Volné prvky v přírodě

Už název napovídá, že krajinotvorné prvky tvoří, přesněji řečeno spoluutvářejí krajinu. V současnosti na mnoha místech v Česku tyto krajinotvorné prvky chybějí nebo se vyskytují jen sporadicky. Je to dáno především scelováním pozemků v minulosti (kolektivizace od 50. let 20. století a vznik velkých družstev) a intenzivním zemědělstvím. Politické a legislativní změny stejně jako důraz na výnosy sice přinesly větší efektivitu produkce a ekonomický zisk, ale znamenaly také velké zásahy do krajiny s mnoha negativními důsledky.

Rozorání mezí a polních cest, vysoušení mokřadů, vykácení lesíků a remízků a další změny - to vše vedlo k tomu, že v Česku dnes najdeme jedny z největších ucelených bloků zemědělské půdy v celé EU. Na těchto plochách se navíc často opakovaně pěstuje jedna plodina, zpravidla intenzivně ošetřovaná pesticidy a přihnojovaná syntetickými hnojivy. V posledních letech zvolna přibývá snahy ztracenou pestrost do krajiny vracet, a to zejména na lokální úrovni.

Kromě lokálních projektů a zapojení veřejnosti jsou neméně důležité i systémové změny - na úrovni legislativy a souvisejících dotačních programů, které budou k péči o krajinotvorné prvky motivovat zemědělce i finančně. Obnova krajinotvorného prvku probíhá na lokální úrovni a často vychází z iniciativy jednotlivců či malých skupin. Příkladem může být vysychající rašeliniště v přírodní rezervaci Nová louka.

Významný krajinný prvek podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně přírody a krajiny) "jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje podle § 6 orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy a území, na nichž probíhá přírodě blízká obnova těžbou narušeného území podle plánu nebo dokumentace uvedených v § 4 odst. 6. Mohou jimi být i cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků.“

Významné krajinné prvky jsou podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k jejich poškození nebo zničení nebo k ohrožení či oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce, je třeba závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.

Čtěte také: Výskyt prvků v přírodě

Významné krajinné prvky „ze zákona“

• Les
• Rašeliniště
• Vodní tok
• Rybník
• Jezero
• Údolní niva

Pro účely aplikace zákona o ochraně přírody a krajiny lze k určení/vymezení jednotlivých významných krajinných prvků „ze zákona“ použít definice vyplývající z jiných právních předpisů pouze pokud nejsou v rozporu s účelem definice významného krajinného prvku podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Jinak se doporučuje vycházet z výkladů Ministerstva životního prostředí, případně konkrétní případ posoudit v kontextu výše uvedené definice významného krajinného prvku.

S rozvojem potřeby ochrany přírody a krajiny jsou kladeny požadavky na ekosystémový přístup při úpravě a managementu vodních toků. S tím je spojeno umožnění výskytu dřevní hmoty ve vodním toku jako přirozené součásti ekosystému. Rybník patří mezi významné krajinné prvky podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon explicitně řadí také rybník.

Kovy

Tři čtvrtiny všech prvků v periodické soustavě jsou kovy. Řadí se mezi ně s prvky (až na vodík a helium), d, f a některé p prvky. Některé kovy se v přírodě nacházejí v elementárním stavu - ryzí (např. Au, Ag, Pt, Hg). Většina je vázána ve sloučeninách (jsou to hlavně oxidy, sulfidy, uhličitany, křemičitany, sírany, fosforečnany a chloridy). Kovový lesk je způsoben značnou schopností kovů odrážet viditelné světlo.

Kovy se vyznačují kujností, tažností a ohebností. Mohou se z nich vytáhnout i tenké dráty, vytepat mikroskopicky tenké plátky nebo je lze ohnout do požadovaných tvarů. Kovy jsou vodiči tepla a elektřiny. Význačnou vlastností kovů je jejich schopnost tvořit slitiny - směsi dvou nebo více kovů, popř. kovů a nekovů. Jsou to většinou homogenní látky, které mají kovové vlastnosti.

Působením kyslíku, vody, oxidu uhličitého a dalších látek se vytváří na povrchu kovů vrstvička sloučenin, které již nemají vlastnosti kovů. Těmto změnám se říká koroze. Proti korozi se kovové předměty chrání různými nátěry, zinkováním, cínováním, chromovými povlaky nebo vrstvičkami stálých nerozpustných sloučenin.

Čtěte také: Stanování na divoko: co je legální?

Nejtypičtější kovy z chemického hlediska jsou alkalické kovy (I.A skupina). Mají největší atomové poloměry, takže jejich jediný valenční elektron přitahují síly jádra jen velmi málo. Jsou ze všech kovů nejreaktivnější, jejich reaktivita stoupá s rostoucím protonovým číslem. Stejně jako alkalické kovy také kovy alkalických zemin ve II.A skupině jsou elektropozitivní a velmi reaktivní prvky.

Mezi ušlechtilé kovy patří kovy platinové, prvky I.B skupiny a rtuť. Ve srovnání s alkalickými kovy jsou málo reaktivní, z kyselin nevytěsňují vodík, mají výrazně větší teploty tání, větší hustoty a menší atomové poloměry. Prvky I.B. skupiny (Cu, Au, Ag) jsou kujné, tažné a jsou nejlepšími vodiči tepla a elektřiny.

Uhlík

Uhlík (chemická značka C, latinsky carbonium nebo carboneum) je chemický prvek, tvořící základní stavební kámen všech organických sloučenin a tím i všech živých organismů na této planetě. Sloučeniny uhlíku jsou jedním ze základů světové energetiky, kde především fosilní paliva jako zemní plyn a uhlí slouží jako energetický zdroj pro výrobu elektřiny a vytápění, produkty zpracování ropy jsou nezbytné pro pohon spalovacích motorů a tak silniční a železniční dopravu.

Grafit (tuha) je nejčastější přírodní modifikace uhlíku, jejíž struktura se skládá z vrstev tzv. grafenu, které jsou tvořeny uhlíky navázanými do šestiúhelníků. Na každý uhlík jsou kovalentně vázány další tři uhlíky (hybridizace sp2). Jednotlivé vrstvy spolu drží pouze pomocí slabých interakcí, tzv. van der Waalsových sil. Grafit (starší název tuha) má černošedé zbarvení, je lesklý, neprůsvitný a elektricky vodivý.

Diamant je tvořen uhlíkem krystalizujícím v soustavě krychlové a je nejtvrdším a velmi cenným přírodním nerostem. Na každý uhlík jsou kovalentně vázány další čtyři uhlíky (hybridizace sp3). Diamant je průzračný, lesklý, někdy zabarvený příměsemi. Je nevodivý a do teploty 800°C stálý, poté se začíná oxidovat na CO2.

Čtěte také: Tipy pro kempování v Evropě

Diamant je chemicky i mechanicky extrémně odolný. Prakticky se v ničem nerozpouští a reaguje až za vysokých teplot. Diamanty se používají pro svou tvrdost a výbornou tepelnou vodivost (až 2300 W·m−1·K−1 při pokojové teplotě a normálním izotopickém složení) v nejrůznějších řezných a vrtných nástrojích.

Kyslík

Kyslík je plynný chemický prvek, je to nejrozšířenější prvek na zemi, vyskytuje se jak ve volné formě, tak i vázaný. Tvoří tři stabilní izotopy, z nichž pouze jeden je NMR aktivní. V atmosféře ho nacházíme ve formě dikyslíku O2 a ozonu O3. Molekula dikyslíku obsahuje dva nepárové elektrony v protivazebných orbitalech a proto je paramagnetická.

Kyslík (O2) se vyrábí frakční destilací zkapalněného vzduchu, uchovává se a převáží v kapalném stavu. Kyslík je bezbarvý plyn, ale v kapalném stavu je bledě modrý. Kyslík je velmi reaktivní, má silné oxidační účinky. Kyslík se v zemské atmosféře vyskytuje zejména ve formě dvouatomových molekul (\mathrm{O_2}). Tvoří 21 % objemu suchého vzduchu. Je reaktivní, podporuje hoření.

Ozon (\mathrm{O_3}) je forma kyslíku ze 3atomových molekul. Nachází se ve stratosféře (asi 25-35 km nad povrchem Země), při jeho vzniku dochází k absorbování UV záření pocházejícího ze Slunce.

Síra

Síra (\mathrm{S}) je za standardních podmínek pevná látka žluté barvy. V přírodě se nachází čistá zejména v okolí sopek (ve vulkanicky aktivních oblastech). Je součástí mnohých minerálů (např. pyritu - \mathrm{FeS_2}). Síra jakožto samostatný prvek se využívá např. při vulkanizaci kaučuku (zlepšuje/upravuje vlastnosti „gumy“, např.

tags: #volne #prvky #v #prirode #vyskyt

Oblíbené příspěvky:

• Využití kontejnerů na tříděný odpad
• Inspirace pro zelené podnikání
• Jak vybrat odpadkový koš
• Ekologická likvidace tonerů
• Znečištění zdroje antropogenní činností