Klimatická krize v České republice: Fakta a souvislosti

Po celá 90. léta byla problematika klimatické změny v České republice okrajovým tématem. V roce 2004 ale Česko vstoupilo do EU, která již před českým vstupem začala zavádět opatření s cílem omezit spotřebu fosilních paliv, a poměrně jasně vytyčila dlouhodobou vizi, která směřuje k jejich opuštění.

Ve stejný rok začal platit Kjótský protokol, ale emise České republiky přitom po výrazném propadu v 90. letech přestaly klesat. Spolu s tím, jak Česko začala dohánět realita mezinárodního závazku o omezování skleníkových plynů, mohli jsme vidět i rozmach aktivit popírajících závažnost klimatické změny.

Popírání klimatické vědy v Česku

Centrem a počátkem organizovaného popírání klimatické vědy byly především Spojené státy, kterým se věnovaly předcházející díly tohoto krátkého seriálu o popírání klimatické vědy, který vychází z briefing paperu Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Do Evropy, a tedy i do Česka, se popírání závažnosti klimatické změny začalo dostávat po roce 1989 také, ale s jistým zpožděním.

V českém prostředí k tomu dochází především v souvislosti s anti-environmentálním programem konzervativních a neoliberálních organizací, které zde začínají vznikat po vzoru think-tanků ve Spojených státech - jde např. o Občanský institut, Liberální institut, a především Centrum pro ekonomiku a politiku Václava Klause. Místní kontext byl přitom charakteristický dědictvím přeregulovanosti a zkostnatělosti přebujelého, neefektivního státního aparátu. Neoliberální dogma o neschopnosti státu zde tedy padalo na živnou půdu.

Vzhledem k tomu, že jedním z významných iniciátorů klimatických politik je Evropská unie, není příliš překvapivé, že se popírání klimatické vědy často protíná s tzv. euroskepticismem (resp. vyhraněným odporem proti Evropské unii jako takové).

Čtěte také: Vyhlášení klimatické nouze ve Velké Británii

Role Václava Klause

Samotnou problematiku klimatické změny poněkud paradoxně pro širokou veřejnost popularizoval Václav Klaus intenzivním popíráním výsledků klimatické vědy v době svého prezidentství. Cesta k popírání klimatické vědy zřejmě vedla přes jeho neoliberální ideologický fundamentalismus, který má tendenci ignorovat nedostatky volného trhu a negativní externality. Právě dlouhodobá neschopnost tržních aktérů reagovat na problematiku klimatické krize pro neoliberální dogmatiky znamená problém, jehož častým řešením je i snaha popřít samotnou existenci problému.

Samotný Klaus přitom pro svůj anti-klimatický postoj nacházel podporu v řadě organizací podporovaných fosilním průmyslem, do kterých po roce 1989 vstupoval a začal navštěvovat jimi organizované konference. Během 90. let vstoupil např. do Mt. Pelerin Society, organizace sdružující ekonomy, filozofy i politiky za účelem popularizace a prosazování neoliberální ideologie, včetně globálně nejvýznamnějších postav popírajících klimatickou vědu, jako je fosilní magnát Charles Koch.

Ačkoliv Klaus v klimatické problematice postrádá jakoukoliv odbornost, udělal z ní jednu z os svého prezidentství. V jeho průběhu zval do ČR profesionály na vytváření pochybností o vědě, kteří jsou placení lobbistickými skupinami. Uváděl zmanipulované dokumentární filmy, překládal knihy financované fosilní lobby a koneckonců sám ve svých vystoupeních i knihách na tyto zdroje odkazoval. Klaus se stal vůbec nejcitovanější postavou v Česku na téma klimatických změn a do jisté míry formoval klimatický diskurz.

Vazby na fosilní průmysl a Rusko

V této souvislosti je třeba zmínit i to, že Václav Klaus má jak rodinné, tak osobní vazby na fosilní průmysl - Jan Klaus, jeho syn a spoluzakladatel Institutu Václava Klause, je manažerem ČEZu, největšího vlastníka fosilních zdrojů v České republice. Nadnárodní skupina PPF, založená českým podnikatelem Petrem Kellnerem, je zase téměř výhradním sponzorem Institutu Václava Klause. U podnikatelského úspěchu PPF přitom stály investice do fosilního giganta Gazprom a orientace v ruském prostředí udělala z PPF v roce 2010 jednoho z největších zahraničních investorů v Rusku.

V posledních letech lze také pozorovat razantnější uchopení klimatické problematiky konspirační scénou. Nástup popularity vyfabulovaných konspiračních teorií je globální a projevuje se i v České republice, kde je spojen především s aktivitami proruských webů, projektů a médií.

Čtěte také: Co znamená vyhlášení prvního stupně ohrožení terorismem?

Prakticky všechny mediální a politické subjekty, které dlouhodobě podporují pozice Ruska, přitom nějakým způsobem popírají závažnost klimatické změny. Rusko je sice na exportu fosilních paliv ekonomicky závislé, zároveň ho ale používá jako geopolitický nástroj na udržování mezinárodního vlivu. Přitom dodnes nemá žádný kredibilní plán na dekarbonizaci ekonomiky, jeho závislost na fosilních palivech se naopak v čase významně zvýšila a přechod světa na nízkouhlíkovou energetiku chápe jako bezprostřední ohrožení.

Dopady klimatické změny na Českou republiku

Klimatická změna zásadně mění nejen životní prostředí, ale i socioekonomickou stabilitu České republiky. Extrémní výkyvy počasí jako povodně a sucha totiž výrazně zasahují do procesů v zemědělství, průmyslu a oblasti veřejného zdraví. Scénářů, co tyto změny mohou znamenat pro naše obyvatele, je hned několik. Otázkou ale je, zda se ně stihneme připravit, nebo ne.

Podle odborníků čelí Česko stejně jako zbytek Evropy prudkým změnám teplot, což přináší vyšší rizika sucha, povodní a dalších extrémních výkyvů počasí ohrožujících nejen zemědělství. Socioekonomická stabilita je tak v ohrožení.

Podle dat Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) se četnost a intenzita veder a záplav bude nadále zvyšovat. Projekce na základě klimatických scénářů IPCC pak ukazují, že se sucho a nedostatek vody projeví zvláště v oblastech s vysokou teplotou a nízkými srážkami, jako je jižní Morava.

Příkladem může být vznik samostatné České republiky, od kterého byly v České republice zaznamenány patery velké povodně, konkrétně v letech 1997, 2002, 2006, 2013 a 2024. Na druhou stranu Česko pravidelněji postihují dlouhodobá, až extrémní sucha, která se kumulují a vytváří dlouhodobý nedostatek vláhy v půdě. Tento jev byl spouštěčem například i kůrovcové kalamity v letech 2017-2019, během které v mnoha oblastech, zejména na Vysočině, přestaly prakticky existovat smrkové monokultury.

Čtěte také: Dopady Klimatických Změn v Praze

Změna klimatu v ČR se výrazněji projevuje také ve vodním hospodářství, které vykazuje zásadní nedostatky ve schopnosti zadržet vodu v krajině a vyrovnávat se s výkyvy v množství srážek. Klesající průtoky vodních toků povedou k častějším suchům a zároveň ohrozí zásobování pitnou vodou. Simulace ukazují, že průměrné průtoky podle optimistických scénářů klesnou o 15 až 20 %, v těch pesimistických dokonce o 25 až 40 %.

V lesnictví změna klimatu zase negativně ovlivňuje především monokultury smrku. Tyto porosty jsou náchylnější k napadení škůdci a špatně snášejí sucho. Proto se postupně rozpadají. Výsledkem je zvýšení rizika eroze půdy a narušení přirozené obnovy lesů. Bez intenzivního zalesňování původními listnatými lesy tak vzniknou holiny a schopnost lesů pohlcovat CO2 se změní opačným směrem. Odhady hovoří o uvolnění až 10 megatun CO2e ročně z českých lesů po kůrovcové kalamitě v letech, namísto pohlcování stejného množství.

Se změnou klimatu a oteplováním navíc souvisí vyšší výskyt škůdců a chorob lesů i hospodářských plodin. Škůdci migrují do nových oblastí, kde narušují ekosystémy a zvyšují riziko vyhynutí místních druhů.

Zvýšené náklady a pokles životních standardů vynucené klimatickou změnou se v případě absence adaptačních opatření dotknou prakticky všech sociálních skupin. Starší osoby a děti se totiž mnohem hůře vyrovnávají se zdravotními komplikacemi spojenými s extrémními teplotami. Z akutních rizik u nás narůstá hlavně riziko povodní a vichřic. Vyšší průměrné teploty pak souvisí například s už aktuálním častějším výskytem lymské boreliózy - vyšší teploty podporují růst populace klíšťat.

Adaptace na klimatickou změnu a postoje veřejnosti

Východiskem se tak pro Česko stává přijetí komplexních adaptačních opatření, která budou v souladu s klimatickým scénářem reflektujícím trajektorii objemu budoucích emisí skleníkových plynů. Řadí se mezi ně nejen pochopení hrozeb, kterým bude společnost čelit, a realizace nezbytných opatření, to jest záplavy a sucha budou častější a je tak zbytečné obnovovat obydlí v oblastech náchylných k povodním bez náležité úpravy infrastruktury, zejména snižování emisí skleníkových plynů, přechod na nízkoemisní a bezemisní zdroje energie, změny ve způsobech obhospodařování půdy, opatření k ochraně biodiverzity a mnoho dalších.

S tím souvisí i sledování a analýza vývoje klimatických rizik, snižování energetické náročnost budov nebo využívání obnovitelných zdrojů energie. Implementace principů udržitelnosti a v budoucnu i principů obnovitelnosti, například zvyšováním podílu recyklovaných stavebních materiálů, posuzováním celoživotní uhlíkové stopy nemovitosti, od instalace technologií pro výrobu energií po sekvestraci do designu, stavby i provozu budov, přináší nesporné výhody.

Důvody těchto kroků jsou pragmatické a empiricky doložené Zprávou o udržitelném rozvoji v Evropě 2023/2024 podle cílů udržitelného rozvoje OSN (17 SDGs). Jsou v ní zdůrazněny výzvy, kterým Česko čelí:

1. Inovace v České republice jsou na 45 % průměru Evropské unie. Další rozvoj v této oblasti je tak pro nás naprostou nezbytností. Ke zvýšení úrovně Česka vůči průměru EU by mohly přispět investice jak do zelených technologií a digitalizace, tak do udržitelných průmyslových procesů.
2. V roce 2023 bylo 30 % celkové spotřebované energie v Česku z obnovitelných zdrojů, ale 30 % je stále málo. Do roku 2030 bychom v souladu s cíli udržitelného rozvoje měli dosáhnout minimálně na 45 %.
3. V Česku jsme podle vydané zprávy za loňský rok dosáhli nadprůměrné úrovně ročních emisí skleníkových plynů - také o více než 50 % než je průměr EU, konkrétně 9,2 tun CO2e na hlavu oproti průměru EU 6,3 tun CO2e. Jejich redukce a efektivního využívání zdrojů můžeme dosáhnout jedině proaktivním přístupem k energetické tranzici a zvyšování národní energetické nezávislosti.

Výzkum ukazuje, že jsou statisíce lidí, kteří podle svých vlastních slov trpí nějakou z těch emocí. Je to do budoucna velký problém, který si zaslouží pozornost.

Aktuální situace a výhledy

Informační prostor kolem tématu klimatické změny je dnes velmi konfliktním terénem, kde se obtížně rozlišuje mezi legitimními tvrzeními a zmanipulovanými či podvrženými zdroji. Klimatická debata je zahlcena celou řadou subjektů, které mají silné zájmy na jejím znepřehlednění.

Silná závislost české ekonomiky na fosilních zdrojích spolu s velkými kumulativními emisemi postavily Českou republiku do obtížné situace. Všechny indikátory totiž ukazují, že pokud vztáhneme emise skleníkových plynů k její velikosti, je Česká republika aktuálně i historicky významným znečišťovatelem.

V současnosti proti fosilnímu průmyslu a jeho podílu na dezinformování o klimatu probíhá již množství soudních sporů po celém světě. Bohužel, jak ukazují zkušenosti s dezinformačními praktikami tabákového průmyslu, než se podaří najít přesvědčivé množství důkazů, může to trvat i desítky let. Přitom množství fosilních paliv, které si můžeme ještě dovolit vypustit, abychom se nedostali do stavu nebezpečné klimatické destabilizace, klesá - a v podstatě bude vyčerpáno v řádu jednotek let.

To svět dostává do stavu, v němž buď bude nucen hledat stále nákladnější a extrémnější řešení ke snižování emisí, nebo bude muset akceptovat stále nebezpečnější a nákladnější svět klimatické destabilizace. V tomto ohledu je obzvlášť skličující vědomí toho, že koncem 80. let, kdy začala klimatická vyjednávání, bylo času na řešení relativně dostatek. Ten byl bohužel promrhán.

tags: #vyhlášení #klimatické #krize #Česká #republika #fakta

Oblíbené příspěvky:

• Dopady znečištění vody
• Přírodní vědy a oceánografie: Přehled studijních oborů
• Systémy odpadového hospodářství
• Proces vzniku glukózy
• Léčivé účinky lichořeřišnice