Vliv přírody na psychiku člověka

V roce 2005 začínal David Foster Wallace svůj proslov pro studenty příhodou s rybkami. Plavou si dvě mladé rybky a náhodou potkají starší rybu, která plave opačným směrem a říká: „Dobré ráno, chlapci. Příhoda nás může upozorňovat, že v samotné samozřejmosti bytí můžeme zapomínat na to, co se děje kolem nás. Ve svém životním stylu se pak můžeme ztrácet natolik, že nám přijde nepochopitelné, jak to má s životním stylem soused přes ulici. Podobně tomu může být v naší profesi.

Když se věnujeme přírodě, ekologii a ochraně životního prostředí, můžeme ztrácet ze zřetele dopad, jaký to vše má na jednotlivce a jejich duševní zdraví. V minulosti byla ve vědě kladena velká důležitost na specializaci a hledání specifických, úzce vymezených oblastí výzkumu. Dnes však čím dál více vnímáme důraz na interdisciplinaritu a přesahy mezi jednotlivými obory. Tento trend se projevuje i v oblasti duševního zdraví, kde se prolínají problematiky spojené s psychologií, klimatem a ekologií. Aktivity propojující duševní zdraví a přírodu vnímáme jako klíčové, protože umožňují nejen výměnu znalostí, ale i vytváření nových metod, které mohou pomoci jednotlivcům lépe se vypořádat s výzvami současného světa.

Je proto nezbytné, aby odborníci z oblastí duševního zdraví, ekologie, filozofie a dalších oborů měli příležitost vzájemně se obohacovat a získávat nové perspektivy. Výsledkem je hlubší porozumění tomu, jak může příroda sloužit jako cenný zdroj v terapeutické práci a jak může přispět ke zlepšení duševního zdraví jednotlivců i k posílení jejich vztahu k přírodě. Jak roste povědomí o změnách klimatu a zhoršování životního prostředí, stále více lidí zažívá ekoúzkost nebo environmentální žal. Propojením témat duševního zdraví a životního prostředí se zdůrazňuje vzájemný vztah mezi lidským a ekologickým zdravím. Poukazuje se na to, že péče o přírodu prospívá nejen planetě, ale také přispívá k individuální a kolektivní pohodě.

V současné psychologii a psychoterapii existují tři významnější trendy: kromě psychedelik a technologií je to právě příroda. Lidé si stále více uvědomují závažnost ekologické krize a věří, že práce s přírodou je na to odpovědí. Pokud totiž budeme pokračovat, zpustošíme Zemi, ale také ublížíme lidem. Konzumerismus a kapitalismus jsou prázdné nádoby. Lidé už hledají obrat k něčemu přirozenému a smysluplnému.

Ve své nové knize Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí tvrdíš, že vztah k přírodě a životnímu prostředí nemá pouze jednu dimenzi, nedá se popsat jedním pojmem. Když se zabývám vztahem k přírodě a životnímu prostředí, vidím pět charakteristik, kterými se dají popsat rozdíly mezi lidmi: potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Důležité jsou všechny, záleží ale pro koho a co. Když chceme popsat vztah k přírodě a životnímu prostředí komplexně, věřím, že je klíčové mít všech těch „pět pohromadě“, protože kdybychom vztah k přírodě a životnímu prostředí vyjadřovali jen jednou či dvěma charakteristikami, vždy by nám něco chybělo. Budeme-li však chtít pochopit třeba ochotu lidí chránit životní prostředí, důležitější je environmentální vědomí. Na to, proč se dnes tolik dětí štítí přírody a proč se bojí třeba sednout si do vysoké trávy, se můžeme dívat skrze adaptaci na přírodní podmínky.

Čtěte také: Vliv Energie na Přírodu

Rozpory vidím skoro všude, ale ten úplně největší vnímám mezi charakteristikami spojenými s kontaktem s přírodou a ochotou chránit životní prostředí. Myslím, že to může být podmíněno i českým prostředím, protože dost lidí tady rádo chodí ven, jezdí na chaty a chalupy, máme Český klub turistů s dlouhou tradicí… a přitom se rozhodně nedá říct, že bychom byli podobná velmoc i z hlediska naší ochoty uskromnit se z environmentálních důvodů - vyhýbali se jízdám autem, kupovali co nejlokálnější a nejsezonnější potraviny, omezovali se v konzumaci masa.

Dále je zajímavé, kolika lidem je líto utrpení konkrétních zvířat. Soucit, který lidé umí prožít v malém měřítku, je těžší zažívat v souvislosti s abstraktními, globálními a vzdálenými problémy. Docela často se v ekovýchově setkávám s tím, že podporuje kontakt dětí s přírodou jako prostředek k tomu, abychom z nich vychovali lidi odpovědné a šetrné k životnímu prostředí. Na tuto vazbu se však nedá spoléhat, není to tak jednoduché. Vlastně rozumím tomu, že vodit děti ven a učit je poznávat druhy je v dnešní době, kdy jsou ekologové v nemilosti, pro školy a rodiče jednodušší. To ale nestačí - ještě je potřeba zabývat se i specifickými znalostmi a schopnostmi. Například učit děti vybrat si v obchodě jídlo na večeři s co nejmenší uhlíkovou stopou.

Zároveň považuji kontakt s přírodou za důležitý, avšak ne jako prostředek, ale jako cíl. Byť tím neděláme tak moc pro ochranu životního prostředí, děláme tím hodně sami pro sebe. Žijeme čím dál víc ve virtuálním světě, jenže potřebujeme i kontakt s přirozeným světem.

Jednoduchá odpověď, dobře doložitelná i různými výzkumy, je, že v dnešní době přesycené informacemi lidem umožňuje vyčistit si hlavu, odpočinout si. Příroda v různých podobách a situacích dokáže lidi dobře zbavovat stresu. Přírodní prostředí je taky lepší pro rozvoj motoriky, protože je členitější - těžko bychom naprojektovali takové hřiště, posilovnu nebo běžeckou dráhu.

Dále je důležité, že pobytem v přírodě se děti i dospělí učí adaptovat na přírodní podmínky. Jeví se jim jako ohrožující, protože je neznámé. To častý kontakt s přírodou docela dobře „léčí“.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Přibývá lidí, kteří se v přírodě štítí. Nebo nudí, příroda je nedokáže zaujmout tak jako třeba film nebo sociální sítě. Lesem se dá jít s podobnou ekostopou, jakou zanechává srna. Když si člověk vše, co si přinese, odnese taky s sebou. Když zváží, kam jít a kam ne, aby třeba nenarušil hnízdění ptáků. Pěstovat se určitě dá. Často stačí jenom posadit se do přírody a dát si čas. Prohlédnout si pár metrů lesa tak, jak si je nikdo před nimi neprohlédl. Strčit mapu do batohu a jít, kam se zachce. Hodinu jen poslouchat. Sundat si boty, chodit podzimním lesem bos a hledat ta nejteplejší místa. Určitě může. Existují na to různé výzkumy, které popisují mimořádně silné až duchovní a transcendentální zážitky z přírody, které lidi proměnily. Těžko se popisují.

Přijde mi dobré nechat se přírodou překvapovat, co vše s námi skrze zážitky dokáže provést a kam až do duše nám dokáže sáhnout, než na nějaké silné zážitky spoléhat, plánovat je a řídit. Můžeme tomu jít naproti, ale nikdy neznáme výsledek. Psychologie jako věda se souborem poznatků o lidské psychice si dala zvláště v českých zemích na čas, než se sama začala takovými otázkami zabývat. Považuji to za dobrý důvod pro zdejší rozvoj ekopsychologie a mezioborové spolupráce.

Porozumění vztahům lidí k přírodě má význam nejen pro povídání u kavárenských stolů - míra porozumění lidským vztahům k přírodě ovlivňuje účinnost osvětových kampaní pro širokou veřejnost stejně jako environmentální výchovy. Pokud vláda či parlament přijímá „motivační opatření“ k podpoře udržitelného chování, stojí za to při jejich tvorbě zužitkovat rozsáhlé zahraniční výzkumy.

Osvojit si ekologicky příznivější chování však v globálním světě předpokládá zcela jiné dovednosti - příroda může být společně s moudrým rodičem nebo eko-pedagogem prostředkem k porozumění, ale sama nikoho šetrnosti nenaučí. Podle stovek zahraničních výzkumů publikovaných v recenzovaných časopisech se navíc ukazuje, že informační programy a kampaně mají jen mizivý efekt na chování - a platí to i pro informace o životním prostředí. Co mají všechny ty pověry a mýty společného? Chtějí vidět svět jednodušší, než je - svět lidí odcizených přírodě, kde k nalezení spřízněnosti stačí blízkost přírody, anebo alespoň informace.

„Běž se projít. Až posledních pár stovek let se ze zelené džungle přesouváme do džungle betonové. Příroda se stává něčím okrajovým a určitá část populace ji vidí pouze jako zdroj zisku, např. Jenže když se snažíte odstřihnout od něčeho, co bylo až donedávna přirozené, musí se to někde projevit. Narůstající počet psychických potíží může mít mimo jiné původ v absenci kontaktu s přírodou. Přestože provázanost člověka s přírodou je známá již po tisíciletí (viz ájurvéda nebo tradiční čínská medicína), vědci se začali jejím vlivem na lidské prožívání a zdraví zabývat až v 70. letech 20. století. Tehdejší studie ukázaly, že pobyt v přírodě vyvolává pozitivní pocity, jako je přátelskost, sounáležitost a radost, uvádí přehled publikovaný v magazínu Frontiers in Psychology. Nejde jen o to, že při procházce venku potkáme více lidí než doma. Pobyt v přírodě v nás také zanechává pocit, že jsme součástí většího celku, který přesahuje nejen nás samotné, ale i lidstvo jako takové. Zatímco technologický svět se zaměřuje na neustálé upoutávání naší pozornosti, čímž trochu paradoxně zhoršuje naši schopnost soustředit se, u přírodních scenérií je tomu naopak.

Čtěte také: Které zdroje energie jsou nejméně škodlivé?

Studie z Michiganské univerzity pod vedením Dr. Mary Carol Hunterové odhalila, že už pouhých 20 minut strávených v přírodním prostředí dokáže výrazně snížit hladinu kortizolu, hormonu spojeného se stresem. Kromě snížení stresu příroda pomáhá také lidem trpícím depresí. Léčebné účinky pobytu v přírodě na lidské zdraví jsou natolik evidentní, že na nich staví i zvláštní forma terapie, tzv. ekoterapie. Základem ekopsychologie a z ní vycházející ekoterapie je myšlenka, že člověk a příroda jsou neodmyslitelně spjati.

Ekoterapie může probíhat ve venkovském i městském prostředí, včetně parků, zahrad nebo lesů. Jednotlivá sezení mohou zahrnovat meditaci, zahradnictví nebo aktivity spojené s ochranou přírody. Ekoterapie prokázala svůj potenciál snižovat stres, krevní tlak a srdeční frekvenci, a to díky schopnosti redukovat hladinu kortizolu. Ne každý může nebo chce docházet na ekoterapii a slunné pláže v našich končinách také k dispozici nemáme, to však neznamená, že nemůžete čerpat přírodní sílu. Jestli vám však čas procházku nedovolí, zkuste si práci přemístit ven. Máte home office? Vezměte si notebook na zahradu. Musíte na pracovní oběd? Naplánujte ho někde v blízkosti parku. V nejhorším případě se řiďte heslem, „když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi“, a doneste si přírodu k sobě domů.

Nemusíte mít celoročně vystavený vánoční stromeček ani přenášet kyblíčkem hlínu z parku. Pořízením pokojové rostliny prospějete svému duševnímu zdraví i pracovnímu výkonu. A máte-li možnost, zkuste zahradničení. Péče o rostliny, případně i pěstování vlastních potravin, posiluje pocit propojení s přírodou a má blahodárný vliv na duševní zdraví.

Příroda a psychické zdraví

Okolní prostředí nás dokáže velmi ovlivňovat, a pokud jsme schopni sladit náš rytmus s rytmem prostředí, cítíme velké uspokojení. Možná i proto pomáhá pobyt v přírodě odbourat stres, snižovat úzkosti a deprese. Zlepšuje kognitivní funkce jako je pozornost či paměť, takže jsme vnímavější jak vůči svému okolí, tak vůči sobě. Máme lepší náladu, jsme spokojenější a vnímáme lépe svoji hodnotu. A nejsme to jen my dospělí, na koho příroda působí pozitivně. Uvádí se, že děti, které tráví více času v zeleni, jsou odolnější vůči nepříjemným událostem v životě.

Z pohledu psychologie je významná teorie obnovy pozornosti od manželů Kaplanových, profesorů environmentální psychologie na univerzitě v Michiganu, která vychází z úvahy, že existují dva druhy pozornosti. Jsou jimi pozornost přímá, tedy záměrná a soustředěná, nebo pozornost nedobrovolná, tzv. bezděčná, kdy nás naopak něco tak zaujme, že tomu věnujeme pozornost sami od sebe. Když to s přímou pozorností přeženeme, například při náročném dni ve škole, začneme být unavení, často i podráždění a impulzivní. Proto může být přínosné využít způsobů, jak přímou pozornost obnovit, například právě pobytem v přírodě. Nemusíme kvůli pravidelnému odpočinku vyrážet na horské expedice, bohatě stačí, když si občas práci či učení vezmeme ven do parku. Přírodu navíc vnímáme jako krásnou. Určité přírodní struktury spouštějí v mozku aktivitu, která nám přináší příjemné pocity. Mezi tyto struktury patří například fraktály, tedy pravidelné geometrické obrazce, které v jakémkoliv měřítku zachovávají určitý motiv. V přírodě je můžeme najít třeba v podobě vloček, listů kapradin nebo mraků.

Příroda a každodennost

Pokud bychom hledali údaje o tom, jaké je minimum času stráveného v přírodě, které má na naše duševní zdraví pozitivní vliv, dobereme se k poměrně nízkým časovým údajům. Podle studie provedené na univerzitě v Essexu je největší pozitivní dopad na naše zdraví, pokud v přírodě trávíme okolo 120 minut týdně. Každý čas, který strávíme mezi stromy, na louce nebo v parku, se počítá.

Kdybychom se vrátili k doporučením výzkumníků, narazíme na tzv. pyramidu přírody od Tima Beatleyho, který tvrdí, že bychom si každý den měli udělat prostor pro procházku v parku nebo lesíku. Třeba když jdeme do školy nebo práce. Jednou týdně pak můžeme vyrazit na delší procházku, jednou měsíčně na pořádný výlet a jednou za rok se ztratit na týden v divočině. Pro naše denní potřeby navíc nemusíme hned vyhledávat horskou divočinu, i když by to bylo samozřejmě skvělé. Pozitivně nás ovlivní i procházka alejí nebo parkem. Jules Pretty, profesor na univerzitě v Essexu zaměřený na životní prostředí a společnost, mluví o tom, že benefity získáváme ze tří rozdílných typů aktivit spojených s přírodou. Prvním typem je pozorování přírody z okna nebo sledování dokumentu o divočině. Druhou skupinou je čtení nebo povídání s kamarády venku. A třetí skupinu tvoří zahradničení, turistika či jiné, bezprostředně s přírodou spojené nebo na ní závislé aktivity.

Regenerační účinek přírody dokáže umocnit fyzická aktivita sama o sobě přispívající k psychické pohodě. Obecně také platí, že sport v přírodě má na naši psychiku ještě lepší účinek, než sport vykonávaný v umělém prostředí. Schopnost pomáhat nám udržet si dobrou náladu, klid a vyrovnanost mají vlastně všechny venkovní aktivity. Je na nás, jestli budeme pěstovat ředkvičky, lézt po horách a jezdit na vodu nebo sami běhat a procházet se s pejskem. Z terapeutického účinku přírody můžeme čerpat mnoha způsoby, ať už sami nebo s oddílem. Teď je na nás, jakou cestu zvolíme jako nám nejbližší. Možností je spousta!

Ztráta kontaktu s přírodou je jedním z velkých problémů lidstva. V Japonsku to dobře vědí a lesní koupel zvaná Shinrin Yoku patří k základní preventivní péči o sebe. V Evropě má letitou historii putování krajinou s moudrým průvodcem. Čím více času trávíme v přírodě, tím lépe na tom s duševním stavem jsme. Jak říká Elissa Epel z katedry psychiatrie Kalifornské univerzity, příroda se ukazuje být mocným lékem proti úzkostem. K podobným závěrům dochází i jiní výzkumníci: pobyt v lesích, parcích, u moře nebo na horách pomáhá snižovat stres, a blahodárně působí například i na poruchu pozornosti (což může být zajímavé pro jedince s ADHD).

Obzvláště lidé ve velkých městech jsou zvyklí na plné křižovatky aut, neustálý hluk a celkově zrychlený rytmus dne. „V přírodě okamžitě klesá množství člověkem vytvořených smyslových podnětů, na něž jsme zvyklí - informace, obrazovky, zvuky města. Naše hlava je nucena dát si přestávku. Příroda je útočištěm uklidňujícím mysl a uvolňujícím tělo,“ (Epel, s. 145). V řadě studií je například zdokumentováno prospěšné působení lesa. Že vodu sám miluji a nenechám dopustit na její mimořádnou schopnost resetovat naši mysl a nervovou soustavu, jsem už na Celostní medicíně několikrát psal. Elissa Epel ve své knize Zhluboka se nadechni pozitivní vliv vody na psychiku dokládá i výzkumy. Například v jedné studii bylo prokázáno masivní snížení úzkosti u lidí, kteří absolvovali devadesátiminutový pobyt ve floatačním tanku (nádoba naplněná vodou s velkým obsahem soli). „Pobyt ve vodě - ať už v oceánu, bazénu nebo floatingové nádrži se slanou vodou přináší naší mysli klid a pohodu“ (s. 147). A co se týká samotného moře, „konejšivý zvuk rytmických vln oceánu působí pozitivně na mnoho lidí.

Když se vrátíme k Elisse Epel, tak jaká má pro nás doporučení? Za prvé, jak píše, „vnímejte přírodu. Pociťujte úžas. Připomeňte si, kde je vaše místo ve světě. Pohlédněte na skutečnou velikost svých problémů z širší perspektivy“ (s. 155). Mnoho lidí referuje, že v přírodě zřeli „řád vesmíru“ nebo „cítili Boha“. Právě pohled na dechberoucí přírodní výjevy a scenérie v nás vyvolávají pocit něčeho posvátného, co nás přesahuje. Co se týká právě prázdnin, Epel radí vyzkoušet tzv. „úplné ponoření do přírody“. Píše, že může přinést „megaúčinek“. Městský člověk se v divoké přírodě nemusí na začátku cítit zcela komfortně, o to větší pozitivní dopad to na něj může zpětně mít. A za další: až prázdniny skončí, i tak se obklopujme zelení.

Epel dokonce používá výraz „resetujte se v městské přírodě“. Pro nikoho není dobré být od přírody odpojený úplně. I v největších metropolích je vždycky alespoň nějaký park. I do téměř každého kancelářského komplexu si můžeme přinést alespoň nějakou květinu. „Zkrátka využijte, co máte k dispozici. Například obloha je všude,“ trefně uzavírá Elissa Epel (s. Od osmdesátých let vznikají v Japonsku a Spojených státech výzkumy, které dokazují, že pobyt v přírodě je léčivý. Někteří současní světoví filozofové a vědci se uchylují k domorodým etnikům pro inspiraci, jak s přírodou zůstat v kontaktu. A práce s klienty v přírodním prostředí se začíná prosazovat i v psychoterapii.

Příroda vstupuje do terapie různě. Jak tento vztah nazvat? Jde o přírodní terapii, terapii přírodou, zelenou péči, terapii s přírodou, ekoterapii, terapii v přírodě, či snad přírodu v terapii? Práce s klienty v přírodním prostředí se ukotvuje či rozšiřuje mnoha způsoby. Zároveň je třeba, aby se vnořovala, vrůstala do země, cizelovala se, kultivovala či standardizovala, abychom mohli všichni hovořit o něčem podobném.

Příroda v lidském životě

Historické pátrání si můžeme rozdělit na teoretické a praktické. Při pohledu do dějin filozofie zjistíme, že snad všichni myslitelé se přírodou nějak zabývali - buď z ní utíkali, nebo utíkali k ní. Řečtí peripatetikové filozofovali za chůze v krajině, cílem stoiků bylo žít s přírodou v souladu. Praktický rozměr bytí v přírodě nacházíme v poutnictví po posvátných místech, v poustevnickém nebo mnišském životě. Lidé měli z přírody oprávněný strach, byla všude kolem nich, museli se naučit v ní orientovat, přežít. V romantismu byla nově objevena jako protiklad důsledků průmyslové revoluce, stala se zdrojem projekcí a nereálných očekávání. Sociolog Georg Simmel spatřoval druhou přírodu v kultuře.

Rodíme se do nějakých samozřejmostí. Některé z těchto daností souvisí s lidským světem a ty ostatní, které s ním nesouvisí, se vztahují ke světu přírody. Intelekt a racionalita v mnohém chrání subjektivní život před drtivou silou velkoměsta. Příroda nás však zpomaluje, přivádí k nám samým, k našemu prožívání, ke zranitelnosti i odolnosti. V současnosti, kdy raketovým tempem roste urbanizace a počet megaměst - tedy sídel s více obyvateli než celá Česká republika -, se někteří filozofové jako Andreas Weber nebo David Abram uchylují k domorodým etnikům pro k inspiraci, jak zůstat s přírodou v kontaktu. Jak být znovu se sebou samými, ačkoli nás současný styl života nejen od přírody, ale také od nás odvádí.

Výzkum přírody a jejích dopadů na člověka

Od osmdesátých let se v Japonsku a USA paralelně rozvíjejí dvě výzkumné linie. Japonská vychází z iniciativy ministerstva zemědělství, lesnictví a rybolovu za účelem zlepšení vztahu občanů s přírodou. Vzniká tak lesní terapie šinrin joku (doslova lesní koupel), která se zaměřuje na pobývání v přírodě a zakoušení jejích ozdravných účinků na vlastní kůži. V technologicky rozvinutém Japonsku se rodí první výzkumy, které popisují, že po pobytu v přírodě klesá hladina stresového hormonu kortizolu v krvi. Následně se přidávají studie potvrzující posilování imunitního systému, pozornosti, kreativity a regenerace.

V USA mezitím vznikají dvě teorie zaměřené na obnovu pozornosti (Rachel a Stephen Kaplanovi) a snížení stresu (Roger Ulrich) a klasické výzkumy popisující důsledky, které měl pohled z okna u pacientů po chirurgickém zákroku. Pacienti, kteří viděli oknem do přírody, setrvávali v nemocnici kratší dobu, měli lepší náladu a potřebovali méně léků na tlumení bolesti než ti, kteří hleděli do zástavby. Od té doby se bádání o dopadech pobytu v přírodě rozšířilo do celého světa a do více oblastí, včetně terapeutické práce. Díky tomu můžeme jako terapeuti posilovat své přesvědčení o smysluplnosti práce s klienty v přírodě, případně tak i sami činit. Výzkumy se také zaměřují na vliv ročních období.

Zjišťují, že příroda nemusí fungovat „pouze“ na jaře a v létě, kdy je všechno zelené a barevné, ale že je účinné vyrazit i v zimě na procházku do sněhu - pomáhá to víc než chůze na trenažeru v posilovně. Zároveň si potvrzujeme tušení „selského rozumu“, že se klienti cítí v přírodě lépe než mezi čtyřmi stěnami, že jsou venku otevřenější a uvolněnější, a v neposlední řadě že pohyb pomáhá i fyzické kondici terapeuta, který jinak trpí následky sedavého zaměstnání.

Výzkumy ukazují, že pobyt v přírodě:

• zmírňuje stres, úzkosti a deprese,
• aktivuje funkci parasympatického nervového systému,
• zlepšuje kvalitu spánku,
• zlepšuje koncentraci, kreativitu a kognitivní funkce,
• aktivuje náš imunitní systém,
• podporuje kardiovaskulární zdraví,
• zlepšuje naše sociální vztahy a má na nás mnoho dalších pozitivních účinků.

Obor ekoterapie vychází z poznání, že lidská psychika je hluboce propojena s přírodním světem. Léčivé vlivy přírody na náš organismus lze vědomě podporovat prostřednictvím terapeutických a wellbeingových přístupů založených na pobytu v přírodě a vědomém vztahu k ní. Tyto přístupy přispívají ke zklidnění nervové soustavy, posílení psychické odolnosti a celkové duševní pohody.

Příroda zároveň nabízí bohatý symbolický a metaforický jazyk, který může sloužit jako zrcadlo našich vnitřních procesů. V kontaktu s přírodou se otevírá prostor pro hlubší sebepoznání, reflexi životních situací, hodnot a směřování.

Wild MindJedná se o koncept Billa Plotkina, amerického psychologa a terapeuta zaměřeného na ekopsychologii a hlubinnou psychologii. Jeho práce je založena na hledání smyslu prostřednictvím propojení s divokou přírodou a vlastní duší. Čerpá z jungovské analytické psychologie a z původních tradic. Staví na myšlence, že každý člověk má jedinečné poslání, které je třeba objevit a žít.

Příroda má na člověka pozitivní vliv, to asi většina z nás podepíše, aniž by na to potřebovala nějaký výzkum. Přesto se studie provádějí a docházejí k zajímavým výsledkům. Proč si přírodu ordinovat a jak často je třeba chodit do parku nebo do lesa, abychom pocítili její vliv na svou duši? Přesycení informacemi, rychlost, nekonečné množství podnětů, to jsou atributy dnešního života. „Příroda nám nabízí vlastně opak, zklidnění, zpomalení, větší kontakt se sebou samotným a díky tomu i větší napojení,“ říká terapeut Adam Táborský, který se mimo jiné věnuje právě vlivu přírody na lidskou psychiku. V praxi to znamená, že v přírodě se nám nejen obnovuje pozornost ke svým tělesným prožitkům, emocím, ale i třeba k tomu, co prožíváme a co bychom chtěli. Vedle toho se během pobytu v přírodě zlepšuje například soustředění, imunita, snižuje se hladina stresu nebo úzkosti.

tags: #vliv #přírody #na #člověka #psychologie

Oblíbené příspěvky:

• Školy v přírodě - ubytování
• Informace o třídění odpadu
• Průvodce ekologií
• Příčiny protékajícího odpadu
• Co je ÚSES?