Všichni lidé jsou si od přírody a před zákonem rovni: Význam a historický kontext

Idea rovnosti má své kořeny v 18. a první polovině 19. století, v době osvícenectví a filozofie, která proklamovala přirozená a všeobecně platná práva člověka na svobodu, majetek, bezpečnost a právo odporu proti násilí. Lidé se podle této doktríny rodí jako svobodné bytosti a jsou si ve svých právech rovni. Mají přirozené právo na vlastnictví, svobodu a život.

Jsou si rovni před zákonem a mají mít na základě svých schopností a talentu rovný přístup k úřadům. Privilegia aristokracie a duchovenstva mají být zrušena. To je podstatou Deklarace lidských a občanských práv, kterou v době francouzské revoluce, v letech 1791-1793, přijalo Ústavodárné shromáždění. Tato deklarace byla do jisté míry ovlivněna americkou Deklarací nezávislosti z roku 1776.

Idea rovnosti měla pak své pokračování v době první francouzské republiky, kdy v roce 1848 se pod heslem Svoboda, rovnost, bratrství počala formovat francouzská levice. Idea rovnosti, rovných lidských práv přežila do moderní doby a stala se základem řady deklarací, především Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté OSN v roce 1948, i naší Listiny základních práv a svobod (Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech...), přijaté v roce 1991.

Požadavek rovnosti se stal legitimním a jeho naplnění tolik potřebným proto, že byl vytyčen v době velké nerovnosti a ve společenské atmosféře, v níž svoboda a lidská práva byla mezi lidmi rozdělena velmi nerovně; snad proto se nerovnost lidí zdála být přirozeným zákonem a lidským údělem. Požadavek rovnosti si však vyžadoval odpovědi na otázku, jak nerovnost vůbec vznikla, proč je uplatňována a zda má své zdůvodněni v přirozeném právu.

Rousseauovo rozlišení nerovností

Odpověď na ni předložil filozof předrevoluční Francie Jean Jacques Rousseau ve studii Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (česky 1949). Touto otázkou se zabýval i ve svém stěžejním díle Společenská smlouva, kde čteme: „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech.“ Rousseau rozlišoval dvě základní kategorie nerovností:

Čtěte také: Jak řešit nedostatek vody?

1. přirozenou, zejména fyzickou nerovnost, vytvořenou přírodou - rozdílnost ve zdraví, v tělesných silách, ale i ve vlastnostech ducha apod.;
2. nerovnost mravní a politickou, závisející od úmluvy a souhlasu lidí - výsady, bohatství, moc, úcta.

Čteme dále: „... většina rozdílů, kterými se lidé liší, je považována za přirozenou, ač je dílem zvyků a různých způsobů života, které lidé přijali ve společnosti.

Mluvíme-li dnes o nerovnostech lidí, máme obvykle na mysli nerovnosti ve vybavení hmotnými statky, tj. nerovnosti důchodové a majetkové. Avšak též rozdíly v tělesných a psychických vlastnostech, ve schopnostech a v dovednostech, v moci a v morálce. Mnohé z těchto nerovností či vlastností jsou „vrozené“, mají genetický původ, jiné mají původ ve společnosti, ve výchově a ve vzdělání.

Rovnost naopak nejčastěji vztahujeme na práva a svobody jednotlivce, na jeho postavení před zákony. Učinit lidi rovnými před zákonem je paradoxně asi to jediné, čeho jsme alespoň poněkud schopni. Ostatní nerovnosti odstranit zcela nelze a nebylo by to ani žádoucí. Některé lze nanejvýše jen zmírnit.

Majetková nerovnost

Majetkové nerovnosti si ovšem zasluhují hlubší rozbor. Ostatně kdykoliv dochází k rozsáhlejší akumulaci bohatství uprostřed bídy, upoutává to pozornost a je to téměř vždy zdrojem sociálního a politického napětí. Není zajisté třeba připomínat, kolik významných ekonomů, filozofů a dalších myslitelů věnovalo otázkám rozdělení bohatství pozornost.

Připomenu jednoho z nich, který nebývá tak často vzpomínán. Jde o anglického filozofa a ekonoma, v jehož díle vyvrcholila klasická politická ekonomie, Johna Stuarta Milla. V polovině předminulého století dospěl k závěru, že „společenské instituce moderní Evropy vznikly z rozdělení vlastnictví, které nebylo výsledkem spravedlivého rozdělování nebo píle, ale dobývání a násilí... Vlastnické zákony nebyly dosud nikdy v souladu s principy, na nichž spočívá ospravedlnění soukromého vlastnictví... Nevytvořily spravedlivou rovnováhu mezi lidmi, ale nakupily překážky jedněm, aby poskytly výhody jiným... Kdyby stejné úsilí, jaké bylo vynaloženo na zhoršení nerovností šancí, bylo věnováno na zmírnění této nerovnosti..., kdyby tendencí zákonodárství bylo podporovat rozptýlení, nikoliv koncentraci bohatství..., pak by bylo shledáno, že princip individuálního vlastnictví nemá žádnou nutnou souvislost s hmotnými a společenskými špatnostmi, o nichž téměř všichni socialističtí spisovatelé předpokládají, že jsou od něho neoddělitelné.“

Čtěte také: Více o znečištění ovzduší

Nedivme se tedy, že dnes, po sto sedmdesáti letech, se s problémem nerovného rozdělení vlastnictví stále - a možná ještě v daleko větší míře - setkáváme. Vždyť během transformace došlo k historicky ojedinělým přesunům majetku, v rámci nichž velmi rychle - během jednoho desetiletí - vyrostla třída neobyčejně bohatých lidí, mimo jiné též jako důsledek porušování právních a etických norem. Avšak též díky tomu, že právní řád a postup reformátorů a zákonodárců tak rychlé zbohatnutí umožnil.

V takové situaci lze sice právem otázku velké majetkové nerovnosti klást, obtížné je však na ni ke spokojenosti všech odpovídat. Velké, až „nesouměřitelné“ rozdíly v bohatství a v důchodech se obvykle nejvíce projevují ve spotřebě. Nesouměřitelnost ve spotřebě vzbuzuje nevraživou pozornost nejen chudých a nouzí trpících vrstev, nýbrž bývá trnem v oku i dalších vrstev a jednotlivců. Již na přelomu devatenáctého a dvacátého století podrobil sžíravé kritice životní způsob a spotřební zvyky americké bohaté třídy zakladatel institucionální ekonomie Thorstein Veblen a uvedl do oběhu dnes již běžné výrazy, jako jsou kupř. okázalá, plýtvavá spotřeba, okázalá zahálka apod.

Okázalé plýtvání časem a úsilím stejně jako okázalé plýtvání statky jsou podle něj způsoby životního způsobu, kterými je demonstrováno velké bohatství; luxus jako životní způsob bohatých. V moderní době se obhajoby ujal velmi respektovaný ekonom L. v. Mises, představitel rakouské ekonomické školy a klasického liberalismu. Luxus bohatých nepovažoval za velký problém, protože luxusní spotřeba je pojem z historického hlediska velmi relativní; co je dnes statek běžné spotřeby, byl před několika generacemi až pobuřující luxus hrstky boháčů. Proto se i dnešní luxusní spotřeba v budoucnosti stane nezbytností.

Podle Misese má každý pokrok ve spotřebě nejprve formu luxusu, za čas se však takový statek stane součástí běžné spotřeby. I když je v tom nepochybně zrnko pravdy, v obecné rovině a v podmínkách, v nichž dnes žijeme, je to úsměvný argument. Že by se luxus dnešních boháčů stal v budoucnosti samozřejmostí, běžnou spotřebou většiny? Že by se současný obrovský rozměr plýtvavé a okázalé spotřeby stal spotřebním standardem většiny obyvatelstva? A co ta menšina? Neodvažuji se ani pomyslet, k jakým obrovitým rozdílům ve spotřebě a v životním způsobu budoucích bohatých a chudých by došlo, ani nemám sebemenší představu o rozměru devastace přírody, která by důsledkem takového vývoje byla.

Redistribuce majetku a důchodů v globálním měřítku, tj. jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i mezi nimi, s cílem odstranění největší bídy a zajištění důstojného života pro všechny obyvatele planety patří však zatím jen do říše snů a utopií.

Čtěte také: Knihy a životní prostředí

Hlavním producentem nerovností ve vybavení jednotlivců hmotnými statky, v majetku a v důchodech, je trh - anebo přesněji řečeno - instituce trhu. Druhým - a stále významnějším producentem tohoto druhu - se stávají ilegální mechanismy korupce, podvodů a malverzací, založené na amorálním jednání.

Odstranění nebo alespoň zásadní zmírnění nerovnosti prvního typu a nastolení větší rovnosti by bylo možné jen cestou zrušení trhu, tržních mechanismů. Abychom však mohli touto cestou jít, muselo by být zároveň zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, protože trh bez dělitelných a převoditelných vlastnických práv není možný.

Je ovšem otázka, zda a do jaké míry dnešní podoba „trhu“ (často nesoutěžního) a tržních institucí k tomuto stavu sama přispívá. Lidé, kteří uvažují o alternativách, jež by si přáli, by měli proto přesněji popsat, co chtějí a jak toho chtějí dosáhnout. Tedy popsat cílový model, jeho komponenty, přednosti a především - jeho slabé stránky a hlavní rizika.

Avšak ještě důležitější a naprosto nezbytnou je otázka, jak takového „chtěného“ modelu dosáhnout a současně jak se jeho „nechtěným“ následkům vyhnout.

Žijeme v době poměrně velkých důchodových a majetkových nerovností. Tyto nerovnosti lze měřit pomocí tzv. Lorenzovy křivky a GINI-koeficientu (G-koeficientu). Lorenzova křivka znázorňuje závislost procenta příjmu (závisle proměnná) na procentech obyvatelstva (nezávisle proměnná).

Rozlišujeme tři případy:

1. A-křivka absolutní rovnosti, kdy procentu obyvatelstva (x) odpovídá stejné procento celkového příjmu (y). Kupř. 40 % obyvatelstva se podílí 40 procenty na celkových příjmech;
2. B-křivka skutečného rozdělení příjmu - tzv. Lorenzova křivka, kdy procentnímu podílu obyvatelstva neodpovídá procentní podíl celkových příjmů, který je vždy nižší;
3. C-křivka absolutní nerovnosti zobrazuje případ, kdy na jednu osobu připadne celý příjem.

Z těchto křivek je pak odvozen GINI-koeficient, vyjadřující poměr velikosti plochy vymezené křivkou absolutní rovnosti a Lorenzovou křivkou k celé ploše pod křivkou absolutní rovnosti. Čím více se L-křivka přibližuje křivce absolutní rovnosti, tím je důchod (majetek) rozdělen rovnoměrněji. Hodnoty koeficientu se pohybují v intervalu (0;1), přičemž hodnota 0 označuje dokonalou rovnost, hodnota 1 pak dokonalou nerovnost rozdělení.

Nerovnoměrné rozdělení znamená, že rozdíly v důchodech, případně v majetku, mezi bohatými a chudými jsou velké a v případě velmi vysokých hodnot G-koeficientu jsou bohatí velmi bohatí a chudí velmi chudí.

GINI-koeficient nerovnosti důchodů ve vybraných zemích

Největší rovnoměrnost důchodů (nejnižší hodnoty koeficientu) vykazují dnes Švédsko (0,23), Dánsko a Slovinsko (0,24), Island, Česká republika (0,25) a Slovensko (0,26). Naopak nejvyšší nerovnoměrnost má Namibie (0,70), Botswana (0,63), Středoafrická republika (0,61) a Jižní Afrika (0,58). USA vykazují nadprůměrnou hodnotu (0,45) stejně jako např. Bolivie a Haiti (0,59), Kolumbie, Honduras a Chile (0,54), Venezuela (0,48), Čína (0,47) a Rusko (0,41).

Většina evropských zemí a dalších průmyslově vyspělých zemí má p... Idea lidské důstojnosti, přiřčená všem jedincům, se zrodila v té společnosti, kde vladaři a kněžím nebyl přiznán ontologicky vyšší statut. Lidská důstojnost neměla být již jen výsadou privilegovaných.

Jisté změny byly zaznamenány v prvopočátcích novověku s nástupem nominalismu, v nezamyšlené součinnosti některých realistů (Jan Hus) a též v nonkonformních hnutích (valdenští, husité podobojí, Jednota bratrská apod.). Vlivem nástupu nonkonformních skupin začala zrát idea univerzálně pojatých práv jedince, lidské důstojnosti pro všechny.

Nonkonformisté opustili model společnosti chápané jako corpus christianum. Idea univerzálních práv se krystalizovala postupně. Měnil se i přístup k právu. Právo přestalo být chápáno jako privilegium jedné vrstvy lidské společnosti. Myšlenka lidských práv má svůj původ v křesťanském myšlenkovém bohatství Evropy, odkud též získala svoji dynamiku, sílu a hodnověrnost.

Pospolitost morálních bytostí, které si samy stanoví své zákony, se v jazyce práv a povinností týká všech vztahů, které vyžadují normativní regulaci; ale pouze členové této pospolitosti se mohou vzájemně morálně zavazovat a jeden od druhého očekávat chování podle norem.

Symbolem vstupu do nové éry lidských práv byla Všeobecná deklarace lidských práv a Základní zákon Spolkové republiky Německo. Všeobecná deklarace lidských práv pracuje s důstojností jako základní lidskou hodnotou, s níž se všichni lidé rodí (podle čl. 1 se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv) a jako hodnotou imanentní oblastem, v nichž se člověk ocitá (srov. čl. 22 a 23 hospodářská, sociální a kulturní práva nezbytná k důstojnosti člověka a zajištění živobytí jeho a jeho rodiny odpovídající lidské důstojnosti).

Deklarace spojuje důstojnost člověka se svobodou, mírem a se sociální spravedlností; člověk je jí chápán nejen jako individuum, ale také jako sociální tvor. Vzorem ústavních záruk ochrany lidské důstojnosti je německá poválečná ústavní tradice, která se inspirovala přirozenoprávním pojetím lidských práv. V této podobě se Základní zákon (Grundgesetz, Ústava Spolkové republiky Německo) stal vzorem pro mnoho pozdějších ústavních úprav. Důstojnost člověka je v ústavní úpravě Základního zákona nejvyšší, výlučnou hodnotou.

Hodnotu neporušitelné lidské důstojnosti vykládá Spolkový ústavní soud jako základ veškeré ochrany lidských práv, jako „ústavní přikázání“. Lidská důstojnost stojí v centru schématu hodnot Základního zákona, které konstituují objektivní hodnotový řád. Všem ostatním hodnotám je nadřazena, a proto také musí být tyto hodnoty definovány a vykládány v hranicích vymezených lidskou důstojností.

V ústavním pořádku České republiky je lidská důstojnost hodnotou ukotvenou v samých základech celého řádu základních práv. Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce.

Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem.

Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti.

Naše Listina uznává specifickou kvalitu člověka jakožto subjektu, pozitivně sankcionuje základní charakteristiky lidství a zakazuje, aby byl člověk vystaven jednání, které by zpochybňovalo jeho příslušnost k lidské rodině. Rovnost jednotlivce v důstojnosti a právech je základem uznání hodnoty každého člověka, a to bez ohledu na jeho další charakteristiky.

Svojí účastí na osobních hodnotách a v kvalitě života jednotlivce se stala lidská důstojnost právním obyčejem a precedentem, neboť orientace na bytí člověka, na jeho přirozenoprávní existenciální základ osvědčený pozitivním právem je to, co lidé mají společné (pokrývá vlastní základ lidských práv). Lidská důstojnost je též morálním imperativem, neboť vyžaduje mravní ohled ke všem lidem a respekt k morální hodnotě života člověka.

tags: #všichni #lidé #jsou #si #od #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Jak správně vybrat kompostér ze dřeva?
• Dopady světelného znečištění na hmyz
• Zajímavosti o přírodě
• Faktory ohrožující psychický vývoj
• Odpadové hospodářství a uvolnění potrubí – recenze