla nasytit celou Anglii a tisíce lidí naopak nacházely novou obživu v továrnách, které se soustředily v největších průmyslových městech. Do práce vstáváte brzy ráno a namísto do školy pošlete děti do textilky. Londýn po ránu dusí hustá tmavá mlha, která se válí v ulicích jako jedovatá šlehačka. Žádná romantická hříčka přírody, něžný opar vnášející se ladně nad Temží. Tohle je kombinace smogu a průmyslových zplodin z nekontrolovatelně expandujících továren, která může i zabíjet.

Zatímco míříte do práce, od vody se táhne takový zápach, že by porazil i slona. Zatímco v polovině 19. století ještě splašky míří rovnou do Temže a pitná voda se mísí s odpadní, 10. ledna 1863 se v Londýně otevírá vůbec první metro na světě. Podzemní dráha společně s kanalizací vyrůstá pod přelidněnou metropolí a stává se jedním z technických divů světa. Možná se někdy v budoucnu do práce svezete také metrem, ale do té doby vás nezbývá než snít o úžasných vynálezech a zázracích vědy, které jste spatřili na vůbec první Světové výstavě v roce 1851. V práci strávíte nějakých deset hodin příjemnou a podnětnou prací, jako je třeba tavení železa. A když už máte skoro padla, stane se nehoda. Vy jste naštěstí vyvázli bez zranění. Nějaký jiný chudák si ale bude muset rozmyslet, jestli chce raději ošetřit, nebo nasytit rodinu. Zdravotní péče je luxus. A to i přesto, že navzdory úžasnému pokroku v medicíně a vědě většina lékařů ordinuje zpátečnickou pomoc, jako je třeba všeobecně populární přikládání pijavicí. Univerzální všelék a pouštění žilou může vypadat jako naprosté tmářství, ale někteří mladí doktoři jsou už alespoň tak daleko, že si před svými chirurgickými zákroky alespoň preventivně umyjí ruce. Ti starší a zkušenější pochopitelně na takové nesmysly, jako jsou bakterie a viry, nevěří.

Z komínů továren i domácností stoupá hustý dým a na Londýn dávno padla tma, když se vracíte z práce. Na cestu do krčmy vám svítí plynové lampy a začíná se mluvit o tom, že brzy se celé město rozzáří dokonce elektrickým proudem. Míjíte slumy, které vyrostly na periferii města v souvislosti s tím, jak se lidé nekontrolovatelně stěhují do Londýna ve vidině snadnějšího živobytí.

Čtěte také: Severní Irsko a Anglie: Přírodní rozdíly

Problém znečištění životního prostředí ve viktoriánské Anglii byl komplexní a dotýkal se mnoha aspektů života. Jedním z nich byla likvidace odpadu. Jak Simmonds připomíná svým čtenářům, co dělat s pátou čtvrtkou zvířete, tj. s vnitřnostmi a jinými zbytky, byla otázka, která „dříve neustále zavalovala zdravotní výbory a hygieniky, kteří dohlíželi na provoz jatek, trhů s masem atd.“ Nicméně v době, kdy psal svoji knihu, sloužily vnitřnosti k potravě, odpad z vydělávání a přípravy kůže a další zbytky našly svá „četná a různá užití“.

Simmondsův současník, vzdělanec Charles Babbage, takto v roce 1832 popsal ziskové využití vedlejších produktů z rohů: „Koželuh, který zakoupil surové kůže, oddělí rohy a prodá je výrobcům hřebenů a luceren. Roh se skládá ze dvou částí, vnějšího zrohovatělého obalu a vnitřní kuželovité hmoty, která vyplňuje prostor mezi kostí a obalem. První proces sestává z oddělení těchto dvou částí, nárazem rohu na špalek dřeva. Zrohovatělý obal je poté nařezán pilou na tři části.“ Babbage pokračuje ve vyčíslování různých procesů, kterými se části rohů přetvářejí v hřebeny, náhradu skla v lucernách, rukojeti nožů, mýdla, lepidla ke spojování látek a hnojiva. „Mimo tato různá užití, pro která se různé části rohů používají,“ napsal Babbage, „jsou odřezky, které vznikají při tvorbě hřebenů, prodávány farmářům jako hnojivo… Hobliny, které tvoří odpadky výrobců luceren, mají mnohem jemnější texturu: některé z nich jsou vyřezány do tvaru postaviček, pomalovány a prodávány jako hračky. (…) Ale větší část těchto hoblin je také prodávána jako hnojivo.“

Jak poukázal Simmonds, pokud by se takové „schopnosti a vynalézavost“ neobjevily při zpracování kostí a kosti byly vyhozeny, aby někde hnily, a tak „vytvářely nemoci a horečku“, jistě by existoval důvod pro „napětí mezi hygieniky“. Přesto to nebyl ten případ a všichni mohli vidět, „jak nebezpečí zmizelo a zdroj zla se změnil ve zdroj dobra a předmět vzkvétajícího a prosperujícího průmyslu.“

To, co platilo pro vedlejší produkty při zpracování zvířat, platilo ve většině odvětví. Simmonds popisuje procesy, které byly objeveny v továrně na zpracování vlny v Kinghole poblíž Dumfries, při kterých byla odpadní voda z mycích domů přetvořena v cenný komerční materiál. „Použitím chemie a mechanických zařízení,“ píše, „se odpadní voda, která se dříve vlévala do řeky Nith ke škodě místních lososů, použije k produkci stearinu, který tvoří základ smíšených svíček stejně jako granulovaného hnojiva, které se prodává za 40 schillingů za tunu.“

Simmondsův přítel, chemik Lyon Playfair, obdobně popsal rozvoj v podobné textilce, kde využití květiny používané pro barvení látek poskytovalo jak ekonomické, tak environmentální výhody. „Velké množství využitého madderu, které se neustále akumulovalo, bylo značně nepohodlné.“ Použitý madder nebyl dost cenný na to, aby se používal jako hnojivo, a tak se původně tento materiál odhazoval do řek. Ale Playfair zpozoroval, jak si chemici všimli, že jedna třetina barviva je tímto způsobem vyhozena. Brzy bylo objeveno, že při sloučení s kyselinou je použitý madder připraven k dalšímu barvení. Výsledkem, který pozoroval, byly „kupy odpadu nyní zdrojem bohatství a barviči již neotravují řeku použitým madderem, ale opatrně ho sbírají, aby jej chemici mohli připravit pro další použití.“

Čtěte také: Ochrana přírody v Anglii: Co se změnilo za 30 let?

Struska z železných pecí poskytuje další zajímavou ilustraci. Tato odpadní hmota byla středem zájmu několika obyvatel viktoriánské Anglie a vedla k řadě návrhů a experimentů. Například večer 25. března 1855 přečetl Dr. William Smith z Philadelphie svůj článek „Využití roztavených minerálních produktů z tavících pecí“ na londýnském srazu Společnosti umění, ve kterém zmiňoval nové technologie, které objevil, aby přetvořil strusku v cihly pro stavební průmysl.

Smithův návrh, stejně tak jako mnoho před ním a po něm, se neukázal jako komerčně úspěšný. Nicméně inovativní řešení problému se struskou bylo nalezeno o několik desetiletí později, kdy se začala hojně používat jako substitut pro kameny a písek v maltě.

Britský inženýr John Kershaw popsal hlavní zlepšení, které tento vynález přinesl britské krajině: „Nejen že tato nová výroba vyřešila problém likvidace strusky v Staffordshiru a v dalších oblastech země, které vyrábějí železo, ale… ohromné zásoby strusky, které se díky předešlé aktivitě nashromáždily, jsou postupně odstraňovány, a vnější aspekt toho, co bývalo v minulosti známo jako „černá krajina“, prochází postupnou změnou k lepšímu v důsledku úspěchu této nové výroby.“

Uhlí navíc páchlo po síře, a tím vytvářelo pořádnou čertovskou „image“. Jindřich VIII. se do dějin víc zapsal rozkolem s katolickou církví a rušením klášterů než rozvojem uhelného průmyslu, ale obojí spolu úzce souvisí. Církevní pozemky i s uhelnými ložisky padly do rukou obchodníků z Newcastlu. Rozloha lesů se prudce zmenšila. Obchodníci s vlnou potřebovali pastviny a kováři dřevěné uhlí. Počet zejména městského obyvatelstva se během 16. století skoro zdvojnásobil a anglické počasí bylo během malé doby ledové ještě studenější. Průmysl spotřebovával obrovské množství dříví. Jenom londýnské pivovary každý rok spálily 20 tisíc povozů dříví. Cena paliva stoupala tak rychle, že chudí si nemohli dovolit topit. Na zamrzlé Temži se začaly konat první trhy a slavnosti se stánky a občerstvením. Led tedy musel být mimořádně silný, aby unesl množství lidu.

Koncem vlády královny Alžběty I. uhlí ovládlo trh s palivem. Vyšší kruhy odmítaly vstoupit do domů, kde se topilo uhlím, a jíst potraviny na něm připravené. Uhlí naopak kolem roku 1550 urychlilo rozšíření jednoho úžasného vynálezu, kterým byl komín. Kolem roku 1700 se rozšířil klasický anglický deštník, který víc chránil před sazemi než samotným deštěm.

Čtěte také: Odpad v anglických domácnostech

V roce 1603 napsal Hugh Platt, syn bohatého londýnského obchodníka, první anglickou knihu o briketách, které nazývá cole-balles neboli uhelné koule. Uhlí se tehdy míchalo s řadou dalších látek včetně jílu, který měl omezit dým. O pár desetiletí později (1661) sepsal John Evelyn satirickou knihu o zakouřeném Londýně, kterou nazval Fumigumium.

Právě jemné saze vedly patrně k dalším vymoženostem, jakou bylo např. vnitřní obložení domů. Šaty se musely neustále čistit a tapiserie byly během několika let zcela zničeny, takže se přestaly do Londýna dovážet. Normálně bychom tyto změny přičítali nové módě nebo změně životního stylu, ale zdá se, že důvod byl mnohem prostší - energetická krize byla řešena spalováním uhlí. K největším problémům docházelo při dešti, který vymýval saze z ovzduší. Deště vymývaly prach, který odtékal do Temže nebo se hromadil na ulicích, prosychal a pak jej černý, dusivý vítr rozvíval po městských ulicích. Daleko dolů po řece byli plavci pokrytí černým filmem londýnských sazí.

Smog zabíjel včely a hubil mnoho tradičních rostlin. Ovoce málokdy dozrálo. Již v roce 1700 vyšla kniha Městský zahradník, která popisovala odrůdy odolné vůči kontaminovanému prostředí. S tím souviselo i neustále odkašlávání. Dnes si málokdy na ulici odplivneme, ale až do počátku 20. století se jednalo o běžný zvyk, jehož původ - zdá se - spočíval v dráždivé směsi sirnatého městského smogu a sazí. Představte si třeba slavnostní mši v nějakém velkolepém anglickém kostele, která je - jak si současníci stěžovali - neustále přerušována kašlem a odplivováním.

Odhaduje se, že možná až polovina Londýňanů umírala na respirační choroby, které prudce zvyšovaly zejména dětskou úmrtnost. Bylo to chladné, ale málokdy mrazivé město, přeplněné kašlajícími nemocnými lidmi. Londýňané až do morové epidemie roku 1665 věřili, že uhelný dým je chrání před morem. A možná měli pravdu v tom, že dým odpuzoval mouchy.

Naštěstí v půlce 17. století působil v Londýně John Graunt - jeden ze zakladatelů statistiky. Londýn vedl od roku 1500 záznamy o úmrtích. Vybrané ohledávačky mrtvol stanovovaly příčinu úmrtí a zanášely ji do knih. Venkovské zámky obvykle vnímáme téměř romantickým způsobem jako letní byty šlechty, ale ve skutečnosti měly několik ryze praktických funkcí - vychovávaly se zde děti, které by v zakouřeném Londýně onemocněly či zahynuly, a sloužily jako útočiště v morových obdobích.

Graunt pochopil, že s úmrtními záznamy může mnohem lépe zacházet, když je přepočítá a seřadí do tabulek. V laciných dobách Londýňané utráceli zhruba 10 % svých platů za takové množství uhlí, které jim v chladných měsících většinu dne umožňovalo udržovat malý ohníček. Příliš se neohřáli, ale nezmrzli. Ceny dříví byly nejméně třikrát vyšší. Bylo to chladné, ale málokdy mrazivé město, přeplněné kašlajícími nemocnými lidmi.

Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoa, navštívil počátkem 18. století Newcastle a byl překvapen obrovskými hromadami uhlí. Divil se, kde žijí lidé, kteří jsou schopni jej spotřebovat. Někdy od roku 1600 se do uhelné oblasti začali hrnout chudí vesničané a bezzemci. Byli to opravdoví proletáři, často zloději a alkoholici, které jejich okolí nenávidělo a ostrakizovalo. Postupně mezi nimi vznikal duch přátelství a solidarity, jaký bychom čekali spíš u vojáků. Jazykem či spíš slangem a zvyky se začali lišit od místních vesničanů do té míry, že se dá hovořit o vzniku nového sociálního modelu a vlastní kultury. Fyzika byla postavena před naprosto praktický úkol, jak teoreticky definovat a technicky využít atmosférický tlak k pumpování vody. Nevíme, kolik havířů zemřelo v šachtách 17. století, ale míra úmrtnosti mohla být obrovská.

V roce 1700 byla produkce uhlí pravděpodobně asi desetinásobná oproti těžbě v roce 1550. Společnost se obávala toho, že ji nějaká velká důlní katastrofa odřízne od zdroje energie a Londýn se zastaví. Jedním z cílů Královské společnosti proto bylo nalézt způsob, jak čerpat vodu z dolů. Fyzika byla postavena před naprosto praktický úkol, jak teoreticky definovat a technicky využít atmosférický tlak k pumpování vody.

V roce 1712 postavil Thomas Newcomen čerpadlo, které fungovalo tak, že nejprve pára odtlačila píst, ale pak byla ochlazena studenou vodou, tím vznikl podtlak a píst provedl zpětný pohyb. Zařízení se říkalo ohňový stroj - „fire engine“. Newcomen pocházel z malého města, takže jej Královská společnost ze vznešeného Londýna přehlédla. Není znám žádný jeho portrét a i jeho hrob se ztratil. Ohňové stroje měly výkon kolem padesáti koní. V roce 1760 jich bylo v provozu na různých uhelných šachtách několik set. Vlastník dolu si pomocí této jednotky dokázal spočítat, zda je pro něj výhodnější živit padesát koní, nebo koupit jeden stroj.

Británie v roce 1830 produkovala 80 % světové těžby uhlí a v roce 1848 vyráběla víc železa než zbytek světa. V témže roce vznikl Komunistický manifest a asi i přesvědčení, že čím víc těžkého průmyslu země má, tím je pokrokovější. V roce 1835 nedlouho po pobytu v Americe navštívil Alexis de Tocqueville průmyslový Manchester. Popsal obojakou atmosféru města slovy: „Z této špinavé stoky proudí největší tok lidské dovednosti, aby oplodnil celý svět. Zde humanita dosahuje svého nejúplnějšího, ale i nejvíc brutálního rozvoje. Lidé si všímali, že první generace dobře stavěných, silných venkovanů byla brzy nahrazena podivně nezdravými, pokřivenými lidmi.

Uhlí bylo cítit všude. Člověk se podíval do nebe a bylo tmavé dýmem, podíval se pod nohy a ty mu černaly prachem. Život začal být určován strojem. Na zemědělských usedlostech společně pracovala celá rodina, ale v továrnách stál každý sám za sebe. V dolech pracovala, a to po dobu dvanácti hodin, i pětiletá děvčata. Obsluhovala větrné dveře a většinou pracovala v úplné temnotě.

Už v roce 1851 žilo ve městech víc Britů než na venkově. V té době poslal bohatý německý průmyslník Engels svého syna Bedřicha do Manchestru, aby se přiučil moderní výrobě. Bedřich Engels vedl dvojí život - přes den byl buržoa a v noci revolucionář. V té době umíralo 57 % dětí dřív, než dosáhly pěti let. Ale i u bohatých městských lidí byla průměrná délka života jen 38 let a odpovídala délce života chudého zemědělce. Lidé si všímali, že první generace dobře stavěných, silných venkovanů byla brzy nahrazena podivně nezdravými, pokřivenými lidmi. Bylo to o to vážnější, že během Krymské války musely odvodní komise odmítnout 42 % rekrutů z měst, zatímco venkov byl viditelně zdravější.

Hlavním problémem byl nedostatek vitaminů, zejména vitaminu D, který způsoboval křivici. Slunce v Manchestru vypadalo, jako když se díváme tmavým sklem - byl to disk na obloze, ale bez paprsků. Ještě v roce 1918 uváděla vládní zpráva, že křivicí trpí ne méně než polovina obyvatel Británie a že to je pravděpodobně ten nejvýznamnější faktor úpadku rasy. Jako je tomu skoro vždycky v podobné situaci, v roce 1835 se zaměstnavatelů zastal expert dr. Andrew Ure v knize Filosofie manufaktur, v níž snesl mnoho nepřímých důkazů o tom, že pracujícím lidem bohatě stačí světlo plynových lamp.

Anglie v té době měla obrovský průmysl, ale téměř žádné lesy. Byla tedy odkázána na účinné dopravní spojení, které umožňovalo transport velkých nákladů uhlí. Viktoriánské impérium stálo na uhelné infrastruktuře. Přepravní lodě byly mnohem větší než lodě rybářské, námořníci byli dobře placeni, protože hrozilo neustálé riziko, že budou povoláni do vojenského námořnictva. Vnitrozemské cesty byly v příšerném stavu. Začalo se s výstavbou silnic a koněspřežných tratí. Dalším logickým krokem byla železnice.

Většina městských Angličanů dávala přednost krbu, i když v něm museli topit lacinějším uhlím. Už v roce 1812 přinesly Timesy zprávu o tak hustém smogu, že většinu dne nebylo pro tmu možné číst noviny a kolemjdoucí lidi bylo vidět jen na dva yardy. Londýnu se začalo říkat The Big Smoke. Policie se neustále starala o zástupy ztracených dětí. Smogový týden v Londýně obvykle znamenal 700-1000 úmrtí navíc.

tags: #viktorianská #Anglie #znečištění #životního #prostředí

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana oceánského klimatu
• Ochrana rybníků
• Historie a vývoj environmentálních akčních plánů
• Dobrodružství na škole v přírodě
• Inspirace pro tetování na krk